Katko, co vlastně stojí za lesojezdcem bez trenéra, který se sám propracuje do S soutěží všestrannosti a parkuru?

Především obrovská touha a odhodlání to dokázat. A skvělý kůň, který jde vždycky do všeho se mnou, i když se nám spousta věcí nepovede, i když dělám spoustu chyb, tak on vždy znovu ochotně plní má přání a dává mi jistotu, že i když se to nepovede napoprvé, tak příště to zkusíme znovu s ještě větším odhodláním. Samozřejmě v mojí situaci, kdy nemám jízdárnu, halu, ani trenéra, to není zrovna jednoduché a nastala i spousta situací, kdy jsem to chtěla vzdát a říkala si, že nejlepší bude jezdit si jen po lese. Ale pak přijdou okamžiky, kdy se nám něco podaří, kdy se posuneme dál a to mě vždy nabije novým elánem. My asi nikdy nebudeme dvojice, která si z každých závodů přiveze medaile, protože to, že nemáme na trénování vhodné podmínky, je samozřejmě hrozně znát. Ale že jsme se sami dostali tak daleko, je pro mě skoro až neuvěřitelné. Někdo by mohl říct, že si mohu koně ustájit někde, kde ty podmínky jsou, nebo na tréninky pravidelně dojíždět, ale pro mě je nejdůležitější welfare koně. Nikdy nebudu jezdec, který ho bude denně drtit na jízdárně, za to mi žádná medaile nestojí, svého koně chci mít doma, kde se o něho mohu sama starat a kde žije tak, jak si myslím, že je pro něj nejlepší. Druhá věc jsou samozřejmě peníze, sportovat s koněm je neskutečně nákladné, pokud chcete, aby vše fungovalo, jak má. A jelikož si vše financuji sama, tak mi k tréninku často musí stačit holá louka.

Na tréninky ale poslední dobou jezdíme, povedlo se mi najít skvělou drezurní trenérku, v drezuře totiž máme největší mezery, takže tu se snažíme nejvíc pilovat. Ale samozřejmě to není tak často, jak bychom potřebovali. Neskutečně mě také nabíjí a žene kupředu podpora přátel, kteří se z každého úspěchu radují se mnou a v neúspěchu mě podpoří ujištěním, že příště bude určitě lépe.

Little Shaitan (po Lord Caletto, z Carmen 1), rok narození 2010, hřebec

Představíš čtenářům svůj čtyřnohý bílý poklad? A jak se vlastně stalo, že mladý hřebeček zůstal „v kulích“ – uvažovala jsi vůbec někdy o kastraci?

Šelďa je 12letý hřebec plemene ČT a spolu jsme od jeho roku a půl. Vše jsme se učili spolu, sama jsem si ho obsedala a sama ho dovedla až do této sportovní úrovně. Za celou dobu, co ho mám, na něm vlastně nikdy nikdo jiný neseděl – tedy ve smyslu, že by s ním pracoval a učil ho. Vždycky jsem měla slabost pro hřebce, obdivovala jsem jejich temperament, osobnost, odvahu… takže jsem nikdy na kastraci nepomyslela, vždy jsem se snažila vše přizpůsobit tak, abychom spolu mohli fungovat. Snažila jsem se mu porozumět a hledala k němu cestu, aby se mnou rád spolupracoval. Ustájený je u mě doma na hektarové pastvině s přístřeškem, v režimu celoročně 24/7. Má svého pony kámoše, ke kterému brzy přibude ještě mladý hřebeček.

Další naděje do všestrannosti?

Ano, hřebeček je odstávče moravského teplokrevníka a bude také do sportu.

Jak se sportuje s hřebcem? Nemáte na opracovištích problémy s kobylkami?

