Prostě výkonné baby, které to, co zvládaly před dětmi, zvládají i po nich. Které se nevzdaly ani osobních koníčků, ani velkolepých snů. Pohodářky, tak je alespoň vidí okolí. A jak se vidí ony samy?

Barbora Svobodová (32), máma 3 malých holčiček:

Jsem odjakživa koňák a tím také zůstávám, i jako matka dětí. Manžel (nekoňák, ale milovník zvířat) chtěl moc moc syna. A přiznám se, že já také. Šli jsme do dítěte s tím, že pokud se povede kluk, bude nám jeden stačit. :-) No a vidíte – běhají nám tu po statku 3 holky :-) Ale toho vysněného klučíka nevzdáme, jen ho trochu odložíme… přece jen finanční stránka dnešního světa se nedá házet za hlavu, brát v úvahu ji musíte. Takže v současné době (jsem na mateřské) se snažím chod statku vést více k výdělečnému směru.

Kravku na mléko jsem tu nechala, slepice vidím také jako přínos, ale jinak jsem zrušila veškeré kozy i ovce, ty jsem se ráda mít nenaučila, a místo nich jsem nabrala koně na ustájení. Počty vlastních koní jsem zredukovala – prodala se hříbata, na která nemám dost času, a nechaly se jen starší kobyly. Máme tu již pátým rokem velké sucho, takže každá travní plocha k pastvě je vzácností. Dohodla jsem se s manželem (chodí do zaměstnání), že dokud jsou lidé ochotni platit svým koním pastviny, bude rozumnější neubírat místo kozami ani ovcemi. Samotné ustájení nevydělá nijak mnoho, ale pořád lepší, než nedělat na mateřské nic souvisejícího s kopyty. :-)

Mám s majiteli koní dohodu, že si některé mohu půjčovat na vyjížďky s turisty, takže se snažím alespoň čtyři dny v týdnu přivydělat tímto způsobem na naše vlastní kobyly. Hodinová pohodová procházka pod nejezdci koním neublíží a pokud jsem schopná zařídit si hlídání (což jsem, manželova maminka bydlí jen kousek od nás a ochotně za holkami odpoledne v tyto dny přijde, občas hlídají i ženské, co mi sem chodí jezdit na koně – jsou skvělé kamarádky!), nevzdávám se žádné možnosti, jak v jezdecké branži pokračovat.

Rozhodnutím mít děti jsem se nestala jinou osobou – moje potřeby jsou stále velmi silně spjaté s koňmi. Bez nich si život prostě neumím představit… Ráno vstanu před dětmi a utíkám nakrmit, potom se postarám o holky a společně jdeme (za každého počasí) vypustit na noc boxované koně a udělat hnoje, také posbírat u venkovního stáda z nočních výběhů bobky. Dolijeme společně vodu, s tím už pomáhá nejstarší Rozárka, napouští hadicí kalfasy. Nejmladší Natálka je batole, takže ji nesmím spustit z očí – je velmi pohyblivá, neustále mi někam utíká a nechce být v šátku ani v kočárku, potřebuje zkoumat svět po vlastní ose :-) – je to občas dost psycho, uhlídat všechny a ještě se dobře postarat o stádo. Večer bývám docela hotová… A pokud se malá v noci budí, druhý den si říkám, jestli mi ta honička stojí za to? Jenže jo, stojí – prostě tak žít chci.

V současné době tu mám 12 koní, z toho dva větší poníky. Manžel má své zaměstnání, krom toho se stará o technickou stránku stájí a pastvin, já o běžný chod a výcvik. Lidé jsou u nás spokojení, zatím mám velmi stabilní klientelu. Tak uvidíme do budoucna…

Největší přání? Věříte, že krom zdraví rodiny (do čehož zahrnuji i všechny koně) asi nic moc? Vlastně ano! Zautomatizovat napájení! To by byla obrovská úleva, nemuset v zimě tahat vodu z domu. Takže určitě napište, že v rámci zachování mého zdraví nutně potřebuji nezámrzné napáječky! :-)

Motto Báry: Já jsem já, děti na tom nic nezměnily. Koní se nevzdám, nemyslím, že se dobré mámy musí nutně soustředit jen na dětičky. Naopak – nejlepší máma je ta, která je i se svými zálibami prostě a jasně šťastná! Stíhat se dá, pokud si člověk umí říct o pomoc. Rodina a dobří kamarádi jsou pomocníci k nezaplacení – díky!!

Linda (38), máma 5 dětí:

Jsem úplně někdo jiný než za svobodna. To jsem žila docela divoce, stále mezi hromadou kamarádů, mejdany, večírky, k tomu jezdecký klub, kde se také hodně pařilo. Starost jsem měla jen sama o sebe. Ekologie, příroda nebo permakultura mi nic neříkaly. Dnes jsem máma a tím se mi obrátily všechny hodnoty, celý pohled na svět. Žijeme s mužem (je vystudovaný lesní inženýr) mimo komerci, bokem civilizační horečky a nákupních center – a vedeme k tomu i své děti.

