Velká voda v Bohumíně II.

6. 2. 2002 Petra Adamusová

Ráno je pošmourné a mokré, i když zrovna neprší. Postaraly jsme se o zvířátka, vynosily vodu a zas vyrazily do práce. Ale cesta na „trojku“ bránu je zavřená. Musíme nechat motorku na „dvojce“ a na Dvojkolí jít přes fabriku pěšky. V půli cesty nás a další lidi opět zastavila obrovská kaluž. Už z dálky vidíme, jak přes ní jezdí multikára a v kabině i na korbě převáží vyjevené pracovníky tam i zpět. Začíná pršet.

Čekáme, až na nás přijde řada, posloucháme řeči, kde jaké škody voda napáchala. Že ve Vrbici už je voda přes cestu, most ve „Staráku“ na přechodu do Chalupek v Polsku má trhlinu a je zavřený, maminka kolegy má zatopený celý sklep a je z toho „zralá na Opavu“ a podobně. Mamka je čím dál nervóznější, že se později nedostane domů kýblovat. Nakonec jsme se rozhodly, že půjdu do práce a ona odjede domů. Tak jsme taky udělaly.

V kanclíkách panuje mírný chaos. Několik spolupracovníků vůbec nedorazilo do práce, nedostali se přes vodu. Uvařily jsme si s kolegyní ranní kafíčko - a vypnul proud. Ještě není sedm. Nejdou počítače, tak sedíme, tlacháme - a vypadly telefony. Do toho někdo donesl zprávu, že ve městě nebude pitná voda. Byl u nás zrovna kolega z obchodního úseku, telefony jim ještě fungují, tak přes něho posílám tamtam domů, ať naberou zásoby.

Začínám být hrozně nervózní, je mi zima, i když ostatním je teplo a dokonce větrají. Cítím, jak se klepu. A čas plyne. Přicházejí zprávy, že provoz má zatopené veškeré rozvody v kanálech, že všichni půjdeme na nucenou dovolenou. Rádio špatně hraje, pořád hlásí, že asi budou bez proudu a do toho informace o stoupajících řekách všude možně. A ztrácíme příjem úplně. Kolem deváté je svolaná porada. Šéfové nás posílají do čtvrtka domů. Prchám mezi prvníma. Mám strach. Z podniku nás vyvezli služebním formanem. Voda je už na „dvojce“. Nikdo nic neví přesně, ale prý se vylily rybníky.

Za nadjezdem nad tratí nechápavě hledím na křižovatku. Je plná kalné vody, lidi se v tom brodí po kolena. Hlavou mi bleskne politování mé kolegyně, která bydlí v paneláku ve směru, odkud jde voda. Už ráno se u domu brodila po lýtka, to bude mít vody nejméně po pás. Ještě mě napadá, kde se tu ta voda vzala?! Ale to už sbíhám po schodech k nádraží a jdu přes město. Nikde nejde elektřina. Před potravinami jsou dlouhé fronty. Prý nikde není chleba. Vzniká chaos.

Doma je naštěstí všechno v pořádku. Jen jsme taky bez proudu. Mamka pořád ještě udržuje sklepy v suchu. Ale voda se začala tlačit i kanálem v prádelně. Zašpuntovala ho dřevěným kolíkem a vymyslela, že k prahu dáme pytel s pískem, aby voda nepřetekla do chodby a ke kotli. Taky jsme zvedly ždímačku na stůl, aby nestála ve vodě.Teta se bojí o svůj nový elektrický invalidní vozík v garáži. Ale v té žádný kanál není, jak by se tam voda mohla dostat? Babička dělala k obědu filety. Mě poslaly do města pro chleba, nebo alespoň pro pšeničné „polystyrény“ do Natury. Aby bylo něco k jídlu v zásobě. Tak jsem vzala kolo a jedu do Rybenky za kostelem.

