Poté, co jsme si přivezli koně domů, jsme první rok bojovali s blátem: Kůň do domu - radost z domu(?) a Kůň do domu - radost z domu(?( - 2. část. Metodou pokusu a omylu jsme řešili krmení i ustájení: Kůň do domu - radost z domu(?): Seno a stáj.... A nakonec to vlastně i ten první rok bylo fajn: Kůň do domu - radost do domu! Došlo během dalšího roku našeho společného zápolení k nějaké změně?

Když promluví Murphy aneb bahno se nekoná!

Sice jsem to v Murphyho zákoníku přímo nečetla, přesto si myslím, že tam určitě patří věta: Když zainvestujete do důkladné drenáže a zpevnění povrchu pro koňské výběhy, nastane dlouhé období sucha. Nebo tak nějak. Jakmile jsme totiž na podzim 2010 upravili plochu za stodolou, museli jsme čekat až do léta 2011, aby prošla prvním pořádným testem. Přívalové deště skutečně stodolu minuly a voda byla drenáží odvedena do méně ohrožených míst. Odolaly dokonce i plastové rohože položené zcela proti „předpisům" rovnou na jílovitou hlínu. Zjistili jsme, že vlastně ani to jim nevadí, pokud je zemina dobře vyrovnaná a vyspádovaná. Rohože na svahu se blátem téměř ani nezalily a přívalové deště je naopak důkladně propláchly. Rohože na rovné ploše se přizpůsobily mírným nerovnostem a během mokra se na nich držely louže s malou vrstvou bahna, což poměrně rychlo zase vyschnulo. Pravda, spodek kopýtek se trochu umazal, ale koně stále chodili po pevném.

Podobně na mokro zareagovala plocha tvořená vrstvou hrubého štěrku s lomovým prachem na povrchu. Koně na ni na kopytech natahali z pastviny trochu bláta, takže v suchu to vše vypadalo skoro jako beton posypaný sem-tam makadamem, v mokru zůstávala nahoře velmi nízká vrstva bahýnka. Mohlo to být lepší - ale bývalo to horší. Ať žijí panely, které jsou spolehlivé v jakémkoli počasí. A děti na nich rády jezdí na kole...

Dá se říct, že bláto je zatím v okolí stodoly zažehnáno a „suchý" výběh, určený pro deštivé dny, plní svůj účel. Je dostatečně velký a rozmanitý a koně mají dost motivací se po něm pohybovat:

• kus stodoly s plnými gumovými rohožemi slouží jako místo k pití, okusování sena i jako úkryt vyhledávaný především v létě proti slunci a hmyzu;
• „cesta" za stodolou, drénovaná, s hodně hutným povrchem (lomový štěrk s nanošenou hlínou), na němž jsou rozházené kameny makadamu; zde se koně uvazují ke krmení jádrem, k čištění i sedlání, tudy musí projít, když se chtějí schovat do stodoly nebo napít; cesta končí zatím nevyužitou hromadou štěrku, která je velmi oblíbeným místem pro kálení i pro rozhlížení se našeho valacha;
• plocha za stodolou zpevněná z poloviny panely a z poloviny děrovanými plastovými rohožemi položenými na hlínu (k ideálu to má daleko...); tudy koně musí procházet, na stromě zde mají v sítích seno;
• pás trávníku (no, spíš hlíny s trávou) za lesíkem, kam chodí vyzobávat trávu, okusovat okrajové smrkové větvičky a kde se to v mokru nejvíce rozšlape; plány do budoucna počítají s jeho zpevněním;
• lesík, kde mají koně vychozené cestičky, po nichž procházejí na zahradu nebo chodí dělat potřebu pod smrčky;
• travnatá zahrádka, kde jsou velmi neradi a kterou navštíví opravdu jen ve chvíli, když nutně „potřebují" trávu a nemají jinou možnost (a na podzim zase sladká jablka...).

