Jednou, když jsem byla u babičky, tak přijel strejda, že pojedeme k nevlastní vzdálené příbuzné se projet na koníkovi. Byla jsem hrozně šťastná. Většinou si okamžiky z dětství nepamatuji, ale tento jo. Asi proto, že je pro mě tak důležitý. Mám z tohoto dne pořízenou fotografii a mám ji uschovanou dodnes.

Přijeli jsme na místo, Petra měla malý rodinný domek se stájí a s výběhem, který sloužil zároveň jako malá jízdárna. Byly tam ustájené dvě kobylky. Jedna byla bohužel slepá na jedno oko. Jelikož to byla jenom krátká procházka, nemělo smysl sedlat koně. Proto mě vysadili na hřbet bílé kobylky a já se přidržovala hřívy. Bylo to úžasné vnímat každý pohyb koně. Každý krok. Projel se potom i bráška, dvojče, ale ten byl zase rychle dole, jelikož koně nějak v lásce neměl a bohužel sklouznul. Naštěstí ho chytli, ale od té doby se na koně neposadil.

Bydlíme ve Vodňanech, malinké město, obklopené malinkými vesničkami, kde je všude dost koní, mně učarovaly Vodňanské Svobodné Hory. Je tam hrstka domečků. S dědou jsme tam jezdili pro hnůj od krav na dědovo malé políčko. A tam jsem si poprvé všimla ranče, kde nyní jezdím. Nad Beaty pozemkem je kopec, kde vlastní půdu pan Kouba a chová tam krávy, a právě tam jsme s dědou jezdili. Vždycky jsme na tom kopci pouštěli draky a byl odtud nádherný rozhled do krajiny. Ten nejkrásnější jsem ale spatřila při pohledu dolů. Na místo, kde se v ohradě spokojeně pásli koníci. Trhala jsem jim travičku a podávala jim to, jako malou mě to hrozně bavilo. Koně tu byli přátelští.

Bohužel mi mamka na koni jezdit nedovolila. Naneštěstí znala několik lidí, kteří přišli v sedle o život. Tak jsem akorát mohla smutnit nad obrázky koní v knížkách a nad pořady v televizi. Ale s taťkou jsme do Vodňanských Svobodných Horách jezdili stále na procházky. Zamilovala jsem si to tam. Jako malá jsem si tam mohla lehnout do trávy plné mateřídoušky, dnes už tam roste jen zřídka. Mám tam svoje nejoblíbenější místo. A to kopeček s krásnými stromy, z kterého je vidět na ranč, a kde se nachází to úžasné místo plné koní.

Můj první skok v ježdění nastal roku 2011, a to v létě. Mamka mi povolila tábor. Samozřejmě že u Beatky ve Svobodných Vodňanských horách v JK Apollo. Lidé tu byli velice přívětiví. Jezdila jsem na kobylce jménem Odeta. Vodili nás zkušení jezdci, ale stejně jsem si užívala každý moment v sedle. Na táboře se prožije neskutečně mnoho zážitků. Dodnes na ně všichni rádi vzpomínáme. Spalo se v chatce, kde jsme byly všechny holky nasáčkovaný, furt si povídaly, vymýšlely příběhy... Na táboře jsem prožila i své narozeniny. A to na hradě Helfenburg, bohužel jsme se ve 4 hodiny ráno vraceli kvůli bouřce zpět na ranč.

První pobyt s koníkama jsem si moc užila a už jsem se těšila na další rok. Během roku jsem ranč párkrát navštívila, čekala jsem většinou u lesa, někdy i opravdu dlouho, než Bea přijede z vyjížďky na svém koníkovi Romeovi, většinou mě ten kousek svezla.

A už bylo zase léto a já měla opět podanou přihlášku na tábor ve Vodňanských Svobodných Horách. Během týdne jsem se celkem vypracovala a poté jsem mohla jezdit s těma zkušenýma. Poprvé jsem cválala, a to na vyjížďce. Na táboře jsem opět oslavila svoje narozeniny. Jako malou mě to celkem mrzelo, že je neslavím s rodiči, ale ranč JK Apollo se stal mojí druhou rodinou. Během zbytku léta jsem mamku přemlouvala, abych konečně mohla začít jezdit. Na konci prázdnin jsme se s mamkou stavěli u Bey, zeptat se, jestli bych nemohla zažít jezdit pravidelně. Bea mě přijala jako členku, takže se mi konečně splnil dětský sen! Úplně nejvíc šťastná.