Máme na vlastnoručně postavené roubence čistě z přírodních materiálů koně, kravku, ovce, kozy, prasata, králíky a samozřejmě drůbež. Od rána od čtyř hodin jsem v jednom kole, do večera se nezastavím – ale nevadí mi to, miluji svůj život! Vyrábím sýry, tvaroh, jogurty, z mléka a vajec i hodně vařím – jak polévky, omáčky, kaše, tak nejrůznější vlastní speciality. Přebytky? Něco podělím lidem z blízké vesnice – a to je důvod, proč nechci zveřejňovat ani jméno, ani fotografie, nestojím o popotahování s hygienou a jinými bláznivými předpisy slavné EU… Prostě si vše děláme jen pro vlastní potřebu – a pokud něco prodám, tak ne pro lidský konzum. :-) A co si s tím lidé udělají doma, je jen jejich věc, ne? ;)

S partnerem jsme naprosto zajedno v tom, že pokud chceme vychovat zdravé děti a mít zdravá hospodářská zvířata, nemůžeme je cpát chemií, proto si pěstujeme obrovskou spoustu vlastní zeleniny i ovoce bez chemických hnusů, děláme si pro zvířata vlastní seno a dokonce i vlastní obilí, které nevidí jediný neekologický postřik za celou sezónu – takto v souladu s přírodou vyprodukujeme jak trochu ovsa pro koně, tak pšenici pro prasata a pro nás. Ano, stroje ke sklizni používáme – ale alespoň jsme už mohli upustit od velkých, lány dusajících megastrojů, kterými dělá služby družstvo.

Máme teď třetím rokem svůj retro-kombajnek. :-) Manžel si ho dotáhl z vrakoviště – takový doslova železný šrot, který dal nicméně dohromady a slouží nám skvěle! Sice nemá široký záběr žací lišty na dvě přejetí políčka tam sem – a hotovo, ale i přes zdlouhavější sklizeň a poruchy, se kterými si ale manžel poradí, jsme vděční, že ho máme… Je maličký, lehký, neutuží nám půdu tak jako obří mlátičky. Na svá pole bychom si už megastroje nepustili! Obilí z něj také není tak dokonale vyčištěné, jako z družstevních kombajnů, ale nevadí, poradíme si díky dočištění starou, ale funkční čističkou. Peču domácí chlebík, houstičky – a když víme, že jsme si vše sami vypěstovali a dokonce i vlastnoručně poklidili, úplně jinak nám chutná! Manžel odjakživa tíhne k permakultuře, já teď už také – neumím si představit žít tak sobecky jako za mlada… nebo jako moji rodiče: do práce z práce, nakoupit tašky konzervovaných nesmyslů – a potom hurá na gauč k televizi! Oni zase nechápou náš styl života. Když jim řeknu, že chci cítit, že žiju svůj vlastní život, ne život postav z televizních seriálů, absolutně netuší, co jim vlastně povídám…

Děti vedeme k přírodě, držíme je dál od počítačových her a poflakujících se kamarádů. Všechny naše děti hodně pomáhají, každé má své osobní povinnosti plus hromadné úkoly, u kterých spolu musí spolupracovat, také ti starší tak nějak samozřejmě pomáhají s těmi mladšími – ale to je ve velké rodině normální věc, nad kterou se nikdo nepozastavuje. Krom povinností ale mají i své zvířecí kamarády, v tom je neomezujeme, takže tu máme poníky, hada, morčata, sklípkany, křečky nebo želvy v rybníčku. Kamarádů mají dost v naší komunitě, nejsme tu jediní, kdo takto (s ohledem na udržitelnost) uvažuje. Je to vysoce specifický, ale krásný život, a pokud jste ženská, která nepotřebuje ke štěstí nové šaty a boty, ani návštěvy vináren s kamarádkami, práce vám nevadí. Ne, nechci žít, jak říkáte „jednodušeji“ – ještě nedávno jsem prala na valše a nevadilo mi to. Dnes už mám pračku, ale třeba sušičku bych nechtěla ani za nic – sušit prádlo na šňůře na sluníčku je přece dokonalé sepětí s přírodou, pošetření energiemi, krása denní rutiny, když rozvěšujete trička dětí a ony vám podávají kolíčky… Ano, auto je nutnost – manžel vozí děti do školy, máme to tu ze samoty všude daleko. Ale neznamená to, že jezdíme jen tak sem tam několikrát denně pro každou hloupost zvlášť – potravinově jsme vysoce soběstační, nikdy nevyjíždíme zbytečně jen pro jediný záměr, vždy se snažíme, když už se jede, vyřídit více věcí při jednom.

