Dříve, kdy nebylo možné mít svého koně a každý musel projít oddílovou „školou", se prakticky nestávalo, že by člověk potkával jezdcenerespektující základní etická pravidla. Nováček dostával „sodu" jak od vedoucích, tak od služebně starších kolegů, a pokud se nedokázal přizpůsobit, většinou byl „vyštípán". A poté, co si všechna pravidla osvojil a naučil se trochu jezdit, se stal mazákem a s velkou chutí drezíroval služebně mladší... totiž chtěla jsem říci vštěpoval jim správné chování. Dnes si koně může pořídit skoro každý a některé zásady se vytrácejí - pojďme si je zrekapitulovat.

Psaná a nepsaná pravidla

neboli řád stáje by měl být k nalezení (i bez dlouhého hledání) v každé pořádné stáji. Z něho by mělo být jasné, co je a není v konkrétní stáji dovoleno, jaký denní režim koně mají, kdy je a není vhodné za nimi chodit (váš kůň vás bude opravdu milovat, když ho vytáhnete pod sedlo zrovna v době, kdy se jeho kolegům rozdává večeře). Tyto věci není radno brát na lehkou váhu, protože při jejich nedodržování rozumný ustajovatel raději vyprovodí vás, než aby toleroval narušování chodu stáje a řešil potíže.

Zastavme se spíše u těch nepsaných pravidel. Jsou totiž věci, které sice nikde zakázané nejsou, ale spolehlivě vám otevřou kudlu v kapse. Třeba když takhle přijdete do stáje a vidíte majitele, který nemůže odlovit svého koníčka ve výběhu mezi ostatními a nenapadne ho nic lepšího, než si zahrát na Montyho Robertse a vyzkoušet, jestli nezafunguje napojení. Nepřeháním, i s takovým jednáním jsem se (již před pár lety) setkala a jen němě zírala, jak můj kůň s několika dalšími panicky lítá po výběhu, protože samozřejmě oni nezůstanou stát, když je jejich stájový kolega naháněn. A protože se koníček ne a ne napojit, majitele nenapadlo nic lepšího, než do rozvášněného stáda přinést kyblík s ovsem. Po chvíli přišli všichni, vyjma toho jednoho jediného a vypukla teprve ta správná mela. Jak to skončí, jsem nečekala a pána vykázala. Takže je to s podivem, ale existují lidé, kteří nevědí, že (cizí) koně ve stádě se nehoní, nekrmí a chodit do stáda s kyblíkem je zpravidla koledování si o malér (pokud koně na tento způsob krmení nejsou navyklí).

Je-li potřeba manipulovat s cizím koněm, mělo by se tak dít klidně a slušně a pokud k tomu nejsme pověření (a nejsme ošetřovatelé), cizí koně nevychováváme. Jestliže s cizím koněm manipulovat musíme a je s ním problém, pak je rozhodně na místě si nejprve vyjasnit postup s majitelem koně. Naopak ale každý správný koňák, když si jde do výběhu pro svého koně, hodí okem i na koně ostatní. Pokud najde čerstvou ránu, masku visící na jednom uchu nebo koně zamotaného do deky, situaci řeší (buďto na místě nebo konzultací s majitelem) a neobrátí se k němu zády. Podobně najde-li ve výběhu nebezpečné předměty nebo poškozené hrazení.

Pokud ve stáji nejsme sami, neměli bychom koně nechávat navolno bez dohledu v prostorách, které k tomu nejsou určené. Asi je na zvážení každého, zda cítí potřebu koně vázat na čištění, ale v momentě, kdy odcházím, by kůň měl být v zavřeném boxu, uvázaný, nebo by ho měl někdo držet. Samozřejmě, i zde funguje domluva. Obecně je totiž dobrý nápad sdělit ostatním, co se chystám provádět, pokud se jedná o něco nestandardního, nebo hrozí, že by se to mohlo dotknout jejich koní. Například, když se mi kůň trhá z úvazu a já se rozhodnu, že ho to budu učit ve chvíli, kdy na úvazišti stojí dalších pět koní, dá se očekávat, že může být trochu veselo a že ostatní koně nemusejí jen v klidu koukat, jak jejich kolega šaškuje.

Známkou dobrého vychování je také uklízet po sobě, ať již „erární" věci, koňské koblihy, vyčesané chlupy nebo to, co vyškrábneme z kopyt. A pokud si chci od někoho něco půjčit, měl bych se rozhodně zeptat a poté vrátit věc nepoškozenou na své místo - že to někteří lidé „nevědí", je bohužel smutný fakt. Stejně jako to, že ve stáji a koním pod nos se nekouří.

