Ale začněme od počátku.

Byl jeden moc krásný, slunný, listopadový den a naše skupinka okolo koní se chtěla ještě vyjížďkou rozloučit se Sandrou, která měla příští týden opět odjet ke koním do Anglie. Rozhodla jsem se jí dát nejstarší březí kobylku Capriolu, já a Josefka jsme si vzali mladší a živější. Vyšli jsme, ale hned od počátku nebylo něco v pořádku. Čekala jsem jen, kdy se Sandra ozve a usilovně přemýšlela, co se děje. Po pár metrech opravdu padla slova: "Ta kobyla vůbec nechce jít, bolí jí klouby?" „Vydrž, když bude problém, ukáže se to", snažila jsem odpovědět sebevědomě a s přehledem. Následujících několik kilometrů jsem z ní nespustila oči. Jakoby se rozešla (a já až později ocenila její důvěru v lidi, oddanost pro nás udělat všechno). Najednou to tu bylo v plné síle - během chvilky se kobyla náhle pokryla bílou pěnou a začala se Sandrou lehat.

„Seskoč, seskoč", hystericky jsem řvala a rychle jsem sesedala ze svého koně. „Nenech ji lehnout", křik mě nepřecházel. Svého koně jsem předala Sandře, ať pokračují ve vyjížďce, doufajíc, že to nebude nic zlého... A začala žhavit mobil: "Přivez mi ihned deku, Capriole je zle." Obrátila jsem s ní domů, ale byl to boj, boj o to dostat koně domů, když nechce udělat jeden jediný krok. „Ona mi umře po cestě, ne to ne, to se stalo někomu jinému, to není skutečnost, to není pravda", hlava přemýšlela, ústa křičela: "Pojď, musíš, hejbej se, prosím, pojď, dojdeme domů, dokážeme to...."

Ani nevím, kolikrát jsem cestou ztrácela víru i naději, byla to „křížová" cesta. "Neumírej, prosím, nejsme připraveni, ne." Srdce vnučky Masise bojovalo a mně připadalo, že se dívám na velice špatný americký film. Nevím jak, ale domů jsme došli. Již po cestě jsem obvolávala všechny známé i neznámé veterináře - nemám službu, nepřijdu, jsem na horách, na dovolené, mě příliš neuklidnilo. Nakonec tu byl tip na MVDr. Březinovou. Byla ochotná přijet. Jen co přišlo na měření tepu, bylo vidět, že je hůř, než jsme mysleli. Kobyla měla velké bolesti, tep byl vražedný. Po injekci na bolest došlo k mírnému uklidnění situace a po vyloučení všeho, co nás napadlo, nezbylo než telefonovat do Brna na kliniku.

Rozhodnutí: zkusit vypustit obsah žaludku. Po přípravě všeho potřebného se začalo. Jeden plný kbelík, druhý, půl třetího. Ale kůň má tak malý žaludek. Co to je? Podlamovala se mi kolena, ale teď ještě nebyl čas na zhroucení.... Následoval další telefonát do Brna, zhruba po hodině opakovat a budeme opět konzultovat. Někdy se čas tak vleče...Po uplynutí stanovené doby jsme opět napustili celý kýbl. Je zle. Tepová frekvence se opět zvyšuje. Znova došlo na injekci a telefonát do Brna.

A výsledek, který majitel koně nechce slyšet. Kobyla je ve vážném stavu, máte na výběr ze dvou variant. Zůstane doma, noc nepřežije. A lepší varianta - pojedete do Brna, nemusíte ji dovézt, je pravděpodobné, že pojedete zbytečně, šance je malá, ale je, zároveň si musíte rozmyslet finanční stránku věci: cesta, případná operace, péče.. Vždycky máte na výběr.

Určitě se teď probudím...