21. 9. 2012 - moje první jízda, už jako členka JK Apollo. Měla jsem kobylku Lady a jeli jsme na vyjížďku, kde jsme trénovali kličkování mezi stromy. Začátkem zimy jsem se naučila pravidelně cválat. Poté skákat atd.... ale zkrátím to, napíšu svůj největší zážitek.

Můj největší zážitek bylo jet Hubertovu jízdu. A to na podzim roku 2014. Jela jsem samozřejmě na své milované kobylce jménem Perla. Bohužel není moje, ale mám ji ráda, jako kdyby byla. S ní mám neskutečně mnoho zážitků. Už několikrát mě mohla vážně zranit, ale vždycky se snažila to odvrátit. Třeba při krmení, kdy ji skopal kůň, když jsem ji vedla, a ona mě mohla v klidu porazit, ale snažila se zabrzdit, jen aby na mě neskočila. Už kolikrát mě zachránila ve výběhu. Ona je prostě láska navždy. Můžu s ní jezdit jen na vyjížďky, protože je jí už 20 let a má problémy se spěnkami. Ale užívám si každý čas s ní. Proto mám nejlepší zážitky s ní, zvlášť Hubertova jízda, kde se mnou ochotně skákala přes překážky a úžasně poslouchala. Málem jsme spolu i zvítězili. Bohužel jsme obě dvě hrozně malé, a když jsem lapala po roztočeném ocasu, tak jsem nedosáhla.

Rok 2014- 2015 byl dost kritický. Taťka přišel o dobře placenou práci a z mamčina učitelského platu se žije trochu obtížně. Zvlášť s 3 dětmi a domem. Už tak si část výdajů za koně musím platit sama. Nechtěla jsem rodičům přidělávat starosti a s koňmi jsem měla v plánu skončit. S tím, že tam budu chodit stále vypomáhat a nějaké ty jízdy si odpracovat. Naštěstí vše dobře dopadlo a v ježdění mohu pokračovat.

Dnes jezdím na koních bez sedla, skáču jak se sedlem, tak bez sedla, chodíme s koňmi do lesa na procházky i vyjížďky. Mým snem je chodit s Perlou třeba jen na procházky na vodítku do lesa, aby měla pořád energie, kolik má nyní, aby byla stále tou tvrdohlavou šklebivou kobylou, do které jsem se zamilovala. Vycházíme spolu asi proto, že jsme si dost podobné, máme stejný temperament. Rozmanitost přírody je tu opravdu nádherná, řeka, rybníky, lesy plné cvalovek, louky, kde se můžete prostě rozlítnout. Mám ráda práci na jízdárně, ale vyjížďkám se nevyrovná. V přírodě se můžete odreagovat, zapomenout na všechno špatné a užívat si pohyb na úžasné kobylce, kterou z celého srdce milujete. Ráda bych jezdila endurance, nebo všestrannost. Zvlášť kvůli cross country. Snad si jednoho dne splním sen vlastnit svého koně.

Moje heslo je věř, běž, dokážeš. Proto si vždy jděte za svým snem. Každý pád vás žene dopředu... Moc ráda maluju koně (děvčata od koní mě zásobují fotkami), píšu také příběh o dívce, které se splnil sen mít koně. Koník sice byl v žalostném stavu, ale vypracoval se z nich tým; její život ale nebude trvat moc dlouho a kůň musí žít bez ní a najít si znovu někoho, komu by důvěřoval. Doufám, že jednou knížku vydám. Nyní mám život před sebou, chtěla bych se dostat na Jirsíkovo gymnásium, poté na medicínu, uplatnit se v oboru stomatologie, našetřit si nějaké peníze a poté se věnovat koním. Jsem snílek... ale každý musí mít své sny. A překonávat překážky, které mu život hází pod nohy. Proto toto léto budu lítat po brigádách, abych mohla za výdělek trávit v sedle co nejvíc času.

JK Apollo je jako moje rodina... Vždycky tu máme dveře otevřené. Už nějakých 5 let trávím každé narozeniny tam, vždycky mi to vyjde na tábor, ale je to stále s lidmi, které miluji.

Příspěvek byl napsán do velké vánoční soutěže Navzdory všemu a všem... Vyhodnocení soutěže najdete v tomto článku: Kdo vyhrává ve velké vánoční soutěži "Navzdory všemu a všem"?

Vyhlásili jsme i speciální juniorské ceny a Bára (14 let) obdržela knihu "Táňa - Jak se rodí jezdkyně" naší autorky Katky Lipinské.