Bylo 23. 12. 2005, já jako 10leté dítě už jsem byla nervózní z nastávajícího dne. Přemýšlela jsem, co vše bych mohla najít pod stromečkem. A co když jsem moc zlobila a nic tam nebude? Ne! Žádný Ježíšek přeci neexistuje. Nebo jo? Mohla jsem o tom přemýšlet celou noc. Každopádně jsem byla tak natěšená, že jsem nemohla ani usnout...

Druhý den ráno jsem vstala a jela jsem ke koním. S holkama jsme diskutovaly, co by se nám tak líbilo pod stromečkem. Všechny jsme se nakonec shodly na tom, že úplně nejšťastnější bychom byly, kdyby tam stál kůň s mašlí kolem krku ;-)... Taky jsme se ale bohužel shodly na tom, že to asi neprojde. Odpoledne jsem přijela domů, kde byla cítit taková ta pravá vánoční atmosféra.

Už jsme všichni seděli u stolu a večeřeli. Já se do sebe snažila dostat alespoň trochu rybí polévky, kterou úplně nesnáším. Poté následoval další chod, který bych si jistě s chutí dala, ale ta nervozita mi to nedovolila.

Konečně!

Zaslechla jsem cinkání zvonku. Okamžitě jsem se sebrala a nekontrolovaně jsem běžela do vedlejší místnosti, kde byl stromeček. První dojem? Byla jsem šťastná, že vidím tu hromadu dárků, ale kůň tam nestál :-). I přesto jsem se s ohromnou chutí pustila do rozbalování dárků. Dostala jsem spoustu krásných věcí, ale bylo mi divné, proč mi pořád mamka říká, ať ten největší rozbalím jako poslední. To bych nebyla já, kdybych neudělala opak. Rozbalila jsem ho a našla jsem tam odpocku.

Byla jsem šťastná, protože jsem si myslela, že je pro moji oblíbenou kobylku Charlotu v jezdeckém oddíle, který jsem navštěvovala. Rozbalovala jsem dál. Našla jsem tam několik fotek haflingerské klisny Sany...

Trvalo mi to docela dlouho, než jsem pochopila, proč jsem ty fotky měla pod stromečkem. Hodila jsem na sebe bundu a v mžiku jsem byla u výběhu s ostatními zvířaty a viděla jsem v přístřešku nádhernou kobylku s velkýma očima. Nevěděla jsem, co v tu chvíli dělat. Jít dřív za ní, nebo děkovat rodičům? Šla jsem za ní. Byl to nádherný pocit. V té době bylo Sany necelých 5 let a byla březí. Byla jsem opravdu šťastná!

V červnu Sany porodila nádhernou zdravou klisničku, kterou jsem pojmenovala Sofie. Jezdila jsem se Sanynkou na vyjížďky a ji jsme braly s sebou a bylo to nádherné, když kolem vás pobíhá ten malý, čilý tvoreček :-)

Sofii jsme bohužel museli prodat, protože více koní jsme si doma dovolit nemohli. V tu dobu jsem navštěvovala jiný jezdecký klub a tam mi navrhli, ať se Sany někdy přijedu na trénink. Měla jsem radost. Když jsem tam s ní přijela poprvé, tak jsme zkoušeli nějaké menší skoky a očividně ji to velice bavilo. Ale začátky nebyly vůbec jednoduché. Já jsem téměř nic neuměla a Sany na tom nebyla o moc lépe. Vysedávat na správnou nohu? Co to je?!

Po čase to pro mě bylo úplně samozřejmé jako spousta dalších základních věcí, nad kterými jsme strávili několik desítek tréninků, při kterých jsme se obě snažily, jak nejvíc to šlo. Po nějaké době usilovného trénování jsme se vydaly na hobby závody o výšce asi 50cm. Hned na prvních závodech jsme vybojovaly 2. a 5. místo a tím asi začala naše sportovní kariéra.

Z malé obtloustlé kobylky se začalo cosi klubat, něco, co nemá břicho pomalu až na zem a začíná to vypadat jako naděje pro mé začátky. Po dvou letech jsem přešla k jinému trenérovi i do jiné stáje - do Rudné u Prahy. Ale jelikož jsem Sanynku měla doma, tak jsme dojížděly na tréninky ''po kopytě''. Pravidelně jsme trénovaly a obě jsme se ze všech sil snažily zlepšovat. A myslím, že usilovná práce byla časem vidět.

V roce 2009 jsem úspěšně se Sany složila licenci a mohly jsme se vydat na oficiální závody. Jelikož Sany měřila 142cm, tak jsme se vešly do kategorie pony B. Naše první závody byly na Císařském ostrově. Sice se nám moc nedařilo, ale i tak jsem měla radost z toho, že jsem se vůbec dostala ''tak daleko'';-). Ze začátku jsem poslouchala na závodech nespočet narážek typu: "Co tady s tím haflingem dělá?!","Se asi spletla, ne?!". Ale musím na druhou stranu přiznat, že mi to dalo obrovskou motivaci k tomu, že všem dokážu, že i s haflingem se dá sportovat ve vysokých soutěžích.

