Jednoho dne ve škole, uprostřed velké přestávky, vytasila spolužačka převratnou novinu: „Budu asi chodit do toho novýho oddílu jezdit na koni."
Tak to zabodovala. I já jsem ve městě viděla plakáty o otevírání jízdárny a náboru nových jezdců do kurzů, ale maminka je pokaždé okomentovala nesmlouvavým „ježdění na koni ne".

„Já asi taky," přidala se druhá spolužačka nadšeně. „Táta mi slíbil, že se tam o víkendu pojedeme podívat." No paráda. Situace se mi vymykala z rukou, potřebovala jsem nějakou bombu, aby si holky nemyslely, že jim snad budu závidět.

„No, já už tam chodím," řekla jsem a nahodila co nejdůležitější obličej, jaký jsem svedla.
„Fáákt? Ty jo, ty se máš! To je super!" Uf, zabralo to. Role nejdůležitější osoby ve vesmíru nebyla ohrožena. I když...
„No a jak to tam vypadá? A kolik tam maj koní? A jak se jmenujou? A jsou hodný?!"
Vida, takovéhle věci jsem před svou triumfální lží moc nepromyslela. Nevýhoda je evidentní - jakmile tam půjdou doopravdy, poznají, že jsem kecala a budu jim pro smích. Co s tím, sakra?
„No byla jsem tam teprve jednou, tak to tam ještě moc neznám," vymlouvala jsem se. „Ale koně jsou skvělí." To prostě nemohla být lež, koně přece musí být skvělí, to dá rozum.

Plán na odpoledne byl zpečetěn - vydat se do nové jízdárny a stát se doopravdy členem, ještě než se tam dostanou holky a zjistí, že jsem si to vymyslela. Přece nebudu za pitomce, a navíc proč by měly chodit do stáje a já ne?

Mělo to malý háček, nevěděla jsem totiž, kde stáje jsou. Z plakátu jsem si pamatovala jen, že mají stát někde u uhelných skladů, a uhelné sklady by měly být snad ve čtvrti za řekou. Když už jsem měla pocit, že mi upadnou nohy, uhelné sklady stále nikde a můj pocit „James Bond hadr" se dávno vytratil, nějaká paní mi poradila směr. Už to vypadalo skutečně beznadějně, když jsem spatřila bránu uhelných skladů a v tu ránu zapomněla na únavu. A opravdu - za rohem skladů jsem v dálce spatřila siluety čtyř koní a jezdců, kroužících po jízdárně při hodině. Byla jsem u cíle.

Děvčata v mém věku vypadala v sedlech krajně nepřístupně. Každá si mě změřila pohledem a potom se dál věnovala jízdě a svému koni. Koně klusali po obvodu jízdárny a každá z jezdkyň si střídavě stoupala a sedala, přesně do rytmu koňských nohou. To bych se taky chtěla naučit.
Trenérka si po chvíli všimla, že stojím u ohrady a slintám jako hladový pes, tak mě pozvala k sobě do středu jízdárny a dovolila mi sednout si na dřevěnou bednu, ať se dívám. Paráda.

Na konci dne už jsem znala koně jmény a pomáhala holkám s nakládáním sena na vozík a krmením koní. Ve stáji to vonělo senem, koňmi, všichni chroupali a funěli, krásná atmosféra.

Podařilo se mi přesvědčit rodiče, tak jsem do stáje začala opravdu chodit jako kurzista. Za poplatek jsme měli 1x týdně jezdeckou hodinu ve skupině, s jinou trenérkou, než kterou jsem viděla předtím. Ostatní v mé skupině byli o měsíc výcviku napřed, ale zas tolik to nevadilo, dostávala jsem hodné koně. Klusat jsem se naučila poměrně rychle, tedy lehký klus, v pracovním jsem zaťala svaly a plácala zadkem, jako všichni.