Zaradovala jsem se, protože chleba zrovna dovezli. Ale jinak jen vrtím hlavou, protože na cestě před obchodem je voda. Sakra, kde se tu ta kalňačka bere?! Řeka je přece hrozně daleko!

Po čtvrt hodině čekání jsem kupila dva poslední chleby a prchám ven, domů, celá vyplašená. Neklid sálá i z lidí kolem.

Před obchodem končím po kotníky ve vodě. Co to má znamenat?! Šlapu usilovně do pedálů a cítím se jak štvané zvíře, v hlavě mám naprosté zatmění. Co se to, ksakru, děje?! Konec světa, nebo co? Na křižovatce u kostela mám šusťáky rázem mokré ke kolenu. K Natuře přes náměstí je souvislá vodní plocha. Pravou stranou kolem kostela se valí úplná řeka, prudký proud, ledová voda. Jedu vlevo. Domů, domů!

Teď myslím jen na Zorku. Musím ji dostat pryč! Ale kam! V Záblatí má domácí stáj na kopci, ale není tam nikdo, kdo by se o ni postaral. A jak se tam vůbec dostanu?! Jak ji budu chodit krmit? Spolumajitelka se má vrátit až v sobotu, co bude do té doby? A vrátí se vůbec?! Musím ji dostat jedině na kopec k Bendům! Ale co si tam s ní počnou, mají březí klisny a navíc už Juráška. Bendovi jsou na dovolené a všechna zodpovědnost a práce leží na Táně, jejich stájnici. Vezme nás??

Mám strach. Nevím co dělat, nevím co bude. Bojím, bojím...!

„Mami, město je plné vody! Musím pryč se Zorkou! Co když to přijde i sem!“
„Kam s ní půjdeš?“
„Nevím, snad k Bendům. Musím zavolat, jestli jde telefon.“
Funguje, snažím se nepanikařit, ale marně. Brečím Táně do sluchátka. Jsem šťastná jak blecha, když slyším: „Tak ji přiveď.“

Trošku mě to uklidnilo. Natahuju na sebe věci na ježdění, jezdecké gumáky, pláštěnku. Do kapsy cpu chleba, kdybych musela Zorku někam nalákat a do ruky beru bičík, kdybych ji musela někde nutit projít po zlém. Ve sklepě sahám po svých oblíbených kozačkách na ježdění, že je hodím do chodby, ale pak je zas pouštím. Musíme pryč!

Kašlu na všechno, nevím, jak to vypadá ve Skřečoni. Jsem odhodlaná projít vodou, hlavně se dostat na kopec. Mamku ujišťuju, že budu dávat pozor, že projdeme ve zdraví a zavolám, hned jak dorazím k Bendům. Jestli půjde telefon. Vyčítám si, že ji nechávám doma na všechno samotnou. Ale Zorku musím odvést, co kdyby ta voda přišla i k nám! Po cestě jezdí jedno auto za druhým. Mezi tím se motají těžké náklaďáky a traktory. Ten ruch mě znervózňuje a vůbec nechápu, kam všichni jezdí.

Házím na Zorču uzdečku, ani nečistím kopyta, a rychle ji vedu ven. Ještě kývnu na pozdrav do okna a kráčíme po chodníku ke Skřečoni. Na mostě se proplétáme mezi auty. Vládne kolem nás chaos, ale Zorka je absolutně klidná a poslušná. Pod mostem, ve Skřečoni, mají nejspíš seřadiště sanitky. Na první odbočce z hlavní je klid. Někde čerpají vodu ze sklepů, ale jinak je tady sucho. „Ranč“ u Wolfů, kde mají několik koní, psů i jiného zvířectva, je taky na suchu. Strouha, která teče hned za ohradou pro koně se naštěstí nerozlila. Je mi to k neuvěření, a jsem ráda.

