Už bližší pohled na bílou silnici a chodník, potřebující odmést, mé nadšení trochu zchladil stejně jako ranní maraton kolem dětí a vylézání ven do tmy. Ale pak si to užiju. Projdu se zimním lesem, zacválám si na zasněžené louce a dopřeji si zimní romantiku. Se staženými půlkami sjíždím z kopce do vsi. Vzápětí se strach mění ve vztek, když se snažím vyjet klouzající kopec cestou ke škole, abych se zbavila alespoň jednoho dítěte. Nejen děti, ale i jejich rodiče se procházejí a kloužou uprostřed silnice, aniž by je zajímalo, že řidiči sice mají dobrou vůli je nepřejet, ale dobrá vůle někdy nestačí.

Konečně se dokloužu do stáje, míjíce cestou kamion, uvízlý v kopci, a ještě si bláhově říkám, jak se mu to na těch asi pěti centimetrech sněhu povedlo? Při vylézání z auta s novým sedlem v náruči ještě ani nestojím a už ležím. No bezva, už chápu, jak se mu to povedlo. A pak už je den jako každý jiný - ve venkovních boxech zamrzla voda; sníh zkratoval elektřinu, stádo to bleskově zjistilo a prošlo páskou k našim koním, kteří, narozdíl od nich mají seno. Takže půl balíku v háji, ale hlavně že se přitom nepobili. Rezignovaně beru plachtu a brodím se do výběhu ukrást kus žvance i pro kobylku, která chodí do výběhu sama. Při pokusu odtáhnout zmrzlou a zasněženou kládu mi už podruhé ujíždějí nohy a potkávám břevno bradou. Zuby naštěstí zůstaly.

Odtahuji své zvíře od sena, ani neprotestuje. Holt ještě mladá a nadšená, říkám si. Než opráším jednu půlku, na druhou mi nasněží. Zahazuju kartáč a radši rychle sedlám. Znovu mě přepadá slavnostní pocit v té bílé nádheře, takže namísto rutinního opohybování na poli, kam se navíc musí kus po asfaltce se vydávám do lesa. Zasněžené stromy a lesní ticho, co může být hezčího? Větve se sklánějí pod tíhou stále padajícího sněhu... bohužel až příliš nízko. Což zjišťuji, když se s nimi na každém kroku potkávám. Sníh mám úplně všude - za krkem, v botách i pod zadkem. Smetám ho alespoň z nohou než roztaje a promočí mi kalhoty, čímž si ho ale sypu do bot ještě víc. Rezignuju a s povzdechem nad svojí blbostí hledám kudy nejrychleji ven. Nejkratší cestou mířím na pole.

Na poli zvíře ožívá a já jen trnu, abychom se při některé kreaci neporoučely do té asi pěticentimetrové vrstvy bílého krásně nadýchaného čehosi, skrývajícího zatraceně tvrdou zem. Promočená, se zmrzlýma rukama a ve větru slzícíma očima si ani ten cval moc neužívám. Cestou domů potkávám dva myslivce. Táhnou zastřelenou srnku a romantika tím bere už definitivně za své. „Dávejte si pozor na psa, nějaký magor tady rozhazuje otrávené návnady. Nám už takhle přišel jeden pes pryč." Jojo, lidi jsou dobytek, odkývám myslivcům a pokračuji po krvavé stopě táhnoucí se v bílém sněhu. Fena i klisna, obě svorně čumák na zemi a nasávají pach krve.

Štastná jako blecha, že jsem konečně ve stáji, mám pocit, že to nejhorší mám už dnes za sebou. Koně vypouštím ven a hurá do tepla a ke klávesnici, koukat, jak pěkně chumelí. Nojo, pořád chumelí... „to jsi odvaha, žes zaparkovala až tady dole, já to nechala na silnici, asi bych nevyjela." Při těchto slovech stájové kolegyně mi začíná docházet možný průšvih. Odbočuji ze vrat na cestu, rozjíždím se... do kopce to moc nejde. Ještě pár metrů a stojím. Poníci se zvědavě natahují přes hrazení, co jim asi vezu. Vylézám na uklouzanou cestu a je ve mně malá dušička. Ometám auto, abych něco viděla, a snažím se couvat pokud možno rovně. Ne moc pomalu, abych vycouvala až na protilehlý kopeček. Z něj se pak rozjedu a dá-li Perun, dostanu se pryč ještě dnes. Povedlo se, sláva zimním gumám. Umiňuji si, že tu bílou nádheru chci dnes vidět už jen za oknem.

V poledne vyzvedávám dítko ze školy a oči jí září podezřelým nadšením. „Mamííí, koukej, to je krása. Budeme venku, viď? Krásný, krásný snížek... a myslíš že by šlo už sáňkovat? No dobře, tak ne, ale rybník už bude určitě zamrzlej, viď?" Spolknu zaklení a zjišťuji, že podezřele slavnostní nálada se mi začíná kupodivu vracet...