Slunce doputovalo těsně nad západní horizont a dává poslední šanci k pozorování této nádherné scenerie. Z plechového šálku voní roiboos, všudypřítomný písek pomalu chladne a buš za okamžik ožije svým nočním životem. Za chvíli nastane úplná tma a my si můžeme být jisti, že v křovinách, které nás obklopují, nás jistojistě sleduje spousta zvědavých očí. Je třeba mít se na pozoru. Buš dokáže být vlídná a přívětivá, ale současně i nebezpečná pro ty, kdo neznají její pravidla. Ke svému ohni nás zve pár sympatických bělošských Afričanů ze sousedního stanu. Vlastně se s nimi vůbec neznáme, ale živá konverzace probíhá tak, jako bychom se znali celá léta. Pohostinnost a vstřícnost bělošských obyvatel Jižní Afriky je skutečně výjimečná. Je 28.4.2008, v Jižní Africe nastává podzim a nám zbývají 4 dny do odletu zpět do Evropy. Měsíc utekl jako voda a my litujeme, že nemůžeme zůstat o něco déle. Krátce před půlnocí se rozloučíme a jdeme spát. Obloha jižní polokoule je poseta hvězdami; na jihu je patrný Jižní kříž, na severu září Orion. Z dálky se ozývají zvuky divočiny. Na Kalahari vládne noc.


Přechod pro jezdce.

A jak to vlastně všechno začalo?

Na africký kontinent jsme vstoupili 2.4.2008 v Kapském Městě. Ve městě, o kterém se tvrdí, že je nejkrásnější na světě. My jsme se o tom přesvědčili na vlastní kůži. Letadlo dosedlo na pevninu v 5:30 a o pár hodin později už jsme ve vypůjčeném autě (třídveřový Opel Corsa) směřovali na Mys dobré naděje a na Cape Point, nejjihozápadnější bod afrického kontinentu. Kapské město se probouzelo do nového dne a brzy se z mlžného oparu vynořila Stolová hora (Table Mt.) – obrovský skalní masiv, který se zvedá od moře až do výšky 1086 m, odkud shlíží na město.


Pohled na stolovou horu z kapského přístavu.


Pohled na Kapské město ze Stolové hory.

Na silnici je shon, my nikam nespěcháme, Sebastian se pomalu seznamuje s Corsou a ze všech sil se snaží uvyknout na jízdu na levé straně. Já zírám do mapy a snažím se zvládnout přidělenou funkci navigátora. Bleskově nás předjíždí otlučené terénní auto, na jehož korbě se tísní několik černochů spěchajících kamsi do práce. Brzy nás tento způsob dopravy už ani nepřekvapí. Tak tohle je Afrika.

Historie Kapského města se datuje od doby, kdy Barholomeu Dias poprvé obeplul Mys dobré naděje. Nejprve vznikla na místě budoucího města v roce 1652 osada, ve které lodě během mořeplaveckých výprav doplňovaly zásoby před dlouhou cestou do Indie. Historie města byla velice pestrá, mísily se zde vlivy evropské a africké, později i asijské kultury. Kapské město je unikátní především díky své vnější podobě – rozkládá se podél moře, kde jen malý kousek od pobřeží vyrůstají strmé hory. Tou nejznámější z nich je Stolová hora.

Cestou na Cape Point obdivujeme tučňáky na plážích a paviány procházející se po silnici a zvědavě (a možná i nebezpečně) nahlížející do aut. Naše další cesta vede do kempu, kde přespíme ve stanu, který se stane na příštích 14 dní naším domovem. Kempy v JAR jsou většinou na velice dobré úrovni, je jich všude spousta a v neposlední řadě je to levný způsob ubytování pro ty, kteří snesou trochu toho nepohodlí. Nocovat venku mimo kemp se nedoporučuje.

V Kapském městě trávíme 4 dny, během kterých máme možnost obdivovat krásu města, projít trhy, které svým zvláštním kouzlem dokreslují „africkou“ atmosféru a kde turista může koupit kdejaký suvenýr od dřevěných vyřezávaných sošek žiraf, lvů a nosorožců až po obrazy s abstraktní malbou, která zaručeně vznikla kdesi v buši rukama afrických domorodců. Dodáme si odvahu a ve stánku s rychlým občerstvením pořídíme oběd za pár randů (rand = jihoafrická měna, jedna setina randu se nazývá cent) – smažené kalamari s hranolkami a tatarkou, což by žádného střízlivě uvažujícího Evropana pravděpodobně ani nenapadlo. S obavami očekávám reakce mého trávicího traktu, ale nakonec se neděje vůbec nic. Při procházce přístavem zíráme na tuleně vyhřívající se na sluníčku.
Naším hlavním cílem v Kapském městě je výstup na Stolovou horu. Nakonec se ukáže, že je to velice příjemná procházka, která nám zabere jen hodinu a půl, tedy mnohem míň, než říká průvodce. Na Stolovou horu je možné vyjet i lanovkou.

