Tenkrát jsem se smála a tvrdila mu, že je blázen. Mohl přece jezdit autem nebo autobusem, jako každý jiný normální člověk. Vlastně ho nechápala celá rodina. Vždyť tolikrát spadl do příkopu nebo ho téměř srazilo auto, a on si stejně nedal pokoj.

Možná jsem mu i trochu záviděla. Mohl si jet, kam chtěl a kdy chtěl. Nebyl vázaný na žádný autobus, nemusel spěchat, aby stihl nějaký konkrétní spoj.

Vlastně jsem v koutku duše vždycky chtěla jezdit ke koním na kole. Jenže to bych musela mít stáj blíž než dvacet kilometrů od domu. Ovšem člověk míní...

Loňské léto se měnily jízdní řády a samozřejmě jak jinak než k horšímu. A mé pohodlné přímé spojení bylo najednou to tam. Přestup by nevadil, ovšem autobusy na sebe moc nenavazovaly. Prvně jsem to řešila tak, že posledních pár kilometrů jsem došla pěšky, ovšem tak to přece nemohlo zůstat napořád.

Tenkrát mě poprvé napadlo kolo. Co kdyby to nebylo tak hrozné? Všichni jezdí několik desítek kilometrů a jsou v pořádku, tak proč to nezkusit?

A tak jsem o pár dní později oprášila kolo a vydala se na stáj. Cestou jsem se stihla ztratit a najet o něco víc, než byl původní záměr, ale neodradilo mě to. Ani to nebylo tak hrozné, jak jsem čekala. A ačkoli jsem se ztratila i druhý den, tentokrát cestou domů, pak i následující dopoledne, a v práci si už ze mě začínali dělat legraci, nepustilo mě to.

Od jara do podzimu jezdím ke koním na kole, jen v zimě jsem nucena se spoléhat na autobus. Na stáji jsem za největšího blázna, ačkoli nejsem jediná, kdo přijíždí na kole. Jenže jezdím nejdál a nejčastěji.

S odstupem času můžu říct, že jsem stejně tvrdohlavá jako můj otec. Nedám si říct a každý den vytahuju kolo, abych se mohla alespoň pomazlit se svým koněm. A víte co? Jezdím tou stejnou cestou, kterou kdysi jezdil můj otec do práce.

Příspěvek byl napsán do velké vánoční soutěže Navzdory všemu a všem... Vyhodnocení soutěže najdete v tomto článku: Kdo vyhrává ve velké vánoční soutěži "Navzdory všemu a všem"?