Kůň jako partner?
Přestože termín partnerství u nás v mnoha rovinách zdomácněl, ne vždy máme zcela jasno v tom, jaký je jeho reálný význam a konotace. Anglické slovo partner překládáme jako společník, spoluhráč anebo druh. Partnerství je pak definováno jako dlouhodobý vzájemný a dobrovolný vztah založený na spojenectví, spolupráci, případně i osobním přátelství. Charakterizuje ho vzájemné uznání a rovnost partnerů, kteří by měli spolupracovat v přesně vymezené oblasti společných zájmů, kdežto mimo tuto oblast mohou jednat zcela nezávisle.
S termínem partnerství se dnes stále častěji setkáváme i v souvislosti s výcvikem koní. Zabydlel se v našem hipologickém slovníku. Což nás nutně - dříve nebo později - dovede k otáce. Patří tam? Může být náš vztah s koněm vztahem partnerským? Myslím si, že může a že by právě takový být měl.
Moderní koně
Pro koně je přirozené se v průběhu dne pohybovat poklidným tempem spolu se skupinou sobě rovných. Studie doložily, že koně v závislosti na geografických podmínkách konkrétních lokalit tráví tímto ne příliš aktivním způsobem i více než dvacet hodin denně. Sociální vztahy, nástrahy životního prostředí a řešení problémů spojených s uspokojováním potřeb je ale v přirozeném prostředí naplňuje a i zaměstnává.
Naši domestikovaní koně jsou v diametrálně odlišné situaci, a je jedno, zda tráví svůj čas v pastevním ustájení anebo jsou ustájeni v boxech. Většina výběhů a pastvin, které mají naši koně k dispozici, je nevhodně situovaná či prostorově omezená a koně nemotivuje k pohybu a sociální interakci, což rozvíjí a prohlubuje problematické chování. Koně se obvykle nudí jak v boxech, tak i ve výbězích a na většině pastvin. Domestikovaní koně tedy místo kognitivního rozvoje, souvisejícího s nutností uspokojovat potřeby a řešit situace, které by koně "potkávali" ve volné přírodě, kognitivně spíše stagnují.
Za dané situace proto může být účel, za kterým si člověk koně vydržuje, tedy "práce", významným faktorem ve zvýšení kvality života. Jsme tedy u problematiky welfare. Zde ale nabývá na významu slovo "může". Práce může koně těšit a rozvíjet a také nemusí. Záleží na tom, zda je přítomno právě ono výše zmiňované partnerství.
Partnerská spolupráce
V podstatě existují dva základní typy vztahů, a to nejen mezi koněm a jeho jezdcem, a tím je vztah funkční a vztah disfunkční.
Jak různí lidé, tak i různá plemena koní a konkrétní jednotlivci mají různé fyzické, duševní a emocionální charakteristiky, které do jisté míry určují, jak a do jaké míry budou schopni vyhovět našim očekáváním a tolerovat naše požadavky.
Funkční vztahy nejsou standardem ani v naší, lidské společnosti a možná proto je v kombinaci člověk&kůň nacházíme spíše ojediněle. Funkční vztahy totiž není snadné ani navázat a ani udržet. Takové vztahy totiž vyžadují vzájemnou empatii a jsou založeny nikoli na dominanci a submisivitě, nýbrž na partnerství.
Koně, kteří pracují v partnerském vztahu, jsou schopni, i když je jejich práce extrémně náročná a fyzicky a psychicky vyčerpávající, dlouhodobě pracovat se zájmem, v uvolnění a s radostí. Tito koně jsou svým jezdcem respektovaní a oceňovaní. Rozumí tomu, co je od nich požadováno, a chápou význam práce, kterou od nich jejich jezdec žádá.
Dosáhnout takového stavu věci není snadné, protože výcvik koně často neprobíhá podle zásad, které partnerství vytváří a udržují. Obzvláště inteligentní koně, pokud jsou vystaveni vysoké míře tlaku, zbaveni možnosti "mluvit do věcí" a nuceni do stále se opakujících stereotypů, bývají demoralizovaní, popudliví, neochotní či až nebezpeční.
Jezdec - partner musí být schopen vycítit, co je pro koně důležité, kdy potřebuje více prostoru k pochopení požadavků a také on sám věří, že se kůň snaží jeho požadavkům vyhovět. V partnerském vztahu totiž nelze jen slepě diktovat požadavky, formulovat podmínky, udělovat rozkazy.
Jezdec - partner nebere koni prostor k vyjádření jeho emociálních prožitků, on tento prostor naopak nabízí. Snaha pochopit, ochota vyčkat, důvěra v charakter koně, vede k partnerství, díky němuž kůň v průběhu výcviku pochopí, oč a proč je "o práci" žádán, a může tedy za svůj výkon převzít "zodpovědnost", může si začít připadat "důležitý".
