Začínala jsem u koní nejdříve v jezdeckém kroužku ve svých sedmi letech, pokračovala jsem do agroturistické stáje, kde jsem vydržela vskutku dlouho, avšak vlastní kůň je snem asi každé slečny od koní. No možná bych dnes opravdu přehodnotila, zda má vlastnictví koně tolik kladů. Vlastního koně jsem si pečlivě vybírala. Ideálem byla hnědá teplokrevná kobylka bez odznaků, přibližně osmiletá. Nějaký svůj ideál dokonalosti má asi každý, natož pokud se jedná o první zkušenost s vlastnictvím koně.

Objíždění stájí, zkoušení koní, rada s veterinářem a zkušeným člověkem. No, dopadlo to úplně jinak, asi "láska na první pohled". V nedaleké stáji byl na prodej krásný malý ryzáček s velkou lysinkou a obrovským kouzlem osobnosti. Bez zkoušení, přítomnosti veterináře či zkušenějšího člověka okamžitě zazněl verdikt: "Bereme ho!"

Následující víkend již "můj" Crazy Carrot odjížděl se mnou domů, i když zrovna bez problémů to neproběhlo. Koník se zabydlel, seznámil se stádem, začali jsme jezdit a jak se na podzim patří, absolvovali jsme dva hony. Situace ve stáji ale kvůli kolektivu byla velmi špatná. Paní, která zde také měla koně a později o ně kvůli týrání nějakým způsobem přišla, nám dělala peklo. Rozhodla jsem se tedy odstěhovat svého koně, téhož dne byl můj pan Mrkev nakopnut kobylou, kontrola veterinářem proběhla a vše v pořádku, stěhování nic nemělo bránit.

S valáškem jsme putovali do vedlejší vesnice a byla to opravdu dobrá volba, dva poníci, dva koně a můj pan Mrkev. Skvělá majitelka Áďa a její pejsci. Den po příchodu mému Mrkvičkovi natekla noha do obřích rozměrů (zde nepřiložím obrázky, jsou opravdu nehezké), následující den propukla flegmóna, rozšířila se na všechny čtyři nožky. Začali jsme dlouhý a naštěstí úspěšný boj. Nic nebránilo návratu do sedla a případně nějaké sportovní přípravě koně.

Bohužel se do vedlejší stáje v této vesnici nastěhovala paní, se kterou jsem již stáj společně užívala v prvním ustájení. Vše se zdálo být v pořádku, zprvu se o své koně starala, dokonce jim i nakupovala více věcí a nabízela ježdění. O kvalitách jejích služeb zde ale raději nic psát nebudu. Nastal zlom a vše se vrátilo do zajetých kolejí. Její koně byli bez vody, bez sena, bez péče. Podnětem krajské veterinární správě jsem ale vyvolala válku, která se stala osudným zlomem v životě mého koně.

Sice jsme se u Adélky měli skvěle, ale nějaké ty sportovní ambice nás táhly za trochu lepším zázemím. Odstěhovala jsem si Mrkvičku do stáje v místě bydliště, zde jsme byli stejně spokojeni. Měla jsem možnost se o svého koně starat od rána do večera. Avšak veterinární správa konečně po delší době začala konat, nikoliv tedy ve prospěch koní. Po zjištění, kdo vlastně podal podnět, následovalo větší množství událostí. Osobou "pro mě známou" mi byl kůň otráven. Mrkvička se mi zdál být poněkud unavenější, ale co, o den dříve byl na tréninku a měl právo být unavený, na plnokrevníka nebyl nijak zvláště energický, je to můj plňas se zataženou ruční brzdou. Vyjeli jsme na krokovou vyjížďku, ale co následovalo po návratu...

...Carrot si lehl, ještě ani nebyl čas večerního krmení... zdál se být opravdu divný, spala jsem tedy s ním ve stáji. Ráno ležel celý natažený, pokládal si na mě hlavu. První přivolaný veterinář mu píchl injekci na bolest a okamžitě volal paní doktorku, která mu dle mého názoru nejspíše zachránila život. Rozbory krve a zjištění otravy, věděla jsem, odkud vítr vane. Mrkvička se postupně zlepšoval a zlepšoval, až na podzim již byl schopen absolvovat parforsní hon hned za masterem.

