Váš kůň byl pro nepříliš závažné zranění nucen strávit nějakou dobu pouze v boxu a nyní začínáte s kontrolovaným pohybem pod sedlem. Opravdu se netěšíte, protože je vám jasné, že zvíře bude hledat bubáky na každém rohu a rozhodně se mu nebude chtít chodit pouze krokem. Nasedáte a hned od začátku jste ve střehu. Cestou pátráte očima vpředu, abyste včas zaznamenali všechno, co by vašeho miláčka mohlo rozhodit. Támhleten bílý kámen se tak divně leskne, toho se určitě lekne. Připravujete se na to, usazujete se pevněji v sedle a nepatrně zkracujete otěže. Kůň reaguje přesně tak, jak jste očekávali - uskakuje a vyráží vpřed. Máte dobrý odhad, stalo se přesně to, co jste očekávali. Nebo právě proto, že jste to očekávali...?

Sebenaplňující se proroctví, Rosenthalův efekt (ano, pojmenovaný po vědci z předchozího článku), Golemův nebo Pygmalion efekt... všechny tyto termíny popisují to samé. Tedy to, že pokud očekáváme určitý výsledek, nastane s větší pravděpodobností než jiný, a to kvůli našemu chování, které k němu směřuje. A přizpůsobujeme se i očekávání ostatních. Pokud cítíme, že od nás někdo jiný neočekává velký výkon, možná se budeme chvíli snažit, ale pokud nebudeme dostávat odezvu, velice rychle se snažit přestaneme. Naopak, pokud o nás někdo bude mít vysoké mínění, uděláme všechno pro to, abychom ho nezklamali.

Na stejném principu částečně fungují i osobní sympatie. Pokud nás někdo nemá rád, pravděpodobně nebudeme mít rádi ani my jeho. A pokud si o nás někdo myslí, že jsme lenoši a lemplové, které je potřeba hlídat a nutit, a bude se k nám podle toho chovat, spolehlivě zabije veškerou naši ochotu a vlastní iniciativu.

Jak funguje očekávání?

Koně vnímají naše rozpoložení a city vůči nim ještě mnohem silněji než lidé. Proč, to přesně nevíme, ale vysvětlujících teorií je několik. Od perfektních pozorovacích schopností koní, přes zachytitelné změny v našem pachu, odrážející naše rozpoložení, až po rezonanci našich střev. Velmi pravděpodobně se podílí kombinace všech těchto faktorů. Nicméně důležitější než teoretické vysvětlení je praxe - a všichni víme, že koně naše rozpoložení a sympatie dobře cítí. Víme, že když jsme naštvaní nebo podráždění, ježdění často za moc nestojí. Když čekáme průšvih, zpravidla nastane. Je to proto, že v negativním rozpoložení očekáváme také negativní výsledky. Co konkrétního v našem chování ale způsobí, že se naše očekávání splní? Že nám koně tak ochotně vyhoví? Klíčem jsou výše zmíněné naše odezvy.

Naše pozornost funguje selektivně. Nejsme schopni zachytit a uvědomit si vše, co se kolem nás děje. Vybíráme si podněty, na které jsme nastaveni, jak myšlenkově, tak emocionálně, a které očekáváme. Například - pokud stojíme na ulici a očekáváme příchod partnera v červené sportovní bundě, zaznamenáme každého procházejícího v červené sportovní bundě a prohlédneme si ho. Přitom si ale vůbec nemusíme všimnout, kolik kolem nás prošlo žen nebo mužů v tmavém obleku. Abychom jim věnovali pozornost, museli by nás silněji zaujmout něčím jiným - třeba tím, kdyby z nich to oblečení přímo před námi spadlo :-).

Přesně stejné je to s naším očekáváním chování. Pokud jsme naladěni pozitivně a pracujeme s vědomím, že máme inteligentní zvíře (o lidech to samozřejmě platí také), které se nám snaží vyhovět, budeme velmi pozorní ke všem známkám tohoto chování. Tyto náznaky budeme odměňovat a tím posilovat. Zvíře se tak bude učit, že je to žádoucí jednání, které je výhodné zopakovat. To je správný postup.

Pokud jsme v negativním rozpoložení, funguje to úplně stejně - což je ta potíž. Ať už jsme smutní, zlobíme se, nebo třeba máme strach, máme tendenci všímat si věcí, které jsou v souladu s naším rozpoložením. Jestliže je člověk naštvaný, hledá ve vnějších okolnostech potvrzení pro své naštvání a možná i důvod, aby mu dal průchod. Když má strach, hledá, odkud hrozí nebezpečí. Nevinný pohyb koně pod sebou, který by jinak třeba ani nezaznamenal, bere jako potenciální riziko a podle toho reaguje - nepřiměřeně a pro koně nepříjemně. Koni, který náš strach nebo zlost cítí, tak dává jasnou zpětnou vazbu: „Měj se na pozoru, člověk v tomhle rozpoložení je nepříjemný." Pokud budeme takto reagovat opakovaně, kůň bude reagovat už na samotné naše rozpoložení.