Stoupáme do kopce na Rychvald, skoro se jasní a já si říkám, že jsem zbytečně plašila, že u nás přece žádná voda být nemůže. Kde by se vzala!? Jsem blázen, nic se neděje. Akorát kolem nás pořád jezdí těžké tatrovky s nákladem písku s pilinama. Asi někde u řeky sypou hráz nebo co. Zorka se občas na náklaďáky plašila, ale dnes je naprosto klidná. To se teda divím.

Už to máme jenom kousek, rozhlížím se v křižovatce na Záblatí - a nevěřím svým očím! Blíží se k nám tmavý kůň a malá blondýnka ho vede, mává na nás... Dáša se Santou! Kde se tu berou?! Počkaly jsme na ně. Dáša má radost, že nás potkala: „Ráno jsem byla pro Santu na statku. Jsme úplně zatopení, vodu máme v bytě, a pro ni jsem se brodila ve vodě po krk.“
„Kam ji vedeš? Jsi domluvená s Táňou?“
„Já nevím! Doma jsem řekla, že Santu odvedu, i kdybych se měla sama utopit. Jdu a nevím kam. Cestou se všude ptám, jestli mi ji někdo ustájí ve stodole, ale nikdo nás nevzal. Jdu a brečím. Z vody jsem ji dostala, měla to už po boky, cválaly jsme vodou za transportérem. Pak jsem ji vedla přes město, u kina měla vody po břicho. Nějaký dědek ni nadával, co tam dělám s koněm, že má být ve stáji. Tak jsem ho poslala do pr....! Nevím, co budu dělat, kam ji schovat!“
„Pojď, jdeme k Bendům. Táňa to má sice plné, volala jsem s ní, ale určitě vás nevyhodí. Něco se vymyslí, i kdyby měla Santa stát uvázaná v chodbičce. Je přece hodná, nekope po koních jako Zora.“
„I kdybych s ní měla stát a držet ji, jen ať je pod střechou. Ale sama bych k nim ani netrefila, dobře, že jsme vás potkaly. “
„Tak jdeme! Pozor na náklaďáky.“

Chudák Táňa se pořádně zděsila, když nás obě uviděla. Nejdřív trochu nadávala, nevěděla, co s námi. Ale pak nás obě vzala do stáje. Asi jsme vypadaly pěkně zoufale. Dvě březí kobylky byly uvázané společně ve velkém boxu, tím pro Zorku uvolnila box malý. Riskovala, že se její klisny pokopou a zraní, ale doufala, že se budou chovat slušně. Opravdu zůstaly hodné a klidné. Jurášek byl uvázaný v jediném volném stání. Ale kam se Santou? Tak, aby to bylo bezpečné pro ni i pro provoz ve stáji?

Santa je naštěstí klidná a po tom, co prožila, se dalo čekat, že bude úplně mírná a hodňoučká. Po krátkém váhání a kombinování kam s ní, vyklízíme místnost sloužící jako sklad ovsa. Do stáje z ní vede otvor bez dveří, ten jsme zatarasili plechovou skříní a na díře pro kanál zůstal stát sud ovsa se zajištěným víkem. Největším problémem je skříň elektrického rozvodu na zdi. Santu není k čemu uvázat, tak nevíme, jak jí zabránit v devastaci skříňky. Dáša je přesvědčena, že postačí obalit to dekou a igelitem. Toho se Santa bojí a nebude si ho všímat. Táňa tedy vypnula proud a skříňku pečlivě balí. Santa na ni poulí oči a opravdu se zdá, že se k té hrůze ani nepřiblíží. Je zlatá! Nechat tady zavřenou Zorku, určitě by do hodiny všechno okousala, zlikvidovala a probourala se do stáje. Santa jen kouká a má vyloženě radost, když se jí pod nosem objeví hromada trávy. Pustila se do krmení a víc ji nezajímá.