Při prvním cvalu mi kůň nejdřív chvíli vyhazoval na místě, protože neměl rád pobízení bičíkem, a já si myslela, že už to je ten cval. Pak se teprve rozběhl a utekl se mnou ke stáji, ale byla zavřená vrata dovnitř, tak zůstal stát před stájí a nic se nestalo. Před stájí jsme se nakonec sešli tři z naší skupiny, a poslední kůň místo ke stáji utekl ven před seník, kde udělal tak ostrou zatáčku, až svou jezdkyni vysadil na chodník.

Příští týden následovala první vyjížďka do terénu, protože už umíme cválat. Taky jsme si úplně sami sedlali koně, což se dosud nestávalo, protože před námi jezdívala jiná skupina, která nám předávala nasedlané koně přímo na jízdárně. Uměla jsem nasedlat koně, už mi to jednou ukazovali. Sedlo i dečku jsem položila na krk a sjela s ním do správného místa. Podbřišník jsem pečlivě vší silou dotáhla a pak koně vyvedla před stáj, kde už se shromažďovali ostatní.

Do sedla mě vyhodili, tak jsem zjistila kvalitu svého dotahování až na poli, kde se cválalo. Sedlo se podivně zhouplo, sjelo ke straně a já najednou seděla na zádi. A udržte se na zádi při druhém cvalu v životě...
Po krátkém stavu beztíže, kdy kolem mě nejdřív zboku a pak shora proběhla ryzákova zadní noha s bílou ponožkou, následoval tvrdý dopad na hroudu hlíny v podmítnutém poli. Na zadku jsem nezůstala, ještě jsem setrvačností udělala kotrmelec a pak teprve zůstala ležet.

Dostala jsem vynadáno, jak to mám nasedláno a že přece ví každej, jak se koně nafukujou a musí se dotáhnout až po pár krocích. No, už to taky vím a věřte mi, že to nezapomenu. S naraženou kostrčí a krví tekoucí z nosu, se mi přesedlávalo dost špatně, tak jsem dostala pro jistotu upozornění, že tu ostatní nechtějí zůstat přes noc. Při dalším cvalu už se mi sedlo nezhouplo, všechno bylo v pořádku a ryzák Honza ani nevyhazoval, jako minulý týden na jízdárně.

Před dalším ježděním jsem si umiňovala, že teď už nesmím udělat tak hloupou chybu. Dostali jsme na výběr, jestli chceme na jízdárnu nebo ven, hlasovala jsem pro jízdárnu, ale byla jsem jediná. Když jsme se blížili na cválací pole, začalo se mi dělat špatně. Zadek mě ještě po minulém pádu hodně bolel, doma jsem nemohla ani sedět na židli, ani ležet na zádech, tak jsem se s trenérkou dohodla, že budu jen klusat. Souhlasila, ale kůň měl jiný názor a vypálil za ostatními v ostrém tempu. Nic se nestalo, akorát jsme předběhli všechny koně včetně trenérčina, protože jsem se vylekala a nějak zapomněla řídit. Ten den vůbec byli všichni koně nějací rozjaření, chtělo se jim pořád dopředu, a když jsme se vraceli z vyjížďky pod železničním mostem, jel přes něj zrovna vlak a koně s námi utekli skoro až domů. Ještě dlouho jsme pak krokovali potmě na jízdárně, abychom nedávali do boxů úplně zpocené koně.

Další týden jsem nemohla přijít, kvůli nachlazení, takže jsem dorazila až za čtrnáct dní. Celou noc předtím jsem špatně spala a pořád si promítala v hlavě, jak se mám zachovat, když se se mnou kůň neovladatelně rozběhne. V knížkách o koních, které jsem četla, žádné takové rady nebyly, akorát trenérka radívala některým kurzistům, ať protahují udidlo levá pravá.

Opět se jelo ven a já zjistila, že se cvalu opravdu bojím. Panikařila jsem, držela koně a protahovala mu udidlo, aby mi nemohl vzít ruku a běžet rychle. Kůň klusal, ale nervačil a zpotil se do pěny. Protože trenérka jela první a neviděla nás, lhala jsem a tvrdila, že jsem cválala poslední. Ve stáji jsem si všimla, jak má můj kůň ošklivě odřené koutky huby a na udidle je trošku krve. Bylo mi smutno, koně mi bylo líto, ale nevěděla jsem, co mám dělat. Doma jsem pak tajně brečela do polštáře. Takhle jsem si to nepředstavovala...

