V posledních letech se čím dál více pozornosti upírá k chovu koní tzv. „přirozeně" (to slovo je již natolik zprofanované, že některým po jeho přečtení naskakuje rudá mlha a dál již v četbě nepokračují - ty poprosím: vydržte).

Do širokého povědomí se dostávají osvětové články Ing. Jitky Bartošové, pojem etologie konečně přestává asociovat výzkumy víry a odkrývá svoji pravou tvář - vědní obor zabývající se studiem chování živočichů, v našem případě koní. Při projíždění českou kotlinkou čím dál častěji potkáváme ohrádky se stádečkem koníků zabořených v balíku sena, protože přístup k němu má mít kůň celodenně a taktéž má být přece celodenně (a celonočně) chován venku. Je to pro něj PŘIROZENÉ. Myslím, že málokdo z nás, koňáků, shledává cokoli přirozeného na stání koní po kolena v bahně promíchaném s hnojem, s hubami non-stop plnými, takže i valaši připomínají březí kobyly, v ohradách velikosti dvorku.

Ano, PŘIROZENÝ chov bychom našim miláčkům dozajisté přáli, ale ruku na srdce - není to jen sen? Kolik z nás má možnost vypustit oře na desítky a desítky hektarů pastvin? - které ale v konečném důsledku vždy někde svůj konec mají - a kde začíná oplocení, končí platnost onoho „přirozený". Takže se přimlouvám spíše za používání slovního spojení „venkovní chov" - tam, myslím, navozené asociace stojí nohama pevně na zemi. I když s hlavou často v oblacích...

Jak již v sérii svých článků MVDr. Dominika Švehlová dostatečně zdůraznila - přivézt si koně domů a zajistit jim adekvátní podmínky pro plnohodnotný non-stop venkovní život není ani jednoduché, ani levné. A v neposlední řadě ani organizačně tak snadné, jak si mnozí představují. Kůň, jakožto ze své podstaty stepní zvíře, evolučně uzpůsobené životu na pláních, zvíře pohybu a svobodně vyjadřovaných emocí, „zvíře dálek" - jak praví jedno arabské přísloví - potřebuje k naplnění tohoto všeho v prvé řadě dostatečný prostor.

Co znamená dostatečný prostor?

Obecně se počítá na koně 1 ha pastviny. To se krásně plní na podhorských pláních, kde krom ovcí nepotkáte většinou ani živáčka. Ale co v okolí velkých měst, kde je koncentrace majitelů sportovních a rekreačních koní největší? Jelikož se chci věnovat právě těmto oblastem, kde je největší poptávka po ustájení a přitom možnosti pastvy jsou často více než omezené, budu nadále vycházet právě z těchto těžkých rozporů: mnoho koní x relativně malá plocha. Jak ve střediscích na okraji Prahy, Brna, čítajících bez problémů 40 koňských hlav, zajistit svému zvířeti denní potřebné kilometry pohybu?

Pominu-li kolotoče pro koně, běžecké pásy a různé trenažéry, budu-li se držet onoho pomyslného (a již raději zavrženého) slůvka „přirozený", tedy vlastně „venkovní" - zůstává mi snad jediné možné řešení:

• maximálně prostorný základní výběh (ať už ve stylu „paddock paradise" nebo „klasika") s
• dostatečným přístřeškem (minimálně dva velké vchody/východy, aby nedocházelo k blokování hierarchicky slabších jedinců uvnitř či venku),
• zpevněné plochy kolem krmišť (na větrných stanovištích ocení koně u sena vyřešené závětří) - a odtud, z tohoto „základu",
• zavíratelné vstupy na jednotlivé pastviny.

Vycházím z předpokladu, že v těchto oblastech nemá pastva koně „uživit", to hravě dořešíme senem, ale že slouží jako zpestření dne, oživení jídelníčku a především jako „kilometrochod". Na těchto malých prostorách vyvstává základní problém:

Jak udržet menší plochu pastvy, než je doporučený hektar na koně, po dlouhá léta v bezvadném stavu?

