Jedna z kamer je umístěna za cílem. Kromě celé cílové roviny snímá také několik skoků a především žokeje a jejich koně, kteří proběhnou cílem, kousek se vycválají a vrací se zpět ke svým ošetřovatelům.

Za kamerou ve stínu stromů stojí pan Pavel Brynych. Jak se k natáčení dostihů dostal? „Už od školy jsem chtěl dělat sportovní přenosy, začal jsem je natáčet po roce 2000, a dostihy jsou jejich součástí. Jezdím sem už asi patnáct let.“ Vedle kamery má pan Brynych položené papíry, na kterých jsou kurzy jednotlivých dostihů. „Přípravu má na starost hlavní kameraman, který vše chystá, jezdí na obhlídky a domlouvá, kde budou kamery stát. My kameramani přijíždíme v den pořádání dostihů. Kamery už stojí na místě a my přejdeme na určené pozice, třeba já jsem už poněkolikáté v cíli. Při Velké pardubické ale většinou chodím na plošinu, která je u Havlova skoku.“ K dostihům neodmyslitelně patří také sázky. Pan Brynych se usmívá: „Vsadil jsem si asi dvakrát, když jsem tady měl děti, tak jsme to zkusili. Ale nikdy jsme nic nevyhráli. Fandíme ale Janu Kratochvílovi, který pochází kousek od nás. A pak fandíme především koním, aby ve zdraví dojeli.“ Jaké byly další plány sportovního kameramana po dostizích v Pardubicích? „Měl jsem jet v neděli do Chuchle na Derby, ale nakonec mám volno a večer odjíždím do Ostravy na Zlatou tretru.“

Naproti cílové podkovy je věž pro hlasatele a rozhodčí. Až na samotném vršku, hned pod střechou, stojí další kamera, ze které je vidět na téměř celé závodiště, kromě úseku za lesíkem. Nemá ji na starosti nikdo jiný než hlavní kameraman, pan Zdeněk Trojan. „Jsem tady jako hlavní kameraman, což znamená, že mám na starost všechno to tu přichystat. Ať už to jsou kvalifikace nebo ostatní dostihy, co se tady běhají. Postavení kamer je za ta léta přenosů už tak propracované, že nemá cenu ho měnit. Dřív se to zkoušelo, ale časem se dospělo k názoru, že to takhle má být. Během roku se prakticky nemění. Taky je dobré, když sem jezdí stejní kameramani, kteří už mají zkušenosti.“ A jaký je rozdíl mezi kvalifikacemi a Velkou pardubickou? „Na kvalifikaci máme většinou kolem devíti kamer. Při Velké pardubické je kamer zhruba osmnáct, včetně další techniky, jako je třeba jeřáb nebo dron. Příprava trvá okolo týdne, vše připravuje technická složka, kluci už to mají vymakané. Vědí, kudy vést kabely, aby nepřekážely a neběhali přes ně koně. Já to nakonec jen zkontroluju, jestli je to všechno tak, jak má být.“ Jak pan Trojan podotkl, jezdí na závodiště už mnoho let a má tolik zážitků, že nedokáže žádný vyzdvihnout. A jeho favorit? „Speciálně Pepa Váňa, jemu jsem fandil vždycky. Fantastický chlap a co všechno už v životě prožil, ty úrazy a vždycky se zvednul. A paní Váňová taky báječná paní!“

Sobotní II. kvalifikaci na 133. Velkou pardubickou shodnou okolností vyhrál po skvělém výkonu svěřenec Josefa Váni, Lodgian Whistle. A Lodgianova ošetřovatelka není nikdo jiný než paní Váňová. Pan Trojan se zahleděl na závodiště a nakonec se podělil o jeden zážitek: „Jednou jsem byl támhle u té kamery vzadu. Bylo krásné jarní počasí, teploučko, sluníčko. Tak jsem se na chviličku natáhl a probudil mě dusot kopyt, když proběhli okolo. Dokážete si představit, jak režisér řval...“

Čtenáře brzy potěšíme dalšími střípky z dění za oponou na pardubickém závodišti.