Máloco člověka potěší méně než pocit, že se pěkně přepočítal. To si tak říkáte, jak je mladý koníček už pěkně „usazený" v základech a zkusíte trochu přidat. Trochu víc shromáždit nebo trochu víc stranové práce a bum. Něco se rozbilo. Zvíře je roztěkané, najednou máte pocit, že neví, co je to ohnout se kolem vnitřní holeně, pozorujete neklid na přilnutí nebo naopak tlačení do ruky, které tam dřív nebylo. Anebo možná vůbec nechcete víc, zkrátka jednoho dne přijdete na jízdárnu a nic nejde jako obvykle. Zvíře je roztěkané, máte pocit... no zkrátka viz řádky výše.

Člověka, jestliže nemá ve zvyku problémy ignorovat, to svádí hledat co nejrychlejší řešení. Telefonát trenérovi, nekonečné rozebírání. Návštěva chiropraktika. Sebrání jádra. Seřvání všech, co se pohnou kolem jízdárny a koníčka rozptylují. Průvlečky. Zdůvodňujeme to většinou tím, že kůň si nesmí špatné věci zafixovat nebo že mu takto špatné ježdění zdravotně ublíží - však znáte poučky o životní nezbytnosti vyklenutého hřbetu, škodlivosti zvednuté hlavy a tak dále. Neříkám, že na nich nic není, to vůbec ne. Ale... pravý důvod, proč se snažíme co nejrychleji hledat řešení problémů, je naše malá tolerance k nim. Když máme pocit, že je něco špatně, necítíme se dobře. A chceme to co nejrychleji vyřešit, abychom se mohli zase dobře cítit.

Zkušenost mě naučila, že rychlá řešení nebývají ta nejlepší a že člověk by neměl dělat závěry z jednoho „blbého" ježdění. Samozřejmě, že je taky dělám, i když vím, že je to zbytečné. Většina problémů „zraje". A málokdy je hned na začátku jasné, odkud vítr fouká. Většinou to zjistíte až časem. Proto se většinou vyplácí počkat, s řešením nepospíchat a vyhnout se razantním krokům, které mohou přinést víc škody než užitku. Zvlášť pokud se jedná o trest. I v práci jsem zjistila, že pokud se snažím řešit problémy příliš rychle (včera bylo pozdě), nevyplácí se mi to. V lepším případě si jen přidělám práci. V tom horším jsou výsledkem chyby a zbytečné komplikace. Mnohem lepší je chvíli vydržet a prostě sbírat informace. Většinou časem zjistíte, co se děje a nezřídka si uvědomíte, že problém je někde úplně jinde, než to vypadalo na začátku. A pokud nenajdete příčinu sami, pak někdo zvenčí, protože nezaujaté oči vidí vždycky lépe. Zvlášť když jsou to oči zkušené.

Porucha vnitřního čidla

Někdy se stává, že my máme pocit problému, ale nikdo jiný ne. Věta „ale dyť ti chodí dobře", když to tak necítím, mě dokáže rozčílit, zvlášť když ji pronese někdo, o kom vím, že vidí. To má pak i dospělý člověk pubertální pocit, že mu na tom světě nikdo nerozumí :-) Ten „někdo", i když je zkušený, se může mýlit. On neví, co cítíme, a můžeme cítit něco, co ze země ještě není vidět.

Jenomže zrovna tak může mít pravdu a my můžeme mít „rozbité čidlo". Určitě jste už s rozbitými čidly zkušenost udělali. Třeba s čidlem rovnováhy. Trenér vás přesvědčuje, že sedíte nakřivo, ale vám se zdá, že jste krásně rovní. Pak vás srovná a vaše vnitřní čidlo pro rovnováhu křičí, že jste nakřivo. Tedy alespoň to moje takhle funguje. Nebo rytmus. Pro většinu lidí je dost těžké zachovat rytmus na koni, který sám od sebe nejde pravidelně. Zdá se vám, že klušete pořád stejně a přitom jste koněm „zblblí", takže zrychlujete nebo zpomalujete, jak si přeje. A ani o tom nevíte. Koneckonců, i pro tanec potřebujeme hudbu, která nám dodává rytmus (a mnoho drezurních jezdců rádo trénuje s hudbou, která jim pomáhá).

Nejsme od přírody nastavení na stálost a pravidelnost a nemáme v sobě metronom. A také nejsme vybaveni na objektivní hodnocení svých pocitů (které ani objektivní být nemohou, jsou to přece pocity!). Naše vnímání je zkreslené kromě vnějších vlivů (např. zrychlující kůň z příkladu výše) naším aktuálním rozpoložením, náladou, únavou, motivací, aktivační úrovní. Zcela jinak vnímáme v lenivém nedělním odpoledni a zcela jinak, když skočíme do sedla rozjetí po hektickém pracovním dni nebo ve stresu. Stres má vůbec schopnost naše čidlo totálně rozkalibrovat, pak nám není dost dobré nic, ani kdyby si kůň zauzloval všechna čtyři kopyta nadvakrát. Ne vždycky je ale naše rozpoložení tak jasné, někdy stačí mírná nespokojenost kdesi uvnitř, které si ani nejsme vědomi (toho stresu si většinou alespoň všimneme), aby nám vyvolala zdání problému, který ve skutečnosti ani není. A můžu vám garantovat, že když se snažíte řešit problém, který existuje jen ve vaší hlavě, je to zaručený způsob, jak si ho opravdu vyrobit.

