Velká voda v Bohumíně IV.

14. 2. 2002 Petra Adamusová

Hladina šla dolů o celých deset centimetrů! Neprší a trošku se snad jasní. Ale pořád nás straší představa, že „ti“ na přehradě nechají lidi vydechnout, počkají, až voda opadne a znova upustí a budeme v tom zas. Straší mě, co ti naši pejsani. Musím je dostat někam na sucho, pořádně je vzít vyvenčit. Pokusíme se je převézt na kopeček na člunu! První pojede Andy. Bude to snazší, než s Bártem, je menší. Jestli bude z loďky skákat, popadnu ho do náruče a přenesu.

Je odpoledne. Andíkovi se v loďce moc nelíbí. Držím ho pevně na vodítku a uklidňuju hlasem. Mamka táhne člun na špici. Jdeme proti proudu, ale ve středu cesty je vody už jen do půl lýtek a ztrácí svou sílu. Jde to dobře. Tak sto metrů od křižovatky nám voda sahá ke kotníkům. Andík nadšeně vyskakuje z loďky a táhne mě ke stromům u kraje cesty. Zvedá nožku... a je k nezastavení. A u dalšího stromu znova a dál zase! Splašeně pobíhá, „houká“ a je nadšením bez sebe. Je tady spolu s námi víc takových rozradostnělých psíků. Žádný nemá zájem se prát, všichni si hledí zajímavých pachů a konání potřeb.

Z další křižovatky vidím k městskému úřadu a náměstí, pořád tam je spousta vody. Hladinu brázdí kajak. Dojel až k nám, mladík v pestré šusťákovce z něho hbitě vyskočí, s lodí nad hlavou přečvachtá mělčinu na křižovatce a pokračuje v další plavbě někam k sídlišti, které taky dosud trčí ve vodě. Všude je spousta lidí. Houfují se do hloučků, vzrušeně diskutují, líčí své zážitky. S klesající hladinou klesá i napětí a nervozita, nikdo se už netváří zděšeně. Ale pravděpodobně tu jsou jen lidé z města, ti, kterým voda nevnikla do bytů.

Koukám na Andyho a začínám se připitoměle uculovat. Můj milovaný tříbarevný krasaveček tlačí prdelku ke kmeni stromu a na jeho kůře zanechává pečlivě přilepenou hromádku!

„Hůůů, hůůůů! Byl jsem tu! A je mi tak lehce...!“ odskočil od stromu a hrabe všema čtyřma, až mokrá hlína odletuje.

„Ták je hodný Andíček! To je šikulka! A už pojď, jdeme, musím sem dostat ještě Bariška.“

K mamce, čekající u člunu, se vracíme celí veselí. Hned hlásím, že Andy „hodil bobek“, je v pořádku a spokojený. Taky ji to potěšilo, úkol je splněn, můžeme se vrátit domů. Jdeme s proudem, člun pluje sám, jen ho držíme ve směru. Andy je klidnější, zvědavě se rozhlíží. Potkáváme se se známým pejskařem. Hned zjišťuju, jak se daří jejich fence. Ukázalo se, že patřila k těm šťastlivcům, kteří měli kousek souše na kopečku přímo před domem. Je veliká a tak se na travičku za svou potřebou snadno přebrodila.

Jsme doma. Andík proběhl vodou na schodech a neposlušně uhýbá, když ho vytírám ručníkem. Konečně se dostal do své obvyklé nálady. Veselý, zvědavý, plný energie, ochotný ztropit menší lumpárničku, jen tak pro své pobavení. Mám radost.

Posílám ho na místo a lákáme ven Bárta. Povedlo se nám Bariho naložit do člunu, ale je vyděšený. Balancuje na toporně napjatých nohách, funí, poulí oči: „Paničky, co to se mnou provádíte? Nemám rád vodu! Bojím se!“

Pevně ho držím za obojek a snažím se ho uklidnit, ale jakoby nevnímal. Dopravily jsme ho jen kousek od branky, na cestu a Bárt se vrhá do vln. Rázem je ve vodě po boky. Očička třeští ještě víc, vůbec nechápe, co se to děje. Dostat ho zpátky do loďky je nemyslitelné, rychle se rozhodujeme, co s ním. Nakonec se mamka s člunem vrací domů a já Bárta vybízím ke kroku. Na tu souš ho prostě musím dostat. Když vyskočil, budeme se brodit. Za křižovatkou je vody méně, snad to zvládneme. Barí mi poslušně šlape těsně u nohy, funí a boky se mu prudce zdvíhají, jak těžce dýchá.

