Velká voda v Bohumíně V.

19. 2. 2002 Petra Adamusová

Je poledne, babička se při vaření skoro dostala do obvyklé formy a svolává nás k jídlu. Máme zeleninovou polívku a párky s chlebem. Jako moučník zbytek už hodně tekutého nanukáče s jahodami. Není to estetické, ale je to dobré. Preventivně to lehce prokládáme lihovinou.

S plnými břichy se zase pouštíme do nějaké činnosti. Babička vaří maso pro psy, teta utírá nádobí a my s mamkou jsme se pustily do vysušování auta a motorky. Rozebíráme, co umíme, věci silně zabahněné mácháme ve vodě ve dvoře, která je už sluncem pěkně vyhřátá, a nosíme všechno sušit na střechu garáže. Pejsci jsou s námi na předním, už úplně suchém dvorku, štěkají na kolemjdoucí a jsou v pohodě. Sousedi vytahují koberce, taky je proplachují z nejhoršího ve vodě na zahrádce. Je to všechno takové neskutečné, i při všech ztrátách jsme jaksi v pohodě. Baráky nám nespadly, nikomu se nic nestalo, sluníčko svítí, voda mizí, chceme věřit, že už se nevrátí. Ani ty škody nejsou až tak strašné, teda alespoň u nás.

Přišla Dáša. Nechávám zas mamku samotnou s rozkrámovaným autem, půjčuju Dáše jedno z našich kol a vyrážíme za kobylkami. Obě jsme hrozně natěšené. Funíme do kopce a už se nemůžeme dočkat, jak na nás naše zlatíčka zařehtají. Už, už jsme tady. Od cesty pískám signál a Zorka mi hlasitě odpovídá. Vrtí se na stání, mohutně hrabe přední nohou, až piliny lítají. Táňa se nám směje. Rychle kobylky čistíme, dáváme na ně uzdečky a bez sedel jdeme ven. Jen si tak pohodově šlapeme uličkami a lesíkem, povídáme si převážně o vodě a našich zvířátkách a užíváme si tepla a sucha. Lidi, které potkáváme, nevědí skoro nic o pohromě, která byla dole ve městě. Okopávají svoje záhonky a sečou trávníky, leští auta a rozčilují se nad maličkostmi. Nechápou, proč máme úsměvy od ucha k uchu, netuší, jak dobře nám je na neosedlaných hřbetech našich kobylek a jak se těšíme z krásného letního dne. Kobylky jsou taky spokojené.

Zajíždíme k Zorčině stáji a nechávám tam spolumajitelce vzkaz, co se děje, kde Zorka je. Vůbec nevím, jestli na dovolené taky nemá nějaké vodní problémy. Teší mě, že Zorča na pokyn ochotně otáčí od branky a vůbec jí nevadí, když nejde „domů“. Ono jí asi ve stáji u Bendů je líp, i když ji koně štvou, než v její „samotce“. Jsme venku skoro dvě hodiny. Vracíme se k Bendům, necháváme kobylky v Tánině péči a děkujeme jí obě za pomoc. Santa už se Dáše zdá normální a tak ji opouští celkem klidná. Táňa nás ještě uklidňuje, že kobylky zítra pustí ven, že se nemusíme bát, že by stály, jestli nestihneme přijít.

Doma jsem za chviličku, z kopce jsme na kolech jen svištěly. Dáša pokračuje na Šunychl a já se zapojuji do nějaké činnosti. Co šlo z auta vymontovat, to už je na garáži, snažíme se ještě zachránit a hlavně vysušit i věci z garáže. Voda stále klesá, na kachličkách ve dvoře je jí jen po kotníky, doufáme, že ráno bude pryč všechna.

