Tentokrát jsme park projížděli pouze autem; naskytl se nám tu neopakovatelný pohled na lvy odpočívající kousek od cesty, hyeny a antilopy postávající tak malý kousek od auta, že by stačilo jen natáhnout ruku. Nejkrásnější pohled nám přichystala samice nosorožce s mládětem, oba postávali u cesty téměř bez hnutí, samice jako by dávala najevo svým výmluvným pohledem, že o nás ví a že hodlá sledovat každý náš pohyb. Při pohledu na obrovský roh na jejím čele jsme si byli naprosto jisti tím, že to myslí vážně. Nicméně během našeho pozorování se skoro ani nepohnula.


Král zvířat ve Rhino and Lion parku.


Malá velká kočka.


Matka a potomek.

12.4. jsme konečně dorazili na farmu. Nachází se na okraji polopouště Kalahari. Písek, křoví, opuncie. Následujících 14 dní bylo pro nás ochutnávkou farmářského života tady v Africe.


Cesta na farmu z města Olifantshoek.


Farma Lordesia.

Život na farmě

Hned první den vyrážíme na vyjížďku na koních. A není to vyjížďka jen tak ledajaká. Theodorův otec mi pobaveně sděluje, že mám-li ráda rychlé koně, přijdu si s McLoudem určitě na své. A tak se už nemůžu dočkat. Nejprve je nutné dostat koně nějakým způsobem z pastviny. Pravda, neznám moc lidí, kteří by pro koně do výběhu jezdili autem, ale tady asi nemáme na vybranou. Datsun je typické farmářské vozidlo. Vlastně div, že ještě drží pohromadě. Nejspíš silou vůle. Sedím na korbě a společnost mi dělá pět border kolií, dychtivých každým okamžikem vyrazit a řádně prohnat stádo nebo osamělý kus dobytka. Datsun obratně zvládá náročný terén, po třech kilometrech mám ale pocit, že ze mě vyklepe duši. Míjíme Theodorovy krávy a ovce, obojí chované na maso, jen pár krav je chováno pro domácí potřebu mléka, které je nedílnou součástí každodenního jídelníčku. Jakmile psi spatří koně, vyskakují za jízdy z auta a s horlivostí a zuřivým štěkotem je ženou k brance, kudy proběhnou do malé ohrádky těsně u domu, kde bude snadné je chytit. I to se nakonec podaří a tak můžeme sedlat.


Datsun - plně pojízdný, najezdili jsme s ním asi 1500 km.


Jedeme!

McLoud je obrovský ryzák plemene búrský kůň. Historie tohoto plemene je asi tak stará jako historie bílé civilizace v Jižní Africe. Jeho předkové (hlavně arabové a berbeři) se do Afriky dostali společně s prvními bílými osadníky. Je to typický jezdecký kůň s neobyčejnou vytrvalostí, odolností a odvahou. Jak se zanedlouho přesvědčím, McLoud nezůstane tomuto výčtu nic dlužen a to navzdory svému věku (15 let). Možná bych ještě úplně nakonec připsala slovíčko „tvrdohlavý“.

Sebastian se rozhodl pro svého kamaráda Roffieho (8let), křížence araba plavé barvy. A na Theodora zbyl Buty, 3letý koník a jediný hřebec v tříčlenném stádečku. Setřu ze sedla prach. Aha, australák! Podle stavu veškerého vybavení soudím, že koně nebyli pod sedlem možná tak půl roku. Tuto domněnku si ovšem nechávám pro sebe. Jedním okem zkouknu celkový stav sedla. Tedy, potřebovalo by řádně promazat, třmenové řemeny by byly lepší nové, no podbřišník taky, u sedla drží už asi jen náhodou, no vlastně celé sedlo by asi bylo lepší nové. Maličko nezvyk oproti evropskému standardu. Theodorovo sedlo má z jedné strany přidělaný provázek místo třmenového řemene a Theodora pravděpodobně ani nenapadne, že by mělo být něco v nepořádku. Tak tohle je pro změnu zase africký standard. Theodor nás poctí svým zářivým africkým úsměvem, ze kterého vyzařuje absolutní klid a nezatíženost jakýmkoliv problémem. Jsme připraveni vyrazit.