Tento „vnitřní výběh" je kolem dokola obehnaný dřevěnou ohradou kombinovanou s elektrickým ohradníkem, má 4 branky plus další vchod skrze stodolu.

No, a letos k tomu všemu přibyly asi 4 ha zelených pastvin. I ty jsme obehnali dřevěnou ohradou kombinovanou elektrickým ohradníkem a plastovými tyčkami je rozdělujeme většinou na 3 menší části, které koně postupně buď spásali, nebo jsme z nich sklidili seno.

Co nejvíce pohybu?

Mým snem byl paddock paradise. Nebo něco podobného, kde budou zpevněné cestičky, zákoutí, prostě takové koňské hřiště, které navíc vypadá i pro lidské oko nesmírně esteticky. Bohužel nic takového se u nás nekonalo. Nebo bohudík? Člověku nakonec nezbude, než pracovat s tím, co má. A my měli onen „vnitřní výběh" a okolo něho pastviny. Rozhodla jsem se tedy zorganizovat vše „do sluníčka", čili tak, že z vnitřního výběhu, který bude centrem všeho dění a péče (i proto, že je po ruce), budou mít koně přístup na pastvinu rozdělenou dle potřeby na několik částí. Po několika pokusech se nám osvědčil model 3 částí, velkých něco přes hektar. Pro koně je to dostatek prostoru na pohyb, pro mě zase tak akorát pro pravidelné sbírání bobků.

A právě tato ne příliš zábavná činnost mi prozradila něco, co nakonec považuji za řešení možná i lepší, než paddock paradise: koně se právě během pastvy nejvíce nachodí. Pominu-li přestávky, kdy stáli na svém oblíbeném místě (vybírali si většinou místa nejvýše položená na pastvině, odkud měli přehled po okolí) a podřimovali či vleže spali, celý den skutečně prochodili. Nestalo se, aby si uškubli trávu víckrát po sobě, aniž by přitom udělali aspoň jeden krok. Když jsem trávila sbíráním bobků třeba hodinu, koně se skutečně stihli přemístit několikrát napříč pastvinou; přitom se samozřejmě častěji vraceli na oblíbenější místa, některá místa vynechávali. Pouze polední letní horka trávili rádi ve stínu stodoly a pásli se aktivně až k večeru a v noci. Pokud byli koně během dešťů (aby nerozšlapali pastvinu, především místa u branek, která byla hodně vyšlapána) zavřeni ve vnitřním výběhu, i přes rozházení sena na vícero míst většinu dne prostáli a jejich pohyb byl výrazně omezenější.

Skutečně jsem dospěla k závěru, že pro dostatečný pohyb koně potřebují prostor a aspoň řídkou trávu. Pro pořizování tohoto zvířete je prostě výměra pozemku nesmírně důležitá.

Klady a zápory pastvy na vlastní triko

Pobyt na pastvině s sebou během uplynulého roku přinesl tři pozitiva - a jedno negativum. Koně byli v poměrně dobré fyzické kondici i bez systematického tréninku, což jsem poznala především na vyjížďkách, kdy měla osmnáctiletá šimla takový tah na branku a výdrž, jaký jsem u ní nezažila snad ani v dobách její sportovní parkurové kariéry. Kromě dokonalého uvolnění a rozhýbání na pastvině to částečně připisuji i novému sedlu.

Druhou výhodou se ukázalo výrazné ušetření na seně: od června do dneška (polovina listopadu) koně ve třech nespořádali ani jeden celý velký kulatý balík; dávají absolutní přednost trávě. Seno si dali pouze v době, kdy delší dobu pršelo a já pastvinu zavřela.

Třetí výhoda pastvy byla celkové snížení množství krmení. Na jaře, kdy jsme koně poprvé na pastvinu pustili, jsme ubrali polední dávku jádra (no, spíš žlabového krmení, protože se skládalo především z řepných řízků a obiloviny a granule tvořily jen malou část). Začátkem léta jsme přikrmovali pouze jednou denně a od začátku července do asi poloviny srpna byli koně pouze na pastvině. Až ve chvíli, kdy měli vyhrazenou část hodně vypasenou, jsem si všimla, že můj vždy špatně krmitelný valach začíná lehounce hubnout, a začala jsem mu zase jednou denně přidávat řízky. Po převedení na novou část pastviny vše rychle dohnal.