Šeří se, už je dost pozdě, když beru pejsky na večerní procházku po okolních ulicích. Je to zvláštní pocit. Po dnech neustálého šumění a hukotu vody je najednou ticho. Jen kosi ještě zpívají a sem tam zaburácí tatrovka nebo traktor. Nehučí ani voda, ani se neozývá běžný hukot města. Lidi jsou doma, hospody jsou zavřené, auta ani vlaky nejezdí, fabriky stojí. Město je bez proudu, v některých oknech je vidět zář svíček, ale jinak je všude měkké večerní šero. Na západě ještě září červánky, ale na východě už je na temně modré obloze měsíc. Andy vzrušeně čenichá vlhké, nezvyklé pachy, Bárt mu pokulhává v patách. Užívám si tu zvláštní atmosféru a doufám, že se voda nevrátí, že jsme měli štěstí. Mám pocit nezvyklého klidu, vnitřní pohody.

V posledních zbytcích světla chystám pejskům papání a živím se při tom jedním z párků. Rozhodně nemáme nouzi o jídlo, spíš naopak. Dáša taky říkala, že se přejídají samým masem z mrazáků.

Míca s koťaty je už obstaraná na noc, Luki se tulí k mamce v posteli, teta s babičkou taky leží. Dostávám se do postele zase poslední, ještě se těším pohledem z okna na dvůr skoro bez vody. Dnes noční hlídky nebudou! Klidně, spokojeně usínáme.

V pátek ráno byla skutečně všechna voda pryč, i v parku zbyla jen jednotlivá jezírka. Dokonce s rybami, které děcka chodila lovit. Až pak vyschla úplně, po parku se válely leklé rybky.

Ve sklepě bylo pořád ještě vody dost. Vypadalo to tam jak ve stoce. Vypravila jsem se do prádelny odšpuntovat kanál. Nebylo nic příjemného hrabat se pod ledovou hladinou plnou svinstva s rukou zanořenou až po rameno. Sotva jsem se vynořila ze sklepa, zjistily jsme, že zapnuli proud, kolem desáté. Docela mě zamrazilo z představy, co by se asi stalo, kdyby někde pod vodou probíjely dráty, když jsem se tam čochtala. Proud šel celý den, takže se dalo vařit na elektrickém vařiči. Celý den jsme vyklízely s mamkou věci z garáže i něco málo ze sklepa, kde hladina vytrvale klesala. Všechno použitelné jsme omývaly a dávaly sušit, co vodu nepřežilo, letělo na hromadu. Dělaly jsme si starost, co si s tou rostoucí kupou odpadků počneme.

Odpoledne k sousedům, co jsme jim půjčily člun, přijeli hasiči vyčerpat vodu ze sklepa, poslali je i k nám, tak jsme jim taky zaplatily a kolem páté byl barák definitivně na suchu. Až na směšné, neškodné zbytky vody, které zůstaly ve sklepech i ve stájce za prahem. Ty šly snadno zlikvidovat pomocí kyblíku a lopatky. Hned taky nastalo velké větrání všemi okny a dveřmi. Odpoledne jsme se byly s Dášou zas povozit na našich kobylkách, zas bylo krásně a ohromě jsme si to užily. Dáša se smála, že mají doma vlastní brouzdaliště s příjemně teploučkou vodou a taky že budou mít perfektně vyhnojenou zahradu, protože hnojiště jaksi není tam, kde bylo. Kolem jejich baráku v dolíku bylo ještě pořád vody dost. Na stěnách v bytě měli zajímavé kresby z naplavené trávy a hnoje, sem tam že se zachytil a vyklíčil oves. Podlahy měli zničené všechny, do sklepa se ještě nedostali. Ale pevně věřila v pomoc pojišťovny. Později se skutečně dočkali uhrazení všech ztrát a barák krásně opravili. Ale nadřeli se na něm řádně.

Taky mi vyprávěla, co se dozvěděla o dalších zvířatech ze zatopených končin. Na statku, odkud odvedla Santu, zůstal ve vodě velký starý valach tažák a mladá klisnička ponyho. Spolu s kravami a kozou s kůzlaty. Kupodivu, přežili to prý všichni. Krávy i valach díky své velikosti a kozy naskákaly do žlabu. Ponička se urvala z vazáku a vyskočila si tam taky. Když Dáša odváděla Santu, koně na ni řehtali, jenže pro ně nemohla nic udělat. Se svou postavičkou výšky asi metr padesát zvládla tak akorát svou kobylu. Chtěla alespoň odvázat poničku, jenomže kdyby se jí pak něco stalo nebo vyběhla za Santou z kravína ven, kde bylo mnohem víc vody a proud, mohla dopadnout všelijak. Tak je nechala osudu a doufala, že z toho nějak vyjdou. Naštěstí to dopadlo dobře a až na menší potíže s kopyty valacha nebyli ani nemocní. Ve Vrbici zas svoje dva koníky postavili ve stodole na traktorovou vlečku. Taky to zvládli.