Ráda bych zmínila ještě jednu věc, která patří ke slušnému vychování, ale nebývá dodržována a velice kazí ovzduší ve stájích. Je zcela na mně, co si o kom myslím a s kým se chci a nechci blíže bavit, ale je velice neslušné, přesněji řečeno hulvátské dávat ostatním jezdcům najevo svou nadřazenost. Klidně si můžu myslet, pokud mi to připadá jako dobrý nápad, že já jsem lepší, protože a) mám lepšího koně, b) jsem u koní déle, c) jezdím lépe nebo d) jsem „sportovec", zatímco „von je jen vobyčejnej hobík, co je rád, že se na tý kobyle v tom lese udrží". Nechám si ale pokud možno tenhle názor pro sebe a budu se striktně držet toho, že ve stáji jsou si všichni lidé rovni. Všichni tam jsme proto, že máme rádi koně a že si chceme užít čas, který na ně máme, a to pokud možno příjemně. A jestliže dotyčný nenarušuje náš prostor a svému koni neubližuje, necháme mu svobodu jednání a zdržíme se nevyžádaných rad. Pomoc nabízíme pouze, pokud dotyčný projeví zájem.

Psi, děti a jiná zvířátka ve stáji

To jsou tvorové, kteří opravdu dokážou nadělat zlou krev. Kůň je zvíře přirozeně lekavé a vyběhnuvší dítě nebo pes ho dokáží slušně rozhodit. A protože jsou to koně, kdo jsou ve stáji doma, měly by to být děti a psi, kteří se přizpůsobí. To by si měli lidé uvědomit, o bezpečnosti nemluvě. Dětem i psům je potřeba odmalička vštípit, že ve stáji a kolem koní se neběhá a nekřičí/neštěká. A že se neběhá a nebafe na koně ani na jízdárně a v jejím bezprostředním okolí, zejména pokud na koni sedí další dítě. Většina psů i dětí je při troše důslednosti vychovatelná, ty ostatní nezbývá, než nepustit z dosahu.

Dítě by se mělo odmala učit dobře známé bezpečnostní zásady - tedy přicházet ke koni pomalu, oslovit ho, neběhat kolem zadních nohou, atd. Ale i když je zná, do cca 10 let (někdy až do dvaceti :-), by se nemělo pohybovat ve stáji bez někoho zodpovědného, kdo o něm „ví", protože zaujetí hrou může být tak silné, že zásady jsou zapomenuty.

Slušné chování na jízdárně a v terénu

Jízdárenská pravidla vyhýbání se jsou natolik známá, že je zde nemusím rozebírat. Jejich neznalost a nedodržování svědčí o slušné míře ignorance. V některých stájích ale platí ještě jedno pravidlo - absolutní přednost nezkušeného jezdce. Pokud tedy jezdíme se začátečníkem nebo málo zkušeným dítětem, které je rádo, že koníka udrží na stěně, můžeme se domluvit, že se nemusí vyhýbat. Zpravidla to bývá bezpečnější. V každém případě ale, nejsme-li na jízdárně sami, bychom měli jezdit čitelně. Tedy držet se známých jízdárenských figur a cviků a dávat najevo sestavením koně a pohledem, kam jedeme. Když projedeme roh a hledíme rovně, protijezdec nemá šanci poznat, že budeme dělat kruh.

Samozřejmostí by měla být ohleduplnost, především při lonžování, protože koně rádi své chování řídí podle toho, co vidí. Pokud víte, že si koníček na lonži bude chtít „protáhnout šunky", je vhodné varovat spolujezdícího. Také v případě, že musím rázně pobídnout lonžovacím bičem, je dobré se rozhlédnout, protože když jste nic netušící skloněni ke sbírání koňské koblihy a kousek od vás zasviští nejprve bič a hned potom kopyta, není to nic příjemného. Lonžování je vůbec kapitola sama pro sebe, platí, že byste vždy měli lonžovat tak, aby se kolem vás dalo bezpečně jezdit a nikoho při tom neohrožovat.

Když dojde na terén, překvapivě mnoho lidí neví anebo „neví", že koně nemají co dělat na zasetém poli, v obilí a ve vysoké trávě před posečením. Pak není divu, že jsou jezdci „na kordy" s majiteli zmíněných pozemků. Také není slušné v bahnitém období rozdupávat cesty, kudy často chodí pěší, protože to dříve nebo později skončí obecnou nevraživostí vůči koním. Jednoduše řečeno, jezděte tam, kde nenaděláte škody.

Při potkávání cizích lidí je slušností přejít do kroku a vyhnout se, přičemž jezdec by měl zdravit první a slušným protijdoucím poděkovat. Pokud potkáme cizí koně, je potřeba myslet na to, že ne všichni koně jsou dobře zvladatelní a je nutné je míjet krokem. Procválat kolem cizího koně je velmi neohleduplné a neříká o vašem vychování nic dobrého. Potíže bývají s cyklisty, jednak jsou tiší a rychlí, takže nikdy nevíte dopředu, kde se objeví a navíc, nejen moje osobní zkušenost říká, že bývají mnohem více nepříjemní a méně tolerantní než ostatní, s nimiž se v přírodě setkáte. Tam pak nezbývá, než se mít na pozoru a raději se jim klidit z cesty. Zejména máte-li vznětlivějšího koně, protože přeci jen, poslat kopytem na zem si někdy i nezaslouží. :-)

Prověrkou slušného chování a ohleduplnosti je pak společná vyjížďka. Zde platí několik zásad, bez kterých ji můžete ostatním pěkně znepříjemnit.