„Chudáku stará, co tě to potkalo?! Vydrž, už tam skoro jsme. Ještě kousek...“

Konečně! Barí zrychlil, proklusali jsme mělčinou k nejbližšímu stromu a Bárt se ani nepokouší zvednout nohu, jen se rozkročí a čůrá a čůrá. Další stromy v řadě už značkuje jako správný pes, jen vydatněji než obvykle. No sláva! Dík za tenhle kousek souše, za klesající hladinu... Možná bude zase hůř, ale možná taky líp. A pejskům se ulevilo a klidně vydrží do zítřejšího rána a to je sem zase přivedu...

Ještě by Barinek měl udělat bobek. Ale je jakýsi zaražený. Snaží se, a nic. Pomalu se procházíme všude, kde je alespoň kousek souše a travičky, dokonce jsem Bárta pustila z vodítka, aby měl klid. Přebrodili jsme se vodou v průjezdu za dlouhý panelák. Před hlavními vchody postává hromada lidí a psíků, ale tady vzadu je klid, jen na druhém konci skotačí jeden chlupáček a kluk. Tady Bárt konečně našel to správné místečko a do zabahněného trsu trávy soustředěně tlačí pár šišek. Jsem na vrcholu blaha! Teď už se klidně můžeme vrátit domů. Půjdeme s proudem, určitě to zvládneme. Barí ještě přeznačkoval poslední stromy na souši a odevzdaně mě následuje do vody. Je klidnější, asi se mu ulevilo a smířil se se situací. Poslušně mě následuje i do hluboké vody u chodníku, když uhýbám před traktorem.

Domů jsme se dostali pomalu, ale jistě. Po důkladném osušení se Bárt znaveně skládá na deku. Prý si trochu zdřímne.

Venku se zatím vyjasnilo, dokonce svítí sluníčko. Zlepšila se mi nálada a probudil se ve mně vášnivý fotograf-amatér. Mamka mi donesla foťáček a cvakám pár dokumentačních záběrů z nejbližšího okolí našeho domku. Hladina kus klesla, ale na stěnách je přesně vidět, kam původně dosahovala. Z okna mě uviděla sousedka a prosí mě, jestli bych jí nenafotila zatopený byt. Pro pojišťovnu. Tak jdu.

Je to děs a hrůza. Voda a blátíčko v kuchyni, voda v ložnici, v předsíni... Nejhůř vypadá obývák. Parkety zvednuté uprostřed pokoje do kopce, na tom zničený koberec a přesně na vršku trůní masivní sedačka. Nábytek kolem stěn nasáklý vodou, na stěnách hnědá hranice, ve výšce tak 30-40 cm. Je to příšerné. Nafotila jsem pár záběrů na konec filmu a doufám, že to dobře vyjde. Ještě se chvíli bavíme v předsíni, když v tom se ozval úder a prudce se otevřely dveře. Dovnitř vstoupila pořádná vlna. Se šploucháním a mlaskotem olízla stěny a vytekla zase ven. Jsem mírně v šoku, ale sousedka nad tím jen mávla rukou: „To už je jedno, víc škody už mít nemůžeme! Jak jezdí ta velká auta a dělají vlny, vždycky to vyrazí dveře. Musíme zamykat.“

Jen kroutím hlavou. To je tedy síla! Dík za naše zvýšené přízemí!