Kuriózně řešil záchranu své starší kobylky A1/1 náš kamarád „kovboj“ ze Starého Bohumína. Klisnu měl ve stodole, sám bydlí v bytě na náměstíčku. Když přišla voda, popadl kobylu, nějaké seno a nastěhoval ji na odpočívadlo schodiště do prvního patra činžáku. Co na to říkali spolubydlící, nevím, ale kobyla prý byla v pohodě. U schodů jí řekl „Pojď!“ a ona šla. Až voda opadla, tak jí zase svedl dolů a dal zpět do stodoly. Že prý musel dávat trochu pozor, protože dolů jí to klouzalo, ale že to sešla celkem v klidu. Později jsem s ním mluvila, byl v pohodě jako vždy a s pokrčením ramen mi klidně řekl: „A co jsem měl dělat? Přece ji nenechám utopit!“ Tvářil se, že se vůbec nestresoval a docela mu to věřím. Někdo má holt lepší nervy.

Taky mi vyprávěla o skupince prasat, na které se majitel vykašlal a nechal je zavřené v chlívku, ať se třeba utopí. Sousedům to nedalo a čuníky na poslední chvíli vypustili ven. Bylo to v místě, kde je cesta vyvýšená a tak na ní všichni parkovali auta a i ti čuníci se na ní utábořili. Jak voda opadala, mladší prasátka se prý složila na trávě u cesty a odpočívala, zato stará prasnice se vydala kolem těch aut a útočila na ně, naskakovala na kapoty a zakusovala se do světel. Kdo ví, proč to dělala, ale lidi v oknech z jejího počínání měli hroznou srandu – než došlo na to jejich. Auto svého majitele prý zřídila úplně nejhůř, jako by věděla a mstila se.

Večer jsme se po dlouhé době dívaly v televizi na zprávy. A byly jsme z toho otřeseny. Do té chvíle jsme nevěděly, jak děsivě dopadly Troubky nebo Zátor. Co voda dokázala napáchat, jak se od nás valí dál, jak běsní všechny řeky po celé Moravě. Byly jsme nešťastné za lidi, kterým voda sebrala všechno. Díky tomu, co jsme samy prožily ve velmi mírné podobě, jsme vnímaly hrůzu a neštěstí postižených na záběrech televizí úplně jinak než dřív. Teď už jsme věděly, chápaly jsme mnohem líp, jak vodní masa dokáže bořit domy a brát životy.

Dojímaly nás zprávy o obrovské humanitární pomoci, která se okamžitě rozjela ve všech nepostižených oblastech, i lidi, kteří neváhali a na vlastní náklady se vrhli do osobní pomoci, kde to bylo potřeba. Bylo to, jako by se celý národ probudil a spojil k záchraně těch, kteří trpěli vinou zloby přírody a taky vinou hlouposti člověka, který se nestaral o důsledky svých neuvážených zásahů do ní. Po zprávách zas vypnul proud, ale stejně jsme byly unavené a brzo jsme šly spát. Neusínalo se mi dobře, strašilo mě asi třicet mrtvých a obrázky běsnícího živlu. Děkovala jsem osudu, či spíš přírodě, že Bohumín dopadl, jak dopadl. Že byl sice zaplaven, ale voda jím jen klidně prošla, nebořila, snad ani nevraždila. Že nám bude stačit vyklidit sklepy a vysušit stěny a život půjde normálně dál.

Nejbližších sedm dní však moc normálních nebylo.

Městem se roznesla informace, že veškerý odpad se má kupit u cest, že ho průběžně budou nakládat a odvážet vojáci, kteří k nám byli vyslaní na pomoc.