• Zásada 1: od stáje a ke stáji se chodí vždy krokem. Netřeba rozebírat ani zdůvodňovat.
• Zásada 2: společná vyjížďka se řídí vždy podle nejslabšího. To je heslo, které platí na kterékoli terénní túře a platí i na koni a jistě je jasné.
• Zásada 3: Předem hlaste své úmysly. Jezdec, který před vámi nečekaně naklusává, nacválává a bez varování přechází zpět do kroku, je slušně řečeno na zastřelení. Je to nepříjemné pro jezdce, nebezpečné pro koně (kopnutí, zášlap) a labilnější koně to velmi stresuje.
• Zásada 4: Nikdy nepřecházejte do vyšších chodů, dokud nejsou všichni jezdci na dobrém povrchu a připraveni. První jezdec by si měl být vědom, že i když on má před sebou už krásnou louku, za ním jsou koně, kteří jsou ještě uprostřed silnice. A pokud on to vesele odpíchne, chudáci vzadu si na asfaltě můžou slušně zabruslit. To samé se týká i slézání svahů a překonávání úseků, kde je nutné jít krokem a opatrně.

Při jízdě ve skupině nezapomínejte, že každý kůň je jiný a každý jezdec jinak zkušený. Pokud jedete sami nebo se stejně zkušeným parťákem, můžete si dovolit věci, které ve skupině mohou skončit fatálně - třeba hromadným úprkem. Ve chvíli, kdy koním zavelí stádový pud, mohou být i jinak hodní a ovladatelní koně nevyzpytatelní a potenciálně nebezpeční. Myslete proto i na a za ostatní a potenciálně rizikovým situacím (např. cvalu z kopce) se vyhněte.

I koně si zaslouží trochu etiky

„Kdokoliv se zabývá koněm, přebírá odpovědnost za toto živé stvoření, které mu bylo svěřeno."

Podobných citátů, zdůrazňujících naši odpovědnost za koně, najdeme spoustu. Že kůň není nářadí, ale živý tvor, víme taky, proto jen stručně. Pokud chceme po koni práci, musí být v odpovídajícím výživném a zdravotním stavu a měli bychom mu zajistit vhodné podmínky k práci, mj. slušný povrch, padnoucí výstroj, ochranu před mouchami. Není fér ke koni s ním skákat na tvrdém hrbolatém plácku nebo se na něj zlobit, že se nedokáže soustředit při náletech mračen muchniček a komárů. Stejně tak není fér koně zatěžovat nárazově (celý měsíc ho nechat ve výběhu a pak si vyrazit na skokový trénink nebo celodenní výlet) ani přetěžovat - žádný kůň si nezaslouží na jízdárně „být drcen" dvě hodiny. (Pokud dojde k tak výjimečné situaci, že se s koněm pracuje delší dobu, jsou nutné přiměřené přestávky a zátěž tomu uzpůsobená.)

Velmi kontroverzní je otázka vyvázání, ostruh a ostrého uzdění. Domnívám se, že nelze šmahem odsoudit tyto pomůcky jako neetické, jsou případy, kdy je vyvázanému koni lépe, než kdyby ten, co mu sedí na zádech, ještě držel otěže. A lepší jemné pomůcky ostřejším udidlem než přetahování se s koněm na jemném. Je ale potřeba si neustále připomínat, že to jsou mocné zbraně a podle toho s nimi zacházet. Podobně je to s tresty, trest lze buďto použít - je-li na místě a přiměřený - nebo také zneužít. Je nejen neetické, ale i velmi surové trestat koně, je-li „v pasti", tedy zahnaný do rohu na jízdárně nebo v boxu, a používat ostruhy a bič ve chvíli, kdy koni znemožníme pohyb vpřed (např. vyvázáním a pevným držením). To není trest, to je surovost, navíc zcela zbytečná - vyděšený kůň se nic nenaučí. Asi není třeba dodávat, že trest by nikdy neměl vést ke zranění koně - „jelita" po biči nebo krvavá huba je neomluvitelnou ostudou jezdce (pokud se kůň sám nekousne, což se může stát dokonce i na bezudidlovce).

Samozřejmostí, která ale samozřejmá občas není, je také postarat se o koně v období zranění, nemoci nebo ve stáří. Není potřeba hned odsuzovat člověka, který prodá koně, pro kterého již nemá využití, pokud se jedná o koně, který je využitelný někým jiným - a ne jen jako sekačka na trávu. Prodávat (nebo darovat) ale koně nepojízdného, problematického, vyžadujícího speciální péči, je velice na pováženou a v takovém případě je humánnější uspání.

 

PS: Sebekriticky přiznávám, že je to článek nezáživný, poučující a nic nového nepřinášející. Přesto se domnívám, že je potřeba, aby byl napsán (a dost možná i vytisknut a vyvěšen v některých stájích).