Witsand Nature Reserve horse trail


Celkový pohled na Witsand Nature Reserve.

McLoud byl ten den v obzvláště rozverné náladě. Oba koně nastoupili do přepravníku bez sebemenšího zaváhání. Jen mi přepravník pro dobytek nepřipadal jako příliš dobré řešení pro přepravu koní. Šlo vlastně o jakousi železnou klec bez nástupní rampy, ve které koně stáli na volno, způsobně vedle sebe a spokojeně požvykovali seno. Při vyřčení mé obavy, že se kůň o takovouto železnou konstrukci může snadno zranit, mi bylo vysvětleno, že do takového přepravníku se vejde až 6 koní. Nesmysl! Pomyslela jsem si, abych se za pár dní přesvědčila, že je něco takového skutečně možné. Cesta autem nám zabrala necelou hodinu. Koně mistrně balancovali a přešlapovali, zatímco přepravník poskakoval po nerovné silnici.

Konečně jsme byli na místě. Před farmou parkovaly desítky aut s přepravníky a až tady nás napadlo, že náš přepravník není nijak výjimečný, že africké přepravníky pro koně prostě vypadají jako ty pro dobytek. Bylo tu neskutečně živo. Další a další přijíždějící, vykládání koní, sedlání a klábosení se známými, kteří se viděli naposledy možná právě před rokem.


Přepravník na koně.


Africký Hubert.


Vykládání koní.


Česká reprezentace.

Dobrodružná atmosféra nás pohltila téměř okamžitě. Nasedlali jsme naše koně a spolu s Theodorem, který si na farmě půjčil mladou kobylku, protože nechtěl na tak dlouhou cestu brát mladého hřebce, jsme se připojili ke skupině jezdců. Okamžitě jsme se stali středem pozornosti. Všichni byli hrozně milí, vyptávali se a podivovali, každý si chtěl s námi popovídat. Dostalo se nám opravdové cti – jsme první cizinci, kteří se kdy zúčastnili této akce.

Pro nás zase bylo neskutečně zajímavé rozhlédnout se kolem sebe. Někteří jezdci vypadali zrovna tak, jako by si právě odskočili od dojení krav – dlouhé nebo krátké plátěné kalhoty, někteří z nich neměli boty, což nám vzhledem k všudypřítomným trnovým keřům připadalo velmi odvážné. V rajtkách a čapsech jsem si připadala poněkud exoticky. Ve složení sedel převládala jednoznačně sedla australská. Občas jsme zahlédli sedlo westernové, jeden anglický univerzál a také jsme se nestačili podivovat nad jihoafrickou zručností a vynalézavostí, které dali vzniknout sedlům porůznu improvizovaným. Fantazii se meze nekladou. Někteří odvážlivci se vydali bez sedla. Téměř všichni koně měli v hubě páku a to i koně, kteří patřili dětem nebo mladým jezdcům. Styl ježdění některých připomínal spíše jízdu na motorce, síla a rychlost mnohde převládala nad jemností a citlivou rukou jezdce.


Jihoafrický styl.... no comment.


Jihoafrická zručnost.


Improvizace podbřišníku.


Dostavník pro přihlížející.


Před startem...

