Dnes se spíše než „práce na dvou stopách" používá termín stranová (laterální) práce. Starší název vycházel z faktu, že při této práci se kůň zadníma a předníma nohama nepohybuje v jedné stopě. Důležitější je ale fakt, že kůň se při ní pohybuje současně dopředu a do strany, proto stranová práce. Při tomto způsobu pohybu musí podsouvat vnitřní zadní končetinu více pod tělo. Pomocí těchto cviků, jsou-li prováděny správně, tedy dosáhneme právě toho, o co nám při výcviku jde - jezdit a shromažďovat koně „odzadu dopředu", přičemž v ohnutí to jde lépe než na rovné linii. Proto jsou stranové cviky tak přínosné pro shromáždění koně. Navíc stranovou práci s výjimkou ustupování na holeň prakticky není možné dělat bez ohnutí, proto má velký význam i pro ohebnost a narovnání koně. Zlepšuje se i prostupnost koně a reaktivita na pomůcky.

Ustupování na holeň

Začneme tím nejkontroverznějším, ovšem nejjednodušším. Při ustupování na holeň se kůň pohybuje dopředu a do strany. Obě vnitřní nohy (jak přední, tak zadní) kříží předem nohy vnější. Přitom je kůň rovný nebo mírně sestavený proti směru pohybu. Mírně znamená, že jezdec by neměl vidět víc než vnitřní nadočnicový oblouk nebo vnitřní nozdru koně. Kontroverzní je proto, že nesplňuje požadavky všech ostatních laterálních cviků, tedy kůň není ohnutý ve směru pohybu a tudíž nemá na koně shromažďující efekt. K tomu ale ani není určený. Používá se u koní začínajících se stranovou prací, aby se naučili reagovat na jednostranné působení holeně ustoupením do strany. Koně dobře uvolní a rozhýbe do stran, proto má podle mého názoru smysl ho jezdit.

Ustupování na holeň lze dobře koně učit ze země ať už na kroužku, nebo podél stěny jízdárny. V obou případech stojíme u plece koně, levou rukou s otěžemi kontrolujeme předek a pravou rukou s tušírkou působíme na vnitřní zadní nohu koně a vyžadujeme podkročení. Tuto průpravu podrobně popisuje Anthony Paalman ve své knize Skokové ježdění v kapitole Práce na ruce.

Pod sedlem máme hned několik možností, jak koni ustupování na holeň představit, aniž bychom ho moc překvapili. Výhodou je, pokud už zná obrat okolo předku, při kterém chceme vlastně to samé, jen na místě. Osobně pak nejraději začínám cvikem zvětšit kruh. Postupně zmenšuji velký kruh, až se dostanu na malý uprostřed jízdárny. Pro mladého nebo nenaohýbaného koně není malý kruh až tak příjemný a sám bude mít tendenci zvětšovat. Dovolím mu to za podpory vnitřní holeně a rámování vnější otěže, přičemž hlídám, aby kruh zvětšoval rovnoměrně, tedy ne „za hlavou", ale celým tělem najednou a aby nevypadával plecí. Velmi užitečnou pomůckou pro méně zkušeného jezdce je představovat si, že vedu koně zádí mírně napřed. Ve skutečnosti to tak být samozřejmě nemá, ale tím se „vyruší" tendence jít napřed hlavou a kůň zůstává pravidelně ohnutý na kruhu.

Ustupování na holeň ke dlouhým stěnám nejlépe koni představíme, pokud využijeme jeho přirozené tendence držet se stěn. Zkrátíme roh krátké stěny a dostaneme se na tříčtvrteční linii jízdárny. Většinu nezkušených koní stěna potáhne jako magnet a my ho jen (podobně jako při zvětšování kruhu) podpoříme vnitřní holení. Zároveň zarámováním na vnější otěži hlídáme, aby kůň zůstal rovný. Stěna jízdárny je pro nás přitom výborným pomocníkem. Podle ní totiž můžeme kontrolovat, zda s ní kůň jde rovnoběžně, nekroutí se a nepředbíhá záď nebo předek. Velmi pravděpodobně to bude předek - kůň bude mít tendenci se plecí lepit na stěnu a záď bude mít tendenci zaostávat. Vnitřní holeň nebo tušírka by ji potom měla pobídnout k většímu posunu a vnější otěž by měla zádrží srovnat předek a zabránit koni, aby se příliš ohnul v krku a vypadl plecí ke stěně. Což se snadno říká, ale málokomu se to na začátku daří zkombinovat. Když kůň pochopí, tříčtvrteční linii můžeme posunout až ke střední čáře. Vždy je pro koně snazší ustupovat od ruky, ze které jsme najeli, protože není potřeba ho přestavovat. Tedy jedeme-li na pravou ruku a odbočujeme doprava, ustupujeme potom od pravé holeně doleva.

