Ráno jsem telefonovala oběma Dášám. Ta od Santy rozhodně odmítla na své milované kobylce kamkoli vyjet v takovém nečase. Navíc měla masku vyloženě do sucha. Dáša od Ariny taky neviděla situaci růžově, ale prý jí pár lidí volalo, co stejně přijedou a nad Heřmanicemi zrovna neprší. Tak prý to bude taková malá zkouška a vyjížďku přesune na pozdější termín. Smála se, že ona má masku vhodnou.

Usoudila jsem, že mojí Zorce trocha deště neuškodí. Měla jsem ji dobře natrénovanou a stejně bych s ní jela někam ven. Akorát do masky jsem se neoblekla. Hodlala jsem jet za havíře-záchranáře v originál slavnostní uniformě a té bylo do toho nečasu škoda. Ale jet úplně v civilu se mi taky něchtělo. Přilepila jsem si alespoň pod nos připravený knír z proužku beraního kožichu. Oblekla jsem se do své běžné výstroje při nepřízni počasí, jen cop jsem schovala pod klobouk, na nohy natáhla dlouhé chaps a zakončila jsem to nepromokavým kabátem. Zorku jsem zas měla ve stájce doma. Připnula jsem jí za sedlo pláštěnku na zadek a jely jsme.

Pršelo, jen se lilo a bylo dost zima, ale v mém oblečení mi bylo dobře. Zorka měla záda taky v suchu a krk jí chrání bujná hříva. Kde to jen trochu šlo, braly jsme to klusem a tak jsme na "Ranči Arina" byly za necelou hodinu. I když je to kousek dál, než místo dřívějších srazů - kovárna. Samozřejmě, déšť se posouval spolu se mnou a pršelo už i tam. Těsně před rančem se k nám připojila úplně promrzlá uklízečka na křížence hucul x chladnokrevník. Zuby jí jen jektaly a nadávala, protože v kostýmu jela z Bohumína na kole půl hodiny do stáje, kde jí půjčují kobylu a už byla zmrzlá na kost. No, nadšenka…!

Pod velikou vrbou stálo asi pět úplně promoklých koníků - chudáčků. Jejich jezdci byli ukrytí v domě a zahřívali se tam vhodnou tekutinou. Namodralá uklízečka se splazila z kobylky, uvázala ji k plotu a zmizela tamtéž. Dáša od Santy, která přijela autem, podívat se, kolik se v lijáku sjede bláznů, se na mě smála z pod deštníku. Prý vypadám, jako bych si odskočila od svého kravského stáda a nevědět, že jsem to já, považovala by mě za kluka. Druhá Dáša nás přišla přivítat v krásném vodnickém. I obličej měla nazelenalý. Jen byla příliš suchá. Přijíždějící vyhlížela z okna a venku se nezdržovala. Zato ze mě i ze Zorky jen teklo. Dáša mě pozvala taky do domu, ale to bych musela nechat Zorku na dešti a to jsem jí nemohla udělat. Tak jsme jen chvilku pokecaly venku a jely jsme se Zorkou zpátky domů. Vracely jsme se delší cestou, ale víc po loukách. Bylo nám už přece jen trochu chladno a vlhko. Zorka byla v kondici a tak jsme si to šupajdily cvalem a klusem, jen nám bláto lítalo od kopyt. Nakonec jsme venku nebyly dél, než dvě hodinky.

Doma dostala Zorka kupu seníčka a deku a já jsem si labužncky dopřála teplou medovinku, pod záminkou prevence před nachlazením. Déšť - nedéšť, hezky jsme si to užily. Jen věci jsem pak sušila skoro týden a sedlo a uzdečku jsem musela rozebrat a promazat do posledního řemínku.

Náhradní termín Maškarní jízdy byl určen až na 29.5. 99.

Pro změnu byl hrozný hic. Slunko, bezvětří, mraky hmyzu. Ten déšť mi byl skoro milejší.

Zorku jsem si opět vzala na noc domů, abych měla ráno klid na její i svou přípravu. A tradičně, jako vždy, když se domluvíme s Dášou se Santou, že pro mě přijede, jsem ráno nestíhala. Když Santa pozdravně zařehtala u branky, ještě jsem šmodrchala Zorce na hruď malý kahan, který jsem našila na kus tlusté černé kůže. Celé jsem to zavěsila na černou a zelenou stuhu - hornické barvy. Konečně hotovo, můžeme jít!

Před brankou jsme se s Dášou přejely kritickým pohledem. Tentokrát byla dokonalá ona. Stala se z ní opravdu rozkošná Šípková Růženka. Sladký úsměv, dlouhá , přirozeně blond hříva až po pás, růžové šaty. A všude samé droboučké růžičky. Sice umělé, ale o to sladčeji růžové. Měla je ve vlasech, na sedle, na bičíku, na uzdečce, no všude. Dalo jí hrozně práce je tenkým drátkem upevnit, ale výsledek byl skvělý.