Je časné odpoledne, sluneční paprsky neúprosně bodají do zad. Od farmy vyráží 60 jezdců a do soumraku zbývá urazit 30 km. Po pár kilometrech, se mi při dotahování podbřišníku z mého chatrného sedla utrhne řemen. Maličko mě to znejistí, ne však Theodora, který si ví pohotově rady. Za okamžik se objeví s provázkem a velmi zručně, několika uzly přichytí podbřišník k sedlu. Ne že by mě jeho improvizace nějak uklidnila, ale asi mi nezbývá nic jiného, než věřit. Tempo jízdy předčilo mé očekávání. Krok se střídá s klusem a cvalem, McLouda okamžitě pohltí závodní euforie. Je prakticky nemožné donutit ho k chůzi, kluše a cválá na místě, zpocený a zpěněný, a tak ho nechám jít. Naplno se vyřítí vpřed, ostatní jezdci zůstávají daleko za námi. Až po kilometrovém náskoku je ochoten zpomalit a nakonec i přejít do kroku. Snažím se ho udržet v klidu tak dlouho, jak je to jen možné. Sotva se však za námi ozve dusot kopyt, McLoud nezaváhá ani na vteřinu a rázem uhání znovu v plném trysku, dokud ho nezastaví zavřená branka vedoucí na další pastvinu. Co naplat, že se snažím koně uklidnit. Jeho plechová huba nekompromisně svírá udidlo, kruhy na levou i pravou ruku pomohou jen na okamžik. Jakmile hrozí, že by se někdo dostal před nás, McLoud bleskově zabojuje o první pozici. A musím říct, že pokaždé úspěšně. Je to prostě rozený bojovník a vítěz. A taky zatraceně tvrdohlavý kůň. Říkám si večer, když po 30 km sesedám. Závěrečná rovinka se proměnila v několikakilometrový cvalový úsek, kdy se někteří rozhodli trošku si zazávodit, čehož jsem se já zúčastnila sic nechtěně, ale nevyhnutelně. McLoud prostě nemohl dopustit, aby na závěr dne opustil svou přední pozici. Ve snaze koně šetřit co nejvíc, aby byl na zítřek čilý a svěží, jsem ho vší silou udržela až na 3. místo. Až po nějaké době jsem se shledala s ostatními, kteří si užívali jízdy ve více pohodovém tempu.

Koně jsme odsedlali, omyli vodou, napojili a nakrmili a pustili do výběhu mezi ostatní. Tady na farmě ve skromných podmínkách strávíme noc. Večer je ve znamení grilování, popíjení a vyprávění historek. Velice příjemná zábava se protáhne až do časných ranních hodin. A tak není divu, že se nám nechce opustit vyhřáté spacáky a že některé z nás po množství vypitého piva i tvrdého alkoholu trochu bolí hlava. Je čas se nasnídat a pomalu vyrazit na druhý, 40 km dlouhý úsek cesty. Slunce nemilosrdně pálí už od samého rána. Při sedlání a dotahování sedla mi zůstane v ruce druhý řemen a já mám pocit, že už není možnost, jak podbřišník k sedlu připevnit. Theodor mě se svým úsměvem opět vyvede z omylu. Provázek zkrátka vyřeší všechny problémy. Sedlo teď drží na koni, ovšem není možné ho dotáhnout natož sundat a já doufám, že následujících 40 km ještě vydrží. Vlastně se divím, že to celé ještě drží pohromadě. Jsem ovšem asi jediná, kdo by z něčeho tak malicherného mohl být nervózní.

Druhý den je cesta ještě o něco víc dramatická než den první. Domněnka, že by McLoud mohl být alespoň trochu unavený a tudíž i hodnější a ovladatelnější, se rozplývá po prvních pár set metrech. Občas je možné zahlédnout jezdce, řítícího se nezadržitelně vpřed, téměř sebevražedně projíždějícího ostnatými keři a až v poslední chvíli se vyhýbajícího ostatním jezdcům a koním. Ten jezdec jsem já. Kdykoliv se snažím McLouda držet na místě, okamžitě se zpění, cválá na místě a staví se na zadní. Dám-li mu volnost, běží. Doslova uhání v dostihovém tempu. Nejspíš by byl schopný běžet dokud by nepadl. Po kilometru či dvou je ochotný začít diskuzi, přejít do chaotického klusu, později do kroku, povolím otěž a vyndám na chvilku nohy z třmenů. Konečně chvilka pohody. Jak se dozvídám později, McLoud je „známá firma“ a tohle chování je pro něj naprosto typické a já jsem pochválena za dobré jezdecké umění, což mě náležitě hřeje na duši.

