Velká voda v Bohumíně III.

8. 2. 2002 Petra Adamusová

Noc byla neklidná, spaní přerušované hlídáním vody při baterce. Naštěstí stoupla jen o pár centimetrů. Ráno je opět pošmourné, obloha olověná, hladina kalná. Přes noc vystoupila v chodbě na druhý schod a u hlavního vchodu ke čtvrtému.

Vstáváme neochotně a úplně bez chuti k jídlu. Přinutila jsem se sežvýkat loupák, ale mám pocit, že mi sousta neprolezou krkem. Přestal jít plyn. Doufáme, že ho vypnuli a nepraskl nám někde ve sklepě. Je konec s vařením i s teplou vodou. Štěstí, že mamka zachránila tu propan-butanovou bombu!

Hlavním cílem je teď pro mě přesvědčit Bárta a Andyho o nutnosti vyvenčení. Bereme oba psy dolů, nasazuju jim na krky obojky a radostně volám: „Kluci! Jdeme ven! Jdeme se vyčurat! Jdeme ven, s řemínkem!“

Snažím se tak vyvolat v nich podmíněný reflex - jsme na procházce, na procházce se čurá! Oba psi kolem mě krouží a nadšeně křepčí. Sice asi trochu nechápou, proč je vedu do pokoje a ne ke vchodu, ale ochotně jdou. Stále udržuju atmosféru vzrušení a radosti, přitom s mamkou otevíráme okno. Po očku sleduju psy, co oni na to. Bárt se tetelí, nevenčil se minimálně dvacet čtyři hodin, už to nemůže vydržet - a zvedá nohu u jedné ze zbylých skříněk, na koberci. A čurá a čurá a není k zastavení. Ani se o to nesnažím, jsem ráda, že to vůbec pustil. Sám je z toho zmaten! Ví, že se to nesmí, ale on už musel! Krade se k nám, omluvně kouká, máchá ohonem. Nechválíme ho, ani nekáráme, prostě se nic nestalo. Pomáháme jemu i Andymu na stůl a oknem ven, na střechu garáže. Sama lezu taky. Bárt ještě zvedá nohu u zídky na kraji střechy. Přehnaně ho chválím a snažím se ukecat i Andyho, ale marně. Žádné způsoby přemlouvání nezabírají. Jinak se oběma na střeše docela líbí. Naklánějí se přes okraj, Andy dokonce vyskočil na zídku a pochoduje po ní. Trnu hrůzou, že spadne! Rychle ho přivolávám.

Po cestě zase brodí skupinky lidí. Psy na střeše považují za dobrou srandu a pokřikují na ně, někteří fotí. „Klukům“ se to docela líbí a odpovídají štěkotem. Čekám, kdy některému podjedou tlapky a skončí ve vodě. Střecha účel nesplnila, i když se na ní oběma očividně líbí, Andík se nevyčůral. Náladu mám mizernou. Nechápu, jak se někdo může smát. Po půlhodině šaškování na garáži mě to přestalo definitivně bavit a je mi taky docela chladno. Přesouvám se zpět do domu, Bárta i Andyho volám taky.

Mamka se zatím postarala o kočičky. Jdu za ní, pomazlit se s koťaty a Mícou. Nic jiného se nedá dělat. Leda tak ještě koukat z okna na brodící se zástupy a proudící kalnou vodu.

Po delším čase zkouším manévr se střechou znova. Psi opět vesele vbíhají do pokoje. A Bárt opět zvedá nohu u skřínky! Mamka mu chce podstrčit kýbl, aby to necrčelo na koberec, ale to Bárta leklo a svoji činnost přerušil. Honem je oba strkáme na střechu a Barí, s úlevou, u zídky dokončil, co začal na koberci. Andík se zájmem přihlíží, čichá, ale že by si vzal příklad, to ne. Znova trčím na střeše a čekám, jestli něco bude. Dlouhou chvíli si krátím pozorováním ruchu na cestě. U naší branky vidím sousedku z rohu ulice. Asi nám něco chce. Ale zvonky samozřejmě nejdou, nemůže se k nám dostat.

