Trénink koně je manželstvím, které spojuje pocity, emoce a techniku. Obě dvě tyto dimenze se musí vyváženě propojit. Pokud dokážete vytvořit dobré manželství, trénink je snadný. V dobrém manželství technika experimentuje se zpětnou vazbou, kterou prostřednictvím pocitů získává od koně. Tuto zpětnou vazbu nelze definovat, tu musíme cítit. Někdy je tato zpětná vazba dobrá, jindy ne až tak. Jestliže techniku ovládáme, umožní nám efektivně využít zpětnou vazbu tak, abychom získali co nejlepší výsledek v ten daný den. Jedno lze jen těžko bez druhého.

Musíte se naučit, kdy a kolik techniky použít v tom kterém konkrétním čase, dni. To nás vrací zpátky k pocitům. Požádáme například koně, aby naklusal. Řekneme to korektně a laskavě a kůň náš požadavek ochotně přijme. Pokud ale budeme o totéž koně žádat znovu a znovu, byť technicky zcela správně, kůň brzy řekne: "To je příliš mnoho". Jestliže budeme na svém rozkazu trvat a použijeme k prosazení svých technických požadavků tlak, kůň bude muset na náš požadavek reagovat. Půjde-li ale kůň pomalejším tempem, než je pro něj přirozené, je pravděpodobné, že ztratí uvolnění. Půjde-li tempem rychlejším, je pravděpodobné, že ztratí uvolnění také. Musíme tedy cítit, co je "šťastné médium" toho kterého koně. Sama technika, byť dokonale ovládnutá, nestačí.

Je to velmi podobné, jako když chceme spojit dva kusy dřeva. Dřevo je, stejně jako tělo koně či jezdce, živé. Dýchá, usychá, mění tvar a objem. Musí se s ním tedy zacházet promyšleně. Pokud chceme spojit dva kusy dřeva, potřebujeme lepidlo. Ale kolik lepidla a jaký druh? A jak máme lepidlo aplikovat, chceme-li dosáhnout co nejlepších výsledků? Abychom dva kusy dřeva spojili dokonale, musíme použít vhodný typ lepidla, jeho ideální množství a musíme ho aplikovat vhodným způsobem, abychom dosáhli toho, že kusy dřeva spojíme rovnoměrně, přesně, pevně, tak, aby spoj odolal zkoušce času bez nutnosti další opravy.

Jsem přesvědčen, že velmi pomáhá, pokud jezdíme s dokořán otevřenou myslí. Tak jsou naše smysly živé, aktivní a skutečně schopné cítit a vnímat vše, s čím jsme konfrontováni. Musíme být schopni se "naladit", protože jen tak můžeme rozpoznat, co je dobré, co špatné a co průměrné. Jestliže je naše mysl otevřená, můžete se pokusit aplikovat určitý druh a objem techniky tak, aby to vše mohlo být o něco lepší. "Teď. Cítím to. Teď používám techniku tak, aniž bych ztrácel cit, tak, že kůň je lepší". Lze také říci - je to o načasování. Výsledkem symbiózy pocitů a techniky je umění.

V souvislosti s výcvikem koní se říká, že dobrý jezdec se "musí narodit s dobrýma rukama", ruce jsou anebo nejsou dobré, nemůže si je vyrobit, vychovat, naprogramovat.

Je to tak i s citem pro koně? Podle mého názoru nikoliv. Někteří lidé se sice narodí s lepší schopností interpretovat informace za pomoci svých smyslů, ale ti, kteří tuto schopnost tak dokonale rozvinutou nemají, ji mohou rozvinout. Stejně jako se kůň může zlepšovat prostřednictvím výcviku, který jeho mysl otevírá tak, že může začít pracovat dobře a s radostí, tak se může zlepšit i jezdec tím, že otevře svou mysl, aby lépe prožíval a cítil. Je to stejné jako s degustací vína. Čím více se schopnosti dobře posoudit kvalitu vína věnujete, tím lepších výsledků dosáhnete. Čím více ochutnáte vín, čím více odrůd poznáte, tím sofistikovanější bude vaše chuť.

