Jako všechno, i pozorování ptáků z koně vyžaduje přípravu - toho koně.
Zjistila jsem kdysi velice rychle, že když zastavím a na něco se upřeně zahledím, kobylka silně znejistí; na co to zírám?!?
No, dnes už ví své. Naučila se, že dám-li určitý pokyn rukou, smí se výjimečně pást, i když na ní sedím. A má to ráda - já si zírám, jak chci a ona likviduje zeleň.

A právě ptáci jsou výborným ukazatelem stavu životního prostředí v našem okolí. Protože mají křídla. Takže kde se jim nelíbí, tam jednoduše nejsou; křídla je odnesou do přívětivějších končin.

Protože v naší republice žije či občas pobývá nějakých 300 druhů ptáků, což je počet, který je poměrně snadné se naučit rozeznávat (popravdě, těch 100 běžných druhů na toto taky stačí), stali se právě ptáci tím lakmusovým papírkem, který nám lidem říká, v jakém stavu je místo, ve kterém žijeme.

Samozřejmě, i výskyt různých druhů hmyzu či rostlin nám může říkat totéž. Jejich určování je ale daleko složitější; často vyžaduje velkou odbornost nebo přímo specializaci na určitou skupinu. Zato ptáci - inu, jaká věda je v tom, že rozeznám vrabce domácího od stehlíka?
Přitom každý z těchto dvou běžných druhů má své potravní potřeby a tím, že někde žije a úspěšně vyhnízdí - nebo také ne - nám sděluje, v jakém stavu je krajina z jeho pohledu.

Takže budu-li znát a chápat tu jeho potřebu, mohu lehce odvodit stav té krajiny.
A naopak: když tu kondici své krajiny, svého okolí zjistím, mohu v ní poměrně jednoduše pomoci vytvořit prostředí, které různé druhy tvorstva přiláká zpět.
Počítá se každá snaha, je-li vynaložena se znalostí věci.

Přilákat si do svého okolí ptáky znamená nabídnout jim úkryt, potravu, vodu a možnost rozmnožování. O zbytek už se postarají sami.

Mám-li tu možnost, upravím si zahradu. Může mít rozměr poštovní známky nebo jde o pozemek, na kterém chovám koně - i mnohahektarový. V jakkoli malém či velkém místě mohu udělat pár věcí, které ptáci uvítají a usnadní jim i tak dost těžký život.

Úkryt: trnité keře, někde v rohu hromada starého klestí, stromy, mezery mezi kameny, vletové otvory na půdu (nebo její maličkou část)...

Voda: stačí uržovaná louže (nebo třeba starý plech na buchty)... nebo jako na fotce.

Potrava: inu, tu musím přilákat taky. Protože většina zpěvných ptáků loví v době hnízdění pro své mladé hmyz (i špačci!). Tak aby tam ten hmyz byl. Což v místě, kde jsou koně a jiná domácí zvířata, skutečně problém nebývá; ovšem v zástavbě domů už ano.
On tam ale stejně nějaký je. Skryt žije v půdě, v rostlinách, ve starém dřevě... Když si ale dám na okno truhlíky s květinami, vysadím - mohu-li - pár vhodných kvetoucích keřů, nechám stát starý uschlý strom a podobně, zvětší se jak množství hmyzu na tomto závislém, tak i jeho pestrost druhů. V úvahách je dobré se ubírat například cestou: jak přilákat motýly a můry.
Protože motýli a můry mají housenky. Housenkami rádi krmí své mladé ptáci. Všechno souvisí se vším...

Možnost rozmnožování: ano, budky. Ale taky ty trnité keře (například velice dekorativní je dřišťál a šípkové růže).

A proč to dělat: o tom budou i další díly, ve kterých se vás pokusím blíž seznámit s některými obyčejnými souputníky lidí, které máme sklon podceňovat, protože jsou tak obyčejní a je jich všude hodně.
A to je ten největší důvod: ono jich totiž už hodně není. Ono jich doslova tragicky ubývá.

Zejména ptáci zemědělské krajiny - skřivani, zvonci, stehlíci, slavíci, pěnkavy, ťuhýci, konipasi, kosi a drozdi, koroptve a křepelky, vrabci a podobné dříve běžné a hojné druhy doslova mizí před očima. Tam, kde bývala vidět veliká hejna, kde byla obsazena všechna možná teritoria, můžeme jásat, že jich je sotva deset.

Když ubývá ptáků, je to znamení, že příroda je nemocná. Není v ní potrava, voda, úkryt ani klid. V půdě chybí organismy půdě vlastní = chybí druhy, na ně vázané = není potrava. Půda je mrtvá a vlastně neplodná, protože tyto organismy, od bakterií přes houby a žížaly po krtky a mravence „nedělají svou práci", tzn. půdu nezúrodňují svými výměšky, neprovzdušňují a „nemíchají" ornici; list, který na zem spadne, tedy nebude zpracován pro potřeby té půdy, ale zůstane tam suchý ležet kolik let. Znáte taková místa, že? Je jich spousta... V obvyklém, zdravém biotopu všichni tito tvorové spolupracují na tom, aby se z listu stal kompost; využijí jedlá místa, zbytek požvýkají a jejich výměšky je právě to hnojivo.

A protože v přírodě souvisí všechno se vším, bojujeme pak se zvýšeným výskytem všelijakých druhů hmyzu, často invazivních, o které dvakrát nestojíme; ti se tedy zmnoží geometrickou řadou, neboť kde není predátorů, nastoupí chemie a ocitáme se v bludném kruhu. Invazivní druhy hmyzu mívají predátorů málo, což je logické.