Pokud vám z nějakého důvodu ustupování ke stěně nejde, třeba proto, že kůň příliš utíká a ignoruje stranovou holeň, můžete to zkusit ještě jinak. Ustupovat podél stěny. Výhodou je, že vám kůň nebude utíkat vpřed, protože před vámi je stěna. Opět začnete už na krátké stěně, ale tentokrát z ní neodbočíte, nýbrž si zkrátíte roh tak, abyste najeli ke stěně v úhlu zhruba 35°. V tomto úhlu potom budete pokračovat podél stěny. I zde musíte holení přimět k ustupování zadní nohu a protilehlou otěží omezovat pohyb plece, aby kůň zůstal rovný. Je potřeba dávat pozor na plynulost pohybu a správný úhel - pokud záď odstavíte od stěny moc a koně přetočíte, zarazí se.

Jaké problémy vás (nejspíš) čekají?

Může se stát, že vám kůň od holeně nebude chtít ustoupit, buď proto, že je to pro něj příliš obtížné nebo proto, že vám nerozumí. Pokud jste si jistí, že dáváte správné pomůcky (pozor, vaše pomůcky ovlivní i přílišné napětí a ztuhnutí v očekávání potíží) a nepomůže zesílení pobídky tušírkou, doporučuji se vrátit o krok zpět a na lehčím cviku (obrat kolem předku) nebo ze země koni ještě jednou vysvětlit, jakou reakci na stranovou holeň požadujete. Před začátkem ustupování byste koně měli vždy upozornit a připravit poloviční zádrží, během cviku má být kůň na otěži. Pokud se vás namísto ustoupení snaží odvézt dopředu, asi tuto zádrž nepřijal. Pak je nejlepší zpomalit do tempa, kde jste schopni koně zvládnout, a zlepšovat kmih jen pozvolna, až když cvik oba dobře pochopíte.

Dalším častým problémem je zkroucení koně. Kůň výrazně vypadává plecí do směru pohybu, přičemž krk je zlomený proti směru a záď zaostává. V ideálním případě byste si kroucení koně měli všimnout dříve a včas ho srovnat. K tomu bude zapotřebí zejména dobrý kontakt a zádrž na vnější otěži a posléze „dostrčení" nebo doklepnutí zaostávající zádi. Velice často toto zkroucení ale vyvolávají sami jezdci, kteří ve snaze koně přibrzdit zůstanou viset ve vnitřní otěži. Pokud se vám tedy rovnání koně nedaří, zaměřte se na to, co dělá vaše vnitřní ruka. Někdy pomůže vnitřní ruku s otěží mírně přizvednout, tím zjemníte přilnutí. Jestliže se vám nepodaří včas zabránit zkroucení koně, nemá smysl ve cviku pokračovat. Nejlepší v takovém případě je vyjet rovně, sebe i koně srovnat a pak zkusit ustoupit znovu.

Méně často (zpravidla při ustupování podél stěny, zejména v kombinaci ochotný, zkušený kůň a učící se jezdec) se stává, že kůň začne předbíhat zádí. Zde je náprava jednoduchá - zjemnění pomůcky vnitřní holení (tedy tou, od které kůň ustupuje) a lepší zarámování holení vnější, která kroky zachytí. Aby k tomu nedošlo, jezdec by se měl učit cítit, kde má záď koně a pomůcky přiměřeně dávkovat. Další potíže, se kterými se nejspíše setkáte, jsou ztráta kmihu během cviku nebo zhoršení přilnutí. Je to zpočátku normální, kůň se v novém cviku teprve hledá a tápe. Jakmile ale získá trochu zkušeností, měli byste začít vyžadovat pravidelné tempo (já si od začátku pomáhám hlasem) a stálé přilnutí (poloviční zádrží na vnější otěži). Dalším důvodem pro ztuhnutí, ztrátu kmihu a/nebo zkracování kroků je příliš mnoho pohybu do strany a nedostatek pohybu vpřed. Obě tyto složky musejí být vyvážené.

Motáme a přestavujeme

Ať už se dostanete k pochopení cviku jakkoli, jakmile si ustupování na holeň osvojíte, i pokud ještě další stranové cviky neumíte, můžete se směle pustit do kombinování a přestavování, zkrátka stranového rozhýbávání koně. Můžete jet v ustupování celou diagonálu nebo cvik obloukem změnit směr s ustupováním na holeň. Můžete ustupováním na holeň jezdit cvik od stěny ke stěně. Pozor, přitom si dejte na čas a nepřekvapte koně. Poté, co ustoupíte do patřičné vzdálenosti, koně srovnejte, přehoďte pomůcky a opatrně rozpohybujte na stranu druhou. Já velice ráda tento cvik dělám i trochu minimalisticky, tedy nechám koně ustoupit jen třeba dva kroky a už přehazuji pomůcky a ustupuje zpět. Tyto malé obloučky se mi vejdou na dlouhou stěnu až tři a koně velmi zcitliví na stranovou holeň. Což se dá dělat i na střední čáře. Koně jsou potom velmi pozorní k vašim holením.

