Jedno ráno se vyhrabu z postele docela brzy a jdu ke koním. Jako vždy jsem domluvená s partou kamarádek a razíme na dopolední vyjížďku do polí a luk. Mám svoji strakatou „ponici", se kterou jezdím ven pravidelně, takže jsem vůbec nepředpokládala, že by měl být dnešek něčím výjimečným. No ale znáte to, koně rádi míchají naším osudem, především strakatí poníci :-).

Máme tu krásné zelené louky, kde se dá pořádně zacválat, a tak toho řádně využívám, holky jedou první a já se jim poslušně držím za zadkem, přece jim to „nenandám" s poníkem. Za pár vteřin ale poznávám, že se pomalý poník stává rychlou střelou, která ví, v jaký moment vyhodit. Strakatá si cválá vesele dál, zatímco já se válím po zemi. Z dálky slyším strašný smích se slovy, ať se sakra zvednu, přestanu simulovat, odchytím si poníka a jedu dál.

Normálně bych se tomu zasmála taky, protože kdo nepadá, ten nejezdí, ale když jsem si všimla prolomené ruky á la Harry Potter po tom, co chytal zlatonku, moc do smíchu mi nebylo. Moje pravé předloktí zaujímalo polohu pravého úhlu a kosti mi v ní zůstaly asi jen proto, že mám silnou kůži a nemám ráda krev. Levé zápěstí mi mezitím opuchlo a já ležela paralyzovaná na zemi, s nehybnýma rukama a na smrt vystrašenými kamarádkami za zády.

Jelikož jsem byla v ten den tak akční a nevzala si telefon, mohla jsem se jen modlit, že mi někdo přijede na pomoc, protože ta se v polích hledá fakt těžko. Právě začalo mých nejsprostějších 20 minut v životě, protože jen nadávání do všech svatých mi pomohlo zůstat při smyslech. Moje pomoc cválala na koni do stáje a já musím zpětně uznat, že ten čas vůbec neubíhal. Paráda, auto je tady, nový jezdec pro poníka na místě a já můžu do nemocnice.

Nasedám do auta a jedu, přičemž hrboly na cestě situaci vůbec nepřidávají. Už jsem z toho asi mimo, protože se směju a naznačuju kamarádce, ať mi to vyfotí, abych se pak mohla pochlubit, načež jsem byla bohužel odmítnuta a bylo mi jen nakázáno otevřít si okýnko, aby mi nebylo ještě víc špatně. Asi je všem jasné, co jsem v té situaci mohla dělat. Nic.

V nemocnici už na mě čekala mamka, která je díky bohu na úrazy od koní zvyklá, protože poslední jsem měla na Silvestra 2013, kdy jsem si zlomila pravé zápěstí poté, co jsem si dala rande se stojanem. Takže ani neměla hysterický záchvat. Na doktorech bylo jasně vidět, že nás koňáky v lásce moc nemají, neboť jsme v nemocnici dost často a jen jim přiděláváme práci. Na RTG se ukázalo, že ruce jsou zlomené obě, přičemž na levé to schytalo jen zápěstí, takže vlastně fajn stav.

Při mém štěstí se mi zlomenina v nemocnici otevřela a já na dětské JIP čekala na operaci. Je paráda, když si ráno všechny nehty nalakujete na černo a všichni se pak můžou zbláznit, aby je zase odlakovali. Operace dopadla dobře, pravou ruku mi narovnali, zadrátovali a po rameno dali do sádry, levá byla v sádře jen po loket, to asi proto, abych si zvládla utřít zadek.

V nemocnici jsem si poležela necelý týden, pak jsem mohla domů. Možná si teď říkáte, co se stalo s tím poníkem, který mě takto „zřídil". Abych pravdu přiznala, už po měsíci jsem na něm seděla zase, s rukama v sádře a s přísným zákazem doktorů. Jak asi sami víte, doktorský zákaz není pro správného koňáka žádným zákazem.

Ani po tom, co se mi stalo, jsem na koně nezanevřela, dokonce si myslím, že mě to posunulo hodně vpřed a já si se svým tehdejším poníkem hodně prohloubila vztah. Pro plno lidí jsem se stala bláznem, někteří mi od té doby říkají irongirl, protože železa jsem v sobě měla vážně dost.

No a teď, po téměř 2,5 letech? Nic byste nepoznali, úraz připomínají jen dvě viditelné jizvy, které mám na ruce. Je to jedna z věcí, o kterých můžu vyprávět a která se všem zaryje do paměti, pobaví nebo mě podle ní minimálně poznají a ptají se: „Tak to jsi ty, co sis polámala obě ruce?"

Nakonec ale všechny zajímá jen jedno. Jak sis teda vytírala ten zadek??

Příspěvek byl napsán do velké vánoční soutěže Navzdory všemu a všem... Vyhodnocení soutěže najdete v tomto článku: Kdo vyhrává ve velké vánoční soutěži "Navzdory všemu a všem"?

Vyhlásili jsme i speciální juniorské ceny a Lenka (16 let) získala knihu "Chov koní" z nakl. Brázda.