Mám se rozhodnout mezi jistou smrtí a možná smrtí? Bože ne, to se Capriole nemůže stát. „Jedeme, balíme věci, nakládáme a jedeme hned", někdo říká mým hlasem. Během pár minut jsme připraveni, kůň naložen, Josefka se nabídla, že pojede s námi, souhlasím, netuším, co nás čeká a co by se mohlo po cestě stát. Máme ještě v průběhu cesty sondou vypustit obsah žaludku, ale nedaří se, po zkontrolování koně jedeme dál. Bolí mě žaludek a prosím své nejbližší SMSkou, aby za Capriolu zapálili svíčku a mysleli na ni a posílali jí tolik síly, co mohou. Telefonovat nemohu, nejde mi totiž vůbec nic, myslet, mluvit a ještě musím před všemi vypadat, jako že dobrý. „Ale nic není dobrý", křičím v duchu a trhá se mi hrudník.

A to by nebyla D1, aby za stým kilometrem nebyla super mlha a nezačalo super sněžení. Viditelnost nulová. „Jeďte, operační tým na vás čeká, oddělení je připravené", telefonát paní doktorky.

Konečně jsme v Brně, něco málo chybí do půlnoci. Opravdu na nás čekají. Docházejí nám síly, nemocniční prostředí vše podtrhuje. V normálním stavu by Capriola neprošla skleněnými posuvnými dveřmi, určitě by neignorovala přístroje, všechna vyšetření, která následovala. Závěr zní: "Stav je velice vážný, je stabilizovaná, domů ale nemůže." Podepisuji nějaké papíry, kde mám dávat svolení s operací, pokud to bude nutné, ale jsem ubezpečena, že mi bude ještě voláno. Předběžná cena 30-50 000,- Kč. Jsem schopna podepsat všechno a smlouvu, kterou dostávám, nejsem schopna přečíst, pouze podepisuji. „Proč Capriola, co jsme udělali špatně, co je příčina?"

Předběžná diagnóza zní hnisavý zánět celé dutiny břišní, příčina neznámá, hříbě dosud žije. Ještě v neděli ráno mám volat a budeme se domlouvat dál. Jedeme zpět, a pokud předtím bylo vidět na pět metrů, teď vůbec, jedeme krokem. Přepravní vůz necháváme na statku u Humpolce. Josefce jsme ukázali maštal, kterou budujeme pro Capriolu a její rodinu, aby důstojně dožila v dobrých podmínkách. To všechno není pravda, je to sen, je to sen. Divné na tom snu je pouze to, že se zdá nám všem, co sedíme v autě.

Doma jsme okolo páté ráno, v osm volám do nemocnice. „Kobylka vypadá v pořádku, buďte pořád na telefonu." Výborně, tak jsme ji možná povozili zbytečně, tak si pro ní dojedeme. Snažím se udržet při zemi, ale s každou hodinou, kdy nezvoní telefon, je mi líp. Bezva.

13:30. Ne, to ne. Sevřel se mi hrudník a je problém k telefonu dojít.

„Paní Lízalová, ztrácíme ji, umírá, stav se prudce zhoršil, MUSÍTE se rozhodnout, operovat nebo ne, ani po operaci nezaručujeme přežití." Nemohu mluvit, dávají mi deset minut na rozhodnutí. Volám zpět: „Ano, operujte." Jsem ubezpečena, že jakmile bude po výkonu, zavolají.

Položím sluchátko a pak už nic nevnímám, skládám se k zemi a totální vyčerpání z posledních hodin se prosadí nad vůlí. Co když umře? Hodiny ubíhají a nikdo nevolá, je ticho, sedím u telefonu, občas nervozně pobíhám a snažím se očima telefon přimět k činnosti. Je tak dlouho, tma, to není pravda, zazvoň.

Crrrr. Ruka nemůže zvednout sluchátko, nejde to, jsem paralyzována. „Kobylku jsme odoperovali, zánět byl opravdu rozsáhlý, zasažena pobřišnice, vypláchli jsme střeva, vše očistili....Hříbě dosud žije, ale kobylku se nám nedaří probudit, ozveme se." Někdy pozdě večer se dovídám, že se probírá a mám si zavolat druhý den ráno.