„Haló, tady jsme! Na střeše!“ pokřikuji na ni a mávám. Chvilku trvá, než se mi povede překřiknout šum vody a sousedka si mě všimne.

„Půjčte nám, prosím, váš člun! Potřebujeme odvézt kluka do Skřečoně k babičce, do bezpečí. Právě hlásili, že museli upustit další vodu z Šance a hladina se u nás zvedne o 60 cm! Mají se pootevírat brány, aby je vlna nevyrazila. Taky je třeba pochytat těžké předměty. Má to přijít za půl hodiny!“
„Samozřejmě, že vám ho půjčíme. Počkejte chvilku.“

Lezu do okna a říkám si, že to je snad blbý vtip. Jestli to opravdu o tolik stoupne, budeme mít vodu i v přízemí. To nemůže být pravda!

„Mamí, mamí! Pojď sem! Pojď mi pomoct s člunem!“
Společně přenášíme člun na schodiště, pak s ním brodím k brance. Sousedka nám děkuje. Přejeme jí dobrou cestu.

Nechceme věřit, že nás čeká další záplavová vlna, ale nemůžeme jen čekat, jestli se tak stane nebo ne.

S odporem se svlíkám do kalhotek a mikiny a na bosé nohy natahuju své čvachtací tenisky. Musím jít pochytat plovoucí prkna a popelnici u plotu a otevřít ty brány. Voda je pořád stejně odporně ledová. Nejdřív lovím popelnici. Udivuje mě, že s ní skoro nemůžu hnout. Zvednu víko a je mi to jasné! Je v ní taky voda. Otevřela jsem branku a vylila obsah do proudu. Odpadky v ní naštěstí nebyly skoro žádné a to co bylo, beze stopy vzala voda. Prázdnou popelnici postrkuju po hladině ke schodišti a společně s mamkou ji vytahujeme na plošinku u dveří. Postupně k ní přibývají dřevěné podlážky a stříška od Bártovy boudy. Otevírám doširoka bránu. Musím otevřít taky bránu na vjezdu do garáže. Brodím se k ní kolem baráku a při té příležitosti nakukuju do sklepních okének. V létě bývají otevřená, jen se sítem proti hmyzu. Teď je voda do jejich půlky, některá síta vyplavala ven a dobře vidím na chaos ve sklepech. Houpe se tam na temné hladině všechno možné. Ze sklepa, kde byly barvy, se šíří mastné kruhy, plynový kotel v dalším sklípku je úplně pod vodou, plave kolem něho malá pračka a jakési plechovky. Z vody u plotu lovím taky pár plechovek barvy a jakési dlouhé prkno, asi vyplulo ze sklepa.

Z chodníčku kolem domu vedou ke garáži tři schůdky. Rázem mám vodu až po zadek. Brrr! Z garáže taky vytéká olejová skvrna. Chudák naše autíčko a motorka. Už nám nejspíše nikdy jezdit nebudou. Jak se tak dívám po okolí, nadávám si stejně jako mamka. Parkoviště v pojišťovně vedle je proti naší garáži o půl metru výš. Stačilo včera převézt auto i motorku tam a stály by ve vodě jen kolama. Vůbec jsem nemusela se Zorkou tak plašit, měla jsem dost času přejet s autem vedle. A mamka s motorkou... Ale to jsou věci, které člověku dojdou, až když je pozdě.