Jediná moje rozmařilost jsou koně – mám tu dvě své kobylky, matku a její dceru, kterou si ve volném čase vychovávám a zaučuji. Její matka umí vše, zná zápřah, pomáhá na poli, odjede jakkoli dlouhou cestu pod jezdcem i v bryčce. Chci, aby její dcera byla jednou také tak spolehlivý, všestranný kůň. Ne, k závodům mne to opravdu nikdy netáhlo, i když jsem začínala ve sportovním klubu – koně se dají milovat i bez soutěžení přece!

Děti v tomto počtu zvládám tak akorát… víte, s tolika lidmi v baráku je vám jedno, jestli se leskne podlaha a je nablýskaná linka – jdete po funkčnosti, ne po pozlátku. Ne, tak na sterilní domácnost opravdu nevěřím! :-) Naopak – dnes už i doktoři doporučují čistotu nepřehánět. Nevylučuji, že až nejstarší děcka odrostou, přibude ještě nějaké další, které rozšíří řady nás permakulturních nadšenců… :-) Přeji lepší svět svým dětem. Bez jedů v potravinách, bez postřiků všude v okolí, plný zdravých stromů a krásné přírody.

Motto Lindy: Chci pro své děti zdravý svět a jsem pro to ochotna udělat maximum. Koně vnímám jako součást přírody, nepřevážím je přepravníky ani letadly po planetě, nenakupuji jim krmení z druhého konce světa, nepociťuji potřebu inseminovat semenem, které ke kobyle pocestuje přes tři státy. Využívám domácí zdroje ve všech oblastech svého života. Na takovéto úrovni jsou pro nás koně, coby koníček i pomocník na poli, zcela akceptovatelní.

Jana (40), máma dvouletých dvojčat:

Myslím, že se člověk po celý život vyvíjí… Názory z mládí se postupně formují a mění. Být jiný neznamená, že člověk ztratil identitu. Změnit své tužby a postoje je normální vývoj. Tak, jako není statický svět, není neměnná ani širší osobnost člověka, i když jádro zůstává stejné. Děti jsem si pořídila pozdě a chci si je maximálně užít.

U koní jsem ochutnávala z jezdeckého sportu, soutěží, výher i proher, dřiny kolem koní i na koních tolik a tak dlouho, že jsem už nutně potřebovala změnu. Na mateřské se věnuji maximálně dětem, ale umožním to ráda i partnerovi – takže jednou dvakrát v týdnu ho s nimi odpoledne nechám a jdu si zajezdit, abych nevyšla úplně z kondice. Zpět do kolbišť a k pravidelným tréninkům mne to už ale netáhne, spíš uvažujeme nad vlastním domkem, kde by měly děti poníka a já chovné kobyly. Dělat dobrý chov mne lákalo odjakživa, jenže k tomu jsou nepostradatelné pastviny – uvidíme, co seženeme… Ale obecně by mi dnes už úplně stačil ke štěstí smysluplný chov, bez závodního drilu. Sport je strašně tvrdý chleba v drsném prostředí, pro své děti tohle nechci. Koně jim dopřeju moc ráda, budou-li mít zájem, ale dělat je naplno, to jim nedoporučím. Koníček je to krásný, ale jako profese strašlivá řehole. Což si zpočátku málokterá mladá holka dokáže včas uvědomit. A pak už jste v tom až po uši, kvůli lásce ke koním skousnete strašně moc. Koní se určitě nevzdám ani s dětmi, ale chci je dělat už jen na pohodu, bez stresu a nervů. Je nesmysl ochudit se o ostatní rozměry života, o cestování, studium a kulturu jen proto, že nevidím přes koňský zadek nalevo napravo… Já na to přišla pozdě, jsem z koňařské rodiny, mluvilo se u nás pořád jen o koních, myslelo se jen na koně a jezdilo se jedině na závody, nikam jinam. Normální život jsem nepoznala. Ale svým dětem budu vštěpovat do hlaviček od malička, že je svět barevný.

Jak s dvojčaty stíhám? S jazykem na vestě, ale s úsměvem – jsem totiž strašně šťastná! Přitom pokud se mi povede jít si dvakrát v týdnu zajezdit, je to úspěch. Ale nějak mi to vůbec nevadí – děti jsou ještě maličké, věřím, že brzy bude lépe. Samozřejmě se těším na více prostoru pro sebe, mám ještě spoustu plánů. Dětem nebudu utírat zadečky věčně – ale momentálně jim je utírám moc ráda! :-) Přeji si zdraví. A dost času podívat se i do jiných zemí, poznat jiné kultury. Ale to už spadá do kategorie podružných přání – jako základ vnímám spokojenost, která jde ruku v ruce se zdravým tělem i duchem. Ve vysokém sportu jsem už spokojená nebyla, ale zdraví mi slouží, tak kéž ho máme celá rodina!

