Fergie není kůň, který by vás ve stáji zaujal. Je to vcelku nenápadná klisna českého teplokrevníka, v zimě téměř černá, v létě až prožloutlá hnědka. Narodila se a vyrostla na pastvinách ve středních Čechách. Neměla žádnou zvláštní péči typu krmných doplňků atd., ale měla socializaci stálého stáda a hlavně volný pohyb v režimu 24/7. Zřejmě i díky tomu ve třech letech hladce prošla cca měsíčním rychlokurzem obsedání a základního přiježdění. Bez mrknutí oka následně absolvovala výkonnostní zkoušky s výborným hodnocením, na základě kterého byla zařazena do akceleračního programu jako velmi talentovaný skokan. Tím ale bezproblémová část jejího i mého života skončila.

Náhoda přihrála tomu, že ve čtyřech letech jsem Fergii spolu s její sestrou přijala do tréninku za účelem prodeje. Byla jsem druhá, první jezdec (který s ní absolvoval před rokem zkoušky výkonnosti), ji po pár dnech s nelibými slovy vrátil. Žádná vysvětlení nepadla, a tak se nevědělo, co se s klisnou dělo, ani co od ní čekat. Zřejmé bylo pouze to, že si nechtěla nechat nasadit ohlávku přes uši a horní polovinu hlavy vůbec, že byla velmi vznětlivá na sebemenší podněty a prchlivě reagovala na fyzický kontakt s člověkem. Těžko spekulovat, jestli to bylo dané povahou, nebo získanými zkušenostmi.

Když jsme štíhloučké kobylky přiváděli na naši pastvinu, byl podzim, sportovní sezona už u konce, a tak nebylo kam spěchat. Proto Fergie mohla absolvovat celý „obsedací proces" pěkně pomalu znovu, spolu se svou tříletou sestrou. To jsem ještě netušila, kam až se budu muset vracet. Jak Fergie viděla někoho s ohlávkou, vydržela dlouhé minuty prchat a několikrát se při nasazování ohlávky vymanit svými těkavými nevypočitatelnými pohyby. Nezbylo, než jí ohlávku nechat na pastvině stále, „lovit ji" na velkou zásobu pokaždé jiných pamlsků a samotnou manipulaci trénovat pouze v menším uzavřeném prostoru. Pokusy o nasazení uzdečky vypadaly obdobně. Kvanta pamlsků, ukolébavky, rozepnout všechny řemínky, nakonec na první dny i sundat čelenku.

Pracovala jsem s velkým počtem koní od čerstvě narozených hříbátek, přes remonty, po staré matadory a dobře jsem věděla, jak se chovat ke koni, který je plachý a není zvyklý na běžnou manipulaci. Fergie však byla něco extra. Každý kartáč jí musel člověk představit a velmi pomalu se s ním přibližovat k jejímu tělu. Nejdříve se jí dotknout rukou a poté po malých částech přikládat kartáč a současně s ním pomalu posunovat i druhou, vedle přiloženou ruku, a to pouze na méně citlivých místech, což u Fergie byla jen lopatka a bok. Každé další místo už vyžadovalo speciální dávku důvěry a dobré momentální naladění. Od poloviny břicha k zádi bylo navíc naprosto zakázané a specifické území. Poblíž se člověk nesměl bez dobrotivého svolení a absolutní soustředěnosti klisny ani postavit. Dotek pouhou rukou na břichu ještě dostatečně daleko před slabinou, vyvolával panickou hrůzu. O tuto polovinu těla měla ještě větší strach, než o tu přední.

Při veškeré manipulaci stačila malá chyba - při přešlápnutí strčit do kamínku pod nohama, udělat pohyb rychlejší než v pětkrát zpomaleném filmu, nedejbože kartáč upustit na zem, a mohlo se začít úplně od začátku. Práce s Fergií byla absolutně vyčerpávající po fyzické i psychické stránce. Třicet minut v blízkosti Fergie stálo podobně energie, jako kompletní péče a odježdění tří velmi složitých koní. Celé okolí se jí muselo přizpůsobit. Všichni se museli naučit, že jsou-li v její blízkosti, musí hlásit každý pohyb, nesmí vyjít zpoza rohu, aniž by dopředu klidným dlouhým tónem zapískali. Všichni věděli, že kde je Fergie, nesmí se nic šustnout, jinak vážně ohrožují moje zdraví. V úprku či úskoku Fergii nezabránilo, že je člověk v cestě. Důležité bylo utéct a tím se zachránit, člověk nečlověk, hlava nehlava, modřiny nemodřiny.

