Ještě ve fyzicky velmi produktivním věku (36), za totality, jsme si koupili takovou zbořeninu - starý a veliký statek to byl, jehož jednotlivé části se nacházely v různém stadiu rozkladu.
Kozy a krávy jsme nechovali. Jinak jsme měli doma, postupně i najednou, snad všechno ostatní domácí zvířectvo, včetně angorských králíků a pekingských kachen. Měli jsme i perličky, které nám někdo doporučil proti myším.
Po čase jsme zvířata trochu omezili. Prodali jsme ovce a po krátkém váhání jsme se rozhodli, že si koupíme koně. A budeme na něm jezdit.
To pochopitelně nebylo jen tak najednou, z ničeho nic, hop na krávu, hned je tele!
Já už na koni seděl.
Vzpomínám si, že když jsem byl malej, tak mě a prostředního bratra vzal táta jednou do jízdárny, kde měl nějakého známého. Vzpomínám na širokou uličku a nekonečnou řadu koňských zadků po obou stranách. A táta tenkrát jednomu koni řekl -- Ustup! -- a pak mě na něj posadil. Nechal mě na něm chvíli sedět a zase mě sundal.

Takže praxi jsem z dětství zažitou měl :-) a zbytek o ježdění jsem nastudoval teoreticky z dostupné odborné literatury, pamatuju si názvy jako -- Jezdectví a dostihový sport, Military apod.

Napsal jsem inzerát do tehdejších Zemědělských novin, přišly nám nějaké nabídky a pak jsme se s prostředním bratrem rozjeli na Moravu na koně se podívat. To myslím v množném čísle ty koně. I když ono v té naší cenové relaci zase tolik nabídek nebylo.

Pak jsme jednoho koníčka viděli, líbil se nám, brácha ho projel, na zuby a na nohy jsme se mu podívali a plácli si. Dohodli jsme, že ten jeho dosavadní pan majitel pojede s přepravníkem za týden našim směrem a koně doveze. On ten koník měl trochu arabské krve, taky měl takovou bílou hvězdičku na čele, hned mě napadl princ z pohádky -- nevím proč, jinak to byl tmavý hnědák a jmenoval se Mustafa.
Já okamžitě po návratu z Moravy jel za svým přítelem Honzou, starým zkušeným koňákem, kolegou z bývalého pracoviště, a ten mi půjčil -- dlouhodobě -- uzdečku a sedlo, tzv. vojenský bok.

A pak už jsme se jenom těšili.
Vymysleli jsme, kde koníčka ustájíme, a takovou provizorní ohradu jsme s dětma udělali, takový corral, znáte to z westernů -- corral, ale bohužel jenom já tomu tak říkal -- corral, ostatní tomu tak neříkali. Bylo to efektní, když k nám někdo přijel na návštěvu, tak já povídám -- Pavlíku, nebo -- Šárko, podle toho, kdo byl zrovna přítomen -- zaveď koně do corralu! No uznejte, to přece znělo!

Pak konečně přišel kýžený den a já si vzal z práce dovolenou na zotavenou (na zotavenou!), to jsem ještě chodil pravidelně do práce.
Bylo ráno, před vratama zastavil přepravník, sundali zadní čelo, udělali z něj takovou šikmou plošinu a přemlouvali koně, aby vystoupil.

To byl takovej první varovnej zážitek. Já jsem vždycky snil o jízdě na koni a skákání a dostizích a tak, ale teď jsem najednou zjistil, že jsem si toho koně představoval jinak, tak nějak klidně, staticky. A on, když ho konečně přemluvili k sestupu, tak se dal do půltunového pohybu a hrozně rychle najednou z toho auta seběhl a zastavil se až v půlce návsi. Tam ho teprve chytli a na provazový ohlávce zavedli do... do corralu a zasunuli za ním břevno.
Tam si Musťa očuchával nové obydlí, já vyplatil příslušný obolus. Box odjel a zůstali jsme -- konečně sami.

Nejdřív jsem jen tak stál a díval se na něj, a pak jsem na něj mluvil a povídám -- tak tě tu konečně máme, zhmotnil se můj životní sen, už jsi náš, koníčku krásnej... a tak podobně. Nemyslím, že se ho to nějak dotklo.

Pak jsem si začal připravovat cajky. Na horní břevno corralu, na takové, o němž jsem věřil, že to vydrží, jsem přehodil sedlo, deku, přichystal jsem uzdečku s nánosníkem, podbřišník a tak jsem to připravoval a do toho přijel prostřední bratr Pavel. A když ty moje přípravy jediným dlouhým pohledem přehlédl a zhodnotil, tak povídá -- ty jako myslíš, že na toho koně ty věci nandáš, sedneš si a rovnou pojedeš?
A já povídám -- jo, tak nějak si to představuju.