Podrží, nebo potopí?

Naše rozpoložení cítí a vnímá každý kůň, ale ne každý na něj reaguje stejně. Je to dobře vidět na závodech, kde je většina méně rutinovaných jezdců nervózních a nejistých. Mnoho koní na to zareaguje stejně - nervozitou a strachem. To potom často skončí špatným výkonem. Jiní (bohužel jich je spíš méně) ale zůstanou v klidu a svým chováním dokáží podržet i jezdce. I tito koně cítí nervozitu a nejistotu jezdce, ale na rozdíl od těch ostatních vědí, že pro ně nepředstavuje žádné ohrožení a neohrožuje jejich výkon. Se zlostí je to horší. Málokterý kůň nebude reagovat, když se jezdec na něm rozzlobí. I koně, kteří při nervozitě dokáží podržet, budou na zlost jezdce reagovat.

Jak naučit koně, aby nás v nečekaných situacích nebo na závodech podržel? Jedině tak, že zjistí, že naše nervozita pro něj neznamená nic špatného a že na předváděný výkon nemá vliv. Olympijský jezdec Steffen Peters radí, aby se člověk, když je nervózní nebo nejistý, držel svých osvědčených postupů a rutiny. Spolehl se na to, co dělá doma a vyvaroval se experimentů. Rutina uklidní oba dva a koni dá najevo, že tato situace nic neznamená.

Úplně stejně jako naše aktuální pocity se v práci odráží i naše mínění o daném zvířeti. Pokud sedíme na koni, který je „tupý na pomůcky", budeme mít tendenci přehlížet jemné náznaky zareagování a projevy spolupráce, protože je zkrátka neočekáváme. Budeme mít tendenci používat silné pomůcky a nebudeme dost vnímaví a pohotoví k uvolnění tlaku ve správný okamžik. Tím budeme koně utvrzovat v tom, že tyto náznaky jsou zbytečné a pohodlnější je opřít se do udidla a nevnímat holeně. Proto je tak nesmírně obtížné tyto koně „opravit" a jen málokdo to dokáže.

Ještě větší problém nastává v případě přehnaně reagujících, temperamentních koní. V očekávání utíkání sedíme jako na jehlách, nedokážeme se uvolnit, spustit dolů do koně a celým svým tělem zvíře přesvědčit ke klidu. Navíc pro jistotu držíme pevně otěže a celým tělem dáváme zádrže ještě dřív, než se kůň pohne vpřed. Jak asi kůň zareaguje? I kdyby to neměl v úmyslu, náš tlak a naše zatuhnutí mu bude natolik nepříjemné, že se z něj pokusí vymanit utíkáním nebo leknutím. Možná se časem naučí naše pomůcky ignorovat - takže budeme mít problém ho vůbec zastavit, nebo naopak rozpohybovat.

Co s tím? Předně si musíme celý problém uvědomit. Uvědomit si faktory, které ho ovlivňují z obou stran, ze strany jezdce i ze strany koně. Neznamená to, že kůň nemá problém. Může mít, a velký. My ho ale můžeme řešit pouze tehdy, pokud nejsme jeho součástí. Tedy jestliže dokážeme zůstat nad věcí, udržet si nadhled a schopnost hledat racionální řešení. To není jednoduché, protože to znamená velmi dobře ovládat svoje emoce, s čímž má většina z nás větší či menší potíže. Je potřeba se připravit i na určitou míru frustrace - budete pořád dokola řešit stejné problémy a když budete mít pocit, že jste z toho venku, vrátí se znovu. A pouze člověk, který dokáže dobře zvládnout sám sebe a svou momentální frustraci, se dokáže po sto prvé „přepnout" pozitivně, zahodit očekávání, že „zase bude problém" a zaměřit se na vyhledávání a ocenění všech náznaků žádoucího chování spolu s naprosto klidným a věcným reagováním na chování nežádoucí, má šanci uspět.

Další potíž je, že očekávání si nevytváří jen naše vědomá mysl (pokud chceme být dostatečně pohotoví, musíme na podněty od koně reagovat podvědomě, když si je plně uvědomíme, je už pozdě), ale i naše tělo. Očekává to, co zažilo a aniž bychom si to uvědomovali, reaguje. I když se hlava snaží zůstat klidná a uvolněná, svaly na rukou se zatínají, kolena se tisknou do sedla. V závislosti na problému, který se snažíme řešit, se dostáváme do tenze, ztrácíme jemnost, pohotovost, pevný sed a získáváme jezdecké zlozvyky, ať chceme, nebo ne. Proto aby byl člověk dobrý jezdec, musí „opravovat" i sám sebe, nejlépe na různých typech koní a zpětná vazba od trenéra je naprosto nezbytná.

