Jen velmi stručně zopakuji, že faktory, které ovlivňují růst výkonnosti jedince, jsou množství, typ a opakování zátěže, přiměřený odpočinek a vhodné adaptační podněty. Co se týče typu zátěže, můžete rozlišit trénink objemový - vytrvalostní a trénink intenzivní - silový. Do té první skupiny spadá to, co bychom u koní nazvali „nadýchávání" - dlouhé především klusové a cvalové pasáže. Při něm se zpevňují vazy, zvětšuje se objem a kapacita plic, trénuje se oběhový systém a současně se zvíře učí pohybovat v rovnováze a co nejefektivněji, aby jej pohyb co nejméně unavoval. Tímto způsobem je potřeba začínat s remontou nebo s koněm po delší přestávce. Až když kůň dosáhne určitého stupně vytrvalosti, můžeme začít s rozvojem síly a rychlosti. Cílem silového tréninku je posílit určité svalové partie koně. Patří do něj především práce v kopcích, která velice efektivně posiluje hřbet a záď koně. Je to také kavaletový a skokový trénink, pohyb po hlubokém povrchu (zde ale pozor na šlachy, pro které tento povrch znamená značnou zátěž), pokud je možnost, tak i plavání nebo chození v hlubší vodě. Do silového tréninku patří i drezurní cviky ve vyšším shromáždění, kdy kůň musí udržet na zádi velkou část své hmotnosti. V zásadě se jedná vždy o situaci, kdy tělo koně musí pracovat proti nějaké síle - přičemž nejdostupnější je zemská přitažlivost.

Trénink rychlostní je svým způsobem také silový trénink, v rychlém pohybu tělo musí vyvinout více síly k odrazu. Je ale specifickou kategorií, protože při běžném posilování chceme po koni spíše pomalé tempo. Tak je práce náročnější, protože si nemůže pomáhat švihem a využívat setrvačnosti. Rychlost a výbušnost je věc, která se u koní často zapomíná rozvíjet, což mívá za následek ztrátu aktivity, laxnost a pomalé reagování na pomůcky. Rozvojem rychlosti nemám na mysli nutnost prometat pole tryskem, bohatě stačí krátké sprinty a velmi vhodná jsou i prodloužení na několik (desítek) metrů. Důležitá je zde velmi rychlá reakce koně. Nemusíme objevovat objevené, stačí se inspirovat u úspěšných jezdců. „Pro udržení a zesílení tahu dopředu by většině našich skokových a dresurních koní jen prospělo trochu tréningu dostihového, o jezdcích ani nemluvě," poznamenal svého času náš jediný olympijský vítěz v jezdeckém sportu František Ventura.

Jak to všechno zkombinovat? To je velmi individuální dle období, kondice koně, jeho temperamentu a sportovního zaměření, ale obecně řečeno u koní v plném, ale nikoli vrcholovém tréninku, bychom tu složku, kterou chceme nejvíce rozvinout, měli trénovat nejméně 2x týdně. Vezmeme-li si jako příklad skokového koně, pak by měl 2x v týdnu nějakým způsobem posilovat - je možné jeden den skákat a jeden zařadit práci v kopcích. K tomu je dobré nakombinovat ještě jedenkrát týdně trochu méně fyzicky náročnou skokovou práci, zaměřenou spíše na techniku, styl, vedení, aj. Lonžování a drezurní přiježďování je pak pro trénovaného koně spíše lehčí zátěž v mezičase. Rychlostní trénink závisí na temperamentu - u laxnějších koní je vhodné ho zařadit zhruba jednou za dva týdny v závislosti na počasí a povrchu.

Všestranná versus speciální cvičení

Dalším klíčem k úspěšnému tréninkovému plánu je vyvážení cviků, které koně všestranně rozvíjejí, a specializovaných cviků, které má potom zvíře předvádět. Asi nikdo nepochybuje o tom, že má-li kůň v určité oblasti podávat kvalitní výkony, musí se na ni zaměřit. Ale jak moc? V praxi bývají k vidění v zásadě dva problémy. Tím první je přílišná specializace. Nejčastěji je asi k vidění u drezurních koní. Je jen málo drezurních trenérů, kteří si uvědomují, že dobrý drezurní kůň musí být nejen uvolněný, poslušný a v dobré rovnováze, ale musí být také opravdu silný, aby se unesl i v těžších cvicích, a přiměřeně rychlý a energický, má-li reagovat na pomůcky tak, jak je potřeba. Je tedy i u něho potřeba rozvíjet sílu a rychlost - samozřejmě takovým způsobem, aby nekolidovala s poslušností. I jemu tedy prospěje posilování v kopcích a skákání a zároveň si takto duševně odpočine od drezurního ježdění, které ať chceme nebo ne, má prvky drilu. V příštím díle, kde se budu věnovat již konkrétním příkladům tréninkových plánů, vám jako příklad uvedu ukázku tréninkového plánu aktuální drezurní světové jedničky, valacha Valegra.

