Učitelů jízdy, kteří nejsou schopni svým žákům předat jasné instrukce týkající se technického postupu při nacválání, mnoho nebude. Metodika je chronicky známá. Najdeme ji v každé tištěné příručce, v každém příspěvku na dané téma. Takže kde je tedy zakopaný ten, zdá se, že nesmrtelný pes? :)

Sem tam mi „pod ruku“ přijdou jezdci, kteří žádají o korekci sedu, radu, jak se posunout o chlup výš. Domluvíme si lekci, abychom se na to společně podívali a zjistili, jestli já vyhovuji jezdcům a daní jezdci mně. Ono je to „trénování“ vždycky tak trochu i o schopnosti naladit se na společnou vlnu, tyto věci nemá příliš smysl lámat přes koleno. Pokud není učitel jízdy a jeho žák na jedné lodi, těžko se hledá přístav, kde by bylo možné dlouhodobě zakotvit.

Další postup je samozřejmě individuální, ale potenciální problémy v oblasti nacválání se dají chronicky často předpovědět ještě dlouho před tím, než svěřeného jezdce o provedení cviku požádám. Jsou totiž transparentně vidět po pár minutách... Společným jmenovatelem problémů při nacválání ovšem není jen základní sed jezdce.

Úplně vše, co na koni děláme, vyžaduje i pokročilou schopnost koncentrace mysli a koordinace těla. Cit pro rytmus, určitou vnitřní harmonii... a to už není jen řemeslo, ale i kapka umění! :) Stmelit baletním způsobem hlavu a tělo jezdce s hlavou a tělem koně zkrátka a dobře není legrace! A cval to jezdcův prubířský kámen.

Chtějte nejprve vyrůst!

Osobně si myslím, že problém dobrých nacválání úzce souvisí se skutečností, že se s touto etapou výcviku jezdců často začíná příliš brzo. Cval obsahují již zkoušky základního výcviku jezdců. Je to v pořádku? Může být. Ale realita naznačuje, že ne vždy tomu tak je. Když se jdeme podívat na ZZVJ, jen ojediněle uvidíme jezdce schopného kvalitně a vybalancovaně sedět v kroku a v klusu. Jak tedy tito jezdci mohou být schopni korektně nacválat?

Do cviku by jezdec měl mít možnost dospět. A to jak fyzicky, tak i psychicky. Cval je nejrychlejším chodem koně. Jezdec tedy zákonitě musí být schopen poměrně rychlých a přesných reakcí. A těch je začínající jezdec schopen jen výjimečně. Pomineme-li kvalitu sedu jezdce, vyvstoupí do popředí často i neschopnost jezdce ovládnout techniku nacválání koně, její vhodné načasování. Jezdec musí mít jistou představu i o biomechanice.

Nezdravě mnoho jezdců je „nuceno“ na koni cválat, aniž by dokázalo ze sedla odtušit, co se pod nimi v danou chvíli odehrává. Kde má kůň v okamžiku, kdy dávám pobídku do cvalu, končetiny? Jsem schopen cítit, co se v těle, které chci ovládat, v určitém zlomku času odehrává? Dokážu i se zavřenýma očima odtušit, v jaké pozici je právě teď můj kůň?

K „nedospělým“ pocitům jezdce v sedle zákonitě přistupuje i nedospělé ovládnutí techniky. Pokud jezdec není schopen bez dívání odhadnout okamžik, kdy má pobídnout zadní končetinu koně pro lepší píli v kroku, jak může být schopen načasovat korektní pobídku do cvalu?

Jestliže je jezdec nucen cválat ještě před tím, než ovládá pomůcky a poloviční zádrž, nikdy nemůže být schopen kvalitně nacválat a cválat. Celý proces cválání a nacválání se tedy zákonitě postupem doby promění ve smutný rituál. Jezdec stereotypně vydává bez ladu a skladu soubor podle jeho názoru korektních pomůcek, a pak čeká, co se bude dít. Koně se rychle učí a mají výbornou paměť. A jsou obvykle i mimořádně ochotní a vstřícní. Po pár lekcích, i z nekoordinovaného pošťuchování jezdcem, vyvodí, co se po nich žádá, a začnou i pod nedostatečně fundovanými jezdci předvádět cosi, co se dobrému nacválání vlastně docela podobá.

A spirála se začíná roztáčet. Jezdec z chování koně vyhodnotí, že pomůcky uděluje správně. Umí nacválat a cválat! A hrdě začne svůj provizorní systém praktikovat hlava nehlava. Podlehne iluzi, začne s ní žít a s každým dalším rozvrkočeným nacváláním se také začne i o něco víc nadouvat. Umím to, umím to, umím úplně všechno! :) Tímto pocitem okouzlení si obvykle projdeme všichni. Pád zpátky do reality všechny (bohužel?) nepostihne, někdy nám měkkou matraci nabídnou sportovní úspěchy, které nám mohou zamlžit jasný výhled z jezdeckého okna.