Zpět na zem

Možná jsme začali trochu z druhé strany - ježděním - ale potíže, zapříčiněné očekáváním, často řešíme i ze země. Problémy při ošetřování, strach z běžných veterinárních úkonů nebo agresivita jsou často důsledkem buďto očekávání, a z toho plynoucího nepřiměřeného chování našeho nebo očekávání koně. Přesněji řečeno - prvotním spouštěčem může být náhoda, smůla, přílišný spěch nebo výcviková chyba, negativní očekávání je to, co problematické chování posílí a zafixuje.

Nejvíce problémů ze země nastává ze dvou důvodů - z nedostatku respektu a z přehnaného respektu. V prvním případě je strach na naší straně, ve druhé na straně koně. Kůň, který nás nedostatečně respektuje, nám může ublížit nezáměrně, třeba stojíme-li mu v cestě do výběhu a jemu je to jedno, nebo záměrně - pokud ho příliš „otravujeme". V každém případě to udělá, protože očekává, že mu z toho vyplyne nějaká výhoda (zbaví se nás a našich požadavků). Koně se zpravidla do větší akce proti člověku nepouštějí zničeho nic, na to jsou příliš opatrní. Nejprve si ho „oťukají" nenápadnými náznaky - vstup do jeho osobního prostoru, drcnutí čumákem, vyvíjení tlaku proti tomu našemu. Pokud toto nerozpoznáme a nevysvětlíme koni včas žádoucí reakci, bude své sebeprosazování stupňovat. Každý úspěch posílí jeho očekávání. A dost možná i naše, protože to budeme my, kdo začneme pociťovat před koněm respekt. Budeme očekávat, že by nám mohl šlápnout na nohu, drcnout do nás hlavou, převálcovat nás a budeme se podle toho chovat, tedy uhýbat mu. Naše očekávání situaci zhorší.

Nebo můžeme na základě jeho chování (že by nám kůň mohl šlápnout na nohu, drcnout do nás hlavou, převálcovat nás,...) udělat opak - neustupovat, ale začít si budovat respekt. Pokud budeme reagovat na základě chování koně, budeme dávat správnou zpětnou vazbu a vybudujeme respekt přiměřený. Jestliže ale od začátku nastoupíme na koně na základě očekávání, že je tupý, neurvalý a potenciálně nebezpečný, můžeme dojít až k opačnému extrému. Kůň začne očekávat naši nepřiměřenou (a tudíž pro něj nepochopitelnou) reakci a začne panikařit a/nebo se bránit. Tak vznikají koně, kteří v celkem běžných situacích najednou začnou zmatkovat, nebo reagovat agresivně. Přepsat tato očekávání není jednoduché a opět to vyžaduje velkou sebekontrolu a až strojově přesné reakce pouze na chování koně s odhozením všech očekávání.

Dovolím si drobnou opravu citace zvířecí psycholožky Dr. Sue McDonellové z předchozího článku: „Zlý kůň kůň není zlý sám o sobě, jen se naučil chování, které v dané situaci a podle svého i našeho očekávání považuje za nejvýhodnější." Jeho a naše představa o výhodném očekávání se ale může lišit. Kůň sám od sebe své chování nezmění, pokud se nezmění podmínky. Musí to být člověk, který něco změní.

Nebudu tu dávat návod, jak napravit skutečně zlého koně, to je natolik složité a potenciálně nebezpečné téma, že je na místě ho konzultovat s odborníkem na základě konkrétní situace a aktérů (agresivita může mít spoustu příčin, je potřeba rozpoznat tu pravou a reagovat skutečně bezchybně). Ráda bych pouze upozornila na zajímavou skutečnost, že agresivní koně prakticky nikdy nereagují agresivně na všechny lidi bez výjimky. Jsou koně s velmi špatnou pověstí, kteří neublíží malému dítěti nebo nezkušenému člověku, zatímco zkušený, sebejistý „koňák" se musí mít na pozoru. Právě u takových hraje velkou roli očekávání. A špatná pověst. Takoví koně útočí ve chvíli, kdy očekávají ohrožení. Proč? Nejspíše proto, že předtím někdo na jejich náznaky odpověděl příliš nepřiměřeně. Možná proto, že špatně interpretoval řeč těla koně a očekával dominanci nebo agresivitu. Nebo proto, že byl upozorněn, že je kůň nebezpečný. Ze vzájemného očekávání se tak stal začarovaný kruh. Pokud do něj vstoupí někdo, kdo tato očekávání nemá, může ho rozetnout. Stačí ale špatné vyhodnocení situace, špatná reakce a i nový člověk se může dostat do (velmi nebezpečného) začarovaného kruhu.