Drezurní kůň musí být v dobré fyzické kondici. A to jak po stránce aerobní, tak především svalové. Aby byl schopen se „unést" ve cvicích, musí mít silnou záď. Jedině tak bude zádí schopen pracovat v podsazení, bude lehký v ruce. Nosná síla pánevních končetin je alfa a omega drezurních koní. Ruku v ruce se sílou však musí jít i prostupnost koně, jeho stranová ohebnost, elasticita. Na jízdárnách jsou často vidět koně, kteří své jezdce nesou ochotně do cviků, ale když nejsou pořádně „zohýbaní", tak to vše působí tak nějak toporně. V neposlední řadě je velmi důležitá i psychická pohoda koně.

Jakými způsoby lze toto všechno rozvíjet? Je vedle drezurní práce vhodné například lonžování, terén, skákání ve volnosti?
V běžných hodinách na jízdárně jsou pro posílení zádě velmi vhodné přechody do nižších chodů. Z klusu i cvalu do kroku, do zastavení, třeba i zacouvat a hned z toho zase vyjet. Vždy po pár metrech. Tak, aby záď byla stále aktivní a kůň byl nucen ohýbat hlezna. Právě hlezna má kůň přirozeně ztuhlá a když chcete docílit vetšího podsazení, musíte pracovat na rozhýbání hlezen. V přechodech je třeba dávat velký pozor na ruku - aby přechody byly produktivní, ruka musí zůstat nezávislá. Kůň se o ni nesmí opřít! V přechodech pracuje jen sed a holeň. A nesmí se zapomínat na cílené ohýbání koně. Přistavování k jedné a ke druhé ruce, kruhy (zvětšit, zmenšit), vlnovky, ustupování na holeň... I na dlouhé stěně můžete koně dvakrát přistavit dovnitř a hned zase ven. Kůň musí být ohebný jako gymnasta. Čím výš chci s koněm jít, tím víc elasticity požaduji.

Samozřejmě i lonžování (je-li kůň lonžován správně) je velmi přínosné. Na lonži kůň pracuje hřbetem a přitom se nemusí zaobírat vahou jezdce. Často je opomíjena práce v terénu. A nemám na mysli courání lesem na „vařené nudli" místo otěží, nýbrž opravdovou práci. V terénu si kůň i jezdec pročistí hlavu, získají lepší rovnováhu, „nadýchají". Zároveň v kopcích posílí svaly, důležité je ovšem správně zvolené tempo a práce na otěži. A proč třeba na rovné, kilometr dlouhé polní cestě s vhodným podkladem nepilovat jednoduché změny cvalu?

Moje zaklínadlo na závěr - cválat, cválat a zase cválat. Samozřejmě v klidu a řízeně, žádné utíkání. Práce ve cvalu totiž uvolňuje i posiluje nejlépe. I když budete tři dny v kuse klusat, nikdy nedocílíte stejného výsledku jako po půlhodině shromážděného cvalu.

Podle čeho plánuješ trénink konkrétních koní?
Trénink konkrétních koní plánuji podle jejich konkrétních potřeb (věk, stupeň výcviku, jeho schopnosti, osobnostní ráz...atd.). To nelze jakkoliv zobecňovat.

Kolik času zabere připravit na sezónu koně po zimním odpočinku?
To záleží na tom, jaký měl ten daný kůň zimní odpočinek. Když mám koně, který celou sezónu chodil Grand Prix na mezinárodních závodech, tak je ideální, když mám možnost ho na zimu postavit na pastvinu a nechat ho plně odpočívat. U koní, kteří v sezóně odchodili sem tam nějaké L, stačí, když po sezóně polevím ve cvicích a jízdárenskou práci častěji prokládám třeba terénem nebo lonžováním.
V prvním případě pak budu potřebovat alespoň měsíc práce na aktivaci svalstva, znovuzískání kondice, uvolnění a zlepšení prostupnosti. Začínám tedy s lonžováním, soustředím se na přechody (opět! :-)) a k tomu přidám terén na zlepšení kondice - nasvalení a nadýchání. Teprve pak začnu s jízdárenskou prací - opět s důrazem na přechody a prostupnost. Teprve až po zhruba dvou měsících začnu pilovat cviky.

Ve druhém případě stačí, když zhruba měsíc nebo dva před sezónou přidám na zátěži, více cválám. Přibližně měsíc před sezónou pak opráším cviky. Pokud chci však v blížící se sezóně jít s koněm o stupeň výš, musím oprášit zažité dřív a začít se věnovat novým cvikům. Tady však opět nelze říct, kolik času to zabere. Každý kůň, stejně jako člověk, se učí jinak rychle.

Podle čeho poznám, že je zátěž přiměřená?
To mi přeci řekne sám kůň. Jako jezdec musím poznat, kdy se kůň cítí dobře a spolupracuje rád a kdy naopak je unavený, zakyslý nebo neuvolněný. V takovém případě končím práci klidně pět minut po začátku hodiny a jdu s koněm ven nebo ho nechám odpočinout ve výběhu.

Jak by měl drezurní kůň pracovat přes zimu, když je možnost haly a jak se liší práce v zimě a v sezóně?
Výhodou haly je, že i přes zimu si může kůň (a vlastně i jeho jezdec) udržet kondici a nemusí se každé jaro po, v lepším případě, zimě procourané v terénu trápit začínáním od píky.
Osobně pak po celý rok ale nejvíce právě v zimě kladu velký důraz na řádné opohybování koně na dlouhé otěži. Svaly jsou zimou ztuhlé a je potřeba je pomalu rozhýbat a zahřát, aby se nepoškodily. Dlouho krokujeme (to ostatně i na konci hodiny), první naklusání je pak ze začátku spíš takový koňský strečink na delší otěži. S koněm pracuji hodně na kruhu a začínám se základními přechody z nižšího do vyššího ruchu a pak naopak.

Po základním opracování se pustím do zádrží v klusu i cvalu. Toto cvičení je při správném provedení (tedy důraz na samonesení koně a nezávislou ruku jezdce) pro koně velmi namáhavé a je potřeba jej provádět jen tak dlouho, aby se kůň nenamohl. Pomocí těchto zádrží koně shromáždím a posadím na záď. Pak následují dovnitř plece v klusu a cvalu pro posílení zadních nohou a kontracval pro narovnání koně. Každá hodina je ale složena trochu jinak a navazuje na tu předchozí. Zásadně však s koněm v tréninku nejezdíme celé drezurní úlohy, jen procvičujeme cviky. Kůň je zvíře chytré, úlohu si snadno zapamatuje a je pak nemilé, když je kůň na obdélníku „o krok napřed" před jezdcem.