Následoval neskutečný týden plný telefonátů, kterými jsem musela lékařům lézt neskutečně na nervy. Nikdy předtím jsem si neuvědomila, jak moc jí mám ráda a jak je maštal bez ní pustá, tichá. Ostatní koně jsou také v divném rozpoložení, chybí vůdkyně stáda, a co s tím teď počít? Telefonáty veselé nebyly. Stav stejný, horší, lepší, nežere, nespolupracuje, nevnímá nás, nevíme, jak to dopadne.

Denně chodím do práce a je mi s podivem, že jsem schopna vykonávat nějakou činnost. Jak dobře namazaný stroj. Je dlouhý tenhle americký film....

„Paní Lízalová, mohli by jste si pro ni přijet? Již pro ni nemůžeme nic udělat, nám tady nepřijímá potravu, nic se nedá dělat."

Jedeme a já se se strachem těším, že uvidím svou milou, těhotnou boubelku. Po zaplacení a vyřízení formalit nám popřáli mnoho štěstí, doporučili abnormálně rozmazlovat jídlem (mrkvičky, to nejlepší seno....), procházky na ruce. „Udělali jsme všechno, co jsme mohli, ale chceme vás upozornit, že ji nemusíte dovézt, je slabá, u nás nežrala, hříbě dosud žije."

Opět se mi podlomila kolena. Šli jsme do stáje si najít svou matku rodu. Jdu chodbou pořád dál a Capriolu nikde nevidím. „Zastav, tady je", volá přítel. Ne to není možné. Tahle vyzáblá kobyla, s oholeným břichem, jizvou přes celé břicho, bez jiskry v oku, strhaný obličej, přibyly šedivé chlupy ve tváři, ne, není si podobná.

Ale ona nás ihned poznala a jiskra v oku někde zasvítila. Capří, Capří... Zadekovali jsme ji, ale vypadalo to, že neunese ani tu deku, a vyvedli ji k přívěsu. Snad ji naložíme. Vstup na rampu a výskok ven, hurá, sice takový hodně nesmělý pokus o lumpárnu, která vždy provází nakládání, ale byl tu. Opět mi svitla trošku naděje.

Celou nekonečnou cestu domů mě opět bolel žaludek a své uši jsem nechala opět někde vzadu v přívěsu. Struna v hudebním nástroji není napjatější. Jsme doma. V tom přívěsu je takové ticho, nikdo nepřešlapuje, nedupe. Dáváme si přednost, kdo půjde zjistit, zda je Capřík živý. Já jsem tolik odvahy neměla. Ale ona tam stála, nechala se vyvést, rozhlédla se a zaržála. Lehce jsme ji povodili a domů. Pozdravila koně a hurá na seno, ihned začala chroupat, mrkvička taky přišla k chuti.

Následující týdny rekonvalescence byly radostné a také bolestné, každé ráno úzkost, zda bude stát a dýchat. Ale srdce bojovné kobylky bojovalo každý den a my všichni uvěřili, že to nejtěžší a nejhorší máme za sebou.

Nikdy nebudu dostatečně vděčná MVDr. Březinové a kolektivu zdravotníků v Brně (prosím, ať prominou, nebudu jmenovat, nechci nikoho opomenout), nemají to s hysterickými majiteli jednoduché. Čtyři roky jsem sbírala odvahu podělit se o tento zážitek, nebyla jsem schopná se k tomu vracet.

Tato událost se stala v sobotu 12. 11. 2005, kobylce bylo v tu dobu 19 let. V Brně byla 13 dní. Příčina obtíží nebyla zjištěna.

A co ty copánky?

V pátek před touto událostí jí děvčata z oddílu mazlila, česala, čistila. Držela a žďuchala do nás, hlavu si schovávala v podpaží, a tak došlo na zaplétání desítek copánků. Od té doby jsem svým koním copánky nezapletla...

V současné době je kobylka před 25. rokem věku a bere selen na podporu srdce.