Podzimní návraty na Muráni

17. 2. 2003 Ing. Ladislav Salaj

Svítá a jemně mží. Otevírám dveře, stojím na zápraží a dívám se na oblohu. Pohledem provázím párek havranů, jejichž křik se odráží od olověných mraků a ztrácí se v korunách stromů. Nedá se nic dělat, počasí si nevybereš...

Ze stáje je slyšet hlasy - kluci už sedlají. Beru sedlo, uzdu, deku a vcházím. Ovane mě teplý závan pachu koňského trusu, potu a sena, mísící se s vůni oleje na kůži a nasládlým pachem melasy. Zdravím a jdu k Lady. Otáčí hlavu, frkne a skloní se k senu. Jak ji hřebelcuji, uvědomuji si, že začíná trošičku tmavnout. V zimě je skoro černá, jen když svítí slunce, má konečky chlupů a žíní trochu nazrzlé, na rozdíl od léta, kdy chytá malinko hnědý podtón. Zvedám jí nohy, jednu po druhé, na levé zadní prsty chvíli přecházím po strupu, který se už odlupuje. Je to dobré, poplácám ji po zadku a zvedám deku. Dotáhnu podbřišník a upevním sedlové brašny s potravinami. Ostatní už vyvádí osedlané koně, podkovy kovově klapou po betonové chodbě. Navlékám se do pláště, trochu neobratně v těch vrstvách co mám na sobě, beru koně za uzdu a vycházím.

Dvaatřicet tříletých klisen a valachů k nám natahuje hlavy přes okousaná smrková břevna, tvořící malou ohradu. Stahuju klobouk do čela a nasedám. Vyjíždím na cestu mezi ohradami, pak se otáčím v sedle a dívám se, jak jeden z chlapů otevírá bránu na ohradě a vjíždí do ní. Ozvou se rány biče a koně vybíhají. Natočením nohou se dotknu kolečky ostruh boků kobyly a ta nakluše.

Ohrady končí, cesta vybíhá do kopce, vyjíždíme na táhlou louku. Za zády slyším, jak se koně rozcválali. Pobízím kobylu a běžíme. Louka končí, zvoníme tempo, klušeme po lesní cestě. Po několika kilometrech vjíždíme na hlavní cestu, mávám na auto jedoucí proti nám. Zpomaluje, pak zastaví na krajnici, řidič se usmívá a sleduje stádo, které ho pozvolna míjí. Na horizontu odbočujeme a vjíždíme do lesa. Asfaltkou civilizace končí.

Máme před sebou tak třicet kilometrů jízdy. Mraky se trhají, mezi stromy probleskuje slunce a odráží se v kalužích. Ve vzduchu je cítit vlhkost, vůni tlení, z koní stoupá pára, jdou krokem a co chvíli se snaží uškubnout si kus trávy či větvičku ze stromů, rostoucích podél cesty. Před námi je táhlý hřeben, z doliny hluboko dole je slyšet klapot vlaku. Jezdec vzadu si píská nějakou odrhovačku, pod kopyty skřípou kamínky vápencového štěrku, sedla monotónně vržou a do chřípí stoupá vůně koňského potu. Z času na čas obcházíme spadlý strom, který se nedá přeskočit. Cesta je čím dál tím zarostlejší, pak se náhle zúží do chodníku. Koně se tlačí a jako korálky na šňůrce kráčí jeden za druhým. Obloha je pojednou pronikavě modrá, podzimní slunce začíná napodiv hřát, svlékám za jízdy plášť a přivazuji ho řemínky za sedlo. Medvědí stopa v blátě při mokřině se ztrácí pod kopyty, koně s čvachtáním vytahují nohy z bláta, jeden se rozbíhá bokem, ještě víc zapadá, pak rezignuje a vrací se k ostatním. Zvedám hlavu, přede mnou namáhavě vzlétá z podrostu slípka tetřeva, aby po chvíli zapadla v lese. Vyjíždím na horskou louku nad hřebenem, koně se poklusem trousí za mnou a okamžitě sklání hlavy do usychající trávy.

Sesedáme, vážeme koně, uvolňujeme sedla. Slova padají zvolna k zemi, koluje lahvička obalená kůží, jíme. Opírám se zády o smrk rozštípnutý bleskem a dívám se přes údolí, kde se nitka stožáru Králové hole snaží propíchnout oblohu. Je slyšet pasoucí se koně, v dálce vrčí motorová pila a tlumené údery zvonu. Chvílemi se zvedne vítr a zvíří padající listí. Javory už zežloutly, les hýří barvami.

Vzduchem zasviští bič, nasedám a vyjíždíme. Vcházíme do lesa, který je tak hustý, že všechno je najednou temnější. Stezka je zarostlá mechem, málokdy používaná. Údery kopyt tlumeně zní. Pojednou kobyla uskočí stranou a zafrká. Ze zatáčky vychází několik býků, následovaných dvěma muži. Nevěřícně na nás hledí. Je podzim, konec pastvy, chlapi shánějí dobytek do dědiny, setkáváme se však v místě, kde je problém vyhnout se. Nakonec s klením zahánějí dobytek stranou a míjíme se. Po dalších dvou hodinách vyjíždíme z lesa a v dálce už svítí stáje. Koně přidávají do kroku - jako by věděli, že se vracejí do míst, kde se narodili. S hlasitým ržáním vbíhá stádo do připravené ohrady a pobíhá dokola, aby se pak shromáždilo při krmelcích se senem. Hluk utichá. Opírám se o roh sedla a dívám se na klesající prach, pokrývající okolí. Potom sesedneme. Dáme svým koním vydechnout, pak znovu utáhneme sedla a v prodlužujících se stínech se vracíme...

Trochu rychleji, jen tři jezdci na třech koních, kteří udělali svou práci a dojedou domů už pod hvězdami posetou oblohou, která se rozprostírá nad dušemi koní a jezdců a je plna jejich snů.

Hřebčín Muráň, jeden z podzimů let osmdesátých.

Ing. Ladislav Salaj byl v době napsání článku vedoucím zootechnikem hřebčína na Muráni.

Vaše příběhy

Podobné články