Vracím se do našeho příjemně suchého bytečku. Venku sice svítí večerní sluníčko, ale kalné vlny jsou pořád studené. Cítím se jako kuře vytáhnuté z mrazáku. Do vody se teď vrhá pro změnu mamka. Sousedka, proti proudu, se začala přehrabávat v harampádí, plovoucím u plotu a všechno drobné svinstvo, které uvolnila, proudí k nám a zachycuje se na jemném pletivu, které odděluje trávník od „psího“ prostoru. Pozoruji z okna mamku, jak se, zanořená po stehna, brodí po dvorku a metlou pohání nalepený maras dál do proudu, kolem domu a otevřenou branou na cestu a do parku... Voda se ve slunci leskne; tam, kde je záhon, čouhají květy růží, dál ční zelené vršky rajčat a listy mečíků. Těsně pod hladinou prosvítá zelený poklop na bečce u pumpy. Před pár hodinami nebyl vůbec vidět. Zakládám nový film a pořizuju ještě pár záběrů z ptačí perspektivy. Potom zase pozorujeme ruch na cestě, mazlíme kočky...

Stmívá se. Vody je čím dál míň. Pruh trávy na protější straně cesty je už „suchý“a lidi, pořád se čvachtající kolem našich oken, mají vodu jen po kotníky. Babička s tetou i mamka večeří cosi ze zásob. Rozhozené trávení podporují lokem Becherovky. A já ještě jednou vyrážím ven. S Andym v náruči brodím přes cestu na trávník a nechávám ho před nastávající nocí označkovat několik stromů. Kdo ví, co bude zítra... Ale Bárt má smůlu. V náruči ho neunesu a už ho nechci znova promočit. Nezdá se, že by Bártovi domácí vězení vadilo. Ani se nezvedl z pelechu. Asi má pro dnešek koupele plné zuby.

Obloha rudne zapadajícím sluncem, park potemněl a ruch na cestě konečně ustává. Zvířátka už spořádala svůj večerní příděl krmení a uložila se k spánku. Lidské osazenstvo udělalo totéž. Kromě mne. Sedím si v šeru kuchyně a dlabu doslova předpotopní rybí salát. Docela jsem na něho měla chuť, ale nejsem si jistá, co to udělá s mými útrobami. Pro jistotu ho prokládám načatou Becherovkou. Konečný výsledek - je mi dobře na těle i na duši. V povznesené náladě se při svíčce sprchuju ledovou vodou. Brrr! Rychle do pelíšku!

Čeká nás druhá noc na vodě. Mamka bude opět hlídkovat, ale doufáme, že hladina už znova stoupat nebude. Proti předešlé noci je poměrně ticho, proud hodně zeslábl a šumění není tak výrazné. Neprší. Kéž by nás ráno přivítalo sluníčkem a bez vody! Ať bude jak bude, určitě se vypravím za Zorkou! S tímto rozhodnutím usínám jak dudek. A blaženě spím až do rozednění.

Čtvrteční ráno je docela sympatické. Budíme se časně, obloha je zatažena nízkými mraky, ale na déšť to nevypadá. Sotva jsem se vyhrabala z postele, valím se k oknu a koukám do zahrádky. Ještě je zalitá kalnou vodou, ale je jí zase míň. Přesouvám se k oknu z kuchyně a je mi krásně. Park sice pořád připomíná jezero a na vydlážděném předním dvorku máme vody po kotníky, ale po cestě se chodí suchou nohou!

Hned po menší snídani vyrážím na procházku s Bártem a Andym. Bereme to kolem parku, ale musíme jít po cestě. Na chodníku voda napáchala pořádnou spoušť. Vytrhala a přeházela těžké kachle a dírami vymletými pod betonovou zídkou plotu je hodila do parku. V jednom místě plot dokonce protrhla. Jdeme se podívat k bráchovi, mám zjistit, jestli u něho jde plyn. Nutně potřebujeme uvařit maso pro psy a dvě kuřata, jinak to můžeme vyhodit. V místech, kde jsme se ještě včera dopoledne prodíraly nejsilnějším proudem, protékají neškodné stružky vody. Hravě je zvládám v gumákách. Psi jsou veselí, Andy vzrušeně čenichá, oba značkují kde co. Jen Bárt se zas marně snaží udělat bobek. Chudák stará, doufám, že se jeho zažívání brzy upraví, když zas bude mít pravidelný pohyb.

