Byl to mladý valach s výborným původem a ušlechtilým pohybem. Když byl dovezen do našeho klubu jako soukromý kůň, sešli jsme se u jeho boxu všichni. Vědělo se, že jeho majitel, nadšený začátečník, ho sám neujezdí, a tak visela ve vzduchu otázka, kdo z nás bude mít tu čest. Už po prvním tréninku však bylo jasné, že jednoduché to s tímhle pokladem nebude. Problémů se v jeho hlavě vyskytovalo mnoho, nové si stále vesele vytvářel. Nejlépe se cítil ve svém boxu a v jakékoliv vypjatější situaci se tam ráčil odebrat. Neodešel na vyjížďku, nepřešel kavaletu, na stihle se nedal ani zatočit. Nechtěl nastupovat, nešel nauzdit, prostě si opřel hlavu o mříže a vydržel tak dlouho, jak dlouho někdo tam dole držel v ruce uzdečku.

I mezi námi se ale našlo pár, co mu chtěli dát šanci. On měl i světlejší dny a dokázal předvést, že je v něm neskutečný potenciál a dobrotivý charakter. Dřív nebo později to však vzdali, nebo prostě jen usoudili, že mu nemůžou nabídnout tolik času, co by potřeboval. Každý, kdo se s ním v té době setkal, ví, že se píše o Paramonovi. Ale i tak můžu napsat o osobě, která navzdory všemu a všem zůstala v jeho sedle a hlavně mu byla přítelem po velkou a tu nejtěžší část jeho života.

Paramon byl typický zmetek, kterému nikdy nic nebylo, jen „šrotoval" veškeré své jezdce. Nebylo výjimkou z něj spadnout i sedmkrát za hodinu. Já osobně jsem oplakala několik výcvikových hodin, kdy jsem jako jezdec s licencí a egem neporazitelnosti nezatočila ani na kruh. Když nechtěl, tak s ním člověk nehnul. Míša však odolávala a nevzdávala to. Místo na vyjížďky ho brala na procházky, pracovala s ním ze země a Paramon se jí odvděčil tak, že přibližně polovinu parkurů, co šli, neodešel z kolbiště. Bylo jasné, že tenhle kůň asi opravdu nikdy spolehlivým sporťákem nebude.

Další zimu po „úspěšné" sezóně, kdy přivezl i pár umístění, ale začal Paramon kašlat a kulhat. Diagnostikovali mu podotrochózu v pravém předním kopytě. Sundaly se mu tedy podkovy a celé následující léto trávil na pastvinách. Tím se vyřešil i jeho problém s kašláním. Vylízal se z toho tak trochu sám.

Jenže co s takovýmhle koněm? Nevhodný pro sport, pro začátečníka taky nebyl, pohodář na vyjížďky už vůbec ne. Každý jeho odhodlané jezdkyni, která ho v té době měla v plném pronájmu, říkal, ať investuje čas i peníze jinam. Patřila v klubu k těm nejlepším, ale rozhodla se jinak. Vsadila na úplně jinou variantu využití koně a Paramon se odstěhoval na Sychrov, kde se celé léto konaly jezdecké show. Učil se práci s dravci, cirkusové kousky a očividně to jeho psychice jedině pomohlo. Nebál se pestrých šatů, zvládal i situace, které naopak nezvládali dravci a plácali ho křídly po hlavě. Míša byla opět „v sedle", a to konkrétně v dámském. Paramon se naprosto proměnil. Skákal, co se mu postavilo, mohli jsme chodit bez sedla na vyjížďky a očividně ho celý jeho život začal bavit. Všichni jsme byli nadšení jeho proměnou, mohly se na něm učit jezdit i děti. Měl naprosto čistou hlavu.

Jedno odpoledne jsme si všimli, že nějak divně dýchá a má v nozdrách kousky mrkve, co dostal po ježdění. Nijak se nedávil, netvářil se špatně. Po telefonické poradě s veterinářem ho nakonec přijel vyšetřit, ale nic nezjistil. Jícen měl volný, zjevně ho nic netrápilo. Po pár dnech a dalších konzultacích, kdy jsme se nic nedozvěděli, se však jeho stav začal zhoršovat. Vypadal sklesle, už se nemohl ani normálně napít, vše mu vytékalo nozdrami. Ztratil polykací reflex. Musel se odvést na kliniku a bohužel už to byl opět starý Paramon. Na klinice nespolupracoval, první tři dny se nevědělo, co mu je. Čtvrtý den však volali, že diagnostikovali mykózu vzdušných vaků, která napadla nervy vedoucí kolem. To způsobilo tu ztrátu polykacího reflexu. Samozřejmě už se řešilo, i kolik to všechno bude stát. Míša ale nebyla majitelkou, pouze měla Paramona v pronájmu.

Na klinice nasadili kyslíkovou léčbu a navrhli nám operaci. Paramon si každý den zavedenou hadičku vytrhl. Vypadal stále hůř a neskutečně zhubl. Přirovnala bych ho k pacientovi po té nejdrsnější chemoterapii. Za několik dní jsme za ním jeli s tím, že jeho trápení ukončíme. Po příjezdu nám však řekli, že náš miláček začal spolupracovat a nechal si tam alespoň dva dny hadičku zavedenou. Po vyšetření se zjistilo, že mykóza přeci jen ustoupila. Na klinice se léčil měsíc. Bylo nám nabídnuto, že buď půjde na operaci, nebo bude dál ustájen na klinice jen s kyslíkovou léčbou. Poslední možností bylo uspání.

