Když jsem začala vydělávat své první peníze, na vlastního koně to ještě nebylo, ale mohla jsem si dovolit částečný pronájem, nikdy jsem se nechtěla o koně dělit a tohle byla přijatelná varianta... Byla to krásná mladá tolerantní kobylka, která mi dala moc dobrý základ, rostly jsme spolu, já v jezdeckých dovednostech, ona sílila, dozrávala, až přišel čas, kdy jsem si já začala uvědomovat, jakého koně bych chtěla, a tak jsem kobylku nechala majiteli a skoro rok tak hledala svého vysněného koně. Měl to být valach, věk kolem 10, černý hnědák či vraník, KVH max 160 cm, vyrovnaný charakter. Kůň, který už má něco za sebou a mě posune ve výcviku a najdeme si spolu k sobě cestu... Mým snem bylo mít koně pro život, koně čtyřnohou lásku...

Kamarádka je milovník Kinských koní, které taky chová, od ní jsem mnoho věcí věděla, ti koně se mi líbili, ale nijak víc jsem to nikdy neřešila.
Asi po půl roce hledání mé životní čtyřnohé lásky jsem narazila na inzerát, na obrázku byla vyfocena jezdecká hala ‒ úsměvné, vyfotit halu při nabídce koní k prodeji :-) Inzerát byl tak stručný, že možná právě proto mě zaujal. Zněl: prodám 6 koní, k rekreaci i do sportu a Kinského valacha...

A právě ten Kinský mě zaujal, bez fotky, bez popisu, nic. Každopádně jsem se rozhodla na inzerát zavolat, paní byla velmi milá, dobře komunikovala, ochotná a tak jsme se domluvily, že následující víkend přijedu se na koně podívat a vyzkoušet ho.
No byly to nervy... cesta k nim, bloudění, než jsme dotyčné našly ... přivítání bylo vřelé a já jsem byla celá nedočkavá, až mi ho ukážou.

Ve stáji stál krásný Kinský valach, pěkně nacajkovaný, upravený, jako by měl jít zrovna na výstavu... Takže z mého 10 let starého, vraného, vyrovnaného, 160 cm vysokého koně tu stál modrooký albín, 4letý puberťák s výškou 170... :-)

Společně jsme šli na pískovku, kde mi jejich jezdec koně předvedl ve všech chodech, no co vám budu povídat... zamilovala jsem se...
Vždycky jsem byla hodně opatrná, proto jsem se s majiteli domluvila, že si koně chci vyzkoušet na jízdárně, v terénu i běžnou manipulaci ve stáji. Se vším souhlasili a po 14 dnech jsem koně koupila.

Koníčka mi přivezli, nechala jsem ho aklimatizovat a pak jsme spolu pomalu začali něco dělat. Tedy já jsem myslela, že něco děláme, on si to pojal po svém... Koník byl velmi citlivý, až hysterický, úprkový, nedůvěřivý, až jsem se toho zalekla, s tak citlivým stvořením jsem se nesetkala. Tak jsme spolu chodili na procházky, na volné otěži nebo jen tak na ruce.

Koníček byl dobře krmený, v našich kopcích nabral na kondici a síle a pak mi začal ukazovat, jak to tedy bude mezi námi fungovat...
Učila jsem se znova, on mě učil, neodpustil mi žádnou chybu. Lonžování jen tak na louce, na ohlávce, tradáááá... cválat nebudu, budeš, nebudu...a necválal, vlastně ano, směrem ke stáji a já stála a nechápala, co je špatně.

Naše vyjížďky začínaly být také komické ‒ tu vyběhla srnka, zajíc, a koníček běžel... Jednou jsme takto spolu šli, z boku lesa vyběhl pes... vypadalo to, že můj kůň asi psa předtím nikdy neviděl, vyběhl se mnou z kopce tak šíleným tempem, že mě prostě vysadil, přímo do kopřiv...
Nebyl schopen se normálně vyrovnávat se situacemi, které neznal, všechno strašně prožíval, nepřiměřené reakce byly u něj na denním pořádku. V hlavě se mi dokonce honily myšlenky, že koně vrátím, protože tohle opravdu nebyl ten koníček, kterého mi popisovali a kterého jsem si odvezla.

Nicméně už byl můj, milovala jsem ho i takového a tak jsem hledala varianty, jak a co dělat. Nejprve jsem si našla trenéra, platila si tréninky, četla, vzdělávala se, víc a víc. A zjišťovala, že celý náš život by nestačil na pochopení koní.

Vše šlo pomalu, ale jistě. Koník začal pracovat, dospívat, dorůstat a ještě více sílit, trávili jsme spolu každý den, našli jsme si spolu k sobě cestu, z hysterického, nedůvěřivého a bojácného koně se postupem času stal sebevědomý kůň, lidi obecně moc nemusí, neublíží, ale nevyhledává nikoho, kromě mě, máme mezi sebou zvláštní pouto... Jak šel čas, víc a víc jsem svého koně milovala, byl tady pro mě, vždy, nikdy mi neublížil, vždy mi pomáhal a pomáhá...

Byl pozdní, podzimní večer, zazvonil telefon, byl to někdo ze stáje a já dřív, než jsem telefon zvedla, cítila divný pocit... můj kůň měl úraz ve výběhu, tehdy jsem byla ještě v práci, v tu chvíli jsem nepřemýšlela, sedla do auta a rozjela se do stáje. Valach byl ve výběhu, bylo už šero, kolem mlha a nikdo ze stáje s valachem nemohl hnout, zranění bylo vážné. Přivolaný veterinář udělal alespoň co bylo v jeho silách a kolem zaznívala ta nejhorší slova, která nechce žádný koňák nikdy slyšet. Byla jsem mimo, nevnímala, nevěděla jsem, co bude, co dělat... Po mém příjezdu se vše pohnulo, koně jsme dostali do boxu, zadekovali, a já už v pozdních večerních hodinách volala dalšího veterináře, který má více zařízení a zkušeností. Čekali jsme další 3 hodiny na jeho příjezd, můj milovaný kůň stál v potu a třepající se pod analgetiky a já prostě vůbec nechápala, proč se něco takového vůbec stalo... Veterinář dorazil, verdikt nebyl dobrý, ale pro mě v tu chvíli bylo podstatné pouze to, že utracení není nutné.

Trvalo to necelý rok, než se valach vrátil do normálního koňského života, vděčím spoustě lidem, za to, že mi tehdy pomohli a já si toho neskutečně vážím. Dnes je to 7letý krásný valach, v plné síle a kondici, naše pouto je nepopsatelné... a já vím, že on je to, co mému životu dává neskutečnou náplň¬... a jsem ráda, že jsem tehdy koupila zrovna jeho... :-)

Příspěvek byl napsán do velké vánoční soutěže Navzdory všemu a všem... Vyhodnocení soutěže najdete v tomto článku: Kdo vyhrává ve velké vánoční soutěži "Navzdory všemu a všem"?