Co je důležité
Pro koně, který má mít partnerský vztah se svým jezdcem, jsou významné tytéž věci, které hrají roli i v budování funkčních mezilidských vztahů. Které to jsou?
Konzistence
Dobrý partner je ten, který udělá to, co řekl, že udělá. Je snazší důvěřovat někomu, na koho se lze spolehnout. Je nutné mít hodnoty a stát si za nimi. A je nutné, aby těmto hodnotám naše reakce odpovídaly vždy a za všech okolností. Tak se stáváme čitelnými, srozumitelnými a důvěryhodnými parnery.
V partnerství musí obě strany věřit, že druhý pro něj udělá to nejlepší, co udělat může. Jestliže jsme v interakci s koněm, učíme ho již svou přítomností. Učíme ho, že nám buď může věřit, anebo nemůže. Učíme ho, že to co děláme, je předvídatelné, anebo není, že jsme ve svých činnostech konzistentní, anebo nejsme.
Spravedlnost
Dobrý partner je pozorný a vnímavý. Je také uměřeně aktivní. Měl by se "pomalu rozhněvat, rychle odpouštět a neměl by mít nikdy v srdci zášť".
Pokud chceme druhé ovládat, musíme být spravedlivými a dobrými vůdci. Ať již "vládneme" kolektivu nebo třeba jen svým vlastním dětem, musíme být schopni být nejen konzistentní, předvídatelní, ale i spravedliví. Nespravedlnost tvoří zmatek. Zmatek tvoří úzkost. Úzkost stres...
Koně potřebují vědět, že pokud se ujmeme vedení, dokážeme chránit, čelit problémům bez emocí a poskytneme druhému čas, aby mohl nastalou situaci vyhodnotit. Jestliže koně potrestáme za to, že má obavy či strach z určitého podnětu, nezmění se. Jen se naučí ještě více nedůvěřovat, jak světu a tak i nám.
Respekt k vůdci vychází z důvěry. Důvěra je důsledkem důsledných a předvídatelných kroků. V partnerství tedy musí být přítomen jak respekt, tak i důvěra. A to na obou zúčastněných stranách. Není to jednosměrná řeka, která teče od jednoho k druhému. Je nutné respektovat a zároveň uchovat jako nejvyšší cennost důstojnost, kterou má každá živá bytost.
Komunikace
Koně žijí v přítomnosti. Pokud mezi nimi dojde ke konfliktu, řeší konflikt jasně, rychle, efektivně. Konflikt je vždy poměrně záhy ukončen, následuje obnovení běžného řádu. Bojovníci se brzy rozejdou a znovu se vedle sebe poklidně pasou. Žádný analytický přístup. Žádné vyvozování závěrů.
Člověk, který vstupuje do vztahu s koněm, by měl být "naladěn" obdobně. Jak se ale máme stát člověkem přitomnosti, když náš model vnímání reality je o tom, že jsme stále jednou nohou v budoucnosti a tou druhou se "hrabeme" v tom, co už dávno odplulo?
O přístupu je třeba přemýšlet a na změně vnímání reality pracovat. Naším cílem by mělo být pochopení "vesmíru našich koní". Měli bychom tedy rovným dílem jezdit a rovným dílem objevovat dimenze světa, ve kterém žije kůň.
Svět koní je v mnoha aspektech jiný. Není ale hloupější, omezenější, není horší, je kterýkoliv jiný. Proč nezkusit chodit na dlouhé procházky, při nichž se budeme primárně zajímat o to, co zajímá naše koně? Proč se nepokusit podívat se kolem sebe očima toho druhého? Vždyť to děláme i v našich mezilidských vztazích. Naše seznamování s partnery a život s nimi přece také není o našem nikdy nekončícím monologu. Ptáme se, jak se partner cítí, jak mu je a jak vidí věci kolem sebe. Ptáme se na jeho názory. Totéž musíme dělat, pokud chceme vytvořit jakékoliv partnerství, a to napříč galaxií druhů.
Měli bychom koním nabízet prostor, aby nám i oni sami mohli o sobě něco "říci". Není konstruktivní, pokud mluvíme jen my. Tak se toho mnoho nedozvíme. Proč koně nenechat, ať ochutná zajímavou bylinu, která roste vedle cesty? Proč mu někdy nenabídnout určitý typ svobody, která nám o něm něco "privátního" odhalí? Často je tak evidentní, že si kůň, v reakci na nabídnutý prostor, "nahlas pomyslí... on mi rozumí!" :)
Při "návštěvách" našich koní bychom měli zapomenout na hodinky, na všechny další aktivity, které proběhly a které mají proběhnout. To samozřejmě nemusí být snadné. Tyto "návštěvy" bychom ale opravdu měli, alespoň z části, nechat jen tak plynout. Být a nechat být, klást neslyšitelné otázky a čekat na neslyšitelné odpovědi. Z takových návštěv si totiž i my můžeme někdy odnést víc, než ze soutěží, byť těch vítězných.
