Toto ježdění vyžaduje maximální shromáždění koně. Ovšem narozdíl od „obyčejné" drezury nejsou vyjádřením vysokého stupně shromáždění piafy, ale rychlé kombinace jednotlivých manévrů. Cílem zde není estetika, elegance a akademický projev, ale pragmatika: buď docílit toho, aby se býk (nebo kráva) dostal tam, kde ho jezdec chce mít, nebo aby se alespoň jezdec bleskurychle dostal tam, kde chce být, tedy z dosahu býčích rohů. Toto jsou základy, na kterých vaquera stojí a jimž se podřizuje všechno ostatní: výběr koně, uzdění, sedlo, jezdecký styl, způsob ovládání koně...

Postupem času se z této „polní" podoby vyvinula forma uhlazenější, v níž se závodí na drezurním obdélníku a která má svá přesně daná pravidla, o nichž si řekneme v jiném článku. Pokud tedy mluvíme o „Doma Vaquera", bylo by dobré upřesnit, kterou z forem máme na mysli: pro někoho je tou jedinou pravou ta, která se skutečně využívá při práci bez ohledu na nějaká pravidla, pro jiného ta, kde jsou jednotlivé figury vykonávány s co největší přesností a harmonií. A pak je ještě samozřejmě kopa těch, kteří hlásají, že dělají vaqueru, a přitom jediné, co mají, je pološílený kůň (jiskra!) s ostrým kovovým nánosníkem (tradice!) a obří pákou, kterou vede nekompromisně tvrdá ruka (poslušnost!). Další komentář myslím není nutný. :-)

Tak jako tak, kůň pro vaqueru musí být rychlý, mrštný, pracovitý, nebojácný, musí mít srdce a hlavu. V současnosti se nejčastěji jezdí na nejrůznějších křížencích s nejrůznějšími poměry krve, hispano-arabech (kříženci španělského koně „PRE" a arabského plnokrevníka) a angloarabech. Mimochodem, oba tyto typy křížení mají ve Španělsku své plemenné knihy a jsou uznány jako samostatná čistokrevná plemena. Ve 20. století byly hispanoarabské klisny připouštěny anglickými plnokrevníky, což koním s ovladatelností PRE a odolností a vznětlivostí araba dodalo rychlost (v ideálním případě). Produktům křížení těchto tří plemen se říká anglo-hispano-arabové nebo také koně tří krví („tres sangres"). Někdy vznikají koně, kteří mají ke kráse daleko, ale nezřídka je taková nicmoc „herka" koněm k nezaplacení. Mezi lidmi jsou valaši kříženců, kteří mají kupírovaný ocas a jsou ježděni ve stylu Vaquera, označováni jako „jaca", řekněme po česky nejspíš „kobyla".

A zapomenout nesmíme ani na portugalské koně a jejich křížence, například hispano-luso (kříženci španělského a portugalského koně). A nověji se představují i kříženci těchto kříženců třeba s quartery, trakény a německými teplokrevníky s cílem získat silnou záď (od quartera) a prostorné chody (opět, v ideálním případě). Čistokrevných španělů uvidíte v tomto ježdění málo, jejich přednosti spočívají trochu někde jinde, jejich disciplinou par excellence je vysoká škola („Alta Escuela"), ke které se dostaneme později.

Oproti drezuře a hobby se hojně využívají klisny a valaši - hřebci se k této práci a k této drezuře nehodí, protože kůň zde nesmí prosazovat svou osobnost, musí být podřízen pomůckám jezdce, a to až „slepě", jinak by je to oba mohlo přijít draho. Výjimkou jsou snad koridy na koni („rejoneo"), které jsou dnes spíš představením než ukázkou odvahy a hřebčí jiskra zaujme oko diváka přece jen více, než dokonale a v klidu provedený cvik.

Otěže se drží v levé ruce, protože jezdec shánějící dobytek drží v pravé ruce svůj nástroj: garrochu. Garrocha je různě dlouhá původně dřevěná tyč sloužící buď ke shánění, nebo oddělování dobytka, ale i ke srážení jednotlivých zvířat k zemi. Tím se zkouší povaha mladých divokých býků a krav pro zařazení do chovu. V tomto se dokonce pořádají závody, a dokonce mistrovství (jde o disciplínu „acoso y derribo", v překladu řekněme „stíhání a sražení"), což je pro nás asi stejně absurdní jako mistrovství světa v krájení šunky. Nenechte se však mýlit: v obou případech jde o kvalitu, nikoli o kvantitu.

Kromě praktického využití na statku se dnes garrocha využívá i při koridě na koních, i když je k vidění už poměrně zřídka, a také bývá jedním z hlavních taháků nejrůznějších koňských představení, ať už ve Španělsku, na mezinárodní úrovni (Appassionata a spol.) nebo v podobě různě zdařilých pokusů jezdců z jiných zemí. Není divu, že budí takový zájem: kůň, který s garrochou vystupuje, musí splňovat všechny požadavky na vynikajícího koně pro vaqueru, musí mít za sebou kvalitní a spolehlivý výcvik, musí být výbušný i 100% poddajný zároveň a možná více než kde jinde zde platí, že musí s jezdcem tvořit jedno tělo, vyrovnávat drobné chybičky toho druhého. Stejně jako kůň musí mít naprostou důvěru ve svého jezdce, tak také jezdec důvěřuje svému koni, jinak by všechny ty obraty pod garrochou, rychlé nacválání z couvání a zastavování skluzem, s otěžemi v jedné ruce a s bidlem v druhé spolu neustáli. Myslím, že vidět dobře zajeté představení s garrochou je pro diváka zážitek na celý život.

Vaquera má silnou tradici logicky v oblastech, kde se tradičně chová nejvíce divokého dobytka, tedy v autonomních oblastech na jihu Španělska (Andalusie, Extremadura) a v jeho středu (Kastilie). Zejména pro jižany je vaquera jejich pýchou a jestli je při nějakých závodech plné hlediště, je to právě při závodní vaqueře. O té si povíme více v dalším článku.

O této exotické disciplíně si španělsky mluvící mohou přečíst více na stránkách Trofeo a la vaquera nebo Por derecho (nechejte si běžet intro). Ti, kteří španělštinu neovládají, se aspoň pokochají zajímavými, pro nás netradičními a velmi akčními obrázky...

Pod článkem najdete přiložené video doma vaquera v podání koně PRE a 12letého chlapce. Video je pro svoji velikost rozdělené na dvě části.

Další díl očekávejte za 14 dní, čili ve čtvrtek 14.1.2010.