Teda jak pro koho. Když jsem došla k bráně statku, stáhl se mi žaludek a píchlo mě u srdce. Už zase. Povzdechla jsem si, vešla dovnitř a zamířila do šatny. Na ježdění jsem se moc těšila - jako pokaždé - a jako pokaždé se zopakovala stejná situace. Bylo to jako jít k zubaři. Jak se blížíte, kroky se zpomalují, nejvíc ze všeho se vám chce být úplně jinde a myslíte na to, že čas se dá určitě trávit i mnohem příjemnějším způsobem.

Posadila jsem se na židli a zapřemýšlela jsem, kdy tohle všechno začalo. Loni na Nový rok jsme s kamarádkou vyrazily na vyjížďku. Nasněžilo, svítilo slunce, všude bylo krásně a my se smály tomu, že by nebylo nejlepší spadnout, protože by to znamenalo padat celý rok. Takže jsem spadla. Můj milovaný bělouš se rozhodl si zaběhnout Velkou pardubickou a pro radost si párkrát vyhodil. Popáté už to bylo moc a já se poroučela k zemi.

Naštípnutý obratel, naražená žebra, otřes mozku a nejvíc ze všeho otřesené sebevědomí. K tomu pár měsíců neježdění a návrat do sedla na mladou kobylku, která byla strašně fajn, ale potřebovala úplně jiného jezdce než zrovna mě. A taky ten stažený žaludek pokaždé, když jsem měla jít jezdit. Bylo potřeba si to konečně přiznat. Měla jsem strach. Jistota, kterou jsem měla v sedle předtím, se jaksi nevrátila, i když tělo kompletně srostlo a zahojilo se.

Vyčistila jsem Lunu a vytáhla ji ze stáje. Došly jsme na jízdárnu, dotáhla jsem podbřišník a nasedla. Luna byla celá nervózní, ošívala se a pokusávala. Na klidu mi to nepřidalo ani trochu. Žaludek až v krku, stažená a připravená na cokoliv. Nebezpečně blbá situace.

Očekává-li jezdec potíže, vždycky přijdou. Naklusala jsem a v tom s třesknutím dopadl na beton plechový kbelík, který upustil stájník ve vchodu do stáje. Kobyla napružená, že se bude něco dít, se polekala, uskočila a dala se na úprk. Já jsem vylítla ze sedla, trhla rukama, s žuchnutím dopadla zpátky a kupodivu ne na zem, což odporovalo všem fyzikálním zákonům. Luna mě dvěma kozlíky rázně upozornila, že tahání za hubu zcela určitě trpět nebude.
Po několika kolech v trysku se mi ji podařilo zastavit. Srdce mi prudce bušilo, dělalo se mi špatně, byla jsem šťastná, že jsem to přežila, ale neschopná čehokoliv dalšího. Na mou pochroumanou psychiku toho bylo až dost.

Zbytek ježdění byl tragédie, nic se nedařilo, Lunu nakonec musela vzít trenérka a když skončila, tak mi řekla: „Ty se laskově nad sebou zamysli. Už toho mám dost, aby po tobě byla kobyla vždycky druhý den vystresovaná. Jestli to míníš dělat takhle, tak se na to ježdění raději vykašli." Strčila mi otěže do ruky a šla pryč.

Úplně otřesená jsem odešla s kobylou do stáje rozhodnutá, že na to kašlu, protože tohle nemám zapotřebí. Odsedlala jsem a pak jsem se složila v boxu na slámu a po tvářích se mi koulely slzy jako hrachy. Luna stála u stěny, hlavu skloněnou, tvářila se uraženě. Pak se stalo něco, co bych nikdy nečekala.

Luna se otočila a podívala se na mě svýma obrovskýma černýma očima. Frkla a pomalu vykročila směrem ke mně. Sklonila hlavu až dolů, mně k obličeji, a šťouchla mi čumákem do ramene. Zvedla jsem hlavu a ona, jako by mi říkala: „Tak už se nezlob, vždyť se tolik nestalo. No ták, zkus to ještě, přece to po těch letech nepověsíš na hřebík...."

Jezdím do teď. Preventivně si vybírám klidné a zkušené koně. Zvládnu leccos v jízdárně i venku, ale ten pocit motýlků v břiše vždy před nasednutím už nikdy úplně nevymizel. Ale nebýt Luny, určitě už bych se do sedla nikdy nevrátila.

Příběh byl napsán do vánoční soutěže o knihu Tao koně.