Obousměrná komunikace je nezbytná pro všechny dobré a funkční vztahy. I lidská partnerství stojí na stejném principu. Bez komunikace nevznikne funkční vztah na žádném místě světa. Kůň je naším zrcadlem a my bychom měli být tím jeho.
Pocit bezpečí, pocit vlastní důležitosti
Všechny živé bytosti světa chtějí být spokojené. Spokojenost přichází s pocitem, že jsme v bezpečí. Rovněž tak všichni potřebujeme dostávat pozitivní zpětnou vazbu. Potřebujeme se utvrzovat v tom, že jednáme správně, že jsme ceněni a oceňováni.
Pocit bezpečí a stability vytváří i jistota, že pokud ztratíme odvahu a budeme mít strach, najde se někdo, kdo naše emoce pochopí, porozumí nám, uzná naši emociální nerovnováhu, pomůže nám rozpoznat zdroj nejistoty a dokáže nabídnout opatření, abychom ztracenou stabilitu znovu získali.
Když se nad tím zamyslíte, nejsou to jen prázdná slova. Nikdo nechce být "na život sám". Každý chce mít vedle sebe někoho, o koho se může opřít, když mu není hej.
Člověk by se měl ve vztahu s koněm stát mírotvůrcem, ochráncem a vůdcem. Mír, ochranu i vůdčí post lze vybojovat nebo ho lze dosáhnout. Dějiny lidstva obsahují soupis typů vůdců. Mohou být krutí i moudří. Každý z nás tedy musí vědět, jakým chce být vůdcem a jak této pozice míní dosáhnout.
Důvěra, pocit bezpečí a pocit vlastní důležitosti vzniká komunikací. Neměli bychom zapomínat, že nejen každý člověk, ale i každý kůň je jiný a to je nutné při vzájemném kontaktu zohlednit. Každý máme jinou výši inteligence, jinak formovanou schopnost učit se, jinak vyprofilované emoce. Proto žádná pevně daná metoda nikdy nemůže fungovat. Ani u koní a ani u lidí.
Pokud se chceme věnovat nějaké konkrétní výcvikové technice, musíme se v řadě prvé ptát proč, abychom mohli najít vhodné "jak" platné za všech okolností. Pokud upadneme do stereotypu odvozování ze svých vlastních dřívějších zkušeností, snadno se stane, že brzy potkáme koně, který podle zažitého vzorce nebude fungovat. Ale to je jen naše chyba. Koně se vždy snaží vyhovět, pokud mohou. Je jen a jen na nás, abychom určili, jak vztřícným jazykem ten který kůň "promluví".
Máme větší mozek, z čehož lze odvodit, že je nesmysl očekávat, že se kůň snáze naučí naší řeči, než my té jeho. Přinejmenším je tento úkol pro oba stejně náročný.
Pokud tedy chcete být jezdec, zkuste si vzpomenout na své první týdny ve školní lavici. Jak těžké pro vás bylo pochopit principy platné v tomto pro vás novém světě. Jak moc jste toužili po pochvale a toleranci chyb. Jak moc jste si přáli uspět. Nevěřím, že pro někoho z nás to bylo snadné.
Právě tak jako my kdysi se cítí při výcvikových lekcích naši koně. Jsou ve "školních lavicích" nejistí, jsou odtrženi od "rodiny", vyhnáni do neznáma. Tak jako my i oni chtějí nalézt porozumění, pochopení a oporu. Jen pokud tento pocit od nás dostanou, budou motivovaní, budou si své vzdělávání, svou práci užívat a stanou se z nich jednou naši partneři.
Bití rákoskou a křik jsou výchovné metody. Ty ale dobrý učitel a dobrý partner nezná a neužívá. Odměna, pochvala a pochopení jsou jejich zbraně. Porozumění, pochvala a motivace dláždí cestu k partnerství i cestu k výsledkům.
Galerie
Kreativně rozehřívat
Prvních 15 až 20 minut v kroku můžete využít pro trénink efektivně – a hodně typických problémů tak řešit už při rozehřívání. Jak ale na to?
Proč se Savi nedokáže uvolnit?
Valach jménem Savigny při práci často ztuhne. Bolí ho hřbet, nebo je to v hlavě? S drezurní trenérkou Sabine Ellinger odhalíme jádro problému.