Úroveň napětí

Mluvit o napětí v souvislosti s výcvikem koní může být překvapující. Obvykle nepředpokládáme, že by napětí mělo mít v kvalitním, dobře vedeném výcviku koně své dobře ukotvené místo. Typicky je napětí považováno za něco špatného, něco, čemu je třeba se vyhnout. Vždyť stále znovu a znovu slyšíme: „Uvolni ho!“.

Ano, samozřejmě, ve výcviku koní (a i jezdců) nemá mít nadlimitní míra stresu (distres) žádné místo. Nesmíme ale zaměňovat pojmy stres a napětí (nabuzení, aktivizace: anglicky, německy: arousal), které je v sociálních vědách dáváno do souvislostí s motivací. Pro ideální výkonnost je optimální hladina nabuzení nezbytná - přiměřená, vhodná míra napětí je totiž to, co produkuje výsledky. A platí také, že optimální úroveň napětí má potenciál výkon zvýšit, a také že příliš mnoho napětí může vést ke stresu a výkon snížit.

Tato premisa není nic nového pod sluncem. Již v roce 1908 tuto tezi, týkají se závislosti mezi výkonem a napětím, představili američtí psychologové Robert M. Yerkes a John Dillingham Dodson. Závěr, že výkon se zvyšuje se vzrůstajícím fyziologickým či mentálním nabuzením (vzrušením) do optimální úrovně a pak začne klesat, následně doložilo mnoho dalších vědců a studií.

Yerkes-Dodsonův zákon

V levé části křivky, kde jsou napětí i výkon velmi nízké nebo nízké, je kůň v klidu, bez napětí, kůň, který se může i nudit. Pokud bychom my pracovali v této úrovni napětí, nebyli bychom k výkonu dostatečně motivovaní, naši pozornost by snadno odváděly jiné podněty, vyhlíželi bychom jiné, atraktivnější aktivity, hledali bychom, jak se zabavit, vyhnout nudě. Kůň je na tom stejně.

V pravé části křivky, kde je mnoho napětí, na koně všechny jeho aspekty intenzivně působí a kůň je proto excitovaný, vzrušený, nabuzený. Jeho výkon, pohybuje-li se po křivce stále víc a víc doprava, klesá a klesá a může dojít až k úplnému útlumu, vyhoření nebo naopak ke snaze o útěk/k agresi. Kůň je přetížený, úkol je pro něj obtížně řešitelný nebo neřešitelný. Vysoká míra stresu, která působí příliš dlouho, je schopna výkon nejen utlumit, ale může vést až k problematickému chování nebo poškození zdraví.

Uprostřed křivky je oblast, v níž je kůň schopen podat maximální výkon. Úroveň napětí je optimální, výkon je rovněž optimální, protože právě v takové konstelaci je kůň vysoce motivovaný, zaujatý pro plnění úkolu, má z plnění požadavků radost. Je v psychické pohodě, je připojený, vyladěný, je takzvaně ve flow.

A co s tím?

Pokud bychom chtěli analyzovat, kde my sami máme optimální zónu, v níž podáváme nejlepší výkony, zjistili bychom, že určení této veličiny nemusí být snadné. Ne každý, je totiž schopen své potřeby definovat, správně odhadnou. A proto dnes tolik lidí využívá služeb různých koučů. Ani nalezení zóny, v níž podává nejlepší výkony náš kůň, proto pro nás nemusí být snadné. Přesto musíme optimální zónu našeho koně najít (s pomocí trenéra a nebo bez), efektivně k ní koně znovu a znovu směřovat a pečlivě sledovat známky možného nadměrného nabuzení, napětí. To samozřejmě vyžaduje vysokou míru znalostí jak z jezdecké teorie, tak i fyziologie, biomechaniky a etologie.

Cvičitel jako kouč, který kalibruje napětí

Napětí je dynamická síla, která může být systematicky a aktivně ovlivňována – zvyšována a snižována. Podle toho, s jakým typem koně trénujeme, musíme se snažit volit takovou úroveň napětí, která je optimální pro toho daného koně.