Zorka mlátí kopytem o dveře boxu. Vůbec není se svým přepychovým ustájením spokojená, nevděčnice. Taky jí dávám trávu a tím ji uchlácholím. Táně radím, ať ji klidně vezme bičíkem, kdyby dělala neplechu, ať si připomene, co je slušné vychování.

Táňa a Luděk, její kluk, nás zvou na kafe, že nás pak dolů zavezou autem. Luděk nám ke kávě nalívá panáka slivovice. To jsme obě potřebovaly. Hned je nám líp. Jen mě štve, že nejde telefon a nemůžu zavolat domů, budou se bát, co s námi je. Dáša už vypadá úplně vesele. Obě jsme šťastné, že kobylky jsou v bezpečí a budou mít odbornou péči. Dozvídáme se, že Táňa tady po dobu Bendových dovolené bydlí a koně co dvě hodiny kontroluje. Kdyby se kobyly začaly hřebit. To by byl průšvih, Zorka by musela uvolnit box, tak doufám, že „holky“ ještě počkají. Venku ani neprší a máme tady pocit, jako by žádné povodně nebylo.

Po příjemné půlhodince posezení se jdeme ještě jednou podívat na naše kobylky. Spokojeně žerou.

A pak nás přátelé vezou autem dolů, zpět do zblázněného světa. Cestou dokonce mírně vtipkujeme na téma sjízdnost města na kajaku. Dáša i já ještě ujišťujeme Táňu, že zítra určitě přijdeme kobylky provětrat a očistit a už musíme vystoupit z auta. Zavezli nás až ke skřečoňskému mostu nad tratí, dál policajti a vojáci auta nepouští. Asi je za mostem nějaká zácpa. Moc kamarádům děkujeme a v docela dobré náladě a živém hovoru šlapeme s Dášou ke svým domovům. Chudák Dáša k mokrému.

Z mostu vidíme, jak se v kolejišti před nádražím leskne voda. To je neskutečné. Na druhou stranu je sucho. Neprší.

Za mostem mě opět přechází všechen humor. Naše ulice je pod vodou, kam dohlédnu, vlní se kalná břečka. Jako z dálky slyším Dášu: „Tady už je taky voda! Vezmu to vpravo, za parkem. Tady je na cestě ještě sucho.“
„Ahoj, dojdi ve zdraví a neutop se! Santa tě bude ještě potřebovat.“ pokouším se o lehký tón.
„Jo. Tak ahoj!“

Dášu už nějaká voda na cestě snad nemůže rozházet, Santu má v bezpečí a doma to měli už ráno mnohem horší. Odhodlaně odchází. Já jdu jak ve snu, ale pořádně blbém. Voda je ledová a v mžiku ji mám v gumákách. Je jí nad kolena, valí se proudem. Jdu jak nejrychleji to jde, mám pocit, že nepopadnu dech, že se mi srdce zblázní, že mě strhne proud. Prodírám se středem cesty, předcházím další brodící se lidi. Ale skoro je nevnímám. Pořád mě napadá, že je to pitomý sen, že se probudím a všechno bude normální. U nás přece nemůže být záplava, městem neprotéká řeka! Ale ve snu bych neměla tak ledově nasáklé kalhoty. Mám mžitky před očima, když hledím pod nohy.

Nesmyslně mě napadá, že stejný pocit jsem měla kdysi na vodě, když jsme přetahovali člun přes mělčinu. Připadám si jak v řece. Po pravé straně se táhne park. Je proti cestě v dolíku a voda se do něho valí vymletými dírami pod plotem a strašlivě hučí. Párkrát kolem projede tatrovka nebo vojenský transportér. Tisknu se ke stromu a zpitoměle civím na obrovské vlny, které šíří. Jak motorák na jezeře. Chci, ať voda zmizí, ať se probudím, ať vypnou ten blbý film...