Jednu nevýhodu však pastva přece jen má; a tak, jako první rok byl ve znamení boje s bahnem, druhý rok jsme bojovali s obezitou mladé lipicánky. Mít tři různě krmitelné koně pohromadě není ani trochu dobrá kombinace... To, co jednomu velmi prospívá (pastva valachovi), jinému škodí. Přestože první týdny pastvy byly přísně střežené a omezované, během měsíce nakynula lipicánka do neskutečných rozměrů; doslova před očima. Bohužel stáhnout ji z trávy nebylo možné, sama by ve vnitřním výběhu nevydržela dlouho. Jediné řešení bylo sehnat pastevní náhubek. Dostávala ho sice jen přes den (v noci jsem měla strach, že by se mohla o něco zachytit a my nebudeme po ruce, abychom jí pomohli), ale svoji službu udělal: klisna zhubla za ten půlrok asi o jeden až dva stupně devítibodové stupnice výživného stavu. Na příští jaro už budu vědět a vše bedlivě hlídat!

Jarní pastva se podepsala - naštěstí jen mírně - i na kopytech všech koní. I přes veškerá preventivní opatření, jako je postupné navykání na trávu, vypouštění koní na pastvinu jen na určitou denní dobu, dokrmování senem, při zjištění měkkého trusu zavření koní do vnitřního výběhu apod., byla všechna kopyta ozdobená viditelnými růstovými kroužky, které odrůstaly zhruba do podzimu. Naštěstí jiné změny to s sebou neneslo. Příští jaro budu muset postupovat ještě obezřetněji, i když koně budou už na trávu zvyklí, neb počítám s tím, že budou mít - kromě období mokra - přístup na pastvinu po celou zimu.

Hlavně na pohodu

Další rok, byť je stále co vylepšovat, mě utvrdil v tom, že stálá skupinka koní může spokojeně žít i bez stáje.

• Výrazně se spravil výživný stav koní hubených, a to po celý rok, i v zimě. Dokonce je po roce možné výrazně omezit jádro a žlabová krmiva celkově.
• Výrazně se zlepšila kondice a pohyblivost (uvolněnost) koní.
• Potíže s dýcháním, které se objevily u šimly minulé léto, se už nevrátily. Jistě má na to vliv omezení příjmu sena a zamezení přístupu do stodoly. Stejně tak se už nevrátil nádor na karpálním kloubu valacha, který ho sužoval dlouhé roky předtím. Po letech mu zmizelo z těla i pár sarkoidů.
• Utužily se vzájemné vztahy koní; zatímco na začátku byly občas na ostří nože, dnes pro ně není problém žrát z kyblíků doslova „tělo na tělo", aniž by si udělali něco víc, než občasný výhružný pohled. Po počáteční vzájemné závislosti není nyní problém pro žádného z mých koní oddělit se od ostatních a jít se sám třeba napít nebo něco zkoumat.
• Celkově se vyrovnalo chování koní, není problém s nimi nijak manipulovat, mít je delší dobu uvázané, jít mezi ně na pastvinu. (V tomto případě se snažím dodržet zásadu, že je nechodím na pastvinu krmit z ruky, ani jim bezdůvodně nedávám pamlsky.)

Je zajímavé, jak je všechno relativní. Ještě před dvěma léty mi pobyt koní v boxe připadal naprosto normální; dnes si vyčítám, že omezuji jejich pohyb i ve chvílích, kdy je zavírám do „vnitřního výběhu"! Vnímání se mění, u koní i u lidí. Zvyknout si lze na všechno.

A teď už jen tu pískovou jízdárnu, na přiježďování na nerovné trávě jsem si zatím opravdu ještě nezvykla ;-)