O zásadách údržby pastvin tu psát nebudu, myslím, že na toto téma vyšlo již článků dost a dost. Zmíním jen pár osvědčených rad, které platí, zdůrazňuji, pro pastviny plochou nedostačující drženému množství koní:

Stará dobrá zkušenost moudře radí pastviny během roku střídat (viz rotační pastva). Na rozdíl od šťastných majitelů nekonečných lánů pro pár koníků, kteří nemusí rotovat vůbec, případně těch šťastlivců, kterým opravdu vychází hektar na koně a rotují tedy v zaběhaných a vícekrát již popsaných zákonitostech, se nám z okrajů měst, s koňmi spíše třemi na hektar, než jedním, může jen zdát, že koně z pastvy vyženeme při výšce trávy 10 cm a rotujeme na dalším oplůtku - to bychom také nemuseli pást vůbec. Většinou necháváme koně v jedné pastvině tak dlouho, dokud dobře nepropasou, což bohužel znamená místy vykousáno téměř na hlínu, místy stojící ostrůvky jen spoře oždibané, vysoké trávy. Teprve potom tento kus pastvy zavíráme, ošetříme, pohnojíme - a koně ze základních výběhů přepouštíme zas do dalšího oplůtku.

První roky koně pasou pastviny poměrně dobře a bez zbytečných ztrát, další léta již mají svá kálecí místa i přes veškerou údržbu rozšířena do více částí pastviny a je stále náročnější udržet malou plochu pod náporem tolika kopyt pěknou a zdravou. I proto platí železná zákonitost - v období bahen nechávat koně v základním výběhu, nedovolit ničit porost. Je-li možnost po žních zpřístupnit na mokrou část roku po sklizni obilí uvolněné plochy (a pošetřit tak pastviny), je ideální nechat koně cca od září vypásat obrostlá strniště, která lze zorat a oset např. ovsem až v jarních měsících následujícího roku. Další rok orat tuto plochu opět včas, ale jinou plochu po sklizni obilí zase koním přes podzim a zimu takto zpřístupnit.

Přes léto, kdy koně mají do pastvin otevřeno ze základního výběhu stále, doporučuji po větších deštích pastviny na několik hodin až dní (podle intenzity srážek a následného počasí) zavřít a koně nechat v základním výběhu u sena. Těch pár hodin to koně snadno vydrží, většinou bývá potíž spíše s majiteli, kteří si představují mít miláčky na pastvině neustále, bez ohledu na stav podloží.

Jak řešit pohyb koní na menších plochách?

Základ je určitě sledovat konkrétní stádo a zamezit zbytečnému postávání u sena v základním výběhu. Což se děje samozřejmě teprve až odezní první euforie koníků z trávy a až porost poskytuje méně vydatnou možnost pastvy. Raději tedy např. v suchý rok při horší pastvě volit možnost přes den nezakládat do krmišť seno, abychom koně zbytečně nelákali k jednoduššímu příjmu potravy (chceme pohyb), než je (zvláště na již vypasenějších porostech) stálé popocházení za trávou. Mnozí pohodlní čtyřnožci dají totiž přednost plné hubě sena, než vykusování nižších, seschlých travin. Tlusté koně striktně „nutíme" se pást, v krmelcích část dne necháváme např. jen krmnou slámu (pokud i té dá kůň přednost před pohybem na pastvině, necháme raději krmelce prázdné). U koní v horším výživném stavu je možnost příkrmu na pastvinách v podobě hromádek sena, u kterých koně, zvláště početnější stádo, „neparkují" tak staticky, jako u krmelce. Pokud je stádo namícháno ze snadno krmitelných a naopak hubených koní, je lépe uvažovat o rozdělení na stáda dvě, příp. tlustým jedincům přes den nasazovat pastevní náhubek, který poslouží i u hromádek sena.

Zima - úskalí, na němž troskotá nejvíce přívrženců volného venkovního chovu

Pokud se ze zimy nemá stát strašák, je potřeba v prvé řadě nastartovat sám sebe - přehodit výhybky a začít uvažovat ne jako lidský druh rozmazlený přetopenými domácnostmi, který do mrazu vyráží v riflích bokovkách, bez čepice a s výstřihem pod nedopnutou bundičkou - a než se dočká na zastávce příjezdu autobusu, je přesvědčen, že při neskutečných mínus pěti musí nutně umrznout. A co teprve ten jeho chudáček koníček tam někde vyhozený na pláních!?

Pokud se zdárně oprostíme od lidského vnímání pohodlí, uklidníme se četbou odborných článků o teplotním komfortu koní a stvrdíme to vlastním pozorováním našeho stáda, možná zjistíme, že zima pro koně nemusí být žádný strašák, vysávající jim životodárnou mízu z těla. Je na nás, dáme-li našim miláčkům možnost být koňmi se vším všudy. Bohužel zadekováním koně a postavením ho k balíku sena asi příliš šancí jeho "přirozenosti" nedáváme.

Takže jak v zimě?