Práce pod sedlem probíhala se stejnou opatrností a stejně zdlouhavě. Sedlo Fergie přijímala na hřbet bez potíží, celkem samozřejmě. Celkem rychle se jezdec z pozice pytle přesunul do odlehčeného sedu a po kouskách jsme se posouvali a snažili se vyhnout jakémukoli překvapení klisny. Vše docela fungovalo, se stálou maximální pozorností jsem postupně brala Fergii na jízdárnu i na krátké vyjížďky a postupně přidávala práci. Klisna měla své mouchy, stále se všeho lekala, bála, uskakovala, později při cválání byla schopna bez mrknutí oka rázem cválat čelem vzad, aniž by člověk stihl jakkoli zareagovat, ale snažila se spolupracovat, a to bylo pro mě hlavní.

Jednoho dne jsme se za šera vracely z běžné práce v terénu, po kraji louky, kde jsme chodily téměř denně. Spokojené po práci, klid, pohoda, naprosto volná otěž, Fergie hlavu vytaženou až k zemi. Užívala jsem si ten okamžik, a to byla neprozřetelná chyba. Bez jakéhokoli varování klisna vyskočila záhadným způsobem do vzduchu. Za normálních okolností člověk vidí, že kůň chce dělat neplechu, má šanci s tím něco udělat, nebo si aspoň trochu vybrat, kde si ustele. Ale tohle byl mžik a bylo po všem. Dodnes netuším, co se stalo. Ještě než dopadla na zem kopyta, já už tam ležela. To byl okamžik, kdy jsem teprve objevila skutečnou obratnost a potvrdila si stálou nevypočitatelnost povahy Fergie. Od té doby sice nechám vytáhnout otěž, ale vím, že musím mít neustále jednu ruku připravenou přehmátnout a celé tělo velmi stabilní a pohotové, připravené svádět boj o pozici v sedle. A už nesčetněkrát se to vyplatilo. Fergie je prostě taková.

A má zvláštní dar vystihnout, kdy se mi zranění hodí opravdu nejméně. V době, kdy jsem její sestru připravovala na finále šampionátu skoku ve volnosti, v době, kdy jsem opravdu potřebovala být při síle, Fergie opět nezklamala. Při zavádění do boxu si nešťastně navlékla na zadní nohu ohlávku visící na vodítku uvázaném na mřížích. Ve spolupráci s dosud nepřekonaným strachem o svou záď vystřihla panickou, nekonečně dlouhou scénu ve formě hrabání a skákání předníma nohama kamkoli, i po mně co by vodiči, v tu chvíli ještě netušícím, co její hyperaktivní vskok do boxu a šlapání po mně způsobuje. Když se mi podařilo dostat se z podkoně a najít bezpečné místo, kam nemíří zběsilá kopyta, zároveň nepustit otěže a koně stále uklidňovat, zjistila jsem, o co jde a mohla klisnu natočit tak, aby tlak ohlávky povolil a ona se uklidnila. Ať žijí panic-karabiny. Dvakrát jsem se dostala do problémové situace a ani jednou karabina nepovolila.

Nicméně se mi podařilo Fergii na pár vteřin uklidnit, odvázat vodítko z mříží a pak ji nechat udělat krok stranou a z ohlávky tak nohu vyvléknout (jít rovnou sundat ohlávku z nohy by bylo naprosto jistě smrtelné). Apeluji tedy na všechny koňáky - ve vlastním zájmu odepínejte ohlávky z vodítek, nenechávejte je viset ve vzduchu. Ač se zdá sebeméně pravděpodobné, že se např. kůň jdoucí vpravo, dostane nohou do ohlávky visící vlevo, stane se to! Murphyho zákony fungují spolehlivě. Jsou koně, kteří zůstanou stát a počkají, až jim pomůžeme, ale to nebyl případ Fergie. A tak jsem předvádění sestry v 360 km vzdáleném Tlumačově absolvovala spíš jako kulhající přihlížející komandér a zvládla jsem pouze korigování tempa mezi skoky. Leč vraceli jsme se s úspěchem, jinak bych Fergii asi proklínala dodnes.