Pustily jsme se do mohutného vyklízení sklepů. To, co děda a otec nasbírali za šedesát let, my dvě jsme za šest dní dokonale vystěhovaly. Každý den jsme brzo ráno začaly a pozdě večer skončily. Co bylo použitelné, to se hadicí ošplíchalo z nejhoršího a dalo se venku sušit. Nářadí babička s tetou čistily a olejovaly a nosily jsme to v bedýnkách na půdu. Taky umývaly zavařeniny, sklínky a květináče. Později se snažily zachránit zbytky rostlinstva které přežilo zatopení. Nejodolnější se ukázaly růže. Jinak nic moc.

Staré skříně, ve kterých nářadí bylo, jsem rozmlátila na kousky a skončily se spoustou jiných věcí na kupě. Po čase jsme zjistily, že tam skončily i některé použitelné, potřebné věci, o kterých jsme ale při vyklízení nevěděly, k čemu jsou. Denně jsme udělaly venku hromadu a denně ji kluci vojáci odvezli. Železný odpad, a že ho bylo dost, jsme vozily sousedovi, že si to pak odveze do sběru. Nejhorší byl sklep, ve kterém bylo uhlí a dřevo ještě z dob, kdy se netopilo plynem. Těžké, nasáklé dřevo skončilo povětšinou na hromadě. Uhlí si odvezl sousedův syn na chatu. Byl rád on i my. Dost si při tom máknul a prohlašoval, že nejspíš byla první hromada uhlí a pak se kolem ní postavil náš sklep. Sousedi nám vůbec hodně pomohli, ač sami měli práce až dost. Ochotně přišli, když jsme nemohly vynést něco hodně těžkého. Soused nám taky zprovoznil vrtačku, sekačku i pilu. Rády jsme mu přenechaly hoblovku, kterou si taky museli vynést a dát do pořádku a podělily jsme se s ním pak o vápno na bílení sklepů.

V sobotu, když jsem kupila naši první hromadu u cesty, kolem projíždělo auto s kamerou. Všimla jsem si, že mě točí a tak jsem radši rychle zalezla do dvora, aby náhodou nechtěli rozhovor. Večer nás pak pobavil pohled na mně v apartních kraťasech a vytahaném, ušmudlaném triku s naloženými kárami u kupy svinstva v hlavních zprávách na Nově. Záběr pak pouštěli ještě několikrát v jiných zpravodajstvích. Jak jsem se později dozvěděla od známých, kteří byli mimo vodu a díky hluchým telefonům nevěděli, co s námi je, ten kratičký záběr je hrozně potěšil, protože viděli, že žijeme a barák nám stojí. Telefon nám zazvonil poprvé v pondělí ráno. Volali postupně snad všichni. Pořád to zkoušeli po celou dobu povodně. Hrozně nás to potěšilo.

Elektřina sice pořád občas vypínala, ale zato plyn šel od neděle, takže jsme si užívaly všech výdobytků civilizace. Babička nám vyvařovala, jak byla zvyklá, a mohly jsme se mýt v teplé vodě! To byl přepych!

V sobotu nás odpoledne vyděsil prudký liják, ale trval naštěstí jen chvilku. Spláchl všudypřítomný nános blátíčka.

V neděli bylo od rána krásně. Dopoledne se k nám zastavil můj šéf z práce. Není z Bohumína. Přijel na motorce. Říkal, že chtěl přejet, jako vždy, lávku přes Odru, ale že je úplně pryč, voda ji vzala. Byla to taková ta kovová, nýtovaná konstrukce kus nad hladinou, stála tam roky. Změnila se v hromadu zkrouceného šrotu.

Domluvily jsme se s ním, že si vezmeme celý týden dovolenou, že potřebujeme vyklidit ty sklepy. Zajela jsem s ním pak k jednomu kolegovi do Starého Bohumína a cestou jsme se oba děsili, jak to všude vypadá.