Teď není čas na zbytečné úvahy! Musím ještě do dvora, tam dosud plave spousta krámů. Zachraňuju Andyho boudičku, dvě židle, zalévací konve... Co vylovím, mamka skladuje na schodech v chodbě. Z věcí crčí voda, ale vůbec nám to nevadí! Z větví mladé jabloně vyplétám popelnici s pískem. Normálně stává v rožku u plotu. Zastrkala jsem ji do bývalé ohrádky od slepic. Tam nenadělá žádné škody, i kdyby se voda opravdu zvedla. Rozhlížím se po dvorku, co by nám ještě mohlo třeba vybít okno, ale zdá se, že už jsem všechny nebezpečné předměty pochytala. Nevím, jak dlouho mi to trvalo, ale nohy mám zmrzlé až nahoru. Brodím se k přednímu vchodu a lituju moje kaktusy a tetiny truhlíky s květinami. Stojí někde na dně, dokonale zalité. Míjím stájku. Nechat v ní Zorku, stála by ve vodě po krk. Hrozná představa! Sice nevím, jak se jí daří u Bendů, ale určitě dobře. A je v suchu!

Vynořuju se ze dvora a je mi trochu směšné, že jdu po proudu, i když chodník jde do kopečka. Už se těším, až z té vody vylezu a obléknu si doma něco teplého. Bohužel, není mi přáno. Mamka stojí ve dveřích a volá na mě, ještě nejsem ani na schodech: „Zrovna kolem chodil hasič. Taky říkal, že voda bude stoupat a lidi si mají udělat zásoby potravin. Na skřečoňském mostě prý je chleba! Asi bys tam měla zajít.“
„Nee! Mě se už do té děsné vody nechce! Taky je mi zima.“
„Zajdi tam...!“
„Nemáme toho chleba dost? A co když se nestihnu vrátit, než přijde voda?!“
„Nikdo neví, jak dlouho budeme ve vodě trčet a kolik jí bude. Když to moc stoupne, nedostaneme se už nikam.“
„Ach jo! Tak já půjdu. Přines mi batoh a mikinu...“

Ani trochu se mi nechce! Zase začalo drobně mžít a pod korunami stromů na naší cestě je ještě větší temno. Se zarputilým výrazem se prodírám vodou. Snažím se jít rychle, abych se trochu zahřála. Spolu se mnou brodí cestu spousta lidí. Ti v protisměru táhnou zásoby, lidi ve směru na Skřečoň žmoulají zatím prázdné igelitky. Co chvilku musíme uhnout před velkým autem ke kraji cesty. Šoupu opatrně nohama po dně, nemám chuť spadnout do kanálu nebo si o něco ukopnout palec. U druhé brány do parku je hrozný proud. Zase mám nedobrý pocit, že jsem v řece. Živel se valí napříč cestou, z ulice od náměstí rovnou do parku. Posouvám nohy pod hladinou. Vody je proti včerejšku citelně víc, děsí mě představa, že mě to smete někam do hlubin v parku. Plavu sice celkem slušně, ale s ruksakem, v pláštěnce a v kalném proudu mezi stromy a keři... brrr! Děkuji, nechci!

Blížím se k souši, k mostu. Poslední metry jsou opravdu chuťovka. Zanořená jsem do půli stehen a razím si cestu černou mastnotou. Co je to za svinstvo a odkud, netuším. Konečně stojím pevně na suchu. Musí na mě být parádní pohled! Z modrých, olezlých tenisek, ze kterých při každém kroku vystříkne voda, čouhají promrzlé nohy, barvy lehce promodralé s olejovitým šedavým potahem, všechny chlupy chladem zježené. Nohy končí pod zelenou pogumovanou pláštěnkou, trochu „na výrost“. Naštěstí pro mě, je dostatečně dlouhá, aby zakryla mou téměř nahotu. Ve spěchu jsem si zapomněla natáhnout kraťasy! Na zádech mi sedí velký, jasně červený batoh a korunuje to všechno hlavička jak makovička s urousanou, hnědou hřívou, deroucí se zpod ošoupané riflové čepičky. Jsem jak poslední výkřik módy.

