Velká voda v Bohumíně I.

31. 1. 2002 Petra Adamusová

Je neděle 6.7.1997. Včera jsem zas domů přivedla svojí huculku Zorku. Spolumajitelka, u které má Zorka „trvalé bydliště“, odjela na dovolenou a protože nechci Zorku nechávat samotnou bez dozoru, tak si ji radši beru k sobě do malé stájky pod verandou našeho domku ve městě. Taky je to pro mě pohodlnější. I Zorka si nestěžuje.

Vzala jsem ji na vyjížďku a pak jsme se přesunuly k nám. Zrovna hrozně pršelo, poslední dny to je častý jev. Po hodině v terénu jsme byly obě promoklé na kůži. Štvalo mě, že si v mokru ničím nové sedlo. Ale potřebuji ho doma, až zas bude hezky. Už nás vidím, jak se ženeme cvalem po loukách kolem vody, já zvednutá ve třmenech, Zorka s rozevlátou hřívou, kolem nás se míhají stébla trávy a bíle hlavičky kopretin, nad hlavami září slunce...

Dneska opět prší. Pro změnu celý den, bez přestávky. Vzala jsem Zorku jen na bosal - ohlávku z lana - a bez sedla vyrážíme do parku. Není v něm ani noha, na cestičkách stojí voda a trávníky připomínají bažinu s jezírky. Zorka se trochu zlobila, když musela procházet kalužemi, ale sotva se zamočila, přešlo ji to a byla hodná a ochotná. Po pětačtyřiceti minutách brouzdání a dešťové sprchy toho máme obě tak akorát dost a jdeme se schovat do stáje. Setřela jsem Zorce vodu a bláto ze srsti a očistila kopyta. Jediné suché místečko měla na hřbetě, tam, kde jsem seděla. Po očistě dostala seno a oves k večeři, což je pro ni zlatý hřeb a závěr dne.

Ne tak pro mě. Naši psi, německý ovčák dědek Bárt a bíglí mlaďošek Andy se už netrpělivě hlásí o svou procházku. Je jim fuk, že leje jak z konve. Tak znova vyrážím do promočeného, pošmourného parku. Alespoň, že to mám blízko. Hned přes cestu. Andík je vodou nadšený. Lítá kalužemi, cáká na všechny strany, noří čumák až po oči do vody a loví u dna klacíky a fujtajbly. Bárt se sice pohybuje rozvážně, ale ocas má celý rozvrtěný a s rozesmátou tlamou po mě kouká, po kolena v louži. Než obejdeme naši obvyklou trasu, jsou oba mokří jak myš a mně krásně čvachtá v botách.

Déšť mi šumí i do usínání; vnímám kapky, jak mlátí o střechu za zdí. Prší už víc jak třicet hodin a zdá se, že to nepřestane.

V pondělí ráno skoro nevěřím svým očím. Nesvítí sice sluníčko, ale neprší a obloha nevypadá nijak hrozivě.

Než jsem se postarala o Zorku, zajela mamka na motorce nakrmit Mícu, kočku mého bráchy. Odjeli se ženou na dovolenou, tak nám Micku a její tři koťátka svěřili do péče. Jsou jim teprve tři týdny a jsou nádherná.

Po ranním krmení mne mamka doma vyzvedla a jedem do práce. Pořád ještě neprší, i když obloha se začíná zatahovat.

Během dopoledne už zase prší. Mamka byla objednaná k zubařce a tak odchází kolem dvanácté. Venku se pro změnu trošku jasní, vypadá to nadějně. Po kancelářích ale kolují zprávy, že na „trojku“ (naši vrátnici) se nedá projít suchou nohou. Je tam prý obrovská louže. Jsem zvědavá, jak se přeplavila mamka, tak ještě před koncem šichty volám domů. Od zubařky už se vrátila a hned to zvedla: „Došla jsem k té vodě a hned jsem se zas chtěla vrátit a poprosit někoho, aby mě převezl. Ale zrovna kolem chlapík projížděl autem, tak jsem ho stopla a zavezl mě až k bráně. V kolárně je zatím sucho.“
„A jak to vypadalo cestou?“
„Přes cestu pod lesem se na několika místech valí voda. Všechno to teče do polí, na Skřečoň.“
„Ten to asi taky zatopí. Volala jsem Dáše do Šunychlu, co s koňmi. Už jsou tam všichni zatopení. Je to prý jak před dvanácti lety. Santu odvedla na statek, že je trošku na kopečku a v suchu. A Romana snad odstěhovala Juráška rovnou až do stáje k Bendům.“
„To je hrůza! A jak se ty dostaneš domů z práce? Přeplaveš?“
„Už to mám zařízené! Klukům se taky nechce brodit, tak se Zbyněk nechá odvézt na parkoviště, přijede zpět svým autem, pobere všechny, co se vejdou a vyveze nás zas ven. Tam přesednu k Jirkovi ze Starého Bohumína (ti už mají vodu ve sklepě) a nechám se zavézt až domů.“
„To máte naplánované! Tak ahoj.“
„Čau, jdu plavat.“