Jsme u Romana. Nejprve se jdu podívat do dvora. Nebohé auto už stojí skoro na suchu a vypadá žalostněji než včera. Na lesklé temné modři je zřetelně vidět hranici hnědošedé usazeniny z vody, sedačky nacucané a zabahněné, všechno uvnitř je pokryté hnědým slizem. Jestli tohle bude ještě někdy jezdit…

Přesouvám se do kuchyně. Zkouším pustit sporák. Zjištění je neradostné. Plyn jde, ale jen slaboučce. Vařit by se na tom nic nedalo. Pečlivě dotahuju kohoutky a doufám, že slabý tlak není způsoben nějakou prasklou trubkou ve sklepě. Couvla jsem kousek a chci odejít, jenomže stojím ponožkou v kaluži. Brr, už zase mokro! Dívám se, odkud se tu ta louže vzala a už je mi to jasné. Táhne se přes celou kuchyň, skoro až pod linku, rovnou od ledničky. Našla jsem hadr a louži zlikvidovala. Zvenku se ozývá Andy. Na zatopenou zahradu nemůže, nudí se, tak stojí za dveřmi a vříská. Pečlivě zamykám a vracíme se domů.

Ušli jsme jen kousek, když u nás zastavilo auto, které jelo od Šunychlu. Dáša s Jirkou!
„Ahoj Petro! Byla jsi včera za Zorkou?“
„Nebyla. Musím se tam nějak dopravit dneska.“
„My tam teď jedeme, nechceš se svézt?“
„To by bylo perfektní! Ale musím odvést domů psy.“
„Tak my tě počkáme u vás na vjezdu!“
„Dík!“

Pobízím psy ke spěchu. Slibuji jim, že dnes ještě půjdeme ven, ale teď už na dlouhé čenichání není čas. Andy nadšeně peláší, Bárt pokulhává, co mu síly stačí. Doma je předávám mamce, ať je vytře ručníkem a pospíchám k autu. Už se nemůžu dočkat, jak se má Zorečka. Dáša je zas celá netrpělivá, co Santička v provizorním boxu. Cestou v autě si sdělujeme čerstvé povodňové zážitky. Dáša v úterý vůbec nedošla domů. Povedlo se jí probrodit k Jirkovi a je u něho v bytě. Jejich barák pořád trčí ve vodě...

Konečně jsme u Bendů! Táňa s Luďkem jsou na poli, sečou krmení pro koníky. Taky je tady Péťa od Wolfů, traktorem táhá vlečku s krmením. Nejdřív zjišťujeme, co naše kobylky a po ujištění, že jsou v pořádku chci vědět, jak dopadli Wolfovi. Stal se zázrak, zůstali na suchu! Sice se taky báli, co bude a museli čerpat spodní vodu, ale nezaplavilo je to. Naštěstí.

Táňa nám líčí svoje zážitky. Díky našim koním měla chudák problémy s členem rodiny svých zaměstnavatelů. Ztropil jí scénu, že co si to dovolila, vzít do stáje cizí koně a postavit dvě březí kobyly spolu! Takže musela udělat další přesuny. Našla jedno místo ve stáji poblíž, u chovatele chlaďáků. Ale koho tam postavit?! Santa byla ve svém provizorním boxu naprosto klidná, hodná a nic neničila. Mohla tam tedy zůstat. Zorka musela uvolnit box pro březí klisničku. Ale Zorka, ač malá, po koních kope a kdyby musela sdílet stání s obrovskou klisnou, oddělená jen břevnem, skončilo by to nejspíš katastrofou.

Volba padla na Juráška. Je docela hodný, zvyklý na koně a tak se stěhoval zas o stáj dál. I když u Bendů byl jako vystěhovalec první. Táňa neměla možnost se s námi třemi spojit a poradit se, co s koníky, které jsme jí nechaly na krku, Bendovi si užívali dovolené kdesi v cizině, tak se rozhodla pro to, co považovala za nejlepší. Březí klisna dostala svůj box a Zorka se přesunula na stání místo Juráška a to se ještě chudák Táňa strachovala, jestli je Zorka zvyklá na uvázání, aby se třeba neoběsila na vazáku. Ale uvazování Zorka zná a měla i svou ohlávku, tak to bylo bez problémů. Juráška Táňa odvedla a na novém místě s ním taky dost dlouho počkala, aby se ujistila, že všechno bude v pořádku. Koník se opravdu ukázal jako přátelský tvor a s velkou černou klisnou nejspíš uzavřeli mír a chovali se slušně.