Jenomže v dunách dojde McLoudovi „šťáva“. Únava na něj dopadne drtivou silou, obzvláště chůze v hlubokém písku mu činí problémy. Zastavuje se, odmítá jít. Několikrát sesednu a doprovázím svého věrného oře po svých. Ovšem připomínka možných smrtelně jedovatých hadů, kteří se ukrývají pod travnatými porosty, mě téměř vymrští zpátky do sedla. Nepatrné zdržení a neustálé postrkování McLouda zapříčiní, že naše čtyřka zůstane poněkud pozadu a ostatní jezdci se nám doslova ztratí z dohledu. Přemýšlíme, jaké by to bylo skutečně zabloudit a strávit v této pro nás krásné ale neznámé krajině odříznuté od okolního světa nedobrovolně noc. Naštěstí však brzy narazíme na cestu protínající Witsand, která nás spolehlivě dovede do kempu, kam přijíždíme jako poslední. Nevím, jak moc je McLoud zdrcený, že neuhájil svoji přední pozici až do konce. Já jsem unavená a těším se na dobře vychlazené pivo a něco dobrého k jídlu. Pohladím věrného koně po šíji se slovy „seš neřád, ale stejně tě mám ráda“. Na okamžik zvedne hlavu, ale jen na docela malý, než znovu zaboří nozdry do hromady sena. „Díky“.


V dunách.


Tak trochu únava.


Pauza.

Ještě před tím, než se ubytujeme v luxusních chatkách, je třeba postarat se o koně, kteří stráví následující noc na farmě pár kilometrů odsud. A tak se nám naskytne pohled, nad kterým by kroutil hlavou nejeden Evropan. Nakládání koní do přepravníku se v jednom případě promění v malé drama, kdy mladá kobylka odmítá nastoupit k dalším pěti koním, které se povedlo do přepravníku doslova natlačit. Ustrašené zvíře se zoufale snaží uniknout tlaku smyčky svírající se kolem krku, zatímco několik mužů kobylku popohání a tlačí do ní ze všech stran. Zdá se, že všichni naráz přišli o rozum. To, na co se Sebastian už nemohl dívat, jsem se rozhodla řešit, leč marně. Situace se vyhrotila do té míry, že kůň upadl tak nešťastně, že moc nechybělo k tomu, aby došlo ke skutečně vážnému zranění. Když jsme koně společnými silami vytáhli ven a vyprostili jeho zadní nohy zpod přepravníku, celý cirkus začal nanovo. Po nekonečných možná čtyřiceti minutách bylo zvíře naloženo a vyděšeně koulelo očima. Pohltila mě vlna vzteku, aby ji vzápětí vystřídala absolutní bezmoc. Já i Sebastian jsme byli šokováni chováním, které postrádalo špetku citu, jakoby se jednalo o neživou věc. Tento zážitek mě na chvíli připravil o dobrou náladu a ještě během večerní oslavy, která se konala na počest ukončení našeho putování v sedle, jsem na to nedokázala přestat myslet.

Následující den jsme znovu vyrazili do dun, tentokrát autem, které jsme zaparkovali na přilehlém parkovišti. Celé dopoledne jsme si naboso užívali rozpáleného písku, s jehož jemnými zrnky si neustále pohrával vítr. Vyzkoušela jsem i jízdu na prkně, jakási obdoba snowboardu. Na rozdíl od prkna, které se používá na sníh, se tahle věc na písku nedala vůbec ovládat. Odpoledne jsme naložili koně a zamířili domů na farmu. Byl to hezký, bezstarostný den. Celý víkend byl pro nás zážitkem, který v nás zanechal hluboké stopy poznání, a který nám dal možnost pochopit mentalitu jihoafrických farmářů, styl jejich života i to, jaké místo v jejich životě zaujímají koně. Bylo to krásné a na okamžik smutné zároveň. Pro nás určitě poučné. Něco takového se dá těžko vyprávět. Něco takového se musí zažít.

Cesta za Big Hole

Náš pobyt v JAR se přehoupl do poslední čtvrtiny a na farmě čas běží neúprosně rychle. Rozhodli jsme se v posledních dnech využít čas jak jen to bude možné. A tak jsme vyrazili do města Kimberley, kde v roce 1867 byla objevena ložiska diamantů. Dominantou města je Big Hole – zatopený původní diamantový důl, kde to tehdy všechno začalo. Hned vedle dolu se nachází důl nový, který je v provozu, a také muzeum a část městečka, které se dochovalo z doby diamantové horečky.


The Big Hole - Velká díra.


Vchod do Big Hole.


Policejní přepravníky na koně.