Jak jsme naplánovali, tak jsme taky udělali. U louže jsme ještě nalodili jednoho stopaře a pak už se auto zanořilo téměř po prahy do kalné vody. Svítí sluníčko, za autem zůstává brázda jak za člunem. Je docela komické pozorovat rozdílné metody překonávání vodní překážky chudáků pěšáků. Někdo se zouvá, jiný kráčí v botách, jako by vody nebylo, další zoufale vyhlíží převozníka. Nad černou louží pod modrým nebem se nesou výkřiky: „Jejda, to je studené!“, „Pozor! Kolejéé!“, „Au ! Tady jsou kameny! Hrozně to píchá!“ a podobně.

Při odpolední vyjížďce se Zorkou jsme jely obhlédnout škody, které napáchala velká voda v Šunychlu. Ve Stružce, která teče kolem cesty, je tolik vody, že chybí snad tři centimetry a přelije se na cestu. Hospoda je zatím na suchu, ale už o pár desítek metrů dál, v domku, kde bydlí Dáša s kobylkou Santou, mají vody plné sklepy i garáž. Najíždím se Zorkou na odbočku k domku, brodíme se tak padesát metrů a voda jí sahá až na břicho. Nemá cenu riskovat sejití z cesty, zastavujeme a chci se vrátit zpět.

V tu chvíli od domku vyjíždí na malém člunu Dášin kluk. Cosi na mě volá, ale přes šumění vody mu sotva rozumím. Pochopila jsem z toho, že se Dáše povedlo nějak dopravit na statek za Santou. Když jsme spolu telefonovaly, bála se, že se za ní nedostane a Santička bude bez pitné vody a péče. Zamávala jsem mu na pozdrav a vrátily jsme se na hlavní cestu. Zorka s oddechnutím vykročila po nezalitém asfaltu. Snažila jsem se dostat k domku Romany, druhé kamarádky koňařky. Ale ani to není možné. Všechny domy kolem cesty stojí ve vodě, v těch přízemních museli mít vyplavené i byty. Obraz zkázy a zmaru.

Tahle část Bohumína je vlastně vesnicí, všichni se tu znají. Lidé teď postávají na cestě, baví se spolu, někteří vtipkují, jiní vypadají zoufale. Kdosi se směje, že můžu dobře vyplavit koně. Připadá mi to všechno neskutečné.

Za zatáčku se nedostaneme. Přes cestu se valí proud. Pohled na Romanin domek je hrozný. Není to moc dlouho, co si ho přestavěli a zařídili. Teď jsou stodola i úplně nová stáj zatopené a zdá se, že voda ohrožuje i přízemí. Je mi z té zkázy kolem nanic.

Vracíme se zase zpátky a já nevěřícně hledím na psy, uvázané řetězem k boudě u některých chalup. Z bud čouhá jenom střecha a promočená, zabahněná stvoření stojí na ní. Co je to za lidi!? Zachraňují majetek a na své živá, vyděšená zvířata kašlou. Asi si říkají, že za pivo v hospodě pořídí psa nového, jestli se starý náhodou utopí! Projíždíme zrovna kolem hasičárny, když se zezadu začne ozývat volání: "Honem! Hasiči! Hoří barák! Hořííí !" Hasiči rychle vybíhají za voláním, sekyrky v rukách, vzduchem zní povely...

Po zádech mi běhá mráz, v hlavě mám chaos. Je to všechno šílené. Všude kolem je voda. Je to jak v hloupém filmu.

Konečně jsme vyjely ze zatopené oblasti. Stáčím Zorku k místní štěrkovně Kališoku a opět ohromeně zírám. Hladina, ke které se normálně dá dostat po příkrém, vysokém srázu, je jen dva metry od jeho horní hrany. Okolní pastviny jsou zatopené a voda z nich stéká do Kališoku na několika místech v širokých pěnivých kaskádách. Rve s sebou břehy a hučí jak Niagára. Kousek od nás pění dva menší vodopády, ale protější břeh je skoro celý bílý, jako by na něm ležel sníh. Jen to děsivé hučení prozrazuje valící se vodu. Pláž s mírným břehem je už celá pod vodou, ven čouhají jen stromy a vršky keřů.