Cestou do Cedrových hor

6.4. opouštíme Kapské město, vyrážíme dál na sever do Cedrových hor. Cestou se stavíme v Lambert`s Bay, kde poobědváme dary moře v útulné hospůdce přímo u zálivu a pak máme úžasný nápad vyrazit na výlet lodí, aby nám pěkně slehlo. Máme na výběr ze dvou plavidel, při pohledu na starší loďku, jejíž údržba možná bude trochu zanedbaná, se rozhodneme trochu si připlatit za novější a jistě bezpečnější, motorem poháněnou a celkem útulnou loďku. Na otevřeném moři jsou docela veliké vlny a pes (jehož majitel je současně i majitel a kapitán lodi v jedné osobě) nevypadá zrovna nejlíp a my doufáme, že nebude zvracet. Cestou se nám naskytne pohled na tuleně, kteří se na okamžik vynoří z vody, aby během setiny sekundy zmizeli opět pod hladinou. Když už se tuleň rozhodne, že zůstane nad hladinou o něco déle a už už to vypadá, že by se mohla podařit fotka pózujícího zvířete, nějaká větší vlna trhne s lodí tak, že absolutně není možné cokoliv vyfotit. Cestou do přístavu míjíme „ptačí ostrov“, kde hnízdí snad stovky nebo dokonce tisíce racků. Úchvatná přírodní scenérie.

V Cedrových horách bohužel moc času nemáme, a tak se kocháme většinou jen pohledem z auta. Projíždíme samotným pohořím, asfaltová silnice se najednou mění v kamenito-písčitou cestu, což není pro naše autíčko zrovna ideální. Cestou míjíme nejvyšší vrchol Cedrových hor – Sneeuberg (2027 m). Až když se znovu dostaneme na rovnou asfaltku a ujedeme několik kilometrů bez jediného kamínku na silnici, podaří se nám píchnout. To nás trochu zdrží, v nejbližším servisu jde ale všechno hladce, a tak můžeme brzy zase vyjet a na rovných a přehledných silnicích se nám brzy podaří dohnat ztracený čas. Dále putujeme směrem na východ podél Indického oceánu, cestou se nám naskytne pohled na úchvatné mořské pobřeží na jedné straně a na členitou krajinu a nízká pohoří na straně druhé. Projíždíme pralesem Tsitsikamma, což je národní park chránící zbytky původního pralesa. Projíždíme menší i větší městečka, z dálky pozorujeme život černošských obyvatel a zdráháme se vystoupit z auta, pokud na ulici nevidíme jediného bělocha. Je to tak bezpečnější. Na předměstí větších měst míjíme slamy, kde bydlí ta nejchudší vrstva černošských obyvatel. Jako by svůj život v buši jen přenesli do města a civilizace a maličko přizpůsobili požadavkům moderního světa. Domky zbyté z nejrůznějších materiálů nalezených leckde, hliněná podlaha a špatné hygienické podmínky však přetrvávají. Často nás zarážel pohled na černochy kráčející vzpřímeně podél silnic, na hlavě nesoucí svázané otepi větviček nejspíš na podpal, kráčející kamsi, neboť nejbližší město bývá mnohdy po padesáti nebo stech kilometrech.

Cesta mezi zvířata - jak jinak, než koňmo

Nyní míříme do Addo Elephant National Parku – jeden z největších národních parků v JAR, kde je možné spatřit zvířata, žijící v přirozených podmínkách tak, jak dřív žila ve volné přírodě. Kvůli pytlákům je v současné době zvěř soustředěna do národních parků a volně potkáte jen některé neohrožené druhy. Různé parky nabízejí setkání s různými zvířaty, v Addo jsou to (již podle názvu) především sloni. A kromě nich také zebry, různé druhy antilop, pštrosi emu, lvi a spousta dalších. V parcích je možnost projíždět autem, ze kterého se většinou nedoporučuje vystupovat. Obvykle se vyplatí terénní vozy 4x4.