Jak zjistíte, že meloun je již zralý? Použijete všechny své smysly. Zrak, čich, hmat i sluch, když na meloun poklepáváte. Zralý meloun je zelený, jeho povrch vypadá "mladě" a pokud na něj poklepete, bude znít jako suché dřevo. Pokud meloun otevřete a ochutnáte ho, samozřejmě ihned poznáte, zda je zralý anebo ne. To ale není efektivní cesta. Přesto se ale nemusíte "narodit s darem", díky němuž poznáte, že meloun zralý je, aniž byste ho otevřeli. Dokonce i osoba z města po pár pokusech pozná, kdy může meloun utrhnout. Nejprve bude muset analyzovat všechny informace, které získá ze svých smyslů. Ale již velmi brzy nebude muset o těchto informacích přemýšlet, pozná na první pohled, jak na tom meloun je. A stejné je to i s koňmi.

Musíte rozvíjet svůj smysl pro to, kdy je kůň "zralý". Čím více pro to uděláte, tím více získáte. Nesmíme zapomenout, že mnoho těch správných pocitů můžeme získat jen z pouhého pohledu na koně a to na základě svých všeobecných znalostí a svého zdravého rozumu. Ne vždy musíme pečlivě analyzovat. Často stačí se jen "podívat". Můžeme totiž velmi dobře odhadnout, jak se kůň cítí, když mu pohlédneme do očí, dotkneme se jeho kůže, budeme naslouchat rytmu jeho srdce, dechu a vnímat činnost jeho svalů. Můžeme se také podívat na jeho uzdu a uvidíme, že sedí příliš vysoko anebo příliš nízko. Anebo můžeme, z našeho pocitu v sedle, odtušit, že cosi je pro koně diskomfortní, můžeme hledat a najít důvod a toto nepohodlí odstranit. Stačí, aby podbřišník byl příliš těsný, a kůň se nemusí cítit pohodlně. Jestliže se necítí pohodlně, nebude se schopen soustředit, nebude moci vyklenout záda a používat své tělo tak, jak by mohl, pokud by se diskomfortně necítil.

Vždy také musíme zohlednit, co cítíme - nebo necítíme - ve svých vlastních tělech. Někteří lidé jsou přirozeně křiví. Tito lidé byli nejspíše křiví vždy, ale nevědí o tom. Je to pro ně normální stav, na němž nic mimořádného neshledávají. Někdy může být křivost těla jezdce skrytá a projevuje se pouhým neznatelným náklonem jeho hlavy. I taková drobnost ale má své následky. Náklon hlavy se odrazí v rameni a rameno v ruce, která nebude dávat stejný signál, jaký dává ruka druhá. Pod touto nerovnoměrností ale kůň musí vykročit.

Pokud tedy je kůň křivý, musíme se naučit rozeznat, zda tato křivost vychází z těla jezdce anebo z těla koně. Jezdec je zodpovědný za to, aby se naučil cítit, co je "normální" a co není. Někteří trenéři používají stupnici od jedné do deseti, aby zjistili, kolik je zapotřebí techniky k dosažení správného výsledku. Jak ale měřit pocit?

Stejně tak jako množství techniky, tak i množství citu, které člověk aplikuje při výcviku koně, může být hodnoceno podle této stupnice. Jednička je hrubě špatně a desítka je to nejlepší. Jedna osoba by na této stupnici mohla být hodnocena trojkou, jiná osmičkou. První, tedy "trojková" osoba, bude samozřejmě páchat na koni více škody, než osoba druhá. To je ale nevyhnutelné. První osoba se učí, aplikuje metodu pokus-omyl. Snaží se pochopit, co a jak vnímá druhá osoba, která je na úrovni osm.