Obě nás s Dášou potěšilo, že naše „holky“ si Táňa nechala u sebe. Máme je trošku rozmazlené a zvyklé hlavně na ženskou péči, Zorka si s mužskýma vyloženě nerozumí. A taky světlá, vzdušná stáj u Bendů nám připadá jako interhotel a pečlivá Táňa jako dobrá víla. Dáša je přímo blažená, protože její milovanou Santičku pochválila, jak je hodná a klidná a dobře vypadá.

Jdeme se na kobylky podívat. Ještě venku pískám signál a Zorka okamžitě odpovídá hlasitým, dlouhým zaržáním. Není to takové písklavé volání „Pojď si pro mě! Je mi smutno!“, jakým se mi někdy ozývá doma z ohrady. Spíš to zní „To je dost, že jdeš! Jak jsi mě tady mohla nechat?! Hrozně se nudím!“. Pozdravila jsem Santu u spěchám za Zorkou. Pořád pořehtává a když mě uvidí ve dveřích, zdraví mě hlubokým, hrdelním hlasem „Ahoj, ráda tě vidím!“. Vzrušeně hrabe v pilinách podestýlky, otáčí se na stání, jak jen jí to vazák dovoluje. Jdu k ní, bořím prsty do husté, dlouhé hřívy a druhou rukou hladím hebkou srst na Zorčině nose. Na oplátku mi olizuje prsty, drcá do mě hlavou a opětuje mazlení svým koňským způsobem. „Zoriku, ty moje zlatíčko! Jseš tu hodná? Nesmíš lumpačit, nebo tě vyšoupnou na déšť, ty moje malá darebačko střapatá!“ Jsem šťastná! O Zorku je skvěle postaráno, byla i venku v ohradě, ve stáji si může „povídat“ s koňmi, dostane všechno, co může potřebovat. Drbu ji na kohoutku a ona mně to vrací okusováním zad: „Jauvajs, Zorko, nejsem kůň! Nedrbej mě tak silně!“ něžně ji plácám po hubě…

Je čas se rozloučit. Chceme se ještě podívat za Juráškem. Ale odpoledne sem určitě přijedeme a vezmeme kobylky ven. Dávám Zorce kupku zeleného ovsa, aby „neplakala“. Ona ráda „papá“ a tahle lahůdka je rozhodně lákavější než já.

Dáša se taky rozloučila se Santou, ale je z ní trochu zneklidněná. „To není Santa… Je divná, vůbec si mě nevšímá, jako by mě neznala!?“

Snažíme se jí povzbudit, že klisna toho dost prožila. Stěhování do kravína, noc ve vodě mezi krávama, dlouhou cestu zatopeným městem, cizí lidi..., asi z toho bude unavená a pořádně vykolejená. Možná se bojí, že ji Dáša chce zase někam odvést, ze suché stáje, od dobrého krmení. Určitě se za pár dní vzpamatuje a bude zase Dášin mazlíček.

Jsme u Juráška. Je o něho taky dobře postaráno, ale nemá takový komfort. Stáj je stará, malá, s nízkým klenutým stropem a malým oknem, ale koně nezapřou dobrou péči. Černá klisna, Juráškova spolubydlící, je nádherná. Dáša, se svou slabostí pro černé velké koně, ji obdivně obhlíží a já v údivu poslouchám, že je to Santina polosestra. Podobné si jsou jen barvou. Tohle je snad nejkrásnější tažná klisna, jakou jsem kdy viděla. Santa, kříženka, by vedle ní vypadala jako ošklivé káče vedle labutě. Ale Santa je hodná, zato k téhle krásce prý není radno se přibližovat. Štěstí, že nemá nic proti Juráškovi. Štíhlý izabeláček vedle ní vypadá jako drobeček.

Je čas se vrátit do našeho mokrého světa. Mlžný opar se rozplynul, sluníčko protrhlo mraky a jeho paprsky září na šťavnatém, zeleném porostu v lesíku, kterým projíždíme z kopce domů. Ještě se domlouváme s Dášou, v kolik odpoledne zajedeme na kolech za kobylkami a už jsme před naší brankou.