Roffie a Sebastian.


Theodor a Sebastian.




Už nám dejte pokoj, jezdili jsme dost.

Jak brzy zjistíme, naším úkolem bude přehnat ovce z jedné pastviny na druhou. McLoud je maličko nervózní, poskakuje na místě a tak ho nechám trochu se proběhnout. Asi po dvou kilometrech se nám podaří zpomalit a nakonec i zastavit a tak můžeme počkat na zbylé dva jezdce, kteří si užívají jízdu v pomalém cvalu. Na další pastvině nás čeká opravdová farmářská práce. Farmářský kůň by měl být rychlý, obratný a ochotný okamžitě zrychlit, zpomalit nebo zastavit, aby jezdci neuniklo jediné dobytče. McLoudovi jde hlavně zrychlení na výbornou. Manévrujeme za stádečkem ovcí, levá pravá levá pravá, ale ne moc rychle, do háje ne moc rychle, ať se nerozutečou. Sakra! Ovce se rozprchly každá jiným směrem, jehňata se zatoulala svým matkám a pastvinou se ozývá žalostné mečení. Tak znovu a OPATRNĚ. Hlavně pomalu, pomalu, pomalu... Jde to. Ovce cupitají v chaotickém shluku, občas nějakou napadne vydat se jiným směrem a tady je třeba jednat rychle. Ale ne moc, aby se stádo nevyplašilo. Napravo ode mě vidím v dálce Theodora, jak odvádí svůj díl práce. Jde mu to pěkně od ruky. Zanedlouho se všichni tři jezdci setkají u branky vedoucí na sousední pastvinu, pozorujíc celé stádo, jak mizí mezi keři a travnatými porosty. Otřu si pot z čela a vytáhnu z ramene několik trnů. Je neskutečné vedro a představa chlazeného afrického piva je více než lákavá. „Ještě nás čeká jedna pastvina“, vytrhne mě z myšlenek Theodor. Vlastně mám radost. Tenhle farmářský život je více než dobrodružný!

Byly to nádherné, téměř prázdninové dny, prosycené slunečními paprsky, které denně rozpalovaly zlatavý písek. K denní rutině patřila kontrola napáječek na pastvinách, někdy se kravám dosypávaly přikrmovací směsi. Na palubě Datsuna nebo Landrovera, který byl v téměř stejném technickém stavu, jsme projížděli po cestičkách napříč pastvinami. Jindy jsme zas spravovali plot nebo naháněli ovce, ať už v sedle nebo s Datsunem a s pomocí psů. A jindy jsme zas vyrazili na bezstarostnou projížďku na koních, ale to až v podvečer, kdy se sluneční žár stával milosrdnější, a často jsme se vracívali až po západu slunce.


Čištění napáječek.


Dát si dvacet...

Třetí den našeho pobytu na farmě se vydáváme s Theodorovo rodinou na malý výlet do Augrabies Falls National Park. Cestou se stavíme ve městě Upington, kde vracíme Corsu zpět do půjčovny a dalších 120 km všichni pokračujeme prostornou Toyotou. Augrabies Falls jsou největší jihoafrické vodopády. Stojíme nad propastí opřeni o zábradlí a zíráme na vodní masív, který se s okázalým hlukem tříští o skály a dotváří tím dokonalý dojem divokosti a nespoutanosti, byť průtok vody není touto dobou tak mohutný, jak bývá brzy zjara.

Galerie

13

Zobrazit všechny fotografie

×

Autor snímku:

Vaše příběhy

Počet fotografií: 13

Podobné články

Čo ma naučila choroba mojej milovanej kobyly Salty (II)

29. 12. 2020 Daniela Dvořáková

V roku 2017 sa ťažko schvátila moja kobyla Salta (a to v krátkom časovom slede už druhý raz). Tentoraz mala postihnuté všetky štyri kopytá. Hrozivo…

Vaše příběhy

Sirotek... aneb když má hříbě štěstí v neštěstí

19. 6. 2019 Iveta Jebáčková-Lažanská

Jarní vrchol porodů je za námi, letošní nové životy jsou ve velké většině již na světě a vesele si užívají zelené travičky v pastvinách a především…

Vaše příběhy