Mnohde si můžete zaplatit vyjížďku s průvodcem na čtyřkolkách a nebo na koních. Pro vyjížďku koňmo jsme se rozhodli my. Ve stájích nás uvítal obrovský černoch, který se nám záhy představil jako náš průvodce. Znovu se ujistil, že jsme opravdu pokročilí jezdci, rozdělil nám koně a mohlo se vyrazit. Australská sedla jsou docela pohodlná a, jak se brzy ukázalo, v JAR velmi oblíbená zrovna tak jako ostrá udidla – až na výjimky jsme viděli koně nauzděné pouze pákou. Co nás poněkud zarazilo, byl stav jejich kopyt. Od písku byla kopyta suchá a mnohdy rozpraskaná, evidentně ne příliš udržovaná, o podkovách a řádných korekturách nemohla být řeč.


Addo Elephant National Parkem na koňském hřbetě.


Náš průvodce.

Konečně jsme vyjeli a těšili se, jak asi následující tři hodiny v sedle budou probíhat. Bylo vedro, kopyta se nořila do rozpáleného písku. V čele s průvodcem jsme sestupovali uzoučkými stezkami, lemovanými keři s dlouhými trny (podobnými akátům), kterým bylo radno se vyhýbat. Nicméně škrábancům jsme se nevyhnuli, ačkoliv jsme se snažili sebevíc. Cesta byla členitá, chvíli z kopce, chvíli do kopce, pak rovinka a rychlý cval. V tom momentě jsme pochopili rozdíl mezi vyjížďkou pro začátečníky a pro pokročilé. Moje kobylka, jemná šimlatá arabka, se během každého nacválání snažila setřást jezdce, zkusila to vždy několikrát – hlavu mezi přední nohy a zadními prudce vyhazovala. Nebylo to nic příjemného obzvláště v případě, kdy koně začali cválat naprosto nečekaně na místech, na kterých byli zvyklí, a my jako jezdci, v jedné ruce svírajíc otěže a v druhé foťák, jsme neměli minimální šanci tuto situaci jakkoliv ovlivnit. Sebastianův kůň byl větší mohutnější hnědák, a jak se vzápětí ukázalo na jednom obzvláště dlouhém cvalovém úseku, také nejrychlejší kůň ze všech tří. Druhé místo jsem obsadila já s arabkou a až kdesi za námi se ztrácel náš průvodce. Na začátku tohoto nedobrovolného dostihu se nám koně doslova rozletěli a bylo prakticky nemožné je zastavit. To se nám podařilo až v okamžiku, kdy oni sami uznali za vhodné. V plném trysku se mistrně vyhýbali norám surikat a dikobrazů a mě jímala hrůza při pomyšlení, že by se kůň některé díře nevyhnul.

Celý tento adrenalinový zážitek se nám ale bohatě vyplatil. Byla to skutečná nádhera pozorovat stádo dvaceti možná třiceti zeber z koňského hřbetu, ke kterým jsme se po větru dostali pěkně blízko. Když nás nakonec stádo spatřilo, dalo se na útěk a vytvářelo jeden dokonalý ladný pohyb. Já si připadala jako v nějakém filmu od National Geografic a ohromilo mě to natolik, že jsem skoro zapomněla mačkat spoušť fotoaparátu. Byl to nevšední zážitek.


Addo Elephant National Park z koňského hřbetu.

Hned druhý den časně ráno (po přenocování ve skutečně útulném rodinném kempu v údolí řeky, kde nás v noci budili rozverní paviáni) jsme vyrazili znovu do parku, tentokrát Corsou a doufali, že terén nebude příliš náročný. Chtěli jsme za každou cenu spatřit slony. Cestou jsme míjeli antilopy, šakaly, prasata pradavičnatá, pštrosy, želvy a stádo buvolů, kterému dominoval mohutný samec. Znovu jsme spatřili zebry, jedna z nich, poněkud osamělá a daleko od stáda, přistoupila k napajedlu, opatrně se rozhlédla a pak teprve začala pít, očima stále sledující své okolí, vědoma si své role lovné kořisti. A pak jsme konečně spatřili slony – v dálce v mlze obrovská majestátná zvířata. Litovali jsme, že nejsou blíž. Další slon na nás čekal pár metrů od silnice, byl to obrovský samec samotář, schovaný v křovinách a bylo absolutně nemožné spatřit ho celého ve své kráse. Až v okamžiku, kdy už jsem byla téměř smířená s faktem, že nepořídím žádnou fotografii slona, naskytl se nám nevídaný pohled. U napajedla odpočívalo stádo možná třiceti slonů, celá samičí rodina, včetně docela malých slůňat. Zaparkovali jsme tak blízko, jak to jen bylo možné a pozorovali jsme tuhle nádheru s němým úžasem. I několik fotek se podařilo.


Sloni afričtí.

