Plus fakt, že mám službu v práci. Dva dny, kdy mám celou stáj na krku úplně sama, a drahouškové čtyřnozí to samozřejmě moc dobře vědí. Mají moje víkendy precizně ošéfované: po pracovním týdnu půl dne řádně odpočívají, aby načerpanou energii posléze zúročili v rámci bojovek „kdo z koho", dle osvědčeného motta „čím víc pospícháš, milá Kateřino, tím později ti skončí pracovní doba".

Vlastně je dobře, že jsem na závody dorazila až po obědě. Naši koně odcestovali na místo činu s Ivou, zatímco já se tempem „rychle a zběsile" pokoušela o vyvrácení všech teorií o relativitě času. Čas totiž opravdu relativní je, takže budíček v pět, hop do auta a bez jediného zbytečného pohybu a ideálně rychlostí světla obstarat svěřené koně. A že všechno si udělám dopoledne, pak si odskočím zazávodit, a večer koně akorát zavřu a nakrmím. Zní to idylicky, ne?

Skutečnost je však taková, že tohle může vymyslet buď totální debil anebo masochista. Sice jsem všechno perfektně stihla, ale fyzicky jsem byla zralá na týdenní ozdravný pobyt v lázních, nikoliv na sportovní výkon, a při prvním pohledu na závodní kolbiště se mi chtělo jít se utopit. A ani bych nemusela jít daleko, protože vody tam bylo fakt požehnaně.

Co mě však konsternovalo ze všeho nejvíc, byla Iva, která tam strávila celý den, a která začala hnědého sedlat čtvrt hodiny před začátkem své soutěže. A která po obklusání zjistila, že nestartuje osmá, nýbrž třetí, a když se naprosto bezostyšně těsně před startem přímo z kolbiště zeptala, jak je rozeskakování, bylo jasné, že uvidíme zcela jistě její životní výkon.

A také že ano. Předvedli něco na způsob „kulový blesk", plynule přecházející v „hledáme překážku číslo šest a nemůžeme ji najít". A jelikož ji hledali velmi osobitě, smiřovala jsem se v duchu s možností, že ji třeba budou hledat dalších deset minut ne proto, že ji Iva nevidí, ale protože hnědý nejde zastavit.
Naštěstí šlo o mylnou domněnku, neboť šestka byla nalezena a rozeskakování dokončeno. A s potleskem, protože diváci nebyli pravidel ČJF znalí a bezostyšně Ivě napovídali.

Do další soutěže naši hnědý s bílým nastoupili proti sobě, a to v bitvě o mrkev. Před parkurem totiž proběhla audience, kdy má akční tchyně rozdávala úplatky, a jelikož mrkví byl lichý počet a Frostovi se nechtělo tu poslední půlit, nabídl ji coby výhru. A přesně tak se stalo.

První se na start statečně postavil bílý, který jako kdyby tušil, že mám v rukách vykydanou, nastlanou a zametenou celou stáj a v nohách nachozeno sto jarních kiláků (výběhy kilometry daleko jsou totiž nesmírně prima), a jemuž konečně (po nějakých sto osmdesáti letech) postavili parkur tzv. na míru.

Nedivme se, vždyť povrch byl v tak katastrofickém stavu, že stavitelé moc možností neměli, a tak vyrukovali s kurzem, kdy se vesele točilo doprava, a když už se muselo doleva, tak jen sporadicky. Hnát bílého stůj co stůj v čvachtavém písku se mi nechtělo, koneckonců jediné, co se mi v danou chvíli opravdu chtělo, bylo zalézt do postele a opustit ji napřesrok, a tak jsme si to tak nenuceně v klidu přeskákali, v dešti a vichru, zatímco mně ve sprše létajícího bláto-písku běželo hlavou, jestli vůbec stihnu přesun zpátky do práce za světla a jestli jsem nezapomněla kočku v klubovně. Základní kolo naštěstí obnášelo jedinou zákeřnost, a to nelogické točení před šestkou, takže hned po pětce strhnout řízení doprava (což jsem samozřejmě prokaučovala a museli jsme šestku skákat úplně šikmo). Spoléhala jsem na rozeskakování, kde jsme si střihli líbivý obrat, protože doprava se obraty střihají hezky; aby nás pak nás o 0,04 vteřiny porazili hnědý s Ivou, která naopak nasadila tempo „plnou parou vpřed" a „nic nás nezastaví" i bez obratu :-)

A tak mrkev vyhrál hnědý. A mně se naskytla naprosto dokonalá scéna, kdy hned po dekorování Frost výherci mrkev slavnostně předával, natáčel jej při tom mobilem a děsně se divil, že kůň do sebe výhru podivně souká (říká se tomu „tajemství podpínacího řemínku :-)").

Myšlenky o kočce v klubovně pozvolna přerušovaly představy, jak veselé a nevyběhané koně vodím z výběhu po tmě, jak bude kvůli blátu nutné všem koním umýt nohy a rovněž podlahu v sedlovně. A tím pádem vydrhnout i mycák. A také jestli zrovna dneska mladistvý hřebec vyzkouší se mi vytrhnout, protože jsou sakra už čtyři pryč a služebnictvo s večeří nikde. A také jak strašně hodně závidím všem těm, kteří teď koně nakládají, doma je pouze přesunou z vleku do boxu a můžou jít spát, protože můj spánek byl minimálně 90 km daleko a závisel na manýrách svěřených zvířat a množství čvachtavého bláta v jejich výbězích.

Z čiré setrvačnosti jsem si prošla kurz další soutěže, abych z ní vzápětí bílého odhlásila. A cítila jsem se najednou tak, tak, tak skvěle... Protože jsme mohli vyrazit, Iva s koňmi domů, já zpátky do práce.

Není nad skvělý pocit! :-)

Příspěvek byl napsán do velké vánoční soutěže Navzdory všemu a všem... Vyhodnocení soutěže najdete v tomto článku: Kdo vyhrává ve velké vánoční soutěži "Navzdory všemu a všem"?