Naprosto základní pro venkovní celoroční chov je zpevnění nejpoužívanějších ploch (plus kvalitní střechy nad přístřešky). Myslím, že je celkem jedno, jakou variantu zvolíme, jestli budeme utužovat kopyta makadamem (a šedivět při vysbírávání hromádek z něj), nebo položíme betonové panely (okutým koním některé typy hodně kloužou), staré dřevěné pražce (bohužel nemám zkušenost) či gumovou dlažbu a desky (zkušenost naopak výborná, jen kopyta neotužíme). Důležité je prostě zpevnit. Protože nutit koně v některé nepovedené zimy i několik měsíců žít v bahně nemá s ničím rádoby přirozeným co dělat. Kůň se rozbahněným místům z velké většiny vyhne - má-li tu možnost. Přestože se v bahně s chutí vyválí, neznamená to, že v něm chce stát, chodit, ležet, žrát, žít...

Dále známá věc - rozmístit krmiště a napáječky tak, aby se zvířata byla nucena co nejvíce pohybovat. Já osobně dodám, že na čím více místech krmiště/hromádky sena/žrací bedny/skruže budou, tím více koně za den nachodí. Také čím více ztížíme dosažitelnost sena (sítě s malými oky, různé zpomalovače v podobě roštů na žracích bednách, nebo obyčejné promíchání sena se slámou), nejen zpestříme koním jednotvárný den, ale taktéž pozitivně stimulujeme jejich pohyb - co když to ve vedlejší skruži/bedně jde do huby nacpat rychleji a pohodlněji? Pokud zamrzne, nebojte se o pastviny a otevřete je, tam je to samozřejmě s pohybem bezkonkurenční. Ale opět, jako v létě po dešti - hlídat a pokud po ránu zamrzlá plocha začíná v poledne pod náporem sluníčka rozmrzat, koně vyženeme zpět do základního výběhu a pastvinu zavřeme.

Volba dekovat/nedekovat již přísluší každému majiteli. Já ze své mnohaleté zkušenosti mohu napsat jen tolik: pokud je dobře, zdůrazňuji DOBŘE, vyřešen základní výběh, koně nestojí v mokrém bahně, bez pohybu, mají dořešená závětří u sena i prostorná suchá místa pod střechou k postávání v nevlídné dny - deka není třeba ani pro starší (zdravé) jedince. Pokud z jakéhokoli důvodu koně přístřešek nevyhledávají, raději stojí na větru a dešti než ve výrazně pohostinnějším závětří, je něco v nepořádku - většinou umístění přístřešku např. v místech, kde při větru za zády stěn šustí větve stromů a koně se plaší, nedůvěřují těmto zvukům a raději volí místa „bezpečnější", v otevřeném prostoru. Také pozor na materiál na střechu přístřešku - pokud použijete např. holý plech, je docela jisté, že při deštích se koně budou suchu pod takovou „děsivě bubnující" střechou spíše vyhýbat. Proto pečlivě zvažujte materiály, stanoviště i orientaci (podle převládajících větrů) otevřené stáje pro koně, zkoušejte a pozorujte. Většinou, jakmile již stavba stojí, nebývá snadné předělat uzpůsobení základního výběhu tak, aby přístřešek koním plně vyhovoval - a tedy plnil svoji funkci. Nechceme přece koně v dešti venku - chceme, aby se sami „inteligentně" rozhodovali, kdy se už schovat půjdou a kdy ještě není potřeba.

Na závěr snad jen dovětek:

Pokud chcete nechávat koně venku z důvodů FINANČNÍ ÚSPORY, nedělejte to! Stejně, i při venkovním chovu, boxy a veškeré zázemí potřebujete (úraz, nemoc, příjezd kováře v deštivý den, ...), takže vlastně budujete cosi navíc - obyčejný výběh totiž opravdu koním chovaným celoročně venku nestačí. A v neposlední řadě - zvláště přes zimu vám koně v seně sežerou mnohem víc venku, než v boxovém ustájení s výběhem.

Naopak vy, kteří chcete FINANCE VLOŽIT, zjistíte, že vskutku stále a nekonečně máte do čeho - potřeba často i náročných vychytávek, předělávek a inovací je nekonečná, zvlášť pokud nejste finančně tak dobře zajištěni, že můžete budovat nárazově celý areál, ale předěláváte stávající „klasické" prostory...

Postavit kvalitní venkovní ustájení pro větší množství koní je pro lidi s běžnými příjmy běh na dlouhou trať - tak ať zdárně doběhnete!