Konečně jsem u našeho domku. Čtvrtina vrat garáže je pod hladinou. Brodím se k brance, odemykám a automaticky za sebou zamknu. Voda je u třetího schodu, po sklepní okénka. Chodníček kolem domu do dvora, který je trochu z kopečka, neexistuje. Kam oko dohlédne, je rovná, nahnědlá plocha. Nechápu nic a jsem v šoku. To prostě nemůže být pravda!

Dveře se otvírají, než otočím klíčem. Mamka, babička, teta i Bárt s Andym mě vítají. Kocour Luki spí někde doma v křesle. Naštěstí.

Mamka, úlevou, že jsem se vrátila, slzí. Já se z toho všeho rovnou rozbrečím, jak blbá. Byla jsem pryč asi tři hodiny, odešla jsem suchou nohou a vrátila se mokrá jak myš. V chodbě je chlad a pach, jako u vody. A taky takový šum. Tři schůdky ve dvoře jsou dávno zatopené, voda je na prvním schodě v chodbě za dveřmi do dvora a pořád stoupá. Tlačí se kolem zavřených dveří a zurčí nám do chodby dvaceticentimetrovým vodopádkem. Z chodby protéká přes dveře do sklepa, ve kterém musí být už víc jak metr vody.

Štěstí, že máme zvýšené přízemí. Ale nevíme, co bude, nakolik voda ještě stoupne? Nezatopí spodní byt?

Stahuju ze sebe mokré věci. Těsné jezdecké gumáky mám přilepené k noze, navíc jsem celá rozklepaná, levou nemůžu stáhnout. Počínám si tak šikovně, že bosou pravačkou sklouznu po hraně schodu a hnusně se praštím. Rázem mám pod kotníkem modrou hrču. Tiše, nenápadně, kleju. Aby bylo ještě hůř, Andy, který má hroznou radost, že jsem doma a pořád se kolem mě nadšeně motá, dostal jakýsi záchvat dušení. Chrčí, boky vtažené, nemůže popadnout dech. Ale pořád se hemží.

Snažím se mu pomoci, masíruju mu boky, ale bere ho to pořád znova. Panikařím, že umře. Mám pocit, že trvá věčnost, než konečně popadne dech. Občas se tak „zadýchl“ v noci, ze spaní, ale netrvalo to nikdy tak dlouho. Moc jsem se nestarala, co to je. Ve dne se až do dneška nedusil. Když ho to konečně přešlo, je zas úplně normální.

Babička mi honem ohřála oběd, ale mám tak stažený žaludek, že nemůžu jíst. Natlačila jsem do sebe polívku a nemůžu už ani sousto, nebo to půjde ven. Mamka je na tom podobně. A to rybu na másle normálně milujeme.

Voda pořád přitéká, nejde telefon, nejde proud, jsme úplně bez informací. Někdo prý venku povídal, že upustili z přehrady Šance víc než měli... Nevíme, o kolik to ještě stoupne. Rozhodujeme se, že vystěhujeme babičku s tetou k nám do patra. Dokud je čas. Tak taháme všechny věci ze skříní, jídlo ze spížky, peřiny, postele, televizi, tetin šicí stroj, malou pračku, křesla... Prostě všechno, co nám padne pod ruku a co uneseme. Něco dáváme na velkou půdu. Vynášíme tam i naše tři sportovní kola a tetin elektrický vozík - jediné, co mamka stihla zachránit z garáže. Bolí mě naražená noha a pod tíhou věcí funíme do schodů. Najednou mi připadají příliš úzké a točité. Při stěhování se postupně dozvídám, co se dělo, když jsem odešla se Zorkou.