Taky jsme v neděli začaly postupně nosit věci tetě a babičce zpět do bytu. Postele jsme jim tam zanesly až ve středu. Teta si pečlivě všude uklidila. V neděli jsem ani nebyla za Zorkou. Kmitaly jsme celý den. Jen pejsky jsem pravidelně venčila. Náš kocour si užíval volného průchodu, jak bylo pořád všude otevřeno. V sobotu mu bylo chudákovi špatně. Asi jak musel sedět doma s omezeným pohybem a přitom hodně žral. Naštěstí se mu trávení upravilo rychle samo. Kočičí rodinka okupovala spodní kuchyň. Koťátka se měla čile k světu a zkoušela se dostat ze své krabice. Míca věčně vysedávala na okně. Všechny jsme se s nimi chodily mazlit. Dobře, že jsme je měly.

V pondělí se mamka konečně dočkala zubů a babička vyrazila na nákup do obchůdku, který díky malému kopečku nevyplavilo. Spolumajitelka Katka se vrátila z dovolené, takže jsem v pondělí přestěhovala Zorku domů, k ní. Bendovi, Kamča a Ruda už taky byli doma. Kamča byla tak hodná, že pro mě přijela autem a vzala mě s sebou.

A tak jsem se dostala k svému druhému asistování u hřebení kobyly. Bylo k večeru, šla jsem hned nachystat Zorku na přesun a Kamča se šla kouknout na jejich koně. Dobře, že to udělala. Ze stojící Lívie už čouhaly nožičky. Hned na mě volala, ať jí pomůžu, popadnu kobylu a odvedu ji ven do lonžovací kruhovky. V boxe se jim jednou kobyla lehla při porodu příliš ke stěně a měli s tím pak dost problém, takže radši rodili v ohradě. Sama utíkala do baráku, chtěla někoho sehnat, nejlíp preventivně veterináře, ale nikdo jí nevzal telefon. Přinesla alespoň desinfekci, provázek a nůžky na pupík.

To už si kobyla lehla a kromě nožek se začal ukazovat čumáček. Kamča ještě honem podložila za kobylu náruč sena a hlavička už byla venku celá. Očistila jsem ten malinký nosánek a čekaly jsme, kdy kobylka znovu zabere. Zatlačila, ale hříběti se nějak přestalo chtít ven. Tak jsme ho popadly každá za jednu nožičku, počkaly na další stah a kobylce trochu pomohly. Šlo to dobře. V seně před námi ležel krásný malý hřebeček a frkal na svět. Tmavý hnědáček po mamině. Ta těžce oddychovala a toho, co se děje za ní, si moc nevšímala. Podvázaly a zastříkaly jsme pupík a začaly hříbě sušit. Mamina začala brzy na svého potomka pořehtávat, vyhrabala se na nohy a jala se ho láskyplně olizovat. Kamča mě nechala u spokojené dvojky a šla ještě zkusit zavolat veterináře. Dovolala se, slíbil, že se přijede podívat, jestli je všechno v pořádku. Byly jsme zacákané od krve, špinavé, ale taky spokojené. Přišly jsme včas, porod byl rychlý a bez komplikací a hříbátko krásné, tak co si víc přát! Každé zrození nového tvorečka cítím jako malý zázrak, navíc u mě ještě přetrvávala povodňová euforie, takže jsem se Zorkou odjížděla v náladě jako po pořádném panáku. To už se hřebeček statečně stavěl na vratké nožky pod dohledem Lívie i Kamči.

Další dny zůstala Zorka v péči spolumajitelky a nás doma čekala práce, práce a zas práce. Hnalo nás vědomí, že až budeme chodit do práce, moc toho doma nestihneme a taky snaha dostat barák z nejhoršího, aby mohl vysychat. Ve čtvrtek jsme měly v podstatě hotovo. Sklep byl téměř prázdný, stěny omyté, i když s hnědou „kresbou“ zvláštních map a vodorovnou hranicí hladiny. Omítka trochu opadla jen v jedné místnosti, tak jsme shodily, co bylo duté, ale jinak jsme to nechaly tak. A větraly, topily ve sklepě v malých kamínkách a neustále stříkaly Savem rašící houby a plísně na stěnách. Z posledních zbytků energie jsme si dělaly legraci, že díky vodě máme dokonale čisté sklepy a dokonale tvarované postavy. Ač jsme si dopřávaly jídla spousty, po týdnu na nás plandaly kalhoty.