Pokud se nenajde žalobce, nenajde se nejspíše hodně dlouho ani soudce. A smutný obrázek koně, který se při nacválání rozpadá a hroutí, a jezdce, který s každým nacváláním vypadne nejen z rovnováhy, ale i estetického i funkčního rámce, je na světě. Další jezdec směřující do jezdeckého pekla se právě narodil! :) A co s tím?

Jak z toho ven? Hledejte dobrou školu, dobrého učitele...

Ano, i já zastávám názor, že cval rozhodně patří do základního výcviku jezdců. Ovšem za předpokladu, že jezdec má k dispozici zdravého a dobře vzdělaného školního koně a v rukou nějaký čas nedrží otěže.

Cval by se každý jezdec měl naučit prožít pod dozorem a trénovat by ho začít měl výhradně na lonži. Skupinové nacválání většího množství začínajících jezdců, kteří následně krosí rohy a přepadávají tu vlevo a tu zas vpravo, s otěžemi bez kontaktu či nedejbůh s kontaktem, je nepřínosné a škodlivé pro všechny zúčastněné. A to přestože je v mnoha jezdeckých klubech zcela běžnou praxí. Tímto způsobem cvičitelé poškozují nejen koně, ale i jezdce. Preferují tak kvantitu před kvalitou, vytváří jezdecký odpad i z kamenů, které by při individuální péči bylo možné dokonale vybrousit. O škodách na koních, kteří delší dobu fungovali jako bezduché trenažéry, raději ani nemluvě.

 

A pak také... žádnému začínajícímu jezdci by neměl být jeho učitelem mazán med kolem huby. :) Žádné dítě, žádná potenciální dojná kráva (omlouvám se, ale vycházím z reality), by neměli dostat informaci o tom, že jízda na koni je hračka a že po měsících z nich uděláte adepta na mistrák. Takové jednání učitele jízdy je neospravedlnitelné! To proto, že tak to není a nikdy nebude... na rozdíl od mnoha jiných sportů, v jezdectví nám nikdy nebude nestačit ovládnutí základní techniky, píle, dobrá fyzická kondice a dostatek financí. Tedy... pro určitou úroveň samozřejmě ano. Ale, obecně vzato, to vše chce především čas a snad možná i jistý talent.

• Dobrý jezdec si musí vypěstovat nejen techniku, ale i cit. Vhled do koně, do jeho pohybových vzorců, jeho charakteru a temperamentu, do rychlosti jeho reakcí. Musí být empatický.
• Dobrý jezdec musí být schopen dokonalé koncentrace. A koncentrovat se nelze, pokud jezdec ještě nemá bravurně ovládnuté své vlastní pohybové vzorce. Je to jako v autoškole. Dokud přemýšlíme, v jaké rychlosti máme přeřadit a musíme naslouchat zvuku motoru, nejsme zkušení řidiči. Až když se naše schopnosti stanou automatickými a my nad technikou řízení vozidla přestaneme uvažovat, jsme za volantem vozidla v bezpečí, jsme jeho řidiči. A to i tady můžeme uplatnit uvozovky a otazník! V bezpečí nejsme nikdy... i za volantem vstupují do hry faktory jako únava, postřeh, nedostatečná koncentrace, technický stav vozidla, povětrnostní podmínky... Korelace mezi jezdcem a řidičem tu rozhodně jistá je.
• Dobrý jezdec musí být schopen kritického myšlení. Jezdec musí být schopen přijímat informace, které mu dává kůň, a také je adekvátním způsobem zpracovat. Ne náhodou je tolik výjimečných jezdců vzdělaných a úspěšných i ve svých profesionálních životech! Ježdění na koni je i o obecných kognitivních schopnostech. Abychom byli dobrými jezdci, musíme být totiž schopni přemýšlet ve všech souvislostech. Toho ale třeba děti ještě schopny nejsou a ani být nemohou, jsou ve vývoji. Proto je tak nesmírně důležité, aby instruktoři jízdy sestavili tréninkový plán tak, aby odpovídal nejen fyzickým schopnostem dítěte, ale i jeho schopnostem duševním! A to rozhodně není snadné! Pokud vidíme vztekající se dítě na závodech, které kope do poníka hlava nehlava, není to vina dítěte, ale výhradně jen a jen jeho učitele! Každé dítě by mělo být vzděláváno v řadě první s důrazem na rozvoj partnerství se svým koněm a nikdy ne s vidinou sportovních úspěchů a třpytných pohárů!
• Dobrý jezdec musí být schopen sebereflexe. Nikdy nejsme tak dobří, jak bychom mohli být. A to se týká všeho, co člověk vykonává. Na skutečnost, že i renomovaný kardiochirurg je na nikdy nekončící cestě za poznáním, je třeba nezapomínat! Každý může být o mnoho lepší, než právě je! Samolibost je nepřítel sebereflexe! Pozor tedy i na ni! :)

