I tyto stáje ukrývají příběh velké koňské duše. Podíváme se na Moravu, začteme se do vzpomínání paní Yvony a připomeneme si obrovské sportovní srdíčko polokrevného Oseka, na kterého si možná fandové parkurového sportu ještě i dnes vzpomenou. Yvona vypráví:

Osek pocházel z domácího chovu, jeho matkou byla slovenský teplokrevník Oľga a otec A1/1 Carameľ. Byl nejdůležitějším koněm v naší domácí stáji, užíval si tu klidného zaslouženého důchodu a uhynul ve věku 26 roků. Měla jsem tu čest znát ho od jeho 4 let, kdy vstoupil do mého života. V té době jsem nastoupila ve 14 letech na SOUP v Šale – na jezdeckou školu.

Uchvátil mě od samého začátku nejen svojí výškou (KVH 184 cm), ale i exteriérem a hlavně naprosto dobráckou povahou v boxe a přitom zdravým temperamentem pod sedlem. Patřil mezi čtyři nejlepší parkurové koně, se kterými se škola prezentovala po celém Československu.

Jeho kolegou ve čtveřici „úžasňáků“ byl chovatelům dobře známý skvělý hřebec A1/1 Heraldik, na kterém jezdil MVDr. Viliam Naštický. Heraldik působil v Německu jako úspěšný plemeník a otec mnoha výborných koní ve sportu (drezura, parkur i všestrannost). Dále byl v silné čtverce A1/1 hřebec Lom, na kterém jezdil Roman Mladý – mistr odborného výcviku. A kobylka A 1/1 Litera, ježděná ing. Zdeňkem Goščíkem, kterého jezdecká veřejnost jistě zná. Oseka jezdil mistr odborného výcviku Vladimír Mladý.

Všichni tito koně skákali na úrovni ST – T, účastnili se i Grand Prix Bratislava a dalších důležitých závodů. Měla jsem to štěstí, že ve druhém roce, když se žáci rozdělovali podle zaměření, jsem se dostala do parkurového ročníku a Osek se tím pádem stal i mým vyučujícím koněm, o kterém se mi v ročníku prvním jen snilo...

Ve třeťáku jsem se stala Osekovou ošetřovatelkou na všech velkých závodech a za to jsem si mohla na menších a nebo školních závodech dělat obrovskou radost a na Osekovi startovat. Nikdy jsme nešli domů s prázdnou. I závěrečnými zkouškami mne provezl právě on. Jezdili jsme po celé tenkrát Československé republice, většinou to byly závody na celý víkend. 4 ošetřovatelky, 4 koně a 4 mistři, kteří závodili. Byla to nejkrásnější doba mého mládí...

Ale vše krásné jednou končí a tak jsem dochodila školu a musela jsem se s Osekem rozloučit. Myslela jsem si, že můj nádherný život po boku Pana koně skončil... Osek se mi vryl do srdce tak, že jsem na něj myslela stále. Když jsem si kupovala Jezdectví, dočítala jsem se o jeho úspěších. A přesně tak jsem časem zjistila (podle jiného jezdce a jiné stáje ve výsledkových listinách), že byl ze školy prodán. Vypátrat ho a navštívit nebyl problém. Před dnem setkání jsem byla strašlivě nervózní, přece jen jsme se neviděli 8 let! Ale v ten moment, kdy jsem stála u něj v boxu, ze mne všechno spadlo a zbyla jen ta nejčistší radost...

Občas jsem ho jezdila navštěvovat a psala jsem si o něm s jeho tehdejším jezdcem z JK Šamorín – ing. Kamilem Brenčičem. Tehdy jsem vznesla nabídku, že až nebude vědět, co s Osekem po jeho parkurové kariéře, že bych mu moc ráda poskytla domov, kde by prožil důstojné stáří, jak se na takového koně patří. Napsal mi, že Osek byl prodán do Švýcarska. Tehdy mi zhasla veškerá naděje...

Ale život jde dál a ne vždy je fér – švýcarský majitel Oseka se tragicky zabil, a tak byl kůň vrácen zpět na Slovensko, kde ještě odchodil několik T parkurů, Grand Prix v Bratislavě, skákal v Poháru národů (160 cm) – jeho jezdcem v té době byl pan Štefan Necela. A potom, koncem roku 2000, zazvonil telefon... Pan Brenčič. Se zprávou, že si mohu Oseka na dožití odvézt.