Nad mým kostýmem Dáša vrtěla hlavou, prý jsem zase k nepoznání, a ještě se jednou přerazím.

Loni jsem měla lavór, tentokrát pro změnu šavli. Žádnou plastovou imitaci, opravdovou šavli, která je součástí oné havířské uniformy. Zas jsem si nalepila knír a navíc jsem si lehce černě podmalovala oči a černou řasenkou rozježila obočí. Vlasy jsem nacpala pod černou čapku. Oblečenou jsem měla zářivě bílou košili, na krku tmavou kravatu, černé oblekové kalhoty a černé, nízké, naleštěné botky. Šavli jsem měla zavěšenou v "postroji" přes rameno. Hlavní částí uniformy bylo sako. Samozřejmě černé, se sametovým límcem a manžetami, "zlatým" třásněním na výložkách a s knoflíky s hornickým znakem. Dělalo mi trochu starost, jak bude vypadat horník s prsama, ale hravě to vyřešila stará, těsná podprsenka.

Akorát do horka, které bylo, to tedy moc vhodný kostým nebyl. Byl mi strašný hic. I našim kobylkám bylo asi teplo. Ploužily se, až jsme se bály, že ani nedojedeme včas na sraz. Tentokrát nám cesta na ranč trvala půldruhé hodiny.

Když jsme konečně dojeli k Dáši,zastavily jsme ve stínu a funěly horkem všechny čtyři. Přitom jsme sledovaly, jaké masky se kolem hemží.

Dáša Bracková nebyla za vodníka, ale za motýlka modráska, zato uklizečka dojela v plné parádě. Na poníkovi bez sedla se vezla né moc povedená kočka bez uší a ocasu, s mohutnou ryzkou přijela doktorka. Pak tady bylo několik víl a princezen a taky jedna černoška. Měla prsa jako balóny - vycpané. Horníci jsme byli dva, akorát ten druhý, jediný pravý kluk, vypadal, že právě vyfáral. Loni jel za čerta - asi má uhlí rád. Doplňoval nás ještě permoníček na malé poničce. Byla to zamaskovaná holčička, kterou její maminka na kobylce jen vodila při počátečním nástupu, ale vypadala jako skutečný trpaslík a nakonec zaslouženě vyhrála a její radost byla obrovská. Druhou cenu dostala Růženka. A radovala se zrovna tak jako ten permoník! Ale jinak byla úroveň masek slabší než minule a taky nás bylo jen 14.

Ceny byly uděleny, mohlo se vyjet. Motýlek modrásek si to nejdřív namířil do lesa. Všichni jsme se zaradovali, protože tam byl alespoň stín. I tak jsem hned svlíkala sako a i se šavlí jsem ho navázala za jízdy na sedlo. Lesík rychle skončil a dál jsme pokračovali po polích a cestách mezi domky. A slunko zářilo a vzduch se ani nehnul.

Čapka, kravata i knír rychle skončili v kapse saka a košili jsem si rozepnula, jak jen to bylo ještě společensky únosné. I ostatní masky ztrácely svou úhlednost a na sedlech končila kde jaká jejich část. Motýlek s Arinou, ještě bujnou ze stáje, se občas po poli pěkně rozletěl a tak se náš strakatý průvod opět roztrhl na skupinku "chrtů" a na ty s kratšíma nohama.

Srazili jsme se až na kamenité pěšině mezi rybníky, kde bylo obzvlášť dusno a mračna komárů a ovádů. Docela děs. U jednoho rybníka se dalo sjet do zelené, kalné vody a většina koní se do ní ochotně vnořila. Zorka ovšem ne. Vstup byl kamenitý, dno dál bahnité a koně se mačkali jeden na druhého - no, nic pro Zorku ani pro mě. Růženka se Santou počkala, až všichni vylezli zpátky na břeh a dovolila Santě, která je hrozný vodomil, smočit nohy. Zorky jsem se jen tak lehce zeptala, jestli se taky nechce trošku osvěžit, ale do tak podezřelé vody se jí vůbec nechtělo.

Jelo se dál, pot se z nás jen lil. Černá Santa byla místy zpěněná a i jiní koníci vypadali notně otráveně. Bylo poledne, na obloze ani mráček a se sluncem nad hlavou jsme se potloukali krajinou už víc jak hodinu a pořád jsme směřovali dál a dál. Dostali jsme se na hlavní silnici a ťapkali po rozpáleném asfaltu asi kilometr. Dlouhonozí "chrti" šlapali kus ve předu pak lezla Zorka a Santa a ještě kus za námi se plahočili poníci. Růženka nadávala jak dlaždič a musela jsem jí dát za pravdu, tentokrát vyjížďka není nic moc. Kdyby nebyl takový hic, byla by zvolená trasa snesitelnější, ale takhle to byla docela otrava.