Je-li trénovaný kůň příliš nabuzený, uklidňujeme, volíme více podpory - chválíme, cíleně snižujeme napětí přechodem na známou, méně náročnou/relaxační práci, spíše než abychom zaváděli nové prvky/cviky.

Pracujeme-li ale se zkušeným sportovním koněm, který je velmi výkonný a má vysoký potenciál, může ho uvolněné vedení lekcí bez napětí, bez nových požadavků a časté opakování začít nudit. Takový kůň bude podávat lepší výkony, když se zvýší napětí a tak i výzva.

Každá intervence trenéra, pomůcka nebo povel tedy může přinést rozdílnou úroveň napětí pro různé koně. Trenér proto musí být schopen vyhodnotit, jak kůň reaguje, a podle toho musí kalibrovat optimální míru napětí pro daného koně.

Kůň a jezdec – kombinace Yerkes-Dodsonových křivek

Výcvik koně je složitý proces i proto, že v rámci interakce člověk&kůň se potkávají dvě Yerkes-Dodsonovy křivky, které na sebe navzájem reagují.

Cvičitel by proto měl být schopen rozpoznat a kontrolovat jak svoji úroveň napětí v dané chvíli, tak i úroveň napětí koně. V průběhu tréninku je třeba neustále zvažovat, zda se od optimální úrovně napětí my sami nevzdalujeme (nerozčílili jsme se, nenudíme se...). A totéž se týká koně. Je kůň laxní, vlažný, nezaujatý? Je vnímavý, zaujatý, uvolněný? Nebo je naopak nesoustředěný, nervózní a znepokojený?

Primárním cílem jezdce/cvičitele je, aby kůň dosáhl optimálního výkonu, a to i v případě, že to jezdce/cvičitele přináší nějaký druh nepohodlí (výcvik není pro cvičitele dostatečně progresivní, kůň opakovaně chybuje…) nebo jemu osobně nízká/vysoká úroveň napětí koně nevyhovuje. Zjednodušeně? Úspěch koně by měl být nadřazen úspěchu cvičitele.

Vše ovšem samozřejmě komplikuje skutečnost, že vystavování se napětí rozvíjí a zvyšuje toleranci a odolnost v průběhu času. Nic v tomto procesu tedy není konstantní. Nemůžeme si tréninkový plán dopředu „nalinkovat“, trénink/výcvik koně vždy probíhá výhradně teď a tady a mění se v prostoru i čase.

V tréninku každé úrovně a každé disciplíny se proto musíme naučit kalibrovat a dynamicky přizpůsobovat úroveň napětí v průběhu lekce tak, abychom dosáhli špičkového výsledku a neriskovali vyhoření nebo poškození vztahu mezi námi a nám svěřeným koněm.

Práce s napětím

Chceme-li dosáhnout transformačních změn a posouvat výkonnost a schopnosti našich koní, potřebujeme tedy nakládat s napětím konstruktivně a kalibrovat ho podle charakteru a schopností koně tak, abychom dosáhli pro něj optimální úrovně výkonu. To vše vyžaduje vysokou míru znalostí a zkušenosti.

Právě práce s napětím je totiž složkou výkonu, která odlišuje trenéra od trenéra. Nejde jen o jezdeckou praxi a teorii, jde i o cit, vnímavost, zvládání emocí a empatii. Přílišné uvolnění může vést ve výcviku k ustrnutí a naopak přílišné nabuzení ke ztrátě soustředění, odpojení se i ztrátě motivace. Excelovat v pozici cvičitele ve všech oblastech vzdělávání koně není snadné. Je to nikdy nekončící výzva. Každý, kdo trénuje, koně nebo jezdce, proto musí o každém svém požadavku systematicky přemýšlet a také se snažit proces trénování koně/jezdce optimálně emocionálně zvládat. Recept jak na to ale bohužel není. Najít ho v sobě musíme každý sám...