Kvůli financím jsme se rozhodli pro kyslíkovou léčbu doma, vzdát jsme to nechtěli, když to nevzdal on. Už tehdy jsme věděli o možnosti léčby pomocí probiotik. Nedalo se to však nazvat léčbou, spíš takovou alternativní medicínou bez jakékoliv záruky, když jsme si dali selským rozumem dohromady, že by to tedy mohlo fungovat. Paramona jsme přivezli v šílené podváze a šancí na přežití 50 %. Katétr si vytáhl po dvou dnech doma a místní veterináři neměli se zavedením zkušenosti. Po poradě s klinikou ho zavedli znovu. Nakonec ho však opět vyfrkl. Majitel Paramona přispěl na uhrazení ustájení na klinice, ale dál už léčbu platit nechtěl.

A tak jsme si sedli ve stáji ke stolu a přemýšleli, co bude dál? Mně tenkrát bylo čerstvých sedmnáct a Míše dvacet. Odhodlané, ale naprosto bez peněz a nejspíš i rozumu. Žádný jiný kůň tuto nemoc bez operace nepřekonal. Tak co dál? Míša se odhodlala k odjezdu do zahraničí, aby měla z čeho platit léčbu koně, kterého milovala, ale nebyl ani jejím majetkem. A na mně zůstalo všechno ostatní zde. Třikrát týdně jsem jezdila píchat B-neuron, dostával selen s vitaminem E a třikrát denně probiotika. Naštěstí byl tolerantní i k tomu, že se mi ze začátku moc nedařilo najít žílu. Kyslíková léčba už neprobíhala, léčil se pouze probiotiky a mykóza po měsíci ustoupila. Polykací reflex se mu ale vrátil pouze částečně. Nosojícní sondou jsme se museli naučit vymývat mu horní cesty dýchací, aby mu tam potrava nezahnívala. To nebyla ta oblíbená část péče, protože jsme ho mohli utopit a on to věděl, tak se náležitě bránil. A to, co nám potom s výdechem vracel, kolikrát člověk cítil ještě dva dny. Celý jeho box byl vytapetovaný tím, co vyfrkával nebo vykašlával.

Naštěstí nejhorší období proběhlo v zimě, i když o to hůř se mu nabíralo každé kilo. Míša byla od koně 1 000 km a já ji neustále informovala o tom, jak se Paramon má a jak to s ním vypadá. Měla tam zlá období, chtěla vše vzdát, probrečela dost večerů a já taky. Bylo to dlouhé, únavné a po prvotním zlepšení to vypadalo zase na špatný konec. Mně pomáhala i rodina a celá parta ve stáji v Zásadě u Sychrova. Paramon měl tu nejlepší péči.

Probíhalo to pořád ve stejném duchu. Krmit, čistit nozdry, krmit, projít... Na jaře byla tráva a koník nám ožil. Chodila jsem ho lonžovat a občas jsme se šli projít ven. Potřeboval pravidelný pohyb a péče o něj byla už mnohem časově náročnější. Přestěhovali jsme ho na větrnou hůrku, kde byly venkovní boxy a ideální místo pro částečně dušného koně. Občas už měl i tendence zlobit. Vracel se nám starý Paramon a zase mohl i polykat. Už byla čistá voda v ohradě, voda mu nevytékala nozdrami ven. Největší radost měl, když si mohl skočit kavaletku. Jednou jsem ho vytáhla na domácí hobby závůdky a s přehledem mě dovezl do cíle za žlutou mašli. Měl ze všeho radost, jako by se znovu narodil a zase byl kolikrát k nezastavení.

V létě jsem si musela splnit měsíční praxi v nějakém zemědělském podniku. No co s Paramonem? Nedá se nic dělat, jel se mnou až do Chebu, abych se o něj mohla starat. Tam už mě z jedné vyjížďky odtáhl po zadních domů. ,,Dobré znamení!" radovala jsem se. Míša radši ani nesčítala, kolik ji Mončičák, jak mu říkala, stál. Chtěla ho zachránit, udělat vše pro to, aby byl šťastný a zdravý a mohla se vrátit do jeho sedla.

I jejich cesty se však nakonec rozešly. Míša chtěla zpátky do Čech, Paramon se doléčoval. Ještě rok jsme na něm učily jezdit dětičky, vrátil se na Zásadu. Já se začala věnovat opět víc svým koním, a tak nějak se všechno vrátilo do starých kolejí. Ironií osudu byl Paramon nabídnut k prodeji z finančních důvodů. Byl na něj pouze jeden zájemce. Slečna, která se stala další osudovou ženou v jeho životě a Paramon jejím osudovým koněm. A on to věděl, protože ač nastupoval do vozíku nerad, k ní nastoupil hned. Hodně ji toho naučil, je jejím srdečním parťákem, se kterým jezdí na závody. Nedávno jsem viděla video, jak jsou spolu na halovkách v Magna Racino. Míša o něm vždycky říkala, že byl a je výjimečný a je učitelem pro všechny, co se učit chtějí. V takových chvílích je mi najednou hrozně dobře a jsem hrdá na svou nejlepší přítelkyni, že tolik dala tomuto černému koni navzdory všemu a všem.

Adriana si za své vyprávění o boji s Paramonem zasloužila páté místo v naší velké vánoční soutěži a získala:

• Nástěnný kalendář "Chladnokrevníci 2016" od Heleny Görnerové a Veroniky Kučírkové Kroftové
• Krmivo NUTRIN dle vlastního výběru - 1 x 15 kg pytel
• MSM od společnosti Active Animal 1 kg
• EQUISERVIS tréninkový diář pro rok 2016 a krásný nový velký hrnek na čaj :)

Příspěvek byl napsán do velké vánoční soutěže Navzdory všemu a všem... Vyhodnocení soutěže najdete v tomto článku: Kdo vyhrává ve velké vánoční soutěži "Navzdory všemu a všem"?