Mamka znova vykýblovala šachtu a pak zajišťovala ten práh v prádelně pískem a přeskládala zavařeniny na vyšší regál v ovocném sklepě. A potom uviděla vodu, jak zaplavuje sousední zahrádky a valí se k nám. Utíkala vytáhnout ten tetin vozík. Nevěděla honem, jak z něho odmontovat baterie a tak ho i s nima vtáhla po třech schodech do chodby. Ten vozík váží padesát kilo! Vyvezla z garáže ještě kola a vytáhla je na verandu. To už byla voda i u nás ve dvoře. Povedlo se jí vymontovat baterie a vytáhla vozík taky až do verandy. Kam s motorkou a s autem, nevěděla, tak je nechala v garáži, napospas živlu. Potom ještě zachránila pár věcí ze sklepa. Kýbl ovsa pro Zorku, tři láhve naložených vajec, velkou lampu - zářivku, pár „blbostí“, ale hlavně vynesla propan-butanovou bombu s vařičem.

Líčila mi, jak stála v prádelně, viděla, jak je prosklené okno do půlky zalité kalnou vodou a ta s hukotem protékala kolem něho do sklepa. Uvědomila si, že voda poteče, dokud ve sklepě nebude tolik, co venku. Vytáhla špunt z kanálu, ať to jde rychleji, ale dovnitř začala stříkat taková břečka, že ho zase rychle zamlátila kladivem zpět. Pak ji přepadl děs a přestala vyvíjet jakoukoli činnost. Taky všechny tři ztratily pojem o čase. Jak dlouho voda přitékala, nevíme. Mamka si teď pořád vyčítá, že utopila motorku. Mně je pro změnu pořád do breku, štve mě, že jsem ji tu musela nechat samotnou a připadám si jako pitomec.

Nevím, jak dlouho jsme chodily nahoru - dolů, ale teď to ve spodním bytě vypadá jako před malováním. Zůstaly prázdné, těžké skříně a pár kusů nábytku na nohách. Jen koberce jsme zatím nezatočily. Už nemáme energii. Zdá se, že hladina venku přestala stoupat. V chodbě se to taky vyrovnalo. Voda je u druhého schodu a vodopádek utichnul. Zato venku, za cestou, voda pění v peřejích, jak se valí do parku. Prší a je pošmourno.

Po naší cestě proudí zástupy lidí. Někteří něco někam stěhují na nafukovacích člunech, ale většina vypadá, že si jen tak brouzdají na procházku, foťáky připravené k ulovení dobrého snímku. Každou chvíli kolem projede velký náklaďák. Některé jedou s citem a i tak dělají pořádné vlny. Ty, které to víc rozjedou, šíří vlny obří. To pak slyšíme rachot ze sklepa, jak se tam ve vlnách bortí zavařeniny a kdovíco ještě.

Pokouším se sníst kousek filety, ale nejde to. Jako by mi sousto v puse bobtnalo. Přemýšlíme, co provedeme s Mícou a koťaty. Máme strach, že bráchův barák bude zatopený ještě víc než náš. A kdo se bude třikrát denně brodit za kočkami s krmením?! Rozhodly jsme se celou rodinku evakuovat k nám na našem malém nafukovacím kajaku. Je už pokročilé odpoledne, tak neztrácíme čas, hned foukám člun a vyrážíme. Na nohách tenisky, na sobě kraťasy, mikinu a pláštěnku. Nejhorší je se namočit. Voda je odporně ledová a kalná. Středem naší cesty je jí nad kolena, ale jak pokračujeme dál, noříme se místy skoro po zadek a na několika úsecích musíme bojovat se značným proudem. Člun táhneme na šňůře a vlny projíždějící tatrovky nám ho málem převrhly. Před další se radši kryjeme za strom a člun pevně jistíme na obou koncích.

Asi stovku metrů před bráchovým domkem nevěříme svým očím! Cesta před námi je suchá, domky po obou stranách mají hlavní vchody na souši a člun musíme přenášet. Kousíček za bráchovým už zase pokračuje nepřerušovaná kalná hladina, na Šunychl a dál. Zahrada u bráchy je taky pod vodou. Auto, firemní Vento, které zaparkovali ve dvoře, aby nebylo vidět z cesty, je zatopené skoro po okna. Nechat ho na kopečku na vjezdu, mělo by zalité akorát gumy kol.