Druhým problémem je přílišná orientace na silné stránky koně. Je to naprosto přirozené - to, co nám a koni jde, děláme rádi a často, to, co nám nejde, podvědomě šidíme. Přitom bychom to měli dělat spíše naopak a snažit se rozvíjet slabé stránky koně. Tenhle problém je zjevný ve všech odvětvích, jako příklad si tentokrát vezmeme všestrannost. Koně do všestrannosti bývají často vysoko v krvi a naprosto zásadní je pro ně schopnost dlouho pravidelně cválat dopředu. To pro ně musí být stejná samozřejmost jako dýchání, aby se na krosové trati mohli soustředit na náročné pevné skoky. Zároveň je to ale to, co je (i jejich jezdce) zpravidla nejvíc baví. Součástí soutěží všestrannosti je ale i drezurní zkouška. To bývá často kámen úrazu, protože přirozeně temperamentní koně a skokani, kteří i v tréninku potřebují hodně cválat a skákat, mívají své slabé stránky právě v drezuře. A dobří military trenéři jsou si této slabiny vědomi a soustředí se na ni, i když krosová dráha a nadýchávací cvaly jsou jim často mnohem bližší. Vědí, že uvolňovací jízdárenská práce může být i formou aktivního odpočinku a že je možno se věnovat práci na přiježdění i v období odpočinku. To, co natrénují v zimě, se jim potom v sezóně velmi hodí.

Jaký by tedy měl být poměr všestranného a specializovaného výcviku? Úplně obecně lze říci, že v začátcích (ať již se jedná o mladého začínajícího koně, nebo o koně, vracejícího se do práce po pauze) by měl převažovat trénink všestranně rozvíjející. Jedná se o počáteční návyk koně na zátěž, nadýchání, adaptaci jeho oběhového systému, nárůst energetických rezerv ve svalech (včetně zmnožení enzymů potřebných k reakcím, při nichž svaly získávají energii ke své práci). Znamená to, že ať již na jízdárně nebo venku s koněm postupně zvyšujeme dobu pohybování se v kroku, klusu a cvalu. Nevyžadujeme zatím žádné velké silové výkony, i rychlost zvyšujeme postupně. Postupně zařazujeme prvky specializovaného výcviku - skoky, sprint, drezurní cviky. Tradice starých koňáků říká, že mladý kůň v remontním výcviku (tedy první rok pod sedlem) by měl dostat základ „od všeho" - drezurní průpravu, skoky a spoustu práce v terénu, kde získává rovnováhu. Postupně, jak se kůň po všech stránkách rozvíjí, se poměr mezi všestranným a specializovaným výcvikem obrací ve prospěch specializace.

Všestranný výcvik nemá přímý vztah k podanému výkonu, slouží spíš k fyzickému i mentálnímu uvolnění a je vhodným způsobem aktivního odpočinku. Není příliš pravděpodobné, že bychom připravili do vyšších stupňů jedné disciplíny koně, pokud bychom se této disciplíně věnovali se stejnou intenzitou jako všem ostatním. Přesto je dobré nenechat se strhnout k výše popsanému extrému přílišné specializace a uvědomit si, že třeba silový trénink v kopcích je velice prospěšným doplňkem práce kteréhokoli sportovního koně.

Specializovaný trénink ale neznamená pouze věnovat se „své disciplíně". I v rámci jedné disciplíny se můžete věnovat buďto všeobecné práci, nebo speciálně tomu, co se vás aktuálně týká. Je rozdíl, zda koně jen nějak proježďujete, nebo se zaměřujete na konkrétní kombinace cviků v úlohách. V drezuře se sice v tréninku málokdy jezdí celé úlohy (pokud se je kůň naučí nazpaměť, má to své nevýhody), ale i tam je potřeba trénovat stejné věci, které budou vyžadovány na soutěžích. Je naprosto v pořádku jezdit mladého koně dopředu a dolů na delším krku, uvolňovat a ohýbat. Pokud ale máme v plánu vyšší úroveň než Z, je nezbytně potřeba do výcviku zařazovat především pomocí korektních přechodů požadavek shromáždění, naznačení vzpřímení a přenesení váhy na záď, jakmile je na to kůň připraven. Už jsem viděla hodně jezdců, kteří své koně v dobré víře jezdili několik let jen dopředu a dolů a potom byli velmi překvapeni, že se nemohli pohnout vpřed a měli problém koně zkrátit a vzpřímit. Je to opět otázka silných a slabých stránek koně. Koni, který má výbornou rovnováhu a sám má tendence ke shromáždění a vzpřimování, prospěje hodně práce „dopředu a dolů", ale u koně, který má více váhy vpředu a nízko nasazený krk, je potřeba pracovat na rovnováze a podsazení zadních nohou, i když je pro něj snazší a příjemnější zůstávat v pozici „dopředu a dolů".