V dalších článcích se vám tedy pokusím víc přiblížit ty nejobyčejnější z obyčejných tvorů, se kterými se denně setkáváme, od mravenců, mušek, vos až po ptáky, kteří bydlí na našich domech či jejich blízkém okolí.

Není mým záměrem věnovat se vzácným či silně ohroženým druhům. Protože ty druhy ptáků, které už třebas několik let požívají největší ochrany, často prosperují, to ano - však tu ochranu získaly tím, že byly na hranici vyhynutí a získaly tím pozornost vědců a ochránců přírody.
Ochrana běžných druhů ptáků je trošku popelkou; zdroje na výzkum jsou omezené a čas trávený terénním počítáním je limitován počtem dobrovolných sčitatelů a jejich možnostmi.
Každý ptačí druh je ale cenný. Má svou roli v přírody běhu, v rovnováze.
A každý velmi přesně ukazuje, jestli jsme jim nabídli, či alespoň zachovali odpovídající prostředí.

Chci vám povídat o jejich boji o přežití, o nebezpečích, která na ně číhají, včetně pastí a nástrah, které jim klademe my, ať už záměrně, nebo jen z nevšímavosti.
A o tom, jak žijí a jaké mají požadavky na vhodný biotop ve světě plném lidí.

V ochraně vhodných biotopů pro kdeco živé může totiž každý z nás vykonat veliký kus práce, aniž by byl promovaný biolog. Stačí jim vytvořit - nebo ponechat (sic!) vhodný biotop.

Náš vliv na biotop se dá rozdělit: na to, jak si můžeme upravit svůj vlastní pozemek. a na to, jak se chovat, co chránit a čeho si všímat mimo něj.

Obecně vzato tímhle vším chci říct: Že si musíme vybrat. Za přetváření krajiny - čili i těch zahrádek, parků, sadů a pastvin - do tvaru člověčího estetična či výnosna platíme obrovskou daň nejen tím, že z těch míst mizí kdeco živé, ale platíme i svým zdravím. Tak je to!

Půda, která eroduje a je udusaná, takže neobsahuje patřičné množství půdních bakterií, hmyzu a žížal, přestává být úrodná. Výpěstky z ní mají jinou chuť, jiné složení... protože co není v půdě, nemůže být jaksi ani v plodu či klasu.
Nebo v seně.
Pohled na čerstvě požaté pole, po kterém neleze ani mravenec, je nesmírně smutný.
Ubývá hmyzu, snižuje se pestrost druhů (biodiverzita) ve prospěch odolných a přizpůsobivých škůdců druhů často nepůvodních, které mají málo přirozených nepřátel. I tady jsou velkými pomocníky právě dravé druhy hmyzu, a ze všeho nejvíce pak ptáci - a ti po celý rok.

Účinná ochrana přírody nespočívá v záchraně mláděte vypadlého z hnízda. Ano, je to hezké a v případě kriticky ohroženého druhu i potřebné, ale dopad to má pramalý. Jakou logiku má chování člověka, který odnese do záchranné stanice zářijové mládě vlaštovky, ale celou sezónu vypaloval sebemenší mraveniště? Odkud se bere běžně sledované jednání lidí, kteří o víkendu chodí obdivovat s dětmi do ZOO exotické druhy zvířat, ale doma shazují hnízda jiřičkám, protože jim ... no, však víte? Navíc pak štkají, co mají doma much - a máte-li vedle takových koně, jistě víte, koho z toho viní.

Opravdu jsou věci, které může udělat každý z nás a tím významně pomoci. Ať už máme své hospodářství nebo bydlíme v paneláku někde ve městě.
Cesta k tomu je cestou respektu a cestou poznání. Naše děti se ve škole učí systematická rozdělení druhů; šprtají to a nic jim to neříká... ale o tom, že chránit přírodu znamená chránit její biotopy, se ve škole nedozvědí. To musíme my, jejich rodiče, a to příkladem. Nebo nás jednou oprávněně proklejí.

A ještě jedna věc: označení, co je vlastně takový vhodný biotop, bychom měli s nemalou dávkou pokory přenechat těm, kteří v něm žijí. Protože hmyz i ptáci mají často názor hodně odlišný od toho našeho.
Jako je např. pro racky vhodným biotopem skládka komunálního odpadu, tak je pro brouky (a zdaleka nejen je) úžasnou příležitostí tlející mrtvý strom, pro ještěrky nevábná stará hromada písku či hromada stavební sutě.
Nechci hlásat, že se nemá uklízet a že máme žít na hromadách nepořádku. Jen... nechat kousek světa, který jsme si skoro celý ulakomili, těm ostatním. V každé zahradě se najde místečko, kde se dá nechat hromada klestí; starý pařez není vždycky nutné hned vykopávat; živé ploty stříhat v době hnízdění.
K takovým místům pak můžeme dát - kvůli sousedům - cedulku podle vzoru pana Vlašína: „Toto není binec, toto je ptačník!"

Jsou to prostě maličkosti.

A o těch maličkostech vám chci psát.

Pokud je vám můj laický pohled na tyhle věci sympatický a máte nějaký nápad či vlastní zkušenost, které napíšete pod články, bude to výborné a bude to přesně to, oč mi jde. Nechoďme po světě se zalepenýma očima; buďme si vědomi toho, že každý náš zásah má své důsledky a proto zvažujme, je-li potřebný. A kdy.