Navzdory všemu a všem, ke svému cíli se navzájem ponesem...
Neznám nikoho, kdo by ty dny neznal. Dny, které se dají nazvat komplikací, utrpením, katastrofou nebo taky ztrátou posledního dílku štěstí. Každého z nás to minimálně jednou potkalo a nejednou nás to čeká. Den, kdy si řekneme, že takhle to být nemělo, že je to úplně špatně nebo ještě hůř, naprosto ztracené.
Ztráty jsou to, co bolí nejvíc. To, co člověka, a zejména pak koňáka, naprosto odrovná. Ano, myslím ztráty našich milovaných čtyřnohých přátel. Někteří jsme to zažili, některé to čeká...
Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem ji poprvé viděla. Byla to Paní Kobyla. Sotva vylezla z vozíku, modlila jsem se, ať to všechno zvládne. Ta, která několik let neviděla zelenou louku, nepoznala pohlazení a nezaslechla laskavé slovo. Byla mojí první. Nutno podotknout, že mi v té době bylo 12 let a pořádně jsem nevěděla, co takový vlastní kůň obnáší. A už vůbec ne, co obnáší péče o koně sotva stojícího na nohou... Z euforie mě probral až rozhovor táty a jeho známého. "Nemohl jsem ji tam nechat, ta by zdechla. A pokud má zdechnout, ať se to stane tady, ne u prasat, který by ji pak sežraly..." Nevěřila jsem vlastním uším. Můj otec, ten, který od sebe odháněl kočky a bránil se pořízení psa, se snaží zachránit koně. Udělala bych všechno pro to, aby to holčička zvládla. Cokoliv.
Dny šly jeden po druhém, a slečna Agnes se u nás zabydlela. Ano, byla to Agnes. Ta, do které se zamilujete, a uděláte pro ni cokoliv, ať vás to stojí, kolik sil chce... Byla moje, a navždy to tak mělo zůstat. Jenže osud nezměníme, a tak poté, co jsme s Agneskou vytvořily nerozlučnou dvojici, nás po roce opustila. V domnění, že maličká má koliku, jsme s ní prochodili celé odpoledne po zahradě, a marně čekali na veterináře. Kobyla potila a lehala si. Zvednout ji bylo pokaždé náročnější. Po čtyřech nejdelších hodinách mého života přijelo zdánlivé vysvobození - veterinář s kapačkou. Po vyšetření ale kapačku odložil a odešel s otcem. Po chvíli se i ke mně dostalo, co se děje. Prý měla nejspíš vrozenou srdeční vadu, která se náhle zhoršila. Tepy jejího srdce byly srovnatelné s běžnými tepy papouška. Nešlo jí pomoci. A tak naposledy vydechla. Jako by věděla, že teď už může, že zemře v milujícím kruhu lidí, kteří jí nikdy neublížili. Ať chvíle v mém životě byly jakkoliv těžké, ta, kdy mi její hlava ztěžkla v náručí, byla tou nejhorší... Navždy se mnou zůstane. Moje první láska, na tu se zapomenout nedá.
Bylo těžké rozdýchat ztrátu mé milované, ale o rok později, ve 14 letech, jsem se už zase vyhoupla do sedla. Nemohla jsem odmítnout, naši mě totiž odvezli na tábor, abych se vzpamatovala. Věřím, že ani pro ně to nebylo lehké, ale opravdu mi tím pomohli. Tehdy jsem zjistila, že už nechci nic jiného. Chci jezdit. A tak jsem dostala příležitost a strávila několik krásných chvil s poničkou Betty. Jezdila jsem na ní bez sedla a většinu času jsme se vyloženě sunuly krokem. Naklusání byla výjimka, která by zasloužila velkou slávu.
Byla jsem ale dítě, které chtělo něčeho dosáhnout. Chtěla jsem závodit. Tolik jsem toužila po tom, abych se naučila skákat. S neosedlanou Betty to ale bylo dost těžké. A protože i přátelé se rozcházejí, s Bettynkou jsem se rozloučila.
Další příležitost už sama nepřišla... A protože když nejde hora k Tereze, půjde Tereza k hoře, našla jsem si nové ježdění. S radostí jsem si nachystala koníka, abych s kamarádem mohla vyrazit do terénu. První problém byl se na to obrovské zvíře vyškrábat. Na poníka jsem vyskočila bez problému, ale vyskočit na velkého koně byl poněkud oříšek. Ovšem ne takový, jaký mě čekal záhy. "Naklušeme!" ozvalo se kdesi vepředu a kůň instiktivně vyrazil za kobylou před ním. První klusový krok, druhý, třetí.. a BUCH! ještě během letu mi došlo, že je něco špatně. Neumím klusat na velkým koni a chci na něm závodit? Taková naivní husa jsem byla.. A protože koníček rozhodně nebyl pro začátečníky, následovalo další loučení.