Převoz ze Slovenska k nám na Moravu také probíhal značně dobrodružně. Úřady a ani ostatní patřičné instituce nám to vůbec neulehčily, spíš naopak. Vše se protahovalo a majitel Oseka nemohl měsíc a možná déle čekat – přecijen míst ve sportovní stáji neměl nadbytek a tlačil na něj příjezd mladých sportovních nadějí. Abych to neprotahovala – Oseka jsme nakonec převezli. Nechci být úplně konkrétní, protože jsme si prostě vypomohli, jak se dalo – přestože je ta doba už dávno promlčená, raději se k tomu nebudu vracet podrobně. Jistý velice dobře známý pán, který měl styky a zároveň vezl na kliniku druhého koně (a zpět se vracel se dvěma nově zakoupenými), mi propašoval „kus za kus“ Oseka do ČR. Měla jsem za úkol v jistém rozmezí hodiny v noci počkat u sjezdu z dálnice. Neměla jsem na něj mobilní telefon, tak jsme čekali s manželem několik hodin, ale stále nic... Tak jsme se rozhodli jet na benzinku – přeci jen, když nevíte kudy kam, zajede na nejbližší benzinku, ne? A opravdu – po asi půlhodině pro nás už nekonečného čekání přijelo na parkoviště auto s vlekem...

V té době jsme ještě neměli svoje bydlení, takže jsem Oseka měla ustájeného na ranči u kamarádky. Po roce v ČR se Osek ve výběhu zranil tak, že si natrhl mezikostní sval. Byla to zdlouhavá léčba a vyžadovala několikrát denně převazovat nohu, Osek měl mít klid, ale když viděl ostatní koně jít ven, lítal po boxe a nedal si říct.

Rozhodla jsem se tedy s manželem, že si Oseka převezeme domů (kde jsme v té době v podnájmu bydleli) – na dvorku jsme postavili zateplený dřevěný box a já se vrhla na léčbu nejen v rámci klasické medicíny, ale pomáhala jsem si i alternativní léčbou. Dokonce jsem měla možnost půjčovat si biolampu, takže i díky tomu všemu se konečně léčba začala blížit ke zdárnému konci. Ale potom mi Osek ze dvorku utekl...

Bylo to v zimě, já vyběhla po ránu jen v manželových teniskách a lehké bundě hodit seno a bohužel jsem byla nepozorná. Osek chtěl pryč ze samoty za koňmi, chyběl mu už velký prostor, a tak hbitě využil mojí chybičky a vystřelil ven. Hned jsem vyběhla za ním, v očích nekonečnou hrůzu, protože byl sníh, klouzalo to a Osek se zatím stále směl pohybovat pouze řízeným krokem! Utíkala jsem po stopách, ale nedokázala jsem ho samozřejmě dohonit, proto jsem se vrátila pro manžela a vydali jsme se hledat spolu.

Naštěstí se podle stop našel celkem rychle – asi o pět kilometrů dál. V promočených teniskách a tenké bundě jsem strašnou zimu absolutně nevnímala, srdce mi bilo jako splašené a jediné, nač jsem dokázala myslet, byl fakt, že si ho vedu domů po třech nohách, tak moc kulhal... Nakonec jsme ale doléčili a Osek chodil ještě se mnou a s mojí dcerou neoficiální parkury a dělal mým dětem a jejich kamarádům skvělého učitele. Nejednou potrápil i moji švagrovou Ivetu a ukázal jí, že ještě nepatří do starého železa :-)

V té době už jsme sháněli své vlastní bydlení. Našli jsme ideální domek na konci naší vsi, kde bylo i spoustu místa pro chov koní. Sami jsme se z původního konce vesnice na konec druhý nastěhovali s předstihem – bylo třeba dodělat pro Oseka ohrady, box hotový měl. Jenže Pan kůň se rozhodl, že už chce jít za námi, skočil 120 cm vysoký plůtek a v jeho 20 letech se vydal hledat nový domov. :-) Nemohla jsem z práce odejít jen tak hledat si svého koně, musela jsem čekat na konec pracovní doby. Bylo mi hrozně, měla jsem pocit, že je možná konec všeho hezkého a chtělo se mi řvát.