Když měla sestra soutěže za sebou, vše se otočilo - ona dostala slíbený odpočinek a Fergie začala pracovat víc. Překročily jsme spolu první bariéry pod sedlem a skočily první křížky. Nebylo žádnou výjimkou, když jsme se řítily jízdárnou se snahou utéct něčemu velmi nebezpečnému. Zásady práce podle Fergie: nenechat se za žádnou cenu přimět dojít až k těm pruhovaným obludám, pokud se něco šustne, utéct co nejrychleji a nejdále bez ohledu na cosi vlající na zádech, a zásadně se nepřibližovat k rohu, kde jsou naskládané překážky. S Fergií si zkrátka člověk vždy připadal nejen jako začátečník, ale i jako naprostý negramot.

„Pokud to vydržíš s nervama, bude dobrá. Nevím, jak dlouho to bude trvat, ale má na dost" zněla trenérova památná slova. A tak jsem držela, na konci sezony jsme si přilepily do zdravotního průkazu štítek licence, přešly dvoje hobby závody i oficiální ZM, Z. Každý ten parkurek mě stál všechny síly, snad i ty, co jsem neměla, ale vše jsme dojely maximálně s chybou, bez ostudy, poradily si i s rozeskakováním, dokonce i dovezly domu nějakou tu mašli. Snadné to vůbec nebylo, ale vládla spokojenost a naděje na slibné pokračování v příští sezoně.

Majitel ale začal naléhat, že se klisny musí prodat, aspoň jedna. Moje klisna stále nevyřešitelně marodila, a tak jsem se rozhodla, že si jednu ze sester nechám. Rozhodování nebylo snadné, ale vybrala jsem si pro všechny vlastnosti tu druhou. Byla klidnější, větší, dobře krmitelná, všechno jsem si ji naučila od začátku sama a podle svých představ, umístila se na finále skákání čtyřletých ve volnosti... Během pár týdnů ale majitel znovu trval na prodeji, tentokrát Fergie. Představy, co s takto problémovou a labilní klisnou bude, mě strašily i ve snech. Dala jsem koníkům volno, udělala jsem si odpočinkový a přemýšlecí víkend na chalupě a nedělní cestou zpět se opravdu zastavila podepsat kupní smlouvu. V pondělí jsem se přiřítila ke svým dvěma novým koním a hlásila jim tu radostnou novinu. Ale Fergie tentokrát neběžela vstříc. Jen se tak přišourala za ostatními a dívala se na mne jen jedním okem. Uslzená, oteklá, bolavá...

.... a tehdy jsme se s Fergií seznámili i my z Equichannelu. A rozhodli se s vámi podělit o dlouhý a bolestný příběh léčení koně, kterému život rozdal dost špatné karty. Fergie měla a má spoustu zdravotních problémů. Již od mládí byla špatně krmitelná, přestože dostávala krmení přímo z alchymistické dílny, několikrát diskutované s výživáři, trvalo skoro rok, než přestala vypadat jako týraná hlady. Věčné potíže přinášela i plochá, popraskaná kopyta. Horší ale byl sarkoid, který jí rostl mezi předníma nohama. Rostl pomalu ale jistě, byl nevzhledný a mimo jiné bránil v použití martingalu. To všechno byly ale „drobnosti", proti tomu, co začalo den po její koupi. Dlouhé martyrium opakujících se záchvatů měsíční slepoty na obou očích, při nichž klisna šílela bolestí a poloslepá se zraňovala.

Za týden budeme sledovat průběh a postupné zhoršování Fergiina stavu a povíme si více o tomto zákeřném onemocnění.