Osoba se schopností "cítit" na úrovni osm se s největší pravděpodobností musela naučit, jak být citlivější. Vyhodnocovala údaje získané smysly, zpracovávala je a ukládala, dále s těmito údaji experimentovala a všechny tyto informace posléze aplikovala při každé své další lekci s koněm. Používala tyto informace k tomu, aby lépe cítila každý okamžik, který přišel v tréninku. Přemýšlela. Jak je na tom huba koně? Jak dnes reaguje na kontakt? Je měkká, ochotná a pohyblivá, nebo je těžká a tuhá? A jak se kůň dnes pohybuje? Jak uvolněný je? Kolik pozornosti mi dnes nabídne? Osoba číslo dvě, která na stupnici stojí na úrovni osm, bude v sedle uvědomělá, bude naslouchat signálům koně, které nadnesou otázky a nabídnou odpovědi. A bude se snažit vše analyzovat a výcvik tomu také uzpůsobit.

Jsou i další faktory ovlivňující, jak používáme pocity v kombinaci s technikou?

Člověk ví, že je člověk, kůň ví, že je kůň. Kůň, ale ani člověk, nemůže pracovat s konceptem stupnice od jedné do deseti a tak trénovat. Platí spíše, že koně trénujeme v určitém rytmu, podle přílivu a odlivu jednotlivých "ročních období". Máme podzim, jaro, léto a zimu. Ale můžeme mít i zimní dny v létě a jarní dny na podzim. U některých koní také trvá výcvik déle než u jiných. Někteří se trénují obtížněji, protože mají málo temperamentu či schopností porozumět, oč je jezdec žádá. Jiní mohou mít problémy s nevhodnou stavbou těla nebo genetickými dispozicemi.

Nic z toho nezpůsobuje, že se kůň cítí hůř než ostatní koně. Ale znamená to, že takovému koni budete muset věnovat více času, používat správný poměr citu a techniky, tak aby se i on mohl vyvíjet správným způsobem.

Předpokládejme, že máte sto akrů lesa a na nich dva stromy, které chcete porazit. Oba tyto stromy jsou téměř identické, jsou stejného druhu, mají obdobnou výšku i tvar. Jeden z těchto stromů je v rohu, v blízkosti hranice pozemku. Na první pohled je jasné, že tento strom bude možné porazit snadno a bez nutnosti asistence těžké techniky. Druhý strom je uprostřed pozemku, obklopený jinými stromy a je jisté, že budete muset vynaložit více úsilí, abyste tento strom získali. Musíte se naučit vytvářet funkční spojení mezi tím, co vidíte a co cítíte, a využívat tuto schopnost k tomu, abyste tak svému koni pomohli. Například... někdy cítím, že kůň je tvrdý v hubě a současně mám také pocit, že je naštvaný nebo zmatený. Je sice možné že tento kůň byl vycvičen až na vrchol německé výcvikové stupnice, já ale cítím, že bude těžké ho naučit dobrou piafu a pasáž. Cítím, že se budu muset vrátit zpět na začátek, abych zjistil, co u tohoto koně způsobilo zmatek ve výcviku. Potřebuji zjistit, proč je tak naštvaný a jak lze odstranit příčinu jeho neutěšeného stavu.

Výcvik každého jednotlivého koně nám pomáhá otevřít oči a učí nás něco nového, co později budeme moci aplikovat při výcviku koně dalšího. Jezdec je jako laboratorní výzkumník. Testujeme, co funguje na toho kterého jednotlivého koně.

Zjistíme, že jeden kůň funguje nejlépe v pomalém tempu pracovního klusu. Pokud od takového koně vyžadujeme prodloužený klus jen občas a sem tam, ucítíme, jak reaguje jeho rovnováha a jak se kůň s naším požadavkem učí vyrovnat, jak se den za dnem stává lepším. Musíme cítit, že od tohoto koně nemůžeme chtít prodloužený klus dlouho a často. A to platí i naopak. Pro jiného koně může být pohodlnější pracovat ve středním až prodlouženém klusu. Musíme cítit, že tento typ koně můžeme požádat o pracovní klus, až když se uvolní a vyváží. Musíme cítit, že to od něj nemůžeme chtít dříve.