Nejčastější chyby a problémy při nacválání – jezdec

• Jezdec by měl být s korektní pobídkou pro nacválání seznámen nejprve na lonži a to tak, aby měl možnost vzájemnou souhru pomůcek a i jejich individuální význam pochopit, prožít a celý proces si zautomatizovat. A to do takové míry, aby ve chvíli, kdy bude cvik provádět samostatně, byl schopen zachovat nejen kvalitu provedení, ale také klid. Nikdo si nezaslouží být v sedle koně stresován! Jezdec by se na samostatné provedení cviku měl těšit, měl by si ho užít. Chyby, které se zrodí v pozitivně laděném procesu výuky, je snazší odstranit, než chyby plynoucí ze strnulého držení těla, křečovitého sevření otěží a nejistoty, zda postupujeme správně! Chyba není strašidlo, ale tvůrce výsledku!
• Je velmi důležité, aby jezdec ve cvalu a při nacválání seděl rovně a nepřenášel svou váhu mimo těžiště, obzvláště ne pak směrem před koně. Korektní sed není prázdné slovo!
• Důležitá je nejen poloha holeně, ale i poloha kolene. Při cvalu by vnitřní koleno jezdce mělo působit o něco více vpředu než koleno vnější. Tato informace by vzdělanému koni měla téměř postačovat. Pomůcku holení není nutné příliš přehánět. Vnější holeň by měla ležet jen asi deset centimetrů za podbřišníkem. Ne na zádech koně! Holeň je klidná. Žádné bušení ani šťourání patou! Tak si jezdec „přímo za pochodu“ ničí sed a kůň drahocennou citlivost na pomůcky.
• Poloha rukou je zásadní. Lokty musí být u kyčlí, spíše i o něco více vzadu. Tak je zajištěno, že lopatky jezdce budou u sebe a dopředná – zcela nezbytná – pobídka sedem bude účinná.
• Obě otěže musí při nacválání vytvářet shodný kontakt. Levá pěst bude o jeden až dva centimetry více vpředu, rozhodně ale není třeba o nic moc více! Nezaměňujte délku otěže za poloviční zádrž. Tento dojem často u jezdce vyvolá efekt přílišného zkrácení otěže, která ve výsledku vyvede celou ruku dopředu. Paže je pak napnutá a rovná, na místo požadovaného úhlu je její úhel i 180°. Pěsti by neměly ležet příliš blízko u sebe, ani to není efektivní cesta. Ideální je, aby každá pěst byla asi deset centimetrů od krku koně. Vždy je lepší širší držení pěstí než držení pěstí těsně u sebe.
• Vnitřní ruku se snažíme udržet na místě. Ruka zůstává na jí příslušející straně, neměla by cestovat nahoru nad krk a už vůbec ne nad kohoutek koně, takové držení otěže vytváří tlak na vnitřní koutek koně, což může vyvolat disbalanci, kterou kůň vyřeší tak, že ustoupí zádí ven nebo přeskočí, aby se s působením ruky vyrovnal.
• Jezdec, který chce cválat, by měl být schopen získat přilnutí. Měl by být s tím, jak přilnutí docílit a jak v něm koně udržet, seznámen. Pokud není jezdec schopen mít koně na přilnutí, nemůže používat poloviční zádrž... bez těchto atributů nelze docílit kulatého nacválání a vznosu, kůň bude vždy jen "skákat" dopředu. Otěže musí mít kontakt, nesmí se prověšovat! Sama ruka jezdce by měla být živá, hravá, vnímavá a elastická. A tohoto stavu docílit není legrace.
• Cválat bychom měli smysluplně, příliš dlouhé pasáže cvalu na jednu nohu nejsou přínosné, je dobré často měnit ruku, ruch a střídat cval a aktivní, živý krok.