A tak se taky stalo. Později jsem si na závodech připadala jako soupeř, a ne jako pouhý jezdec do počtu. Trénovaly jsme dál, protože jsme chtěly jezdit co nejvyšší soutěže na závodech. Dostaly jsme se na úroveň ST**. V tomto roce jsme se taky kvalifikovaly na MČR pony. No, žádná sláva to nebyla, ale i tak jsem na Sany byla pyšná a doufala jsem, že se znovu kvalifikujeme další rok a že se nám tentokrát bude více dařit. Ještě tentýž rok jsem se se Sany zúčastnila mistrovství evropy haflingů v Italském Meranu. Byl to krásný zážitek a nakonec jsme skončily v polovině výsledkové listiny. Možná, že jsem neměla moc důvod, ale byla jsem šťastná!:-) Vážně to tam bylo fajn. A ty zkušenosti jsou k nezaplacení!
Tento rok hodnotím jako velice úspěšný, protože jsme v jednom roce zvládly licenci, MČR pony a ME v Itálii.

V roce 2010 jsme se opět kvalifikovaly na MČR pony a tentokrát se nám dařilo. První den byly dvě kola stupně S**, která jsme celkem zajely za 1 tr.b. a to jen kvůli času. I přesto jsem se radovala. Druhý den bylo finálové kolo ST**. Musím uznat, že pořadatelé nenechali nic náhodě a připravili technicky velmi záludný parkur, který prověřil schopnosti všech zúčastněných. Nevěřila jsem pomalu ani tomu, že parkur vůbec dojedeme. Hlavně když jsem při prohlídce parkuru viděla trojskok, ze kterého mi moc dobře nebylo. Soutěž odstartovala...

Jela jsem pravidelným tempem, které nám při takovéto výšce parkurů vyhovuje. Zatím celý parkur čistě, včetně trojskoku a předposledního dvojskoku a před námi byla poslední překážka. Osudná poslední překážka, kterou jsme bohužel shodily. Se slzami v očích jsem odešla z parkuru. Ale nebyly to slzy neštěstí, byly to slzy štěstí a radosti z toho, jak jsme to celé zvládly. Celkově jsme skončily na 8. místě a s velmi dobrým pocitem jsem odjela domů.

Byl rok 2011, na jehož začátku se mi stal nepříjemný úraz, jehož důsledkem bylo to, že jsem nemohla trénovat a tak jsme ten rok nikam se Sanynkou nejezdily. Užívaly jsme si pohody na vyjížďkách a s sebou jsme brali mojí mladou naději, valacha Achaba (po Al Campo).

Bylo 19. července...

S kamarádkou jsme byly domluvené, že v 6 ráno vyjedeme na vyjížďku. A tak se taky stalo. Krásně jsme se projely. Byly jsme asi půl hodiny od domova, když Sany začala divně zpomalovat a vůbec se jí nechtělo jít. Šly jsme zrovna po poli, tak jsem si myslela, že má třeba kamínek v kopytě nebo tak něco. Tak jsme došly ke konci. Tam jsem ze Sanynky slezla a když jsem jí zvedla nohu, tak málem upadla. Nedokázala udržet rovnováhu a pořád se snažila jakoby si sedat. Okamžitě jsem z ní sundala sedlo a přendala jsem ho na Achaba. Příznaky vypadaly na koliku, tak jsme jiokamžitě začaly vodit. Ušly jsme asi 100 metrů a Sany zase vypadala, jako by jí nic nebylo. Zavolala jsem veterinářku. V tu chvíli začala Sany opět padat a dlouho jsme ji na nohách neudržely.

Po chvíli dorazila veterinářka. Sanynce dala nějaké léky a měli jsme čekat, zda se postaví. Po 15 minutách úmorného čekání jsme usoudili, že Sany budeme muset převést na kliniku, už v té době byla v kritickém stavu, ale nechtěli jsme to vzdát a na kliniku ji převezli. Jelikož Brno bylo až příliš daleko , zvolili jsme Heřmanův Městec. Při čekání na přepravník jsme zjistili, že kvůli křečím ze sebe Sany doslova vytlačila močový měchýř. I přesto jsme ji dostali do přepravníku a vyrazili jsme.

Byli jsme na klinice. Sanynce dělali různá vyšetření. Pohledy veterinářů mě děsily. Seděla jsem tam na židli a přišla za mnou doktorka, ať s ní jdu do její kanceláře. Tam mi vše sdělila. To, že už Sanynce nemůžou pomoct. Močový měchýř během cesty odumřel a už to nešlo napravit, ale proč se to stalo, nikdo nevěděl. Všechna vyšetření, kterými prošla, na nic neukazovala. Kolika to nebyla, tak to nakonec vypadá na nějakou otravu.

Musela jsem udělat to, co jsem si nikdy nedokázala ani v nejhorším snu představit. Se slzami v očích jsem podepsala souhlas s uspáním Sanynky. Poslali mě, ať se s ní jdu rozloučit. Asi půl hodiny na to mě poslali pryč. Nedokázala jsem se ani udržet na nohou. Bylo to hrozné...

Během jednoho dne uhasnul život báječné klisny s obrovským, bojovným srdcem.

Tímto jsem chtěla alespoň trochu zvýraznit její osobnost, kterou už mi nikdo nikdy nenahradí. Nikdy na tebe nezapomenu Sany!