Plni optimismu usedáme do Datsuna a vydáváme se na 400 km dlouhou cestu. Ta ubíhá rychle a nezdá se, že by mohly být s Datsunem nějaké problémy. Však se předešlý den podrobil generálce, takže nás rozhodně nemůže ničím překvapit. Vjíždíme do Kimberly, na křižovatce následujeme ukazatele doleva. Ouha, policejní hlídka. Ta si nás samozřejmě nemůže nechat ujít. Sebastian několikrát prudce sešlápne brzdu, aby vůz zareagoval, vypne motor, vystoupí z auta, aby předložil muži zákona veškeré doklady, mezi nimiž se nachází i dopis od Theodora pro případnou policejní kontrolu, kde vysvětluje situaci a stav vozu a hlavně také to, že jsme turisté a nějakým strašným nedopatřením se stalo, že cestujeme právě tímto šíleným vehiklem. Obrovský černoch v uniformě se náramně baví, až mu do dálky září bělostný chrup. Několikrát obchází Datsuna, kroutí hlavou, ale větší výhrady nemá. Tedy kromě SPZ. Cedule je téměř nečitelná, a tak vlídně Sebastiana požádá, jestli by byl majitel tak hodný a něco s tím udělal. Přístup jihoafrické policie nás ohromil. S přáním pěkného dne se Sebastian znovu uvelebil v autě a otočil klíčkem v zapalování. Nic. Otočil jím tedy znovu. Ticho. Naše pohledy se setkaly. Nemuseli jsme mluvit, přesto jsme oba věděli, na co ten druhý myslí. No jistě! Jak nás vůbec mohlo napadnout vyrazit si s tak otřesným krámem, který je dobrý leda tak k popojíždění po pastvinách, na výlet do cizího města! Jaká nebetyčná troufalost! Jak jsme si vůbec mohli myslet, že nám to projde? A jak se odsud vůbec dostaneme pryč? Zpátky? Na farmu? 400 km? Navíc jsme tu zacláněli policejní hlídce, která stavěla další vozy k prohlídce. Nutně potřeboval, abychom vypadli a uvolnili prostor. Nejspíš jsme vypadali hodně podezřele, obrovský černoch po nás kradmo pokukoval, až mu to nedalo a přišel se zeptat, co se děje. Po několika minutách byla vidět scéna jak ze špatné komedie. Já za volantem, Sebastian a černoch v uniformě jihoafrické policie tlačící auto do mírného kopce, na základě Theodorových instrukcí, že se takhle Datsun uvede do chodu. To se samozřejmě nestalo a tak následovalo zhruba půlhodinové čekání na servisní vozidlo. A tak jsme se dozvěděli, že problém vězí v baterii. A tak jsme putovali do servisu a zhruba další hodinu a půl jsme čekali na výměnu baterie.

A nyní nám nic nebrání v tom, abychom konečně navštívili Big Hole, onu dominantu města Kimberley. Z města vyjíždíme za světla, jelikož světla na Datsunu nejsou dost dobře použitelná za tmy. Ujímám se řízení a když po dvou stech kilometrech vidím už jen totální tmu a světla protijedoucích aut, sedne za volant Sebastian. Na farmu přijíždíme totálně zničeni. Uvítá nás Theodor s chlazeným pivem a svým neodolatelným a pohodovým úsměvem. Nelze jinak než mu odpustit.

Naše poslední cesta tady v Jižní Africe povede do Kalahari Gemsbok National Parku. Než se tam vydáme, zbývá nám čas na poslední vyjížďku. V klasické sestavě – Sebastian a Roffie, McLoud a já - se pozdě odpoledne vydáváme naposled vychutnat pohled z koňského hřbetu. Slunce doputovalo těsně nad západní horizont a jakoby ještě chvilku čekalo, abychom si tento pohled vychutnali naplno. Pobídnu McLouda, ten se okamžitě přenese do rychlého cvalu. Maličko ho přitáhnu a tak cválá pomaleji, jeho ryzá srst se leskne v září zapadajícího slunce a jeho uši vypadají jako dva plamínky. Krajina před námi je pohlcena rudou barvou, až to skoro vypadá jako kýčovitý obraz, jehož autor neměl ponětí o barvách. A přesto to byla příroda, kdo dokázal vytvořit onu scenérii s použitím nepředstavitelného spektra barev od žluté přes jasně červenou až po temně rudou. Za okamžik je po všem. Krajina náhle potemní a citelně se ochladí. Na farmu se vracíme až za tmy. Nemluvíme. Není příliš o čem. Každý z nás si musí vstřebat zážitky po svém a uchovat si je pokud možno v tak jasných barvách, jaké byly ve skutečnosti. Odvedu McLouda do výběhu. Nevím, jestli se to stane, ale doufám, že se ještě někdy uvidíme. Ani se neotočí a pádí ke svému stádu.