Na mostě jsou davy! Vojáci, policie, záchranka, hasiči i hromada civilů, ale žádné pečivo! Trochu bezradně se rozhlížím a vůbec mě nenapadá, co teď. Sebrala jsem zbytky svého sebevědomí a oslovila jakéhosi seriózně vypadajícího příslušníka: „Prosím vás, hlásili nám, že tady bude auto s pečivem. Přijedou ještě? Nevíte o tom něco?“
Nejdřív mě přejel pohledem shora dolů a zdola nahoru a lehce udiven se odhodlal k odpovědi: „To nevím, už odjeli. Všichni chodí do obchodu ve Skřečoni, zajděte si tam. “
„Tak děkuju.“

To je teda průser! Abych nakonec v tomhle ohozu šlapala až k obchodu! Ono to normálně není daleko, ale s takovým vzezřením... horor. Nedá se nic dělat, do toho pitomého obchodu asi musím. Nasadím výraz, jako že je všechno v pohodě a odhodlaně šlapu. Snažím se namluvit si, že lidi mají jiné starosti, než se koukat, kdo má co na sobě a ignoruju občasné udivené pohledy. Docela mě zaměstnává pocit chladu. Je mi zima a to ještě nestojím ve frontě, kterou už vidím u obchodu. Taky se bojím, jestli se stihnu vrátit, než voda stoupne.

Nemám hodinky, nevím, jak dlouho čekám ve frontě. Přede mnou stojí známí, pejskaři z města. Mají štěstí, jejich panelák, jak se ukázalo, stojí na vyvýšenině a je kolem něho suchý pás trávy a keříků, kde můžou všichni venčit. Ti mají štěstí! Auto mají zaparkované na chodníku u vchodu, v suchu. A zatím u nich jde i plyn. Poslouchám i hovory cizích lidí ve frontě. Nikdo nic neví jistě, dohady o stoupající hladině jsou v rozmezí od třiceti centimetrů po minimálně metr. Taky se proslýchá, že na úřadě se vědělo, že bude vypuštěná přehrada a Bohumín to odnese, ale lidi nebyli informovaní. Aby prý nevznikla panika! Je mi z toho nanic.

Konečně jsem u košíků, mám co dělat, abych se zimou viditelně neklepala. Co mám vlastně koupit? Nejdříve mířím ke chlebu. Prodavačky ujišťují, že chleba je a bude dost a dávají ho neomezeně. Někdo má v koši i pět bochníků. Sama beru dva. Docela ráda bych koupila banány, na ty mám chuť, ale ovoce už není žádné. Bezradně přecházím kolem regálu s konzervami. Nakonec beru tři velké konzervy různého masa. Hlavně takové, které se dají sníst v nouzi i po studenu. A teď honem k pokladně a domů!

Batoh mám nacpaný a těžký, ale ženu se jak na vlak. Už vidím z mostu na vodu. Nestoupla! Stihla jsem to! Zvolňuju tempo, musím nabrat dech. Ještě mě čeká cesta vodou, proti proudu. Ale potom zalezu doma do pelechu a už nevylezu!

Konečně jsem doma. Babička už mi otevírá dveře, vyhlížela, kdy se vrátím.
„Maminka šla k Romanovi pro člun.“
„Sakra! Ona se zbláznila. Sama to neutáhne. Jdu za ní!“
„Nechoď, už jsi určitě celá zmrzlá!“
„Musím! Člun je těžký, sama se s ním od bráchy nedostane. Je tam šílený proud. A kus suché cesty.“
„Zůstaň doma...“
„Neboj, babi, však se vrátíme. Na, vytáhni ten chleba, ať nenavlhne od baťohu. Já jdu, ahoj.“

Vracím se do vody a v duchu nadávám. Mamka o tom člunu mluvila už včera, když jsme vezly kočky, ale to už jsme ho neměly kam naložit. A jít pro něho znova se mi nechtělo. Člun je taky nafukovací, ale dvojmístný, pro dospělé. Složený je dost těžký a velký, nafoukat ho zabere spoustu času. Jestli ta voda má přijít, moc času nám asi nezbývá.

