Rezavej, Rezavej, tebe čeká šibenice...

Tak nějak ses nepovedl.

Téměř s tebou není možné jít do terénu, aniž by to byla jízda hrůzy, přirovnatelná k Hitchcockově hororu.

Vyhazuješ pořád, vyhazuješ prakticky neustále (až na výjimky, kterých není mnoho, a kterým říkám, že máš i hezké okamžiky), máš neuvěřitelnou škálu projevu „hrbáků", do strany, do boku, s cuknutím, s úskokem, „vertikálních", kdy vyhodíš tak do vzduchu, až sám ztrácíš stabilitu, všechno většinou doprovázeno prděním, kvičením, různými skřeky a hrkáním.

Není to, že by sis jen tak hodil zadkem, vyhazuješ ohromnou silou, a hodně vysoko do vzduchu, v lese o moji helmu běžně kácíš i celkem vysoké odnože větví, dokážeš vyhazovat celou cestu tam i zpět, z vyjížděk se vracím znechucená, bolí mě celé tělo (záda, za krkem). Nejhorší jsou hrbáky v kombinaci s tvými trhavými úskoky do boku (vše doprovázeno prděním a kvičením, bělmem do půl oka), ze kterých mě ještě druhý den bolí každý sval v těle.

Pokus o trénink. Smutná realita.

Stíhat uprostřed gymnastické řady poulet oko, kvičet, prdět a vyhazovat, provádět neskutečné pohybové kreace, u kterých chybí snad už jen trojité salto s pěti vruty... přičemž ze všeho nejvíc převládá můj pocit, že po deseti minutách mám vyhřeznuté všechny plotýnky v zádech...

...a to je přesně ta situace, která nastává často a při které si pořád dokola opakuju: „...proč... bože ... PROČ zrovna já..."

Trenér se dostává do prekérní situace: „... no, nebudu ti lhát...".

Co k tomu říct. „... kdyby byl aspoň talentovanej..."

Nemáš schopnost, nemáš sílu, styl... nad skoky nejsi opatrnej (což by ve tvém věku zatím nevadilo, ale nemáš snahu se ani opravit, což už vadí...). Jsi vzteklej, vzpurnej, výbušnej, vznětlivej a nasírací, jsi těžce jezditelnej, máš velice labilní, nepředvídatelnou a nevypočitatelnou psychiku a na většinu standardních situací reaguješ nepřiměřeně, což do budoucnosti s sebou nese jen problémy, problémy a problémy.
Prostě podle všeho nemáš žádný extra potenciál ani do sportu.

„Proč ho ještě máš v maštali?" (nejčastější otázka, kladená při každé vhodné příležitosti snad úplně každým.) „... místo něho by ti tady mohl stát méně problematický a do sportu schopnější a perspektivnější kůň..."

„... fakt ti to stojí za to ...srát se s ním... (chvíle pauzy, jak to říct diplomaticky)....??" a větu raději nechat nedokončenou.

Kývu hlavou. Bez přemýšlení. Bez zaváhání.

„... tys byla vždycky divná." :-)

Někdy to chce asi čas. Někdy nemůžeme změnit směr větru, ale můžeme přizpůsobit plachty.

A jestli jdu někdy zpátky, tak jen proto, že potřebuju rozběh.

Už ani nepočítám, kolikrát jsem se dostala do bodu „vyhoření" provázeného návaly beznaděje, kdy si člověk řekne, že za to všechno mu to nestojí, že na to nemá (nervy, zkušenosti, schopnosti...), že takového koně, jako jsi ty, prostě nemá zapotřebí.

... a pak stojíme ve výběhu, naproti sobě, ty a já.

Hledíme si do očí.

V mých očích se lesknou slzy. Bezmoc, beznaděj... vztek ?? (nezodpovězená otázka PROČ?), lítost (mám já tohle zapotřebí?)... a pak se moje ruka mírně pohne směrem k tobě. A pohladí tě.

A ty tam stojíš, pořád na mě hledíš tím svým neústupným pohledem, oko, ze kterého leze bělmo, je napůl skryté pramenem rezavých žíní.

„... a stejně tě mám ráda..." (pane majór, čo vy si tak predstavujete pod pojmem absúrdný?)

Těžko říct, co to způsobilo (erupce na slunci?), že ze všech koní, zrovna K TOBĚ mám nepochopitelné, nelogické (a tím pádem nevysvětlitelné) COSI. Prý se tomu říká citová vazba.

***
O rok (dvě zlomená žebra, jeden sešroubovaný kotník a dvě hospitalizace na ARU) později:

Existují momenty v životě, které trvají vteřinu, možná dvě, nedají se popsat slovy, člověk je musí zažít.

Například takové, při kterých se při opouštění parkuru z tvého hřbetu usmívám.

Vím, že k dokonalosti to má ještě hodně daleko, ale pro mě je důležité, že už ve tvém projevu