Jak se sportuje s hřebcem… Nooo, někdy to opravdu není jednoduché. :) Šelďa je naštěstí ten typ, co není sprostý, sice si rád zamachruje, zahřebčí, ale jinak je ve většině případů velice rozumný. Problém pro nás nastává, pokud je malé opracoviště a na něm hodně koní, kteří cválají kolem něj, to je pro něj velice stresující. Ve většině případů se snažím psát na začátek nebo konec startovních listin, abych měla dostatek prostoru, ale ne vždy to vyjde podle představ, to pak musím bohužel opracoviště opustit a jít na klidnější místo. Naštěstí se to ale nestává moc často. Ve většině případů se Šelďa chová opravdu vzorně a člověk by skoro nepoznal, že je to hřebec.

Byla cesta soutěžemi až k současné výkonnosti hodně trnitá?

Celý život se věnujeme pouze parkuru, až před 3 lety mě kamarádka ukecala, ať zkusím všestrannost. Já se jí vyhýbala, protože jsme neměli pořádné základy drezury a crosu jsem se trochu bála. Začali jsme rovnou na úrovni ZL a hrozně mě to chytlo, hnedka jsem si našla drezurní trenérku, protože to, že jsme nedokázali korektně udělat ani kruh, bylo do nebe volající. Druhým rokem jsme již absolvovali stupeň L a letos jsme hned z jara zkusili S, kde mi tedy spadl hřebínek, protože jsme nedokončili cros. Což se nám nešťastným pádem nás obou na seskoku do vody nepovedlo ani na podruhé a moje sebevědomí zůstalo značně pošramocené… V tu chvíli ale nastoupilo moje odhodlání dokázat to, věděla jsem, že na to oba máme, jen že asi ještě nenastal ten správný okamžik. S o to větším odhodláním jsem se připravovala na poslední všestrannost tohoto roku v Pardubicích, kde jsem měla ohromnou podporu přátel a byla jsem si jistá, že je Šejtan perfektně připravený. Musím říct, že ve mně byla celý víkend opravdu jen malá dušička – a o to větší jsem měla radost, když jsme v nedělním crose dojeli bez jediného zaváhání a tím dosáhli výkonnosti S ve všestrannosti.

A abych se ještě vrátila k parkuru, kde jsme letos také dosáhli výkonnosti S: popravdě vlastně ani nevím, jak bych to popsala… Poslední roky jsme závodili na stupni L, že půjdeme S jsem si představovala možná tak ve velké hloubi své duše, ale najednou tu ten okamžik byl – prostě jdem do toho, tady a teď! Letos se nám hned z jara podařilo vyléčit nějaké zdravotní neduhy, povedlo se nám vyladit krmnou dávku a najednou tu byl kůň, který je schopný jít o level výš, najednou tu byla ta možnost a s tím neskutečná touha to zkusit… Samozřejmě nechyběly ani ohromné pochybnosti, jestli na to máme, jestli jsme si neukousli už moc velké sousto, jestli Šejtana nezradím, když ho natlačím někam, kam nepatříme… To by ovšem nebyl Šejtan, aby mě v něčem nechal. Naše první S jsme sice dokončili s chybami, ale dokončili. A na druhé jsme šli už s větší jistotou. Nakonec udělal jen jednu chybku a skončili jsme na 4. místě. Letošní sezóna pro mě tedy byla naprosto wau a doufám, že tu příští naše výsledky ještě vylepšíme.

A plány na příští rok?

Na příští rok mám velké plány, ráda bych pokračovala na úrovni S a ve všestrannosti bych se ráda dostala až do finále, které se jede v Humpolci na úrovni ST. Další takový velký plán a sen je Šejtana na základě jeho výkonnosti uchovnit, na což potřebujeme 2x S ve všestrannosti a musí se umístit v první polovině startovního pole. Moje plány jsou možná trochu troufalé a pro někoho bláznivé, ale věřím, že šance tu jsou a já určitě budu bojovat za to, aby se to povedlo.

