Ustulina je jedním z prozatím čtyř příběhů, které jsme se rozhodli posoudit osobně a po této konzultaci do soutěže zařadit. Zatím se s ní seznamte:

Dlouho jsem váhala, zda se mám se světem podělit s životním příběhem mého koně. Je dostatečně zajímavý? Je kůň dostatečně nemocný? Nebude to nakonec můj příběh? A podobně. Ale vzhledem k šibeničnímu termínu (to jest asi 8 hodin), který mě vždy vyburcuje z nečinnosti a při představě rozborů a sestavení krmné dávky... dělám hrnec čaje a jdu do toho :)

Kdy jsme koupili Ustulinku, si už těžko vzpomínám, odhaduji rok 1996/7, ale byla to klasická láska na první pohled, ideální pro příběh - ten den jsme se byli podívat snad na 7 koní a najezdili stovky kilometrů. Až na náhodný typ: „Oni možná chtějí prodat kobylu, zkuste se zastavit..." Tak jsme se zastavili, vnutili se a bylo to. I když původní majitelé byli hodně překvapeni, protože prodávat nechtěli. Bůhví, jestli jsme nakonec nezazvonili někde úplně jinde... Za pár dní jsem měla doma huculskou kobylku a o několik málo měsíců později jsme složily výkonnostní zkoušky do genové rezervy pro plemenou knihu huculského koně.

Předtím jsem chodila čtyři roky do jezdeckého klubu a asi dva roky měla vlastního malého zrzavého hřebečka, ale stejně jsem v té době věděla o správném chovu koní a jejich zdraví velké nic. Po škole jsem jela za Ustulinou a byly jsme spolu až do večera, denně jsme jezdily na 10- až 15kilometrové toulky krajem a párkrát za rok jsme se vydali na nějaké menší závody a výstavy. Vše bylo skvělé.

Problémy nastaly ve chvíly, kdy jsem nastoupila na vysokou školu a času na koně bylo málo. Ano, opět klasický příběh „zapomenutého koně". V té době byla Ustulina ještě se dvěma koňmi na pastevním ustájení. Nedovedla jsem si představit lepší způsob života. Nádherná 10ha pastvina, v zimě neustálý přístup k balíku sena... Tak v čem je sakra problém? Ustulina začala tloustnout (no jo, ale všude jsou přece tlustí huculové!) a objevily se mírné pohybové potíže. Problémy byly diagnostikovány různě, od bolesti zad přes abcesy, vždyť kůň se z obyčejné pastvy schvátit přece nemůže! Ale ano, Ustulinka během několika let prodělala hodně více či méně závažných akutních schvácení, která ale nebyla správně pojmenována ani vhodně léčena. Ani zástup veterinářů (zábaly, injekce, prášky...) a kovářů (obrácené podkovy) nedokázal pomoci.

Problém se neustále vracel. Bylo nám doporučeno kobylku připustit („Alespoň nebude tlustá, vše půjde do hříběte."). Proběhlo vyšetření veterinářem a hurá ke hřebci. Vše vyvrcholilo dalším akutním schvácením měsíc před termínem a jak už to bývá, v neděli - žádný veterinář nebyl k sehnání. Jeden nakonec přijel až k večeru, napíchaly se ATB, něco na bolest a prý se máme modlit, aby rodila dříve, to jí uleví. Pravdou je, že v břiše se jí to mlelo jako kdyby tam měla čerty. Za 2 nebo 3 dny pohyb ustal a kobylka následně porodila mrtvé hříbátko. Ve snaze organismu zachránit se odstranila největší zátěž. Do detailů nebudu zacházet, i teď, po letech, je to velmi nepříjemné. Dva dny po porodu jsme Ustulince přivezli náhradní „hříbátko" - roční nazrzlou kobylku (překřtěnou na Tatarku), kterou adaptovala. Tatařice neváhala využít plné vemínko a občerstvovat se chodila do svých 3,5 let. Ke konci to bylo velmi srandovní kroucení - jak jen může být kůň ohebný, když se mu chce :) Taky nám, ta slisovaná žirafka, pěkně narostla.

Management chovu se trochu upravil, ale stále zůstavaly mezery v oblasti zdravých kopyt a jejich úprav. Díky mým neznalostem a 10 letům nedostačujících úprav byla kopyta ve špatném stavu, i když neměla problém s pohybem - „jen" byla citlivá na tvrdém povrchu a někdy zakulhala, na první pohled se nenašely žádné závady.

Před dvěma lety, kdy byly velké holomrazy, se kopýtka velmi otlačila a opět schvátila. Byl to vážný a bolestivý záchvat, kobylka často ležela, mysleli jsme na nejhorší. Rotace kopytních kostí byla 12-18 stupňů na předních a 3-5 stupňů na zadních. Bohužel rtg z této doby jsou k nedohledání.

Začala jsem pátrat po informacích na vlastní pěst (pozdě, ale přece), až jsem se dostala na třídenní seminář „schvácení" na veterinární klinice v Brně, kde jsem si tedy připadala „jako jabko", ale bylo to výborné nakopnutí správným směrem. Od té doby jsem hodiny a hodiny pátrala po internetu a proklínala se, že jsem se lépe neučila anglicky. Rozhodla jsem se vyzkoušet strasser-metodu léčebného trimu školeným kopytářem. Byla zima a hodně sněhu, ale kobylka se přesto sotva belhala. Chodily jsme na povinné každodenní léčebné procházky na ruce. Tři měsíce jsme nebyly schopny přejít tvrdší terén, naklusání nepřipadalo v úvahu. Mezitím jsem objevila informace o přirozeném trimu, který má velkou úspěšnost v navrácení chromých koní zpátky do života, a zároveň o možnosti používání koňských botiček kvůli pohodlí koně. Ano, Ustulinka byla mým pokusným zvířátkem, ale stav se pomalu začal lepšit. Asi za dva měsíce jsem z okna uviděla, jak sama a dobrovolně cválá ve výběhu. Nádhera.