Stejně tak při skákání, sice začínáte s mladým koněm na skokových řadách, pak zařazujete jednotlivé skoky, ale pokud chcete skákat celý parkur, musíte i v tréninku alespoň někdy jezdit celý parkur. Což samozřejmě všichni zkušení skokani vědí.

Zásady zvyšování zatížení

Asi každého napadne, že zatížení se musí zvyšovat postupně. To je samozřejmě pravda, ale jen tato informace nestačí. Nejspíš se vám již také stalo, že jste si říkali, jak se krásně postupně zlepšujete a blížíte se k vidině postupu na další výkonnostní stupeň. Ale ouha, najednou bez zřejmého důvodu se postup zastavil. Možná cítíte z koně i jakousi kyselost... co může být špatně? Nemusí to znamenat, že máte příliš vysoké požadavky, nebo trénujete moc a vlastně nemusí být špatně vůbec nic. Zvyšování výkonnosti nefunguje lineárně, ale spíše vlnovitě. Po několika cyklech, kdy výkonnost stoupá, je potřeba zastavit a chvíli požadavky nezvyšovat. Pokud bychom tento cyklus nezařadili, dojde jednak k dlouhodobé únavě, za druhé ke ztrátě motivace. Každé zlepšování totiž znamená určitý tlak - vytlačujeme jedince z jeho komfortní zóny, v níž se cítí dobře, na kraj, kde se až tak dobře necítí. Je potřeba umět v pravý okamžik tenhle tlak „vypnout" a nechat jedince vychutnat si dosaženou úroveň. Pokud si nejsme jisti, zda jsme příliš nezatlačili na pilu, určitě neuděláme chybu, pokud v těchto odpočinkových cyklech obtížnost trochu snížíme.

Asi by bylo ještě vhodné připomenout, že zásada o vlnovitém stupňování požadavků platí pro všechny časové úseky. I v rámci jedné výcvikové lekce je potřeba střídat zvyšování požadavků se setrváním na dosažené úrovni nebo snížením. Tím nejsou míněny přestávky na dlouhé otěži, ale skutečná práce, v níž se střídají těžší i lehčí cviky. Totéž platí pro kratší tréninkový cyklus (např. týden) a to samé platí v dlouhodobém měřítku, jak jsem uvedla výše. Přestávky a odpočinek je také nezbytný, ale sám o sobě nestačí.

Další zásadou pro zvyšování obtížnosti je, že byste nikdy neměli zvyšovat obtížnost najednou ve více oblastech. Pokud přidáváte zátěž, můžete přidávat buďto objem tréninku, frekvenci tréninku nebo intenzitu. Je asi logické, že pokud současně začnete trénovat častěji a ještě navíc budou tréninky intenzivnější, bude to pro organismus velká změna. Je lepší nejprve zvýšit frekvenci tréninků a až když se kůň adaptuje, zvýšit i intenzitu, nebo naopak, ale ne obojí současně.

Pro představu, jak náročné fyzické zatížení jednotlivé prvky představují:

• Nízká zátěž: uvolňovací a protahovací cviky, nácvik koordinace a techniky
• Střední zátěž: krátkodobý trénink rychlosti, výbušnosti, částečně vytrvalost (v závislosti na rychlosti a objemu) a trénink ve stresových podmínkách
• Vysoká zátěž: trénink síly (práce v kopcích, náročné silové cviky, apod.), vytrvalost při vyšší než komfortní rychlosti.

Poslední zásadou pro zvyšování obtížnosti je, že na začátku tréninku, u remont a začínajících koní je potřeba postupovat mnohem pozvolněji. Důvodů je několik. V první řadě, jak jsem již zmínila v minulém díle, výkonnost neroste ve všech směrech stejně. I když se kůň již může jevit v dobré kondici, jeho klouby a kosti ještě nejsou dostatečně pevné. Nebo jeho hřbet nemusí být dost silný. Důležitá je ale také psychická připravenost - zvíře si musí zvyknout na vaše požadavky a jejich stupňování - a také motivace. Kondici natrénujete kdykoli, ale pokud mladému koni vezmete chuť ke spolupráci, budete to jen velmi těžko napravovat.

Jak rychle kůň ztratí kondici?

Stejně jako bychom měli znát mechanismy zvyšování výkonnosti, je dobré vědět, jak je to s poklesem kondice při tréninkovém výpadku. Při dlouhodobějším snížení zatížení (nemusí být nutně ani vysazeno úplně) dochází nejprve ke stagnaci a posléze ke snížení výkonnosti. Při jednostranně zaměřeném tréninku klesne výkonnost koně v oblastech, kterým se nevěnujeme - proto existují nasvalení, silní koně, kteří ale nejsou schopni dobrého, dopředného cvalu, protože byla trénována síla, ale ne rychlost. A naopak koně bez svalů, kteří sice nemají problém vzít každou louku tryskem, jsou obdivuhodně nadýchaní, ale nejsou schopni vyklenout hřbet a podsadit záď.