A brácha řek -- tak na to si teda počkám. A posadil se a zapálil si.
A já koníčka nastrojil, šel jsem otevřít ohradu, pak jsem si k němu přistavil špalek, vylezl do sedla a nic. Kůň stál.
Postupně jsem používal všechny ty pomůcky, o kterých jsem se dočetl v literatuře, a pak i povely odkoukané z filmů, nakonec jsem ty své pohyby stupňoval tak, že podle nich by měl kůň nejen zaskočit přímo do cvalu, ale úplně vzlétnout... a nic.
Brácha se chechtal, až jsem měl obavy o jeho zdraví. Pak nasedl on a jeho kůň poslechl. Svezl se a zas odjel. Bratr.

My jsme potom to ježdění řešili tak, že jsme koně vzali za otěže, pěšky ho dovedli tam, kam jsme chtěli, to on s námi šel, nasedli jsme a on nás donesl domů. Domů chodil rád.

Nakonec můj přítel koňák se nad námi smiloval a přijel k nám na dovolenou. Přijel, postavil na dvoře umělého koně ze dřeva (podobnost s pohádkou O ebenovém koni je čistě náhodná), hodil na něj sedlo a naučil děti i mě takové ty absolutní základy. Pak jsme chodili s Musťou na procházky, Musťa na lonži chodil dokola a Honza furt řval -- prošlápni ty paty, ty pitomče, jak to sedíš, sedni si, sedni si pořádně, víš, co to je hlubokej sed, ty vole, nech bejt ty ruce, kam strkáš ty ruce... ale takhle vlastně mluvil jenom se mnou, na děti byl jemnej, hodnej, láskyplnej, dělal jim pomyšlení, vařil jim nudle, čokoládu a děti ho milovaly...
Naučil nás to nejdůležitější a zase odjel. Potom si synátor ošklivě zlomil nohu, dcera začala študovat v Praze, žena měla ke koni respekt a na ježdění jsem zbyl já.

No a teď už se snad po všech oklikách dostanu konečně k příhodě -- to je slabý slovo, příhoda, kterou vám chci od začátku vyprávět...
Bylo to o žních, hezké odpoledne a my jsme s Musťou vyrazili na projížďku. Po nějaké době jsme přijeli k takovýmu lánu. Dlouhé, posekané pole, na němž ještě ležela v řadách sláma. A ten koníček celou cestu pořád chtěl dopředu, dopředu běžet a já ho pořád zadržoval a klidnil a pak mě to najednou přestalo bavit a naštval jsem se na tom poli a povídám, 'tak dobře, ty blázne, tak si to vem' a pustil jsem ho a hodil mu otěže a ještě jsem ho povzbudil. Musťa zaskočil a pak už jsme letěli tryskem přes to dlouhý pole, cítil jsem, jak mi vítr fičí kolem uší, vlasy dozadu, slzy v očích a kůň pode mnou letěl.

A v tý rychlosti už mi to pole přestalo připadat tak dlouhý a najednou jsme se blížili ke kraji.
Za tím krajem pole byl takový spád, dost příkrý a zarostlý hustýma, neprostupnýma, asi tak tři čtyři metry vysokýma křoviskama.
Jak jsme se k tomu kraji řítili, zazněl mi v uších varovný Honzův hlas -- 'nikdy toho koně nepouštěj, ty idiote, nikdy nevíš, co se může stát, mohl by se zranit... '

Jenže to už bylo pozdě na varovné hlasy, rval jsem za otěže, co jsem měl sil, ale kůň má tý síly mnohem víc, a jak byl rozpumpovanej, tak se strašně rychle blížil konec a já -- já neměl žádný takovýhle zkušenosti, takhle rychle jsem předtím letěl leda tak na kole nebo na motorce... takže jsem nevěděl, co mám dělat, co se bude dít, a když už jsme byli tak blízko, že jsem v křoví málem rozeznával jednotlivý větvičky, tak jsem si v tom šíleným úprku říkal, že ten kůň to snad skočí! Že přeletí přes ty velký křoviska a popádí jako Šemík k Neumětelům nebo Radotínu nebo kam ten bělouš běžel, a byl jsem vyděšenej. A Mustafa se mnou doběh na kraj toho pole a tam neskočil.
Tam se prostě najednou zastavil.

To si nedovedete představit, co takovej kůň umí.
V prudkým trysku se najednou šprajcne a stojí.
No, vy se nezastavíte...
Já se taky nezastavil.
A vůbec -- chtěl bych vidět někoho, kdo by se v takový chvíli zastavil!

Jak říkám -- sedět jsem nezůstal. Plynule jsem pokračoval v pohybu, vyletěl jsem do vzduchu přes hlavu toho koně a letěl jsem po hlavě přímo do vrbiček. Proletěl jsem křoví, tam jsem dopad na zem a pak jsem byl chvíli v šoku -- říkal jsem si -- co to je, co se děje, kde to jsem, jestli to už jsou ty zelený pastviny nebo jestli jsem se už nějak proměnil. Teprve za chvíli jsem začal rozum brát a zkoušet, jestli funguju, pravá noha, levá noha, jestli se můžu hejbat, vstát třeba, pak se mi taky povedlo opatrně se nadechnout, měl jsem vyraženej dech, krev ze škrábanců na obličeji a hlavě už kapala na košili, ruce...