Na odbočce z asfaltky přední skupinka počala, až se zas všichni srazíme, ale sotva přicupital poslední poník, první nedočkavci už nacválali po louce do prudkého kopce. Menší koníky hnal stádový pud a bičíky jejich jezdkyň. Santa a Zorka si vystačí samy a nám se je moc pobízet nechtělo, tak jsme se rázem ocitly daleko za skupinou. Měly jsme toho od rána dost a při představě, jaký kus cesty nás čeká, než ještě dojedeme domů, se nám už vůbec nechtělo. Už jsme si říkaly, že jen co je zase někde dojedeme, řeknem modráskovi a zabalíme to a vrátíme se nejkratší cestou domů. Vtom jsem v trávě uviděla koženou taštičku, která někomu upadla. Zastavila jsem a chtěla ji s sebou vzít. Ale to už k nám z kopce cvalem sjížděla jedna z dívek na temperamentním plňáskovi, a jestli bych jí taštičku nepodala, protože když sesedne, tak prý koníka neudrží. Tak jsem jí taštičku podala a poslala jsem po ní vzkaz, že to vzdáváme, ať na nás nečekají. Poděkovala, udivila se, kývla, otočila koníka do kopce a tryskem odfrčeli.

My jsme obrátily kobylky a pomalu sešly do stínu k lesíku, který jsme cestou nahoru míjely. Tam jsme je odsedlaly a nechaly je pást v husté trávě. Dáša se odmaskovala do elasťáků a tílka a obě jsme si udělaly pohodlíčko a čekaly, až nám oschne pot. Sice nás trochu předčasný konec mrzel a taky jsme přišli o závěrečné posezení, ale na druhou stranu jsme si to nenadálé lenošení parádně užily. A naše kobylky taky. Pásly se, dokud nebyly úplně suché. Pak dostaly na záda opět sedla i nás a vydaly jsme se na dlouhou pouť domů, převážně po cestách. Santa nejspíš pochopila správný směr a plna elánu energicky šlapala, s malou Dášou na hřbetě. Zato Zorka byla jak bez života, sotva se vlekla. Radši jsem z ní zase slezla a šla po svých. Snad neměla svůj den, nebo byla unavena ze slunka, nevím, ale ťapkala poslušně vedle mě, oči přivřené, ani tráva ji najednou nezajímala. Až jsem se lekla, co s ní je. Možná měla jen hroznou žízeň, tak jako já.

Konečně jsme došli do stínu stromů městečka Rychvald a horkem tetelící se vzduch nad cestou zůstal za námi. Naše radost ještě vzrostla, když jsme hned potkaly otevřenou "večerku". Koupila jsem dvě obrovská, šťavnatá jablka a dvě velké mattoni v plastu. Dáša měla nakup podobný, jen minerálku si vzala slazenou. A potom hořce litovala, protože lepila Santa i ona.

Santa totiž z lahve moc pít neumí, jak se ukázalo. Zato Zorka jo. Upila jsem půlku jedné lahve a Zorka dopila ten zbytek i celou druhou. Hezky z hrdla do hrdla, ani kapku nenechala na zmar. (Že umí pít z flašky jsem zjistila úplně náhodou, když jsem jí na jedné akci ze srandy nabídla něčí lahvové pivo a ona ho ochotně vysála. Teď se nám to hodilo.)

Ještě jsme každá zchroupala jedno jablko a šly jsme dál. Zorka byla najednou veselejší, ale stejně jsem šla radši pěšky až domů. Trvalo nám půldruhé hodiny než Zorka definitivně uhasila svou žízeň ve stáji a byla pečlivě vydrbána a pak jsem konečně i já mohla uspokojit své potřeby. Santa s Dášou to měly domů o kousek dál.

Nejsilnější vzpomínkou na tenhle ročník je to zatracený vedro….

Vaše příběhy

Podobné články

Čo ma naučila choroba mojej milovanej kobyly Salty (II)

29. 12. 2020 Daniela Dvořáková

V roku 2017 sa ťažko schvátila moja kobyla Salta (a to v krátkom časovom slede už druhý raz). Tentoraz mala postihnuté všetky štyri kopytá. Hrozivo…

Vaše příběhy

Sirotek... aneb když má hříbě štěstí v neštěstí

19. 6. 2019 Iveta Jebáčková-Lažanská

Jarní vrchol porodů je za námi, letošní nové životy jsou ve velké většině již na světě a vesele si užívají zelené travičky v pastvinách a především…

Vaše příběhy