Konečně jsme se oba s manželem dočkali konce pracovních dob a i s dcerami jsme mohli skočit do auta a jet Oseka hledat. Rozdělili jsme se a asi po hodině mi manžel volal takovým zastřeným hlasem, že ho našel. Jen jsem se zeptala, jestli je živý. Když zněla odpověď „ano a ani nevypadá zraněný“, ten pocit štěstí se nedá popsat. Šel rovnou do nového a vzal to s takovým klidem a samozřejmostí, že mi připadalo, jako by konečně doputoval DOMŮ.

Brzy dostal kamarádku, půlroční kobylku Lindaru, mámu mého nynějšího desetiletého valacha Lessiho, a plnokrevného valáška Flíčka. Aby toho nebylo málo, moje mladší devítiletá dcera chtěla také svého koně, a tak dostala poníka jménem Mates. Rázem jsme měli doma koně čtyři – a Osek jen kvetl! Nikdo na závodech mu nehádal ty roky. Jemu se podřizoval chod celé domácnosti a stáje. Byl prvním koněm, na kterého si manžel sedl – a nejen manžel, ale i můj táta. Věděl, s kým si může co dovolit. Kdykoli jsem přišla do výběhu a zavolala na něj, přiběhl a na požádání jsem dostala „hubičku“ :-)

A aby to nebylo jen o tom, že mi Osek stále utíkal: když jsem tenkrát ještě v pronajatém baráčku neměla ohradu, klidně jsem Oseka nechala jít na louku za domem, kde se spokojeně a vzorně pásl. Když už tak kolem desáté žrali ovádi, jen jsem slyšela dusot kopyt a Osek utíkal do svého boxu, kde na něj čekala hromada posečené trávy, stín a klid. Jenže to bych nebyla já, abych jednou zase neudělala zmatek :-) – zavřela jsem zadní vrátka na louku, takže volná cesta domů na box náhle neexistovala... Když to Osek při návratu zjistil, oběhl několik zahrad, dostal se na chodník podél silnice a obešel několik domků, aby moudře vlezl na naši zahrádku od silnice. Tam chodil a vyřehtával si vrátnou tak dlouho, až jsem si všimla a s pokornou omluvou Pána pustila domů.

Ve vedrech jsme jej s dcerami během dne průběžně polévaly a chladily, aby mu bylo příjemně. V novém vlastním domečku manžel udělal na výběh vývod s hadicí (v té době vůbec ne samozřejmá věc, veškeré technické zázemí bývalo ve dvorech na boxech, ne na pastvinách a na výbězích), abych měla kde koně sprchovat. Když se mě jednou kamarád zeptal, jak to dělám, že dědouš Osek vypadá pořád tak dobře, odpověděla jsem mu zcela spontánně, že ho prostě MILUJU! On jen kývl a řekl, že si to myslel..

Ještě jsme si společně udělali radost a šli v jeho 20 letech parkur Z/ZL (ze kterého jsme si odvezli pěkné umístění) a Mini maxi, kde mě hladce přenesl přes výšku 150 cm! Moje starší dcera Daniela si na něm ve 12 letech udělala ZZVJ a dvě sezóny si spolu ještě užívali závodní atmosféry na kolbištích. Ve 24 letech učil základy skákání mojí mladší dceru Ivonu, které bylo v té době 10 let, a poté si dva roky užíval již úplného volna a klidu poštuchováním se s našimi mladými kobylkami ve výběhu. Až do konce vypadal pěkně, nakrmeně a naprosto spokojeně – nikdo by mu nehádal jeho věk. Pro lepší a důstojnější dožití jsem nešetřila penězi a kupovala různé kloubní přípravky a krmné doplňky. V době, kdy režim 24/7 byl u nás v plenkách, jsme se snažili s manželem podle dostupných informací vybudovat slušné venkovní bydlení a zajistit mu v našich podmínkách nonstop pobyt na vzduchu a v co největším prostoru, aby kvůli zesilující se artróze přes noc na boxe netuhnul a po vyvedení na výběh bolestivě nekulhal.