Pár měsíců mi trvalo, než jsem rodiče přemluvila, abych si mohla najít něco nového. Mezitím jsem si díky kamarádce vyzkoušela i cval na lonži a naučila se klusat.
Následovala další skvělá kapitola jezdeckého života. Leničko, pokud si tohle někdy budeš číst, chci ti poděkovat. Za tvoji trpělivost, za snahu vyhovět a za půjčování Jasmíny. Až tehdy jsem se naučila létat a pocítila jsem svobodu ukrytou ve cvalu na loukách. Poznala jsem atmosféru závodů. Jasmína mě naučila, že dobrý kůň mě nenechá spadnout, ale ten nejlepší mě shodí do největšího bláta, pokud si to zasloužím. Nebyly to ale jen radostné příhody. Měla jsem možnost poznat i stinná místa českého chovu koní - a vím, že pokud se mi podaří vydat tímto směrem, nikdy ne na takovým způsobem. Ale protože lidé jsou povah různých - i já jsem, nepopírám - následovala další loučení.
Přišla další možnost. Díky Lence a Jirkovi za příležitost. Za to, že jsem poznala, že ne vždy si člověk s koněm sedne. Za původně plánovanou kobylu přišla fajn náhrada, černý valášek. Jenže osud našemu setkání nepřál, v jeho letech mi už nemohl poskytnout parťáka na závody...
Další kapitolu, jezdeckou školu, netřeba popisovat. Řeknu snad jen to, že jsem poznala svoji slabou stránku. Nemůžu jezdit na provozácích. Nedokážu to, nechci.
A protože nám život staví do cesty překážky, dostalo se i na mě. Rozvrh v jezdecké škole mi nevyhovoval, potřebovala jsem maličko volnosti, tak abych se mohla učit, kdy jsem potřebovala. Odešla jsem, nešlo to jinak.
Dlouhá doba uplynula, než jsem našla to správné. Než jsem našla koně, který odpovídal mým představám o dokonalosti, takového, na kterém jezdím jen já. Koně, jehož majitel slepě nehledí jen na sebe a je ochotný koni poskytnout víc komfortu, než měl doteď.
Přišlo to v době, kdy bych to nejméně čekala. V době, kdy jsem jezdila koně, jejichž majitel věděl snad jen to, co si přečetl kdesi na webu..
A možná právě díky tomu, že jsem nehledala, našla jsem své štěstí. Potkala jsem Megi. Frískou kobylu - takovou, která když vejde do obdélníku, vzbudí respekt a obdiv už svým vzhledem. Ani jedna z nás nikdy nebude hvězdou, ale říkáme si, že by bylo hloupé se o to nepokusit. :-)
A abych u Megi neprožívala jen samé radosti, mi teď do cesty staví překážky sama kobyla. Ničí mi nervy, když se nás na vyjížďku domluví víc, a já nestíhám, protože se to černé prase zase vyválelo. Koulí na mě oči, když se k ní přiblíží to cosi, co se jí snaží učesat hřívu. Připravuje mě o čas, když na každé vyjížďce "zaprasíme" dečku a já ji musím prát. A v neposlední řadě mě učí létat - protože když nevydržíš s vnější otěží, kobylka tě chce odvézt. A když zůstaneš za skokem, nemůžeš doufat, že tě podrží, abys nespadla. Neudělá to, protože chyba byla na tvý straně. Tak se v tom blátě zas posbírej, navzdory všemu smíchu, navzdory obavám a navzdory vlastnímu strachu zas měkce dosedni do sedla, a ona ti sama ukáže, že všechno, co se stalo, nic z toho nebylo jen tak, bez důvodu... A pokud ti tisíckrát řekli, že něco nedokážeš, že tvůj cíl je příliš daleko, bude nám to motivací. I kdybych k němu měla dojít bez svých ideálů, bez svých vysněných představ, dojdu k němu. Budeme obě vyčerpané, ale ukážeme, že navzdory všemu a všem, ke svýmu cíli se navzájem ponesem...
Pro dokreslení oné situace "odložení jezdce do bláta" posíláme i videodokumentaci: https://www.youtube.com/watch?v=C6oy-AFE7wI
Příspěvek byl napsán do velké vánoční soutěže Navzdory všemu a všem... Vyhodnocení soutěže najdete v tomto článku: Kdo vyhrává ve velké vánoční soutěži "Navzdory všemu a všem"?
Galerie
V roku 2017 sa ťažko schvátila moja kobyla Salta (a to v krátkom časovom slede už druhý raz). Tentoraz mala postihnuté všetky štyri kopytá. Hrozivo…
Jarní vrchol porodů je za námi, letošní nové životy jsou ve velké většině již na světě a vesele si užívají zelené travičky v pastvinách a především…