Z vody na předním dvorku zbyly neškodné louže, cestu už sluníčko úplně vysušilo. V zahradách zůstává pořád vody tak nad kolena a všechno, co už z ní „vylezlo“, pokrývá vrstvička hnědého kalu. Jsme rády, že máme ve dvoře kanál, doufáme, že trochu napomůže snížit hladinu. Pomalu, ale jistě. Celá kanalizace ve městě musí být řádně přetížená. Hlavně aby zas nezačalo pršet! Hlavně na horách…

Zatímco já byla u Zorečky, mamka nelenila, vylovila ze zatopené garáže staré kolo a vydala se na něm do Skřečoně. Jednak se chtěla domluvit se zubařkou, kdy se konečně dočká nových korunek, a taky nám soused půjčil prázdnou propan-butanovou bombu, ať si ji necháme naplnit. Prý hned za mostem. Ta naše byla už poloprázdná a on měl snad dvě úplně plné.

Ve firmě za mostem, samozřejmě, plné už neměli, takže mamka dojela s bombou až k zubařce. Ta ji ochotně odvezla svým autem do vzdálenější výměnny v sousední Lutyni. Ale se zubama ji nepotěšila. Korunky ještě nejsou hotové - i když Skřečoň nezasáhla voda, bez proudu tam byli taky. Snad se do týdne dočká.

Babička s tetou se hned s novou bombou v záloze pustily do vaření zásob z mrazáku. Když jsem přišla, na stole se už kouřilo z mísy párků a buřtíků, něco vesele bublalo v hrnci a obě obalovaly hromadu řízků.

Jak opadá voda, zlepšuje se nám nálada a začínáme pomýšlet na záchranu utonulých věcí. Bereme s mamkou ven pejsky a jdeme, už úplně „suchou nohou“, podívat se ke strejdovi za park. Míjí nás náklaďák se zásobami, vojáci na korbě na nás volají, jestli nepotřebujeme chleba. S díky odmítám, zásob máme opravdu dost.

Jsme u strejdy, obhlížíme situaci. Jsou na tom podobně jako my – cesta suchá, dvůr, zahrada a sklep pod kalnou hladinou. Zatím se nedá nic dělat, zachraňovat. Svoje auta stihli včas odvézt někam na kopec, tak jdou strejda i Pavel s námi zpět, chceme vytlačit naši chuděru škodovečku z garáže na suchý přední dvorek.

Psiska jsou spokojena z procházky, vytřásají z kožichů vodu a utíkají si zdřímnout na pelechy. Barí udělal venku bobek, hurá! Že by se to oslavilo?

Svítí sluníčko, je krásné letní dopoledne. Pohled na auto a motorku není moc radostný. Voda už hodně opadla, ještě je v autě na podlaze, ale je vidět, jak skoro olízla palubovku. Jako nejlehčí, usedám za volant. Fuj, v mžiku mám kraťasy mokré od nacuclého sedadla. Oba chlapi i mamka tlačí, co jim síly stačí. Dostat šplouchající auto do mírného kopečka není vůbec snadné, ale daří se to. Zpod noh mi mizí voda a z naší zelené „žabičky“ crčí jak z cedníku. Stále litujeme, že jsme ji i s „ČeZetou“ nedaly na to vedlejší parkoviště. Motorka je už taky vytlačená ven a obě naše vozítka vypadají na slunci dost zoufale. Chlapi nám radí, co pro ně máme udělat jako první pomoc a odcházejí domů. A já smutně vzpomínám, jak jsem si to před čtrnácti dny metelila v „Žabce“ po dálnici s mamkou a psisky na dovolenou… nejspíš to byla její poslední jízda. No a do práce taky budeme nejspíš chodit po svých nebo na kolech. Ach jo. Příště budeme chytřejší…

Podobné články

V roku 2017 sa ťažko schvátila moja kobyla Salta (a to v krátkom časovom slede už druhý raz). Tentoraz mala postihnuté všetky štyri kopytá. Hrozivo…

Jarní vrchol porodů je za námi, letošní nové životy jsou ve velké většině již na světě a vesele si užívají zelené travičky v pastvinách a především…