Šlapu jak stroj. Bez zátěže se jde docela dobře. Držím se ve středu cesty. Dávno mám zamočený i zadek, kašlu na obcházení větší hloubky. Jen dávám pozor, aby mi proud nepodtrhl nohy. Pohybuju se teď v mokrém živlu docela jistě a rychle. Ještě kdybych nemusela uhýbat těm autům... Vynořuju se z vody, jsem na souši! Mamka taky, z druhé strany.Už ji vidím, jak se potýká se svým nákladem. Vzala jeden polštář ze staré nafukovačky a zabalený člun upoutala na něho. Šoupe se s tím vším po chodníku. Klušu jí s čvachtotem na pomoc a společnými silami „spouštíme loď na vodu“. Zapřáhla jsem se do šňůry a mamka tlačí do balíku zezadu pádlem. Dostat se s nákladem kolem brány do kasáren je složité. Matrace se projevila jako naprosto neaerodynamická. Proti proudu se prohnula nahoru a má šílený odpor. Lanko se mi zadírá do dlaní a posouváme se snad po centimetru.
„Mami, hlavně se pořádně zapři tím pádlem! Jestli ti to sklouzne, neudržím to, nebo praskne šňůra!“
„Neboj, držím, tlačím!“

V představách už vidím náš balík, jak mizí ve vlnách kdesi v hloubi kasáren. Ale to už jsme z nejhoršího venku, čeká nás jen proud do brány ke „Hvězdě“ a „naše“ brána do parku. Proti tomu, čím jsme právě prolezly, je to sranda.

Člun, pojistku pro nejhorší případ, máme doma. A teď už mě opravdu nikdo do té pitomé kalňačky nedostane! Jsem dokonale promražená. Potřebovala bych si dát horkou sprchu, ovšem nejde nám plyn. A musím se z té špíny ve vodě venku umýt. Lezu do vany s odhodláním a zaťatými zuby. Mýdlem se šmudlím skoro nasucho, smýt ho však musím ledovou sprchou. Je to příšerné, úplné středověké mučení. Ve vodovodu je voda ještě ledovější než venku v ulicích. Dřu se osuškou a třesu se jak ratlík. Z koupelny to beru poklusem přímo pod peřinu. Brr, nemůžu se prohřát.

Půlhodina, kdy měla přijít vlna, je dávno pryč a zatím se nic nestalo. Trochu nás to uklidnilo, ale jistotu, že voda už nepřijde, nemáme.

Dokud je ještě čas, vrháme se na stáčení koberců. Měly jsme obavy, jak se nám je povede vytáhnout zpod velkých, těžkých skříní, ale jde to docela snadno. A to nemáme háky na stěhování nábytku! Ty zůstaly kdesi ve sklepě, pod vodou.

Koberce jsme s funěním vyzvedly na zbylý nábytek. Snad to bude stačit. Jsou strašně těžké, nechce se nám tahat se s nimi do patra.

Při práci jsem se konečně zahřála, tělesně je mi docela přijatelně, ale pořád bojím, bojím, co nás ještě čeká?!

Sousedi nám přišli vrátit člun. Moc nám děkují. Odvezli na něm kluka, basetku i kocourka. Škoda, že jsem je neviděla, když pluli. Muselo to vypadat skoro jako Noemova archa.

Přinesli taky čerstvé zprávy. Prý z Šancí upustili vodu, jak bylo hlášeno, ale ta si snad našla cestu mimo Bohumín. U nás by se hladina už zvedat neměla. Litujeme sice ty, které místo nás potrefila, ale současně jsme potěšeni, že se Bohumínu voda vyhnula.

Sousedi odcházejí. On, příslušník městské policie, se vrací „do akce“. Ona do vyprázdněného domova. Jako sestřička v nemocnici si s potopou taky užila své. Včera, když začala voda prudce stoupat, pomáhala při evakuaci pacientů. Její zážitky z přesunu v dešti, v loďkách a potom ve vojenském transportéru, jsou otřesné. A když nakonec pacienty sanitkami převezli do jiné nemocnice, dělali jim tam potíže, že nemají v pořádku papíry. Lidem, kteří byli mimo záplavu, vůbec nedocházelo, co se u nás děje, že tady opravdu může jít o život.

Nemocnice dopadla špatně, pacienty se povedlo odvézt, ale většina vybavení v suterénech padla za oběť. Přístroje zalité vodou a bahnem budou nepoužitelné...

Čas zvolna plyne. Rozhodně pomaleji, než šumící voda venku. Mazlíme se s kočičkami, pouštíme psy na garáž, sledujeme z oken neutuchající ruch na cestě a proud valící se neúnavně do parku. Nic jiného se nedá dělat. Spolykala jsem bez chuti jeden párek z hromady na talíři. Měly jsme docela slušnou zásobu v lednicích. Babička je všechny uvařila, aby nezasmrádly. V mrazáčku v lednici se stihlo zkazit naporcované maso pro kocoura. Do velkého mrazáku zatím radši nelezeme, nechceme do něj pouštět teplo.

Po poledni, jak tak pořád hledíme na vodu, máme pocit, že nepatrně klesla. Je vidět o čtvereček pletiva na plotě víc. Dva centimetry dolů! Jásáme jen nenápadně, straší nás možnost dalšího upouštění přehrady a následné zvednutí hladiny. A i kdyby se nezvedla, jak dlouho bude trvat, než všechna voda odteče? Venku sice neprší, ale pořád je zataženo. Jaká je situace mimo Bohumín, nemáme tušení. Bez elektřiny si nemůžeme pustit ani rádio. Nevíme vůbec, co se kolem děje. Neznáme předpověď počasí, nevíme, jak řádí voda v jiných oblastech. Můžeme jen čekat. Lituji lidi a zvířata v Šunychlu a ve „Staráku“. A Vrbice, Antošovice nebo Kopytov! Tyto části jsou hned u řeky, Kopytov je na soutoku Odry s Olší. Stojí tam spousta starých, přízemních domků... po zádech mi přeběhl mráz.

Přibrodila se k nám návštěva! Bratranec Pavel přišel zjistit, jak přežíváme a poreferovat o situaci doma. Jejich domek stojí z druhé strany parku – „za parkem“. Hladinu vody mají přibližně stejně vysoko jako my, většina domů tam má také zvýšené přízemí. Jestli vody nebude víc, do bytů se už nedostane. Udivilo nás, že jim ještě jde plyn. Mohou normálně vařit a mají teplou vodu! Ó, ten přepych!

K nám se Pavel vypravil zkratkou přes park a v něm se brodil ponořený po prsa. A není žádný liliput! Ani nešel dál, bavil se s mamkou na schodech, z fráčku mu crčelo jako vodníkovi. Poslaly jsme ho zpátky po cestě kolem parku, tak, jak jsme samy brodily k Romanovi. Je to možná o kousek delší trasa, ale v současných podmínkách určitě schůdnější i rychlejší.

Opět jsme osaměly, ale potěšeny návštěvou. Pořád hlídáme vodu. Ona klesá! Jak postupuje odpoledne, je jí čím dál méně. Úměrně s klesající hladinou roste naše chuť k jídlu. Taky je nám líto potravin z mrazáku. Mezi masem a kuřaty, které vydrží zmrzlé docela dlouho, tiše tají jahody a veliký nanuk od Algidy. Usuzujeme, že lepší bude je sníst, než je nechat úplně zničit. Naměklých, už beztvarých jahod máme plnou mísu. Mamka nám štědře naděluje do misek, ale jak tak pozoruju, zbyde nám ještě na zítra. Na hromádku jahod přidávám hromádku Wienety. Nanuk je uvnitř ještě zmrzlý, čokoláda v něm krásně křupe, jen povrch se mírně roztekl. Nevím, nevím, co tahle pochoutka udělá s naším těžce zkoušeným zažíváním. Moc nám chutná, dokonce se trochu smějeme, že se z ní všechny dobře pos...

Vaše příběhy

Podobné články