Katko, vaši dvojici sleduju už dlouho, nemohlo mi uniknout, že je Šejtan výjimečně dobře jezditelný kůň, o čemž svědčí jak vyjížďky, tak skoková práce s „nahatým“ koněm. I Hubertovy jízdy zvládáte jen na nákrčníku, že? Mnoho čtenářů by jistě zajímalo, jak jste se k ježdění bez ničeho vlastně dostali? Postupnou přípravou, nebo jsi prostě jednoho dne sundala sedlo a ohlávku?

Na nákrčáku jezdíme již nějakým 7. rokem, začínali jsme pozvolna, nejdřív na parelce, pak postupně přidávali i pomůcky s nákrčákem, až jsme ohlávku úplně sundali. Popravdě nikdy jsem ani nesnila o tom, že se s hřebcem dostaneme tak daleko, že budeme schopni odjet bez uždění celý parkur, Huberta, nebo se na něm prostě jen pohybovat mezi koňmi, ale s každým dalším krokem se před nás postavila nová a nová výzva a i když jsem se pokaždé strašně bála, že to nedokážeme, tak Šejtan opravdu nikdy nezklamal, vždycky mě podržel, když jsem to nejvíc potřebovala.

Před pár lety vznikl bezudidlový spolek, do kterého jsme se samozřejmě s nadšením přihlásili a účastnili se mnoha bezudidlových závodů, kde se nám vždy dařilo. Bohužel ale pro malý zájem spolek téměř zanikl a závody bez udidla se u nás už téměř nepořádají. A když, tak pouze na hobby úrovních, takže mi nezbývá, než s Šelďou bez udidla jezdit jen po lesích, nebo jednou za rok vyjet do Polska, kde se pořádá mezinárodní bezudidlové mistrovství, kterého jsme se již několikrát také zúčastnili – a loni si přivezli krásné 3. místo, což považuji za jeden z našich největších úspěchů. Všechny akce bez udidla pro mě mají vždy mnohem větší váhu než samotné „obyčejné“ závody, protože tam jde vždy o něco víc, než jen o přeskákání parkuru. Jde tam o vzájemnou důvěru, respekt a já vím, že v tu chvíli to dělá pro mě, ne proto, že musí, ale proto, že chce – a to je prostě úplně největší odměna!

A co to ježdění a skákání bez sedla? Asi se tě hodně lidí ptá, jestli se nebojíš, že spadneš a jestli nemáš strach o Šelďova záda…?

Vždycky mě lákala ta volnost, člověk má pocit, že je opravdu součástí koně, takže jsme se k tomu dostali tak nějak přirozeně, nejdříve jsme bez sedla jezdili pouze do terénu a pak začali i skákat. Šelďovi to nikdy nevadilo, řekla bych, že tak jezdí opravdu rád. Že spadnu, samozřejmě strach trochu mám, když jsem třeba poprvé najížděla bez sedla a bez uždění na velké kulaté balíky na poli, tréma kapku byla… Ale tak bez sedla se padá mnohem lépe (i rychleji), než se sedlem, ne? :)

A padáš? :)

Naštěstí moc ne, a když, tak je to tedy vždy se sedlem a uzdečkou, opustit holého koně se mi snad ještě nepodařilo.

Jaké máš z bezudidlového ježdění a skákání největší zážitky?

Za největší bezudidlové zážitky považuji každoroční skok mohutnosti na Krkonošském klání u Vrchlabí, kde pouze na nákrčáku překonáváme výšku 150 cm, bezudidlové mistrovství v Polsku, krásně zajetý parkur na nákrčníku a bez sedla, dvě Hubertovy jízdy, kde jsme dělali lišku (opět na nákrčníku), několik výher a skvělých umístění na bezudidlových závodech, bezudidlové MČR… a vlastně i každou vyjížďku na holém koni, který uhání s větrem o závod a přitom je plně pod mou kontrolou a vím, že mu mohu naprosto důvěřovat.

Ještě bych na závěr dodala, ať si nikdo nenechá od nikoho namluvit, že něco nedokáže, nebo na něco nemá, někdy je prostě nejlepší skočit a křídla roztáhnout až cestou…