Nejčastější chyby při nacválání – kůň

• Nejen jezdec, ale i kůň by neměl být o cval požádán dříve, než na jeho úroveň došel. Ztráta kmihu, plynoucí z nedostatečné fyzické vyzrálosti, obzvláště v oblasti zad, je velmi častým jevem. Jestliže kůň není natolik zdatný, aby dokázal při naskočení do cvalu udržet rovnováhu a kmih, má vždy tendenci vymanit se z pomůcek, protože si pomáhá hlavou a krkem. K vyřešení diskomfortní situace používá kůň krk jako kyvadlo, které mu dodává kinetickou energii. Pokud to lze, věnujeme dostatek času práci v terénu.
• Pro klidné a uvolněné nacválání je dobré koně ještě dlouho před první skutečnou"pobídkou do cvalu seznámit s působením vnější holeně více za podbřišníkem v obratech. Často je vidět, že mladý kůň v reakci na takto působící holeň sám nacválá, což je něco, co jezdec podporuje a chválí. Nikdy ne naopak! Chvalte a nechte koně cválat. Zpět ho berte jen velmi uměřeně.
• Pokud kůň reaguje na pobídku do cvalu zbrkle a prudce, jedná se běžný projev nervozity koně plynoucí z nejistoty. To nikdy netrestáme. Jezdec zůstává v klidu! Dobrý návyk chce čas a dostatek impulsu budeme výhledově potřebovat! Pokud se kůň do nacválání vrhá, není to projev vzdoru, nýbrž nepochopení pomůcky. Kůň ještě zaměňuje pobídku do cvalu s požadavkem vyššího tempa. Je to běžná věc u temperamentnějších koní a jezdce by tato reakce koně neměla překvapit. Jezdec by spíše měl přemýšlet, zda působení jeho pomůcek není v daný okamžik pro daného koně příliš silné anebo překvapivé. Tato chyba se u jezdců často opakuje, jejich snaha o přesné provedení cviku nebo třeba i obavy z neprovedení cviku způsobí na jejich straně zbrklost a silovost. Kůň tedy nechybuje, jen naváže na necitlivost jezdce.
• Velmi důležité je opakování a to v každé fázi výcviku koně. Dobré nacválání tedy také spočívá v dobrém fixování cviku, v jeho opakování. Je nezbytné často jezdit přechody a současně i upevňovat všechny předchozí lekce. Jen tak zbavíme koně při nacválání strachu z očekávaného, který si mohl vytvořit. I pokud budou nekorektní a prudké reakce koně přetrvávat, neměníme korektnost naší pomůcky. Zachováváme klid, míru i jistotu svých reakcí. Každý kůň se učí jinak rychle, žádný ale není úplně dřevo. Opakování je matka moudrosti. Ale pozor. Koně nikdy netrestáme přílišným sebráním, protahováním udidla nebo tupým záklonem, jestliže nám do cvalu startuje. Naopak! Impuls chceme a pěstujeme. Jezdec jen klidně, jemně a uvědoměle koně koriguje, i hlas je v tomto případě na svém cenném místě.
• Jestliže kůň před nacváláním zvedá hlavu, ukazuje tak jezdci, že ještě nemá dostatek fyzické síly. Nemá tedy žádný smysl ho důsledněji a důrazněji sbírat a držet. Jezdec musí počkat a zaměřit se na budování svalstva zad. Cesta není průvlečka, ale rozvoj fyzických schopností koně.
• V případě, že kůň při nacválání ustupuje zádí do vnitřní stopy, jedná se rovněž o indicii nedostatečné fyzické síly koně, především svalstva zad, a nikoliv o neochotu podřídit se signálům jezdce. Samozřejmě musíme tuto reakci koně monitorovat a ve výcviku korigovat. Přílišné přestavování koně k ruce nebo vyšší míra působení otěží ve snaze koně narovnat ale není žádoucí. Kůň se tohoto jednání obvykle vyvaruje, jakmile bude schopen lépe angažovat svou záď. Žádný olympionik se olympionikem nenarodil! Buďte tedy trpěliví! Nabídněte čas!

Závěr

Cval je velká kapitola. Nelze tedy mít ambice pojmout v jednom článku celou jeho problematiku. Vrátíme se tedy obloukem zpět na začátek. O všem, co na koni děláme, musíme přemýšlet. Než se o cvik poprvé pokusíme, měli bychom být dokonale teoreticky seznámeni s celým objemem informací, který pomůcka pro nacválání obsahuje. A měli bychom také umět koně shromáždit a „i ve spánku“ používat poloviční zádrž. A to samo o sobě není jednoduché. Potřebujete tedy nejen odhodlání, ale i dobrého učitele, který nás úskalími provede.

Ne bezdůvodně jsou v knihách o výcviku koní lekce věnované výcviku cvalu až daleko za ovládnutím přilnutí a ježdění obratů... a v této souvislosti není od věci si připomenout určitou konotaci. O tom, že základní výcvik koně trvá několik let, obvykle nikdo nepochybuje. Neměl by tedy pochybovat ani o tom, že minimálně obdobný čas potřebuje ke zdárnému absolvování základního výcviku i jezdec!