Příští hodinu jsme měli jen krok a klus, ale zjistila jsem, že mi kůň hodně zlobí i v klusu. Mával hlavou, nechtěl přejít do kroku, dával záď do stran a chodil nakřivo. Chvíli to taky vypadalo, že si stoupne na zadní. Bylo mi z toho špatně. Na příští hodinu jsem si domluvila nejhodnějšího koně ze stáje.

Dostala jsem nejhodnějšího koně. Před stájí jsem na něj chtěla nasednout, ale nešlo to. Kůň se točil kolem dokola a nechtěl zastavit, abych mohla nasednout. Podrželi mi ho, vyhodili mě. Když koně pustili, zase se dal bez pobídky do kroku, nechtěl zastavit. Točil se do kruhů a odmítal zůstat stát. Třásly se mi nohy. Musela jsem slézt a předat ho holčině z jiné skupiny, aby s ním jela na vyjížďku, když už je nasedlaný.

„Seber se, Anno, nebuď máslo," volala na mě trenérka. Nijak mi to nepomohlo. Rozbrečela jsem se, potichu, aby mě nikdo neslyšel.
Na nástěnce v sedlovně byla vždycky vypsaná různá „nej" za minulý měsíc. Nejvíc pádů měl na kontě ryzák Honza, nejvíc kousanců zase hucul Steve. Byly tam žebříčky pádů jezdců, taky největší pokroky nebo největší pomocníci služby. U jedné kolonky bylo moje jméno, ale začátek byl přelepený náplastí, takže nebylo vidět, jaké „nej" jsem si vysloužila. V sedlovně zrovna nikdo nebyl, tak jsem náplast odlepila. Stálo tam „největší poseroutka".

Naši mě z kurzu odhlásili poté, co se přijeli podívat o víkendu. Na stromech byla nádherná jinovatka a na jízdárně brečící hromádka neštěstí, která se neúspěšně snaží nasednout na točícího se koně, aby alespoň rodičům předvedla, do jakého super koníčku pro své dítě to vráží peníze. Péče o koně se mi líbila, čistit koně, vodit je, kydat stáje i zametat uličku, akorát do sedla mi bránil strach. A rodiče přece nebudou platit za lekce kydání nebo zametání uliček, to se dá pochopit.

U koní jsem nebyla alespoň rok a půl, možná déle. Nakonec mě to k nim přitáhlo zpět, a i když to nebylo vždycky růžové a překážky by vydaly na celou knihu, zůstala jsem.

Největší změna přišla, když jsem změnila prostředí. Začala v jiné stáji, s jinými lidmi, kteří mě neznali a neměli u mě nalepeno „největší poseroutka". V té nové stáji měli také úplně jiné koně, opravdu dobře přiježděné, kteří se dali snadno ovládat. Na vyjížďce neprchali, dali se kdykoliv zpomalit nebo zastavit. A taky lidé, kteří se mnou jezdili na vyjížďky, dodržovali, co se slíbilo. Žádné divoké lítání po polích, s vyjančenými koňmi. Ale smysluplný rozplánovaný trénink, učení nových věcí, zlepšování lidí i koní.

Postupně, po mnoha letech, jsem se propracovala k vlastním koním. K jejich výcviku, obsednutí a přiježďování. I přes ten kostrbatý začátek se koně stali mým životním stylem, každodenní realitou a velikou radostí.

Zajímavé je, že většina těch dravějších a šikovnějších lidí, které si ze stáje pamatuju, u koní nevydržela, přestože si dělali licence a trénovali na závody... Ode mě by naopak tenkrát nikdo nečekal, že budu tam, kde jsem teď, asi ani já sama. Jo jo, navzdory všemu a všem, já na koni jsem ;-)

Příspěvek byl napsán do velké vánoční soutěže Navzdory všemu a všem... Vyhodnocení soutěže najdete v tomto článku: Kdo vyhrává ve velké vánoční soutěži "Navzdory všemu a všem"?