K čemu ale dochází, pokud kůň náhle přestane pracovat? Již při krátkodobém výpadku dvou až čtyř týdnů klesá objem krve a zvyšuje se srdeční frekvence při zatížení. Velice rychle už v prvních týdnech ubývá svalová hmota a snižuje se síla svalů. Přitom platí pravidlo, že čím rychleji byl kůň vytrénován, tím rychleji kondici zase ztrácí. Pomalu a dlouhodobě trénovaný kůň si kondici udrží déle. Pro udržení kondice dlouhodobě správně trénovaného koně stačí práce 1-2x týdně. Pokud víte, že vás čeká výpadek a přemýšlíte, zda má smysl pracovat alespoň o víkendu, nebo dát koni volno úplně, tak ano - víkendovým ježděním jste schopni koně udržet ve střední kondici.

Změny tréninkového plánu v průběhu roku

Dříve bylo běžné mít celý rok rozdělen na několik období. Po sezóně (od října) se odpočívalo, na přelomu roku se začalo jezdit a pracovat na všeobecném zvyšování kondice. Posléze se přecházelo na specializovanější přípravu na sezónu a plynule navazovalo závodní období, kdy se doma už moc nepilovalo, protože kůň často jezdil na závody.

V současné době, kdy jsou k dispozici haly a vypisují se i halové závody, už toto plánování není nezbytné a navíc se ukazuje, že pro některé jezdce má své nevýhody. Předně, nejednalo-li se o skutečně náročnou sezónu, dvou- nebo tříměsíční úplné volno nebývá nutné a vede ke zbytečné ztrátě kondice - u některých koní může vést i ke zdravotním problémům. Navíc, jestliže se skutečně chceme zlepšovat, pak pokud bychom od dubna do října striktně pouze závodili a pak do konce roku odpočívali, od ledna do března máme hodně málo času na to, abychom koně naučili něco nového. A závodní sezóna a závody jsou pro koně náročnou záležitostí - především po psychické stránce - a potřebuje více odpočinku. Tenhle plán samozřejmě dobře funguje, jestliže chceme z mladého jezdce nebo koně udělat rutinovaného závodníka, ale není nutné se držet zaběhlých zvyků, máte-li jiné potřeby. Zde několik návrhů k zamyšlení:

Pokud má kůň za sebou náročnou sezónu, zaslouží si alespoň pár týdnů úplný odpočinek. V ostatních případech ale, jestliže to podmínky a vytížení jezdce dovolují, je pro koně vhodnější nevysazovat ježdění úplně a zvolit raději formu aktivního odpočinku - tedy vzít koně 1-2x v týdnu na vyjížďku a sem tam zařadit lehkou, „protahovací" drezuru". I to je pro koně odpočinek, především duševní, ale udrží ho v kondici. Lehká práce naopak ještě zvýší jeho motivaci.

Potom je možné brzy přejít na specializovanou práci a koně začít učit nové věci, aniž by nám závody klepaly na vrata. Ani závodní sezónu nemusíme brát tak striktně. Je lepší si ji rozdělit do kratších úseků - vrcholnou formu nelze udržet nepřetržitě půl roku. Pokud vás čekají důležité závody, třeba mistrovství, pak se pochopitelně zaměříte na toto datum a i předcházející závody berete jako trénink. Když ne, rozdělte si sezónu do „bloků" - tedy třeba dva nebo tři týdny aktivního závodění, potom kratší odpočinek a následné doladění toho, co na závodech skřípalo, a posléze další závodní blok. Mnoho jezdců si sezónu dělí na jarní a podzimní a v létě si dopřeje kratší období aktivního odpočinku, následované přípravou na vyšší stupeň, který potom na podzim zkusí, což mně osobně připadá jako dobrý nápad.

Poslední možnost je ta, že nebudete brát závodní sezónu příliš dogmaticky a zkrátka budete trénovat a když budete cítit, že to je „ono", vyrazíte. Tahle možnost zní lákavě, ale má úskalí v tom, že pokud se s koněm v nejlepší formě přihlásíte na závody příští víkend, můžete ten vrchol „přetáhnout" a výsledek nebude tak dobrý, jak jste očekávali. Navíc se nenaučíte časovat formu svého koně a až vám jednou bude na nějakých závodech záležet, riskujete, že nebudete vědět, jak přípravu načasovat, aby byl kůň v nejlepší možné formě.

Příště se podíváme na konkrétní plány pro skokové, drezurní a vytrvalostní koně.