Pamatuji si jarní rána (v té době mu bylo 26 roků a já ještě netušila, že je to poslední jaro s Ním), kdy jsem si přivstala, abych jej viděla při východu slunce, jak se pase v trávě po kolena, kopyta mokrá od rosy, nad hlavou zpívající ptáky... nehybně jsem stála s husí kůží všude po těle, ne ze zimy, ale z pocitu, že v tu chvíli je šťastný...

Chodila jsem s ním na procházky na ruce, aby si nepřipadal nepotřebný, a když se narodila našim kobylkám hříbátka, dostal úlohu skvělého učitele, která jej naplňovala a dávala mu novou chuť do života. Přála bych všem koním takový spokojený život na stará kolena, ve stádě, kde se cítí potřebný a důstojně ostatními respektovaný...

Jenže se stalo to, čeho se každý majitel svého miláčka obává ze všeho nejvíc. Ze dne na den jsem Oseka náhle skoro nepoznala. Během 24 hodin zestárnul snad o deset let a shodil neuvěřitelně na váze. Bylo vidět, že má veliké bolesti. Okamžitě jsem volala veterináře. Při pohledu na Oseka mi řekl, že už je čas, že se s tím nedá nic dělat – artróza udeřila vší silou a Osek už jen trpí. Nechtěla jsem nic takového slyšet, dali jsme injekci od bolesti a já doufala, že něco vymyslím, seženu zázračné léky a vymyslím ještě zázračnější režim pro omládnutí celého toho celý život tak výkonného těla.

S koncem jsem se nechtěla v žádném případě smířit. Injekce zabrala až po 6 hodinách, ale skvěle – můj drahý Osek začal mít dokonce „roupy“, pošťuchoval mě hlavou a chtěl pořád drbat. I chuť k žrádlu přišla a celkově mi přišel veselejší. Jenže co naplat – bylo to jen dočasné...

Po pěti dnech bylo vidět, že se bolest pomalu vrací a Osek se začal stranit kobylám. Zato za mnou se vždycky tlačil a chtěl, abych se ho dotýkala a hladila ho. Kobylky jeho přání respektovaly a nechávaly ho samotného. A pak přišel ten den, kdy jsem došla k přesvědčení, že ho jen trápím a že i on chce klid – rozhodla jsem se, že mu jeho bolesti ukončím. Když přijel doktor, Osek šel za mnou a vedle mě poslušně, bylo vidět, že čeká úlevu. Věřím tomu a dodnes vím, že i on už chtěl trápení ukončit. Přeci jen jsem jej znala 22 roků a posledních osm let jsme byli spolu denně.

Kobyly se skoro zbláznily, když jsem ho vedla pryč – takto nikdy nevyváděly, když jsem s ním chodila na procházky, bývaly na jeho odchody zcela zvyklé. Prostě věděly, že se něco děje, o tom jsem přesvědčená. Bylo to rychlé, tiché a smutné, jeho hlavu jsem si vzala do dlaní a čekala, až dodýchá navždy...

Ještě bych, na závěr, chtěla zmínit plnokrevnou kobylku Gretu, o kterou se starala od jejích 18 let má švagrová Iveta. Greta byla údajně stažena z vagonu, putovala od majitele k majiteli, k Ivetě se dostala značně zjizvená, schvácená a pohublá. Vzala si ji ke své roční kobylce a s pomocí našeho výborného podkováře Martina jí dali dohromady schvácená přední kopyta. Greta přibrala na váze a pomaloučku začaly společně s Ivetou chodit na procházky i pod sedlem. Nejednou si Greta zavzpomínala, proč vlastně její plemeno bylo vyšlechtěno... J.

Chodila jsem spolu s Osekem, Ivetou a Gretou na dvou- i tříhodinové procházky a společně jsme prožívali krásné chvíle ve čtyřech, na které obě moc rády vzpomínáme. Greta se u Ivety dožila bez dvou měsíců krásných 29 roků.

OSEKOVI patří veliký dík, že tu byl se mnou v dobrém i zlém a že byl součástí mého života. Pro mě je to PAN KŮŇ NAVŽDY!