Motto Jany: Svět nejsou jen koně! Přesto si ho bez nich neumím představit…

Na závěr vám, milí čtenáři, nadělím několik rad zkušených matek:

Myslete na sebe. A proto nezapomínejte na partnera!

Pokud se nechcete stát brzy matkou samoživitelkou, myslete i na potřeby svých partnerů, nezapomínejte pro samou starost o děti na své drahé polovice! Mužů, kteří koňačkám tolerují koně, neběhá po světě zase tolik, abychom je mohly, pokud je „ulovíme“, zanedbávat. Važte si chlapů, kteří vás umí nejen podržet, ale jsou schopni u koní i přiložit ruku k dílu. Oplácejte jim jejich lásku dobrým jídlem a dobrým sexem! :-)

Nemusíte stíhat všechno

Čím více dětí a koní, tím méně řešíte hlouposti. Věnujete energii důležitým věcem ohledně chodu rodiny a stáje, ale nebazírujete už na maličkostech. Nevyčítejte si to – naopak: pochvalte sama sebe, že jste pragmaticky nad věcí! Kopřivy před domem opravdu klidně počkají do víkendu, než na ně vezme křoviňák manžel, sporák rodince uvaří stejně dobře i bez denního otrockého drhnutí a vana rodinu nekousne, pokud bude mít pár dní šedý rantl. A občasné pozdržení se u koní, s tím, že děti jdou do postýlek o hodinku později, jim rozhodně doživotní trauma nezpůsobí. Nákupy občas delegujte na chlapa, hlavně těžké věci do zásoby. A že přiveze místo rýže dlouhozrnné kulatozrnnou a místo mléka plnotučného polotučné? Nad tím se přece dá spokojeně mávnout rukou – navíc se to za párkrát každý chlap naučí, stačí dát mu opakovaně šanci. To vás už ale roky s plným domem dětí a zvířat naučily, že?

Choďte mezi lidi

Neseďte jen doma a u koní, vystrčte občas nos za kulturou a mezi kamarády! Hlídání se dá vždycky zařídit, když se moc chce – a vy máte alespoň důvod připomenout si, když se strojíte do hezkých šatů, že jste stále žádoucí, krásná ženská, nejen kuchařka, uklízečka, opatrovnice koní i dětí a sem tam možná ještě i jezdec… Pokud máte koně doma, ne v ustájení, je fajn odpočinout si i od nich – protože dělat věčně stájníka, krmiče a veterináře je čas od času také únavné…

Říkejte si o pomoc

Nevyčítejte si, pokud nestihnete vše sama. I babičky a dědečci mohou vypomoci, pokud ne s hlídáním, tak klidně přiložením ruky k dílu v domácnosti nebo na zahrádce. A tatínek dětí může mít své povinnosti kolem potomstva taktéž, však je s chutí vyráběl! Večerní koupání a pohádku na dobrou noc zvládne za vás, vy zatím můžete nakrmit koně a užít si vůně jejich hřívy (nebo také vůně večerních hnojů :-))…

Naučte se říkat NE

Nejen dětem a manželovi na přehnané požadavky, ale i sobě. Takové NE na nápad jít o půlnoci, kdy konečně všechno v domě spí, umývat podlahu, je velmi ozdravné rozhodnutí!

Spánek léčí

Kdykoli to jen trochu jde, natáhněte se. Studie jasně ukazují, že matky více dětí naspí méně, než je pro zdravé fungování třeba – naučte se využívat chvilek, kdy potomci spí a bez výčitek si lehněte také, i kdybyste nakonec neusnula. Relax vleže dá tělu více sil než relaxace vsedě. A vleže se i dobře čte, i když většinou jen chvilku… :-)

Nepoměřujte svoji výkonnost s kamarádčinou

Každá jsme jiná. Některá stíhá tři děti hravě a s lehkostí, jiná se hroutí už při jednom. Proč se trápit něčím daným? Pokud vám nestačí pět hodin spánku jako kamarádce a pokud neumíte řídit traktor a neovládáte kosu jako sousedka, neznamená to, že budou vaše děti a koně méně šťastní a zaopatření. Hlavně si uchovejte pozitivní mysl a dobrou náladu – dětem se bude lépe dívat na usměvavou, i když nestíhající maminku, než na zamračenou, megavýkony podávající všeumělkyni. A koní také neubude, pokud půjdou pod sedlo jen dvakrát týdně, namísto pětkrát. Žijte si prostě svůj život – a ten kamarádčin přenechte jí.

Hodně sil s dětmi i s koňmi!