Po návštěvě parku vedla naše další cesta dál na západ. Cílem bylo městečko Olifantshoek, kde na nás bude čekat kamarád Theodor, se kterým se Sebastian zná několik let, a který nám na své farmě poskytne azyl na druhou polovinu našeho pobytu v JAR, za což mu patří obrovský dík. Než tam dorazíme, zbývají nám ještě 4 dny.

Afričtí lipicáni

Cestou se ještě stavíme v Kyalami poblíž města Pretorie, kde máme v plánu navštívit SA Lipizzaners – jediná uznaná Španělská jezdecká škola na světě kromě Vídně. Lipicán je v Jižní Africe něčím skutečně výjimečným a tak spěcháme, abychom stihli pravidelný čtvrteční trénink.


Simba Total Lipizzaners Centre.

Přijíždíme v okamžiku, kdy ve skromně vybavené hale probíhá trénink hřebců. Šest zvířat s nenuceností a elegancí sobě vlastní předvádí pod vedením svých jezdkyň piafy, piruety a pasáže skoro tak, jako by to byla jejich přirozenost. Jde o dokonalou souhru jezdců a koní, jsme svědky složitých drezurních prvků, které ladně navazují jeden na druhý v různě barevných tónech, chvilku ve vážném rozpoložení smyčcového orchestru, jindy zas v rozverném tempu klavíru a dohromady tvoří dokonalý koncert. Velice litujeme, že vzhledem k nedostatku času nemůžeme přijet na nedělní představení. Jezdkyně i jejich svěřenci do té doby jistě doladí všechny nepřesnosti, aby vystoupení bylo dokonalé. Za tu práci si to zaslouží.


Trénink lipicánů v JAR.

Po tréninku zavítáme do stájí, které bezprostředně sousedí s halou. Jsou to prostorné venkovní boxy, které ze dvou protilehlých stran ohraničují dvůr. Každé zvíře může dle libosti vystrčit hlavu z okna a pozorovat dění venku. Na dvorku stojí přepravník pro dva koně, několik černošských zaměstnanců leští sedla a uzdečky, všude čisto a uklizeno, trávník pečlivě zastřižený.




Simba Total Lipizzaner Centre.


Ubytování pro zaměstnance.

Chov lipicánů byl založen kolem roku 1562 v Lipici. Cílem bylo vyšlechtění armádního koně, který bude disponovat neobvyklou odvahou, houževnatostí a věrností. A tak vznikl bílý lipicán, jak ho známe dnes; jako potomek španělských, italských a arabských orientálních koní.
Pro lipicány je charakteristická dokonalá a vznešená tělesná konstituce, půvabný pohyb, schopnost se učit, temperament, přirozenost, kuráž, houževnatost a vitalita.
Historie lipicánů je spjata se slavnou Španělskou jezdeckou školou ve Vídni. Vznik školy se datuje koncem 15. a počátkem 16. století, v době rozmachu evropské renesance. Do tréninku byli vybírání koně španělského původu. Španělská jezdecká škola ve Vídni je jedinou školou na světě, kde je klasické renesanční jezdecké umění doposud uchováno a nadále rozvíjeno. Tato jedinečná harmonie jezdce a koně je slavná po celém světě.
V roce 1944 bylo několik lipicánů zachráněno z válečného Rakouska a převezeno do Jižní Afriky. Hřebci v Kyalami jsou přímými potomky těchto koní a jejich předků. SA Lipizzaners je jedinou uznanou španělskou jezdeckou školou na světě mimo Vídeň. V průběhu let se stali jihoafričtí lipicáni nedílnou součástí jihoafrického kulturního dědictví.
V dnešní době jsou jihoafričtí lipicáni k vidění na svých pravidelných nedělních vystoupeních, ale i na různých veřejných akcích, ve filmech nebo v televizi.

Galerie

13

Zobrazit všechny fotografie

×

Autor snímku:

Vaše příběhy

Počet fotografií: 13

Podobné články

Čo ma naučila choroba mojej milovanej kobyly Salty (II)

29. 12. 2020 Daniela Dvořáková

V roku 2017 sa ťažko schvátila moja kobyla Salta (a to v krátkom časovom slede už druhý raz). Tentoraz mala postihnuté všetky štyri kopytá. Hrozivo…

Vaše příběhy

Sirotek... aneb když má hříbě štěstí v neštěstí

19. 6. 2019 Iveta Jebáčková-Lažanská

Jarní vrchol porodů je za námi, letošní nové životy jsou ve velké většině již na světě a vesele si užívají zelené travičky v pastvinách a především…

Vaše příběhy