Někdy vnímáme jako problém něco, co je normální fází vývoje. Delší dobu se nám daří, namlsáme se. Je ale normální, že pokrok není lineární. Když se nějakou dobu zlepšujete, je zcela zákonité, že v určité fázi se pokrok zpomalí, nebo zastaví. Každý organismus dokáže vstřebávat a osvojovat si jen určité množství informací a po určité době má na chvíli dost. Člověk, který je zvyklý věci řídit, by rád sám určoval míru rychlosti učení a rozhodoval o tom, kdy zpomalí nebo zastaví, ale bohužel, rychlost učení určuje vždy ten, kdo se učí. Neříkám nic nového, že? Většina z nás to ví, jenomže, vždycky se to lépe říká, pokud stojíte zvenčí. Jako teď já, protože nesedím na koni, ale u počítače.

Nové rozbíjí staré

Někdy si člověk připadá, jako by byl lapen v kruhu. V kruhu svých zlozvyků nebo chyb. Soustředí se na ně a začne se zlepšovat. Lítající ruka se konečně uklidní. Lítající kůň se začne konečně sám v klidu nést. Oddechneme si, že „konečně dobrý" a jdem pokračovat a soustředit se na něco jiného. A tu máš, za chvíli máme pocit, že jsme tam, kde jsme byli. Většinou ale nejsme. Jenom jsme zvýšili nároky. Což už si neuvědomujeme. Ale logicky, věci, které nemáme zažité, nebudeme provádět tak snadno, jako ty, co už známe. Představte si sami sebe na kladině. Není problém ji přejít nebo přeběhnout. Ale zkuste povyskočit - lehkost, uvolnění a rovnováha jsou pryč. A dost možná nás to rozhodí natolik, že pak budeme mít problém i s přeběhnutím kladiny, zejména, pokud jsme povyskočení přidali dřív, než jsme si běh dobře zažili.

Na koni je to úplně totéž. Kůň učící se novou věc se nebude pohybovat tak pružně, uvolněně a v rovnováze jako obvykle. A navíc, možná nebude přesně rozumět pomůckám, protože pro něj budou nové, přinejmenším v té kombinaci, kterou působíme. Učila jsem mladého koně dovnitř záď. Už věděl, že přistavení, váha a vnitřní holeň na podbřišníku znamená požadavek ohnout se dovnitř. Znal i za podbřišníkem použitou vnější holeň. V zastavení neměl problém zaujmout pozici dovnitř záď. Přesto chvíli trvalo, než pochopil pomůcku za pohybu. I když pomůcku znal, neměl představu o novém cviku, a proto měl tendence některou z nich ignorovat a nabízet cvik, který znal a byl pro něj snazší - zpravidla ustupování na holeň. Mimoto ztrácel uvolnění a přilnutí také nebylo takové, na jaké jsem byla zvyklá. Asi nic překvapivého, že?

Někdy ale máme pocit, že „vlastně tolik nechceme" - jenomže to je náš pohled, kůň to může vnímat úplně jinak. Třeba takové přidání kmihu. Nechceme toho přece tolik, jen trochu „lépe" klusat nebo cválat. Tak proč kůň tuhne, tlačí do ruky, přestává se ohýbat a vůbec je celkově „divný"? Přidáme-li kmih, je to dost podstatný zásah do jeho rovnováhy. Všechno je pro něj najednou těžší. Proto kůň ztrácí uvolnění a nám připadá, že i ochotu.

Vraťme se zpátky ke zmíněné dovnitř zádi. Koníček cvik pochopil. Ale ejhle, pak jsem chtěla nacválat a namísto normálního nacválání od vnější holeně se mi zvíře pod zadkem začalo kroutit jako žížala. Mohla jsem začít řešit „problém" s nerespektem vnější holeně a k zesílení použít tušírku - a tímto nepochopením bych si asi ten problém skutečně vyrobila. Vůbec nešlo o nerespektování vnější holeně, ale kůň se najednou čerstvě naučil, že pomůcka vnější holení vzadu nemusí znamenat nacválání, ale také dovnitř záď. A pak i při již zcela známém cviku, obsahujícím ale podobnou pomůcku, zazmatkoval. Což je přesně to, co se může snadno stát. Když se snažíte s koněm posunout dál nebo se naučit něco nového, stává se, že se vám přechodně „rozbije" to, o čem jste si mysleli, že už bez problémů ovládáte.