Ve čtvrtek předpovídali vytrvalý déšť a další vlnu povodní. Usínaly jsme značně deprimované. Celý pátek i sobotu opravdu pršelo. Čížům se znova začala sbírat voda, které se sotva zbavili. My jsme se utěšovaly akorát tím, že už ve sklepech není nic, co by se mohlo zničit a doufaly jsme, že nedopadneme hůř. Nakoupily jsme zásobu trvanlivého jídla a všechny nás obcházela příšera „depka“. Chodila jsem se odreagovat k Zorce a s pejskama, ale teta a babička musely sedět doma a čekaly, co bude. Bylo to dost nepříjemné. Naštěstí místní Helax rádio mělo v těch dnech perfektní aktuální zpravodajství o počasí a stavu řek, takže jsme věděly, že akutní nebezpečí nehrozí. Ale co kdyby…V neděli se počasí zlepšilo, v pondělí jsme šly do práce a život skutečně pomalu nabral normální otáčky.

Dokonce i tu motorku se po čase zdařilo zprovoznit. Autíčko jsme za pár šupů hned v tom týdnu prodaly nějakým klukům. A pak jsme ho vídaly jezdit po městě. No, oni s ním jezdili hned odpoledne, co si ho ráno odtáhli. Kdo umí… a my jen čuměly.

Brácha se vrátil z dovolené. Dokonce nám předtím z Norska telefonoval, protože se i tam doslechli, co se na Moravě děje. Odnesli si kočičí rodinku a jak poslouchali naše vyprávění, litovali, že tady nebyli, že to prý bylo dobrodružství, jaké na dovolené nezažili. Pochopili a přestali závidět, když se pak pustili taky do vyklízení vlastního sklepa. O zprovoznění auta se postarala firma, o to se starat nemuseli.

Dáša si Santu odvedla domů, sotva jí přestalo čvachtat ve stáji. Bohužel, nechtěné koupele a sprchy u kobylky měly dohru v podobě těžkého zápalu plic. Dostala se z toho jedině díky Dášině odhodlání udělat pro Santu cokoli. Sehnala nejlepšího veterináře v okolí, přesně dodržovala jeho rady, piplala kobylku jak miminko, dlouho ji jen vodila v kroku… Výsledkem bylo úplné vyléčení bez následků.

Povodeň je dávno pryč. Připomínají ji jen světlé pruhy na omítce domů. Přesně ukazují, kam až voda dosáhla. Třeba v Ostravě-Hrušově i ve Svinově je to u oken druhého patra.

Řeky si poklidně tečou ve svých korytech. Město dalo opravit zničené chodníky i plot parku, ve vyplavených bytech se zas bydlí, v obchodech prodává. Město docela prokouklo. A náš vysušený sklep a garáž, vybílený, s tou trochou zachráněných věcí, vypadá nezvykle uklizený. Máme i nové auto… Ale nezapomínáme. Zůstal strach. Pořád nás děsí v televizi záběry z povodní i jiných běsnění živlů třeba někde v cizině. A když u nás začne vytrvale pršet, začne se zvedat hladina řek, čekáme, co bude, kontrolujeme stav jídla a přemýšlíme, kam odvezeme auto i motorku. V klidu nás už nenechává ani velký vítr nebo hlášené kroupy či přívalové deště. Poznaly jsme sílu rozzlobené přírody. I když u nás to byla spíš jen výstraha, co dovede.

Zorku mám teď ustájenou se Santou u Dáši, tedy v dolíku. Stačí pár dní pořádných lijáků a spodní voda se tam tlačí i do stáje. To ani nedovolí zapomenout. Takže máme vymyšlený evakuační plán kobylek a dohodu s kamarádkou koňařkou z bezpečné oblasti. Ten pocit: „Je tu voda, kam honem schovat koně?!“ už nechceme nikdy zažít!

Vaše příběhy

Podobné články