Můžete ustupovat od stěny jízdárny na středovou (nebo čtvrtinovou) čáru a pokračovat přímo. Můžete ustupovat na holeň po linii velkého kruhu, zpočátku tak, že ven vytlačíte záď, ale později i předek, případně koně přestavovat z jedné polohy do druhé. Můžete kombinovat ustupování s obratem kolem předku, tedy např. čtvrtobrat kolem předku - pár kroků ustoupení na holeň - dotočit obrat kolem předku a totéž na druhou ruku. Ustupování v oblouku můžete použít i na vlnovce nebo na osmičce (velké kruhy změnit). Tedy jedete vlnovku o třech obloucích a když najíždíte do oblouku, vytlačíte záď ven. Ustupování na holeň na malém kruhu v kroku (v podstatě obrat okolo předku za pohybu) s oblibou používám, pokud cítím, že mám koně ztuhlého a snaží se mi namísto ohnutí a lepší aktivity zádi ignorovat vnitřní holeň a po předku utíkat vpřed. Všechny tyto kombinace by měly vašemu koni rozpohybovat zadní nohy a zajistit, že na vaši holeň nezareaguje bezmyšlenkovitým vyražením vpřed, ale podšlápnutím zadní nohy pod sebe.

Plný překrok: trochu jsem váhala, zda ho zmínit, protože to není drezurní cvik, ale tolik lidí se chlubí, že jejich kůň umí překrok a má na mysli právě toto, že ho krátce zmíním. Drezurní poloviční překrok se od ustupování na holeň liší „pouze" tím, že kůň je ohnutý ve směru pohybu. Což je ale rozdíl v náročnosti velmi zásadní. Přitom se na diagonální linii pohybuje dopředu a do strany. Plný překrok, kterým se chlubí někteří, zejména westernoví jezdci, je úplný pohyb do strany bez současného pohybu vpřed. Tedy například postavíte koně čelem ke stěně v úhlu 90° a ustupujete podél. Oba páry končetin se kříží. Technicky vzato se nejedná o překrok, nýbrž o ustupování na holeň pouze do strany bez pohybu vpřed, protože kůň není ohnutý ve směru pohybu. Tedy přinejmenším jsem to nikdy neviděla. Gymnastický přínos tohoto cviku osobně nevidím, ale nevylučuji, že nějaký existuje.

P.S.: A kde je váha?

Záměrně se ve článku vyhýbám jakýmkoli zmínkám o tom, kde by při ustupování na holeň měla být váha. Svého času se o tom zde na EQUICHANNELu vedly bouřlivé diskuze, kdy jeden tábor přísahal, že by kůň měl jít za váhou (tedy váha ve směru pohybu) a druhý zase, že lépe se mu ustupuje od váhy (tedy víc váhy na noze, která „odtlačuje" žebra). Řešení jsme tehdy nenašli. Zaměřila jsem se na to a pozorovala jsem potom spoustu dvojic při tréninku i v obdélníku.

Pozorování mi nepřineslo odpověď, na kterou stranu patří váha, protože koně ustupovali, ať byla váha na kterékoli straně, dokonce i tam, kde se jezdec klátil. Pouze pokud váha výrazně spočívala na jedné nebo druhé straně, byl cvik pro koně těžší, protože ho jezdec vyváděl z rovnováhy (přičemž tento efekt závisí na vzájemném poměru velikostí, dospělý člověk na drobném koni jeho rovnováhu ovlivňuje výrazně více než drobné dítě na „mamutovi").

Přenášení váhy je poměrně zrádná věc, když se přežene, může víc škodit, než pomáhat, a pokud bude správně poloha a působení našeho těla a holení, i váha bude tam, kam patří (konkrétně u tohoto cviku, není to obecné pravidlo). Navíc vědomé přenesení váhy si spousta jezdců přeloží jako „zlom se v pase", čímž docílí efektu zcela opačného, jak jsem se přesvědčila, když jsem porovnávala to, co jezdci říkali s tím, jak skutečně jezdili. Nejlépe tedy koni posloužíme, jestliže se budeme snažit zůstat pokud možno narovnaní a nikam váhu záměrně nepřenášet. Respektive, nepřenášet do stran, pokud se na začátku cviku zaměříme na srovnání ramen („lopatky k sobě") a narovnání hlavu („bradu nahoru"), naše váha se o kousek přesune vzad a cvik bude lepší.

Abych to nějak rozumně zakončila, domnívám se, že rozhodujícím činitelem v tomto cviku není váha, ale holeň, od které kůň ustupuje. Koneckonců, je to cvik ustupování na holeň, nikoli na váhu. Zkušenému koni stačí jemná pobídka, u neznalého zejména na jeho tužší straně budeme muset zpočátku použít silnější pomůcku a žebra trochu „odtlačit". To se nám nepodaří, pokud se do třmenu trošku neopřeme, s váhou na druhé straně bychom toho nedocílili. Proto se nám bude cvik lépe učit, když se nebudeme snažit koně vodit za váhou. Jakmile kůň pochopí a poslušně ustupuje na tlak holeně, je už jen na nás, kde chceme mít váhu a jak si ho naučíme.