V domě mají vodu na prvním schodě od dvora. Jsou na tom jako my, jen nemají domek vprostřed proudu, jako je ten náš. Není to tak depresivní, když se dá vyjít hlavním vchodem suchou nohou na suchou cestu. Myslím na naše psy, bydlet tak tady, mohli by se krásně vyvenčit. Jak se vrátíme domů, musím je zkusit ukecat, aby se alespoň vyčůrali na venkovním schodišti. Baron od Dáši se chudák vyčůrá jednou za dvacet čtyři hodin na chodbě. Bobek ještě neudělal. Zato dva pudlíci, které taky mají, si prý s klidem ulevují i v bytě. Dáša mi o nich vyprávěla, když jsme se vracely od Bendů. Připadá mi to hrozně dávno. Jak se asi dostala domů?

Balíme kočky na mokrou cestu. Konzervy, krabicové mléko a granule do batohu na záda, krabici-pelíšek, čurací misku a bednu s hoblinami do igelitu a na člun. Kočky jsme natlačily do košíku na prádlo, druhým je přiklopily a pevně sešněrované je strkáme do velké tašky. Míce se to vůbec nelíbí a hlasitě protestuje. Marně jí vysvětlujeme, že je to pro její dobro. Mamka s mňoukající taškou na rameni, já s batohem na zádech, neseme plně naložený člun po kousíčku souše. Zpět, k našemu vodnímu domovu.

Už jsme zase ve vodě. Táhnu, co mi síly stačí. Probojovat se proudem, který se valí bránou do bývalých kasáren je opravdu zážitek. Mám pocit, že mi to podtrhne nohy. Navíc jede transportér! Musím ke stromu, nesmí se mi převrhnout člun! Vlny odšplouchaly, šlapu dál. Mamka jde pomaleji. Přes šum vody slyším, jak Míca vříská. Mamka na mě volá, abych vzala kočky já, že jsem rychlejší. Čekám, po stehna ve vodě. Na její chlad jsme si už dávno zvykly. Moje naraženina je úplně zmražená, vůbec ji necítím. Vlastně mám nohy necitlivé celé. Je to nešikovné, protože po čem šlapeme, nevidíme a obrubník, kanál nebo cosi tvrdého, připlaveného, musíme ohmatat právě nohama. Po chodníku se nedá vůbec jít. Voda popřesouvala kachle a je to tak na polámání nohou. Znova vyrážíme.

Micka v koši sebou mele, strká čumáček do otvorů a naříká čím dál víc. Když jí na nos šáhnu, na chvíli se uklidní. Máme před sebou ještě kus cesty a bojím se, aby nepošlapala koťata. Jdu jak nejrychleji můžu, pod mikinou se potím a oddechuju. Jako kůň při dostihu. Občas míjím další brodící se lidi. Když na mě někdo promluví, zas se mi chce brečet. Jsem opravdu pitomá. Nasadím zarputilý výraz, dělám nevšímavou a usilovně šlapu. Už jsme u hospody Hvězda na kraji parku. Je na kopečku. Travnatý ostrůvek v prostřed kalného moře. Sem tak dopravit psy! Ale v křižovatce k nám je moc vody a taky děsný proud, jak se voda žene bránou do parku. Psy bych tudy neprovezla asi ani na člunu. Kdyby mi vyskočili... brr, strašná představa! Konečně jsem s kočičím nákladem doma! Rychle nesu koš babičce a tetě, které nás vyhlížejí z okna kuchyně.