Kalahari Gemsbok National Park

S Datsunem nás snad už nic nepřekvapí a tak se odvážně pouštíme do posledního plánu, který jsme se rozhodli uskutečnit. Gemsbok Kalahari NP se rozkládá na území JAR a Botswany. Cesta dlouhá více jak 450 km se zdá být v tom vedru nekonečná, ale nakonec se dostáváme do cíle. Datsun sice znovu vyzkouší naše nervy, ale nakonec se prokáže jako celkem spolehlivé vozidlo, které nadchne i recepčního v kempu v Botswaně. Na Jihoafrické straně je totiž kemp plný, a tak zkoušíme štěstí za hranicemi. Tady v kempu je sice taky plno, ale nakonec se mi podaří sympatického černocha usmlouvat, zatímco Sebastian se tváří poněkud rezignovaně. Než půjdeme postavit stan, vydáme se na malý průzkum po parku. Zvířata zde žijí naprosto volně a vzhledem k rozlehlosti parku je nezbytné strávit zde alespoň týden, aby bylo možné spatřit co nejvíce.

První den se setkáváme s antilopami, pštrosi a buvoly. Do kempu se vracíme krátce před setměním. Nastává jedna z posledních nocí strávených tady na jižní polokouli. Na obloze se rozjasňují první hvězdy. S hrnkem čaje se usadím na střeše Datsuna.


Kemp v Botswaně.


Antilopa kam se podíváš...


Ptačí hnízda.


Pivko a večerní pohodička v Botswaně.

Druhý den z parku odjíždíme dřív, než bysme si přáli. Bohužel nás tlačí čas. V noci přijíždíme na farmu, abychom se ráno definitivně sbalili a s celou rodinou odjíždíme do Upingtonu, kde poslední noc strávíme v penzionu. Než půjdeme spát, dáme si ještě pivo.

Domů...

Ve čtvrtek 1.5. ráno se rozloučíme a ve vypůjčeném autě od společnosti First Car Rental míříme zpět na západ do Kapského Města, odkud nám v pátek 2.5. v 7:00 letí letadlo. Je to poslední den, kdy máme možnost pokochat se nádhernou rozmanitou krajinou, vlídnou i divokou zároveň, zkrátka takovou, jakou je Afrika samotná. Po příjezdu do Kapského Města máme ještě spoustu času na procházku nočním městem, kde je neskutečně rušno a živo. Od moře vane chladný vítr s předzvěstí studeného podzimu. Na mořské hladině se odráží světla z hospod a restaurací, na vlnách se pohupují ukotvené loďky. Odněkud z baru se ozývá táhlý tón saxofonu, který dokonale dokresluje naši náladu. Teď nás čeká už jen noc strávená na letišti a cesta domů, do otevřené a věčně uspěchané náruče Evropy.

Začíná pomalu svítat. Slunce se nesměle dotýká země svými paprsky, aby zanedlouho udeřilo v plné síle. Nekonečné písečné pláně a křoviny, vítr pohrávající si s jemnými zrnky písku. Na Kalahari začíná nový den.


Good bye, Afriko...

Galerie

21

Zobrazit všechny fotografie

×

Autor snímku:

Vaše příběhy

Počet fotografií: 21

Podobné články

Čo ma naučila choroba mojej milovanej kobyly Salty (II)

29. 12. 2020 Daniela Dvořáková

V roku 2017 sa ťažko schvátila moja kobyla Salta (a to v krátkom časovom slede už druhý raz). Tentoraz mala postihnuté všetky štyri kopytá. Hrozivo…

Vaše příběhy

Sirotek... aneb když má hříbě štěstí v neštěstí

19. 6. 2019 Iveta Jebáčková-Lažanská

Jarní vrchol porodů je za námi, letošní nové životy jsou ve velké většině již na světě a vesele si užívají zelené travičky v pastvinách a především…

Vaše příběhy