Loni na podzim jsme udělali rtg předních kopýtek. Hodně, hodně jsem se bála úbytku kopytní kosti a vůbec stavu rotace, ale výsledek byl bezvadný. Z kopytní kosti nám nic nechybí a rotace je půl stupně na levé přední a 3 stupně na pravé, zadní jsou na nule. Myslím, že je to úžasný pokrok a tento stav určitě není konečný. Bohužel se málokdy najde jezdec pro Ustulinku (konkurzem projde málokdo a přece jen kopýtka stále nejsou 100%), takže k její velké radosti chodí na vyjížďky „na volno", což si náramně užívá. Při přízni počasí chodíme ven každý den od 5 až do 20 km.

Stávající management chovu je 24/7 s volným přístupem do stáje. Otázky pohybu a pastvy řešíme podle návrhů zakladatele přirozeného trimu J. Jacksona a zdá se to být geniální. Znamenalo to obrátit myšlení o 180 stupňů a hlavně zapomenout na zelený výběh. Na začátku jsem měla „mírné psychické potíže" kvůli tomu, že chudinkám koníčkům ani nedopřeju travičku „do sytosti", ale to už je naštěstí pryč a vidím, jak moc to prospívá. Už žádné táhnutí přežraných kuliček z pastvy a celodenní stání v blátě u balíku sena! V krizových obdobích počítám pastvu třeba i na minuty, později noční pastva, ve zbytku dne jsou koně ve výběhu, kde je menší systém cestiček s motivací k pohybu se senem. Říkám tomu „krmení slepic" - chodím s náručí sena (několikrát denně) a různě trousím seno po hrstech po celém prostoru. Dále mají krmnou klec se slámou, která má malé otvůrky, takže jí opravdu tahají po stéblech. Ve výběhu jsou různé druhy povrchů (udusaná hlína, gumové rohože, beton, kulaté kameny, chudý travní porost, rybníček). Potom jsou ve výběhu různé větve k okusu. V této době je v ministádečku s 6letou adoptovanou dceruškou, která pomalu, ale jistě přebírá velení, ale nijak ji neterorizuje ani neohrožuje, mají výborný vztah.

Každopádně vím, že nám stále zůstává nevyřešený problém, a to vyvážená strava, což se projevuje především na kopytní stěně v podobě nevýrazných pravidelných kroužků na rohovině. Jak vybrat ten vhodný doplněk, aby vše sedělo k senu a pastvě? Nevím.

Tělesné znaky IR se sice zmírnily, ale stále to není dobré. Krevní testy jsme nedělali. Jak nakrmit koně, který díky dlouhodobé obezitě získal rezistenci na inzulín (něco jako lidská cukrovka) - nízkoenergeticky, ale dostatečně?

Jak krmit koně, který ztloustne i po seně tak, aby nebyl nikdy omezován v přísunu krmiva? Jak dodat veškeré potřebné minerály v rovnováze? Odpovědi hledám dlouho a stále mi vychází jediný výsledek - bez rozborů objemového krmiva se dál nedostaneme...

Souhrn k únoru 2010:

Jméno: Ustulina
Plemeno: hucul
Věk: 18 let
Váha: 370-400kg
Využití: vyjížďky „na volno". Každý den od 5 až do 20km.
Krmná dávka: Denní dávka sena je 5 kg a ve velkých mrazech pod -15 stupňů téměř neomezeně. Sláma je k dispozici pořád. 3-4 týdně rozemleté lněné semínko (100 g), pivovarské kvasnice (15-25 g), vojtěškové granule (200 g), ostropestřec, lékořici, gingo, echinaceu, šípek, kopřivu. 1-2x týdně půl kila mrkve nebo jablko nebo červenou řepu nebo pomeranč. V zimním období přidávám 0,5 až 1 kg vojtěškového sena (podle hodnoty mrazů). Příjem potravy je bezproblémový. Dále mají k dispozici obyčejnou kamenou sůl, himalájskou sůl, minerální líz (červený) a minerální líz s bylinamy (prý prevence začervení). V pastevním období přidávám 10 g horčíku od firmy Eggersmann.

Všechny došlé příběhy mají otevřený konec. Na nás a na vás je, vzít si z nich poučení, zamyslet se nad tím, co jste právě dočetli a korigovat své kroky vždy tak, aby se naši koně měli lépe. Můžete také samozřejmě využít diskuzi pod článkem k přidání názoru či rady.

Příběh byl zaslán do soutěže "Odyssea mého koně" o krmení a výživářskou poradnu zdarma, kterou vyhlásil EQUICHANNEL.cz společně se společností Dibaq a.s., výrobcem krmiv a doplňků zn. FITMIN. I vy nám můžete zaslat svůj příběh. Přečtěte si podrobnosti a pravidla v článku "Velká soutěž Equichannelu a Fitminu: Odyssea mého koně".

POZOR! Nejen koně nemocní mají šanci!

Ze všech došlých případů totiž zároveň redakce Equichannelu.cz vylosuje jednoho výherce, který získá poukaz na odběr výrobků značky Fitmin (pro koně, psy nebo kočky) v hodnotě 3.000 Kč.