Jsme venku necelou hodinu. To Zorce ještě nestačí, proto ji směřuju kolem vody na Starý Bohumín. Z této strany jsou louky ještě relativně suché a břeh je vyšší. Louka mě svádí k rychlejší jízdě. Vyjela jsem sice bez sedla, ale to mi nevadí. Pobídla jsem Zorku do cvalu, žádný trysk, jen takové pohodové hu-pi-ty-hu-pi-ty tempo. Svítí slunko, vlaje hříva. Jen od kopyt odletují cákance bláta a do uší zní hukot vody. V půli louky musím Zorku zpomalit do klusu. Terén je nasáklý a nebezpečně klouže. Zorka cupitá drobnými krůčky, nos dole, uši našpicované, naprosto soustředěná. Ani tráva ji kupodivu nezajímá. Na konci louky, kde je docela sucho, sama od sebe nacválává a dokonce se odvažuje trochu vyhodit a „hodit kozla“. Asi se potřebuje taky trochu odreagovat. Na cestu vjíždíme obě v příjemném rozpoložení. Už jsme skoro u „Staráku“; říkám si, že bych mohla jet domů touto stranou a nevracet se na Šunychl.

Ale sotva vyjedeme za zatáčku u vodojemu, tvrdá realita mě vyvádí z omylu. Na cestě je tak metr a půl vody. Garáž s otevřenými vraty je plná a jestli je v ní auto, je úplně zalité. Lidi nejsou nikde vidět. Jen dva mladíci na pramičce usilovně bojují s proudem. Zas mě jímá děs. Otáčím Zorku s kopyty ve vodě. Tady opravdu neprojdeme. Kus cesty krokujeme po asfaltu, pak sjíždíme na louku a pomalým klusem se vzdalujeme od zblázněného vodního živlu. Posledních dvacet metrů louky je jedna velká mokřina. Zorka ťape po kolena ve vodě a vůbec se jí to nelíbí. Mě už taky ne. Potkáváme stále víc cyklistů - lidí z města, kteří se přijeli dívat na povodeň a nafotit zajímavé obrázky. Rodinky s dětmi, skupinky na horských kolech. Je jich plná cesta. Na křižovatce v Šunychlu je už policejní zábrana a hlídka, která zvědavce dál nepouští. Klušeme teď i po cestě, cítím se jako zmlácená a chci být rychle pryč. V normálním světě.

Jsem ráda, že holky mají koně v bezpečí a současně si dělám starosti, co si počnou se psy, jak je budou venčit? U Dáši mají velikého dogáče Barona. Je to už „starší pán“, absolutně čistotný, zvyklý konat potřebu na procházce. Navíc je nějaký nemocný, ale začal se zrovna zlepšovat. Musí brát léky, potřebuje pravidelný denní program. Co si s ním počnou?! A Romana má malou holčičku. Brr.

Doma se nám začala tlačit voda ve sklepě do šachty u vodních hodin. Mamka už zjistila, že každé čtyři hodiny je třeba vynosit dvacet šest kýblů, jinak to přebere. Sklep zatím zůstal suchý. Ani v prádelně se voda kanálem netlačí. Ale nové sedlo jsem si radši odnesla na verandu. Soused začal čerpat čerpadlem. A u bráchy už jsou sklepy plné spodní vody. Mamka je z toho dost nešťastná, protože už mu zatopilo i plynový kotel. Chystá se zítra někoho sehnat, aby mu to vyčerpal. Spolu s vodou se tam zvednul i kdejaký maras a ten sklep vypadá jak nejhorší stoka. Z toho je taky celá špatná. Ke všemu zas večer přišla bouřka. Předpověď počasí je mizerná a zprávy ještě horší. Někde u Studénky vykolejil na podmáčeném mostě rychlík, řeky se vylévají z břehů, je to děs.

Jsme všechny hrozně rády, že nemáme dům u řeky. Odra teče naštěstí až tři kilometry od města. Když byla kdysi velká voda, vždycky se to zastavilo u hospody v Šunychlu a ve „Staráku“. Ale co bude ze sena pro Zorku, které máme u chlapíka ve Věřňovicích, to tedy nevím. Za vesnicí tam teče Olše. Hned jak opadne voda, musím zjistit, jestli budu mít čím krmit.

Noc je neklidná, mamka chodí už co dvě hodiny kýblovat a pořád udržuje sklep v suchu.

Vaše příběhy

Podobné články