Po všem zlém jsme se začali připravovat na závody. Téměř každý den na jízdárně a výjezd na naše první společné závody. Z koně jsem měla obrovskou radost, prožil si toho dost, ale ještě to nemělo být všechno. Po návratu ze závodů jsem si všimla útvaru v oku mého koně. Přivolán byl veterinář a verdiktem bylo poraněné třetí víčko, po třech týdnech léčení jsem kontaktovala kliniku a opět začala spolupracovat s paní doktorkou, jež mému koni již pomohla. Zjištěn byl nádor na třetím víčku levého oka, třetí víčko muselo být operativně odstraněno. Bohužel jsem touto dobou sama skončila v nemocnici s vyčerpáním organismu. Pouštění koní ve čtyři hodiny ráno do ohrady, odjezd do školy, maturitní ročník, asi toho bylo hodně... O koníka se mi pečlivě starala majitelka stáje a ihned po mém návratu byl zařízen odjezd koně na kliniku do Heřmanova Městce.

Kliniky jsem se sice původně hodně obávala, ale tým doktorů, ošetřovatelů i dalších zaměstnanců je zde opravdu perfektní. Nejprve jsme vyřídili nutné papírování, následně vyložili koníka a předali doktorům v místních stájích. Koník byl zvážen, vyhotoven krevní obraz a kolem jedné hodiny ranní jsme koníka viděli odcházet na operační sál. Obrovské obavy s možnými riziky provázejícími operaci nádoru v oku přetrvávaly až do rána, kdy konečně zazvonil telefon, že se již můžeme jít na koně podívat a během tří hodin bude schopen opustit kliniku.

Po návratu domů pokračovala léčba, avšak první týden se stav koně spíše zhoršoval. Po prvním týdnu ale situace nabrala obratu a Mrkev se zdárně uzdravoval. Po celé léto koník nosil na své masce úplně ztmavenou levou stranu. Došlo ke zvláštnímu zlomu, začali jsme se vzdávat nějaké vidiny výjezdu na závody, chuť nadále se připravovat opustila jak mě, tak jeho. Rozhodla jsem se, že svého nyní sedmiletého koně již nebudu využívat, že to bude mladý důchodce. Ruku v ruce s tím šlo stěhování jinam. Stěhování do stáje, kde o mého koně bude kompletně postaráno, kde již nebudu nucena cokoliv zařizovat sama.

Mrkvičku jsem odstěhovala na Farmu Sedlár v Domaslavicích, zde jsme doposud velmi spokojení oba. Začátky byly pro mne jako majitelku hodně těžké, byla jsem zvyklá být se svým koněm ráno i večer, nyní jsem za ním chodila pouze odpoledne. Tři měsíce neježdění a asi se v nás něco hnulo, začali jsme chodit na vyjížďky, trochu trénovat. Kůň se dostal do úplně jiné psychické i fyzické pohody. Začali jsme spolu být opět spokojení. Pokud to tak mohu říci, tak opravdu "Navzdory všemu a všem já na koni jsem!" Po celou dobu, kdy se nám stávaly nejrůznější trable, mě lidé přesvědčovali, ať ho prodám a koupím jiného koně, ať se na Mrkev vykašlu, že to nemá cenu, ale cenu to má.

O prodeji jsem přemýšlela, ale neprodala. Přestali jsme jezdit, ale dokázali jsme se vrátit. Můj Mrkvička je možná smolař a pokud měl v životě smůlu, tak s ní nikdy nepřestal bojovat. Nevzdal se při flegmóně, nevzdal se při otravě, nevzdal se ani na klinice, vždy mi byl velkou oporou a já to nehodlám vzdát s ním. Je a nejspíš vždy bude mým nejlepším kamarádem v dobrém i zlém. V dubnu mu bude osm let, vracíme se k našemu mini sportu, ale vracíme se. Snad je vše zlé za námi a konečně přijde více toho dobrého! :)

Jana si za své povídání zasloužila čtvrté místo v naší velké vánoční soutěži Navzdory všemu a všem a vyhrála:

• Nástěnný kalendář "Chladnokrevníci 2016" od Heleny Görnerové a Veroniky Kučírkové Kroftové
• Krmivo NUTRIN dle vlastního výběru - 1 x 15 kg pytel
• MSM od společnosti Active Animal 1 kg
• Ručně šitý patchworkový polštář s koňskou fotografií od Heleny Görnerové
• EQUISERVIS tréninkový diář pro rok 2016 a krásný nový velký hrnek na čaj :)

Příspěvek byl napsán do velké vánoční soutěže Navzdory všemu a všem... Vyhodnocení soutěže najdete v tomto článku: Kdo vyhrává ve velké vánoční soutěži "Navzdory všemu a všem"?