... a pak jsem koutkem oka zahlídnul koníka Musťu, jak na kraji pole, s hlavou skloněnou, s naprostým klidem hledá, vybírá takový ty chutnější sousta mezi stébly slámy.
Nějak jsem k němu dolezl, na pangejtu jsem se mu vyškrábal do sedla a jaksi jsme dorazili domů.

A nejhorší bylo, že to byl teprve začátek mých blbých pádů, což jsem tenkrát ještě nevěděl. Kdybych to byl věděl...
Ale ne. Radši nic dopředu nevědět.

Když už vím, že umřu,
aspoň nechci vědět kdy.

Musťa měl tu skvělou vlastnost, že když jste spadli, tak na vás počkal. To dělá málo koní. Většina uteče a vy se potlučení plahočíte domů třeba hodinu.
A celé to koňování, o kterém se zmíním někdy příště, mělo jednu dohru...
Co? Ještě jeden pád chcete?
Tak ale stručně!

No, to už jsem byl zkušenější jezdec -- nebo jsem si to myslel -- a udělal jsem si na jedné poloopuštěné lesní cestě takovou malou překážkovou dráhu. A někdy jsme tam s Musťou jezdili a skákali.
Byl jsem tehdy čím dál línější koně strojit, a tak jsem často jen nauzdil, dal mu na krk nákrční řemen a jezdil bez sedla. Po jednom takovém výletu jsme se vraceli kolem té cesty s překážkami a já vůl na ni Musťu navedl. Vůbec mi nedošlo, že jedu bez sedla, čuměl jsem kolem, jak by řekla moje paní choť -- len sa tak obzerá -- a už jsme tam byli...

Asi po polovině překážek mě na chvíli bláhově a jásavě napadlo, že to možná usedím i bez toho sedla, jenže v závěru byla taková menší zatáčka a za ní násep. Tam Musťa vždycky přešel do kroku a násep vyšlapal.

Tentokrát ne.
Proletěl zatáčkou a skočil. A nic bych za to nedal, že si v závěru toho skoku ještě z radosti vyhodil zadkem.

Dopadnul jsem hnusně na záda a tentokrát už jsem na koníčka nevylezl. Jen jsem se tak z boku chytil a ležel přes něj přehnutý jak mrtvola, jak vyždímaný pytel a jediné štěstí bylo, že on věděl, kudy se jde domů, a šel. Ne, tu cestu líčit nebudu, to po mně nemůžete chtít...

Ten den jsem už vůbec nevstal, na záchod jsem se plazil po zdech. Druhý den byl o malinko lepší a třetí den večer jsem si uvědomil, že další ráno musím vstávat do práce, a tak jsem risknul hodně horkou koupel. Ta mě trochu uvolnila.
Po ní jsem se plouhal přes kuchyň a v zrcadle nad kamny mě zaujalo něco černého, jakási velká skvrna. Natočil jsem se bokem a to už jsem viděl tu hrůzu. A co teprve když jsem si vzal z koupelny druhé zrcátko na holení a podíval se podrobně!

Od půlky zad, nekecám!, od půlky zad dolů do poloviny zadnice se táhla jedna velká, nepřerušovaná modročerná podlitina. Už to bolelo míň, ale vypadalo to strašidelně, děsivě.
Tady musím říct, že doma se vždycky smáli (asi aby nemuseli brečet), když jsem se přibelhal domů. Děti dodnes vyprávějí veselý historky, jakýho měly magora fotříka, kterej jim místo videa koupil koně a co s ním pak dělal za psí kusy...

Tentokrát se taky smáli, všichni, a tak jsem je po té koupeli a prohlídce svolal a záda jim ukázal.
Vidíte, smáli jste se, vyděsil jsem je k obavám o osud jejich živitele. To máte za to!

A ještě kováře Mayricha z Otvovic musím vzpomenout.
Ten dával Mustíkovi na zimu na předek lehký pantoflice a dělal je postaru. Tenkrát jsem přivedl koně do kovárny, on někam hrábnul a vytáhnul takovou zaprášenou bedýnku a tam byly podkovářský náčiníčka. Upravil kopyta, uštípnul kus plochýho železa, vykoval podkovu, za tepla napasoval (ten smrad!), přibil podkovákama ke kopytu a ohnul je...

Potom mi řekl, že to naposled dělal před bůhvíkolika lety, že už si to moc nepamatuje. 'Příští kování budete mít zadarmo,' povídal dál, 'já to musím naučit svý kluky...' a ti kluci, kteří oba už študovali vysokou, měli zpočátku ke koni takovou zdravou ouctu, ale když jsem viděl, jak berou do ruky kladivo, přestal jsem mít jakékoliv obavy a k Mayrichovi jsem svoje i příbuzný děti zatáh na exkurzi, aby to starý kování ohnivý ještě viděli in natura, a nejen ve filmu... Tak.