Psal se rok 2002 a rodiče pěti dětí se potřebovali na prázdniny zbavit aspoň jednoho dítěte. A tak je nenapadlo nic lepšího, než jednu z holek poslat na jezdecký tábor. A tak všechno začalo. Však to znáte.

Zamilovala jsem se do koní a už nikdy nechtěla nic jiného dělat. Každoročně jsem brakovala kapsy nešťastným rodičům, kteří stěží potlačovali strach hluboko do zákoutí lidského vnímání. Po třech letech a třech táborech, nespočtu utracených korun a prodělaných pádů, je to přestalo bavit. Na obzoru se objevila první překážka. Kdo mi bude koně dotovat? A kam za nimi budu jezdit?

Pokud rodiče tajně doufali, že to stačí k tomu, abych tato úžasná stvoření odhodila k zapomnění, mýlili se. Hledala jsem stáj, ranč, jezdecký klub tak dlouho, až jsem ho našla. Mnoho kilometrů a dva přestupy bus - vlak - bus. Daleko, navzdory zákazu rodičů a nedostatku financí, ale našla. Kolik stačí k dětské radosti.

Začalo velké odříkání. Obětovat deset korun na autobus do školy? Ani náhodou, kolo je dostatečný dopravní prostředek, i v zimě. Svačina? Proč bych měla jíst, přijdu přece za deset, dvanáct hodin domů, tak snad nebudu utrácet za tyčinku ve škole. Nové oblečení? Malovátka? Drahá kosmetika? Nejnovější elektronika? Nic se nepočítalo, jen měsíční příspěvěk do klubu a nová ohlávka pro oblíbeného poníka.

Tak to pokračovalo téměř celé dospívání. Seno ve vlasech, ošoupané džíny, stará dobrá nerozbitná Nokia a úsměv na tváři. Navzdory všemu a všem. Pak přišla zrada. Potrhané vazy na levém koleni. Drolící se chrupavka na pravém. Jedna operace, druhá. Nemocnice, ortéza, nepředstavitelné bolesti. Zákaz ježdění, porušen. Zase levé koleno, bědující rodiče, hádky. Zákaz ježdění, porušen. Vždy, třeba i dva týdny po operaci, jste mě mohli zahlédnout, jak s vykřiveným výrazem bolestí zdolávám beskydské kopce na kole, na cestě ke koním. Vozím hnůj, jezdím s mým nejlepším přítelem, ortézou. A tak to zůstalo dodnes. Stále čas od času porušuji zákaz ježdění, i když už čím dál tím méně, a čím dál tím víc námahavě.

Navzdory rodičům, financím, kolenům, počasí, jízdním řádům, druhým polovičkám... téměř každý den, pokulhávajíc, se řítím celá šťastná ke koním. Pravda, peníze se pořád záhadně vypařují, déšť bubnuje do obličeje, drahé polovičky jen bojácně přihlíží a kolena už nedovolují jezdit, přesto dál vzdoruji, protože ONI za to stojí. Řehtající pozdravy za to stojí. Nekonečné monology u čištění za to stojí. Svoboda, souznění, upřímnost, malá i velká vítězství za to stojí. Splnil se mi sen, už pár let vlastním tu nejdokonalejší kobylku, kterou jsem kdy potkala. Naše společná cesta je mnohdy trnitá, ale obě s úsměvem se prodíráme životem dál, spolu.

Nevzdávejte se, ať vám stojí v cestě za vysněným cílem cokoli, pokud budete chtít, dokážete všechno. A koně budou vždy vedle vás věrně stát a ponesou vás v jistém cvalu životem.

Příspěvek byl napsán do velké vánoční soutěže Navzdory všemu a všem... Vyhodnocení soutěže najdete v tomto článku: Kdo vyhrává ve velké vánoční soutěži "Navzdory všemu a všem"?