Oč požádáme, jak požádáme a kdy požádáme, závisí na tom, jaký máme pocit. A tento pocit může být každý den jiný, přestože sedíme na jednom a tomtéž koni. Pokud budete postupovat ve výcviku pomalu a klást na koně požadavky s mírou, můžete mnohem lépe analyzovat své pocity. Je to stejné jako s počítáním ovcí. Pokud ovce přijdou k bráně pomalu a klidně, je snazší je spočítat přesně. Jestliže ale k bráně dorazí stádo v panice a ovce se tlačí jedna přes druhou, dojdete k přesnému číslu jen velmi těžko.

Jak tedy najít rovnováhu mezi pocitem a technikou? Velmi důležité je - pokud chceme pracovat s aspektem pocitu a aspektem techniky - vědět, co je kompromis. I množství tlaku můžeme posuzovat na stupnici od jedné do deseti, přičemž jedna bude minimum tlaku a deset jeho maximum. Pokud máte pocit, že typ a množství techniky, kterou aplikujete, vám dává dobrý výsledek, nemusíte použít žádný tlak a není třeba ani žádný kompromis.

Jestliže však máte pocit, že vaše technika je v pořádku, ale váš kůň na ni neraguje tak, jak vy očekáváte, možná budete muset udělat kompromis a o něco více na koně přitlačit. Jakmile ale vám kůň dá, co chcete, musíte tlak zmírnit. Budete se tedy muset neustále ptát a neustále znovu a znovu žádat. Je to o poctivosti koně i jezdce. Kůň musí poctivě dělat to, oč je žádán, jezdec ale nesmí žádat příliš mnoho a nesmí na koně zbytečně tlačit. Kompromis je o odměňování za pokus vyhovět.

Požádáte koně o trochu více, než žádáte obvykle, a kůň vám to dá. Ihned tedy musíme jít zpátky a musíme říci: "Děkuji, to dnes stačí!". Tím koně odměníme. Kůň tak pochopí, že jste spokojeni s tím, co vám dal, a získá pocit, že dělá svou práci dobře. To vede k tomu, že nejen vy, ale i kůň bude spokojen.

Příklad. Požádám koně, aby klusal po dlouhé stěně. Kůň kluše v pravidelném rytmu, jde sám klidně a plynule kupředu. Přicházíme do rohu. Kůň nevypadává a ani neustupuje, je stále pružný a uvolněný. Přesto ale v rohu ztrácí sílu, chybí mu impuls. Mám ho zatlačit kupředu? Ne! Pokud se tento kůň ještě nedokáže ohýbat tak, aniž by ztrácel impuls, bylo by kruté ho pobídnout k lepší akci. Nebyl by lepší, jen by ztratil rytmus i rovnováhu. Takže  koně v tuto chvíli nepobídnu. Budu vděčný za to, co mi dává. Kdybych se takto nezachoval a koně bych v rohu intenzivně pobídl, zničil bych deset dalších věcí, které by přišly po tomto problematickém rohu. Musím využít svůj pocit, cit pro koně, a musím upřednostnit to, co můj kůň dnes, v tomto okamžiku, ode mne potřebuje. Musím cítit a tak i vědět. Pokud budu v klidu pokračovat a pracovat na rozvoji kvality rovnováhy, rytmu a odstranění křivosti koně, budu moci velmi brzy, v některém z dalších rohů, pocítit, že přišel čas přidat trochu impulzu. A kůň se bude schopen korektně ohnout, aniž by to bylo nad jeho síly.

Čím více nabízíme, čím více se otevíráme svým pocitům, tím více dostáváme a tím jednodušším se vše stává. A čím je výcvik jednodušší, nekomplikovanější, tím lehčí a lepší pro koně je.

Poděkování za možnost publikovat tento článek patří panu Manolo Méndezovi a paní Caroline Larrouilh.