Ne vždycky je spojení tak evidentní jako u mého příkladu. Poměrně typické je, že když začnete více pracovat na shromáždění, ztrácíte uvolněnost. Jedná se o silové cvičení, náročné na rovnováhu. Proto je tak důležité chtít zpočátku jen málo a prokládat ho uvolněním a protažením. Nebo u koní, kteří mají problém s rytmem a rovnováhou, se často stává, že když se začnete soustředit na cval, zhorší se vám klus. Ve cvalu se totiž většině koní udržuje rovnováha hůř než v klusu, proto se snáze dostanou na předek a cvalovou prací se také víc vzruší. Řešením ale není necválat, řešením je pouze jezdit. A jak je popsáno výše, střídat náročnější práci s uvolněním.

Co je ještě „normální"?

Teď jsme se tak pěkně ukolébali povídáním o tom, že spousta „problémů" je vlastně normální součást vývoje. To ale neznamená, že nás problémy potkat nemůžou a že bychom měli všechno ignorovat. Spíš naopak, nějakým problémům se pravděpodobně nevyhneme. Kdy je tedy na místě si říct, že toto už není normální součást učení, ale že máme problém? To se určuje těžko, protože hranice je velmi tenká a navíc u každého jiná. Spousta jezdců bez pocitu problému skáče s koňmi, se kterými bych já osobně snad ani necválala, protože podle mého názoru mají problémy už v kroku a klusu. A nepochybuji o tom, že sednout si na mého koně Charlotte Dujardin, velmi rychle by mě přesvědčila, ať zapomenu na stranovou práci a vrátím se k základům, protože by našla spoustu věcí, které by jí jako problémy připadaly.

Ale abych neutíkala od tématu, pro jednoduchost považujme za problém zhoršení jezditelnosti, přilnutí i uvolnění a rovnováhy koně, které je takového stupně, že ho vnímáme jako mírně nebo více nepříjemné. Nebudeme za problém asi považovat něco, kde vidíme příčinu na první pohled. Kůň tužší poté, co absolvoval náročnější trénink. Kůň vznětlivý po zdravotní pauze. Pokud ale ztuhlost nebo vznětlivost takovouto jasnou příčinu nemá, už to může problém značit. Opět se vrátím k tomu, co jsem říkala na začátku - nemá cenu dělat závěry z jednoho blbého ježdění. Zítra se jinak vyspíte a všechno může být jinak.

Jak poznat, že má kůň problém a konkrétní příznaky, jsme popisovali zde v článku Když si kůň stěžuje...

Pokud je „blbých" několik hodin za sebou, pak je na místě se zamyslet. Stejně tak, pokud se jezditelnost zhoršuje a zejména pokud kůň začíná zlobit, silně protestovat nebo projevovat náznaky snahy zbavit se jezdce. Koně jsou tolerantní zvířata a takto se chovají až ve chvíli, kdy mají vážný problém nebo je jezdec opravdu hodně štve. Někdy se stává, že ježdění je jako na houpačce - jedna hodina skvělá, další šílená a tak pořád dokola. To může být tolerovatelné u mladého koně, který si na jezdeckou rutinu zvyká a silně řeší vše kolem sebe, u staršího koně, zejména pokud to dřív nedělal, je to také k zamyšlení.

Po přečtení všeho výše uvedeného by měl jezdec být schopný určit, zda má opravdu problém, tedy přesněji řečeno, zda se jedná o problém, který je zapotřebí řešit. Teď by bylo nepochybně naprosto bombastické, kdybych přišla s jasným řešením, co dál. Jak odstranit problém se zhoršenou jezditelností, ztuhlostí, přilnutím, chybějícím nebo přebývajícím temperamentem a podobně, a to nejlépe jednou větou. Kdybych tohle uměla, moje jméno by bylo známější než všech horsemanů dohromady a mí koně by žrali ze zlatých žlabů, takže bohužel, zázračný recept nemám. Je tolik různých příčin problémů a i když je tu všechny vyjmenuji, pořád vám to nepomůže odhalit právě tu vaši a dokonce ji odstranit. A co hůř, příčina nebývá skoro nikdy jen jedna, vždycky je jich víc. Pomoci může dobrý trenér, případně dobrý veterinář - a i ti pouze když koně a problém vidí.

Já mohou posloužit jen jednou radou, která je poměrně hodně obecná, ale jen málokdy s ní něco pokazíte, naopak můžete hodně zachránit. Je to zázračný krok zpět. Spousta problémů vzniká, když jezdec přežene nároky. Zvlášť mladí koně často nabízejí víc, než jsou schopni zvládnout. Odhadnout, kdy a kolik zatlačit a kdy naopak zůstat stát, nebo se o krok vrátit, je ta nejdůležitější vlastnost, která odlišuje skutečného mistra od běžného jezdce. Mistrem není ten, kdo jde pouze vpřed. Mistra také nepoznáte podle počtu vítězství v nejvyšších soutěžích - zvlášť proto, že tam často vítězí nikoli ti, co mají nejlepší cit, ale ti, kteří mají nejodolnější koně. Nezkoušejte proto odolnost vašich koní a pokud si nejste jistí, udělejte krok zpět - ale nezůstaňte tam, zrovna tak důležité je, abyste potom udělali dva vpřed.