„Honem Mícu pusťte ven! Ale pozavírejte dveře! Je vyděšená, ať někam neprchne. A na chodbě jsou psi! Já jdu pomoct mamce s člunem!“

Mamka už míří k brance, taky je celá ufuněná. Člun vytahujeme na schody, vyneseme náklad a člun přetahujeme až do chodby, na schody ke dvoru. Crčí z něho, ale to je jedno, stejně je v baráku voda. Bárt a Andy kolem nás radostně stepují a motají se nám pod nohy. Chtěli by jít ven, vybíhají na schody a zůstávají nechápavě stát. Tudy cesta nevede! Luki udělal stejný objev už dřív. Chtěl jít ven, došel na jedny schody, chvíli zíral, přešel na druhé schody, zase zíral, protože z každé strany byla ta hnusná voda. Vodu on nerad. Tak se vrátil domů, vykonal potřebu do hoblin v misce pod vanou a šel zase spát do křesla.

Stmívá se. Celé město je potmě. Zase prší. Ruch na cestě utichá. Voda mírně stoupá. Nenápadně, plíživě.

Micka už se uklidnila, trochu se nažrala a kojí koťátka. Psy se pokouším ukecat, aby se vyčůrali. Dřepím s nimi na venkovních schodech a do omrzení opakuju: „Čůrej, vyčůrej se! Andy, Bárte, čůrejte! Můžete, musíte tady, ven se nedá jít! Čůréj!“... a nic! Barí se tváří zděšeně, co vlastně po něm chci. Tady se to přece nikdy NESMÍ! Jsem tak zoufalá, že sama na schody trochu upustím, abych je motivovala, ale je to k ničemu. Psi to očichávají a skoro bych řekla, že vrtí hlavami. Navíc jsou vyplašení, když voda na třetím schodě šplouchne. Bárt se tlačí ke dveřím, tak to s ním vzdávám, pouštím ho domů a zkouším to ještě s Andym. Masíruju mu bříško, mluvím a mluvím.

Stal se zázrak! Andíček, s provinilým výrazem a jako fenečka spustil. A já chválím a chválím. Bohužel, jako na potvoru, kolem projel transportér a obrovská vlna cákla na Andyho. Je po čurání! Zděšeně prchnul na vyšší schody. Asi vlnu považoval za oprávněný trest. Ale co to!? Jsem nadšená! Nemůže se udržet a pokračuje! Teče to a teče a já jsem šťastná! Alespoň jeden si ulevil! Dost, už nevymáčkne ani kapičku. Andík nadšeně poskakuje u dveří, asi nechápe, proč je tak radostně chválen, ale raduje se taky. Honem utíká do domu. Zkouším to znova s Bártem, ale nic. Jen čichá po Andym, je zmaten a poplašený. Nemá to cenu. Pouštím ho domů. K večeři jim dám poloviční porce, aby se moc nezaplnili a přeju jim dobrou noc. Budou spát spolu. Nahoře na chodbě u Andyho.

Venku je úplná tma, prší. Nocí se nese monotónní hukot vody. Je to jako u řeky ve stanu.

Při svíčkách jím studený zbytek ryby. Fuj. Bolí mě celý člověk. Únavou i napětím. Těším se, až si lehnu. Babička s tetou jsou už uložené v mamčině obýváku, mezi spoustou vystěhovaných věcí. Mamka bude spát se mnou, na donesené posteli. Chystáme se v noci držet hlídky a kontrolovat vodu. Kdyby stoupala, musíme stáhnout dole koberce. A vynést Micku a koťata k nám.

Babička se modlí, teta vypadá docela klidně, ale určitě má taky obavy, co bude. Mamka vypadá uštvaně. Luki jí spí v posteli.

Při svíčkách se myju. Zázrak, ale pořád nám jde plyn. Teplá voda z bojleru je nádhera!

Uléhám. Jako poslední. Venku pořád prší a i zavřeným oknem proniká šum vody. Ještě myslím na Zorku, Dášu. Kristě do Brna jsem se už nedovolala..., na vodu všude..., co bude dál?...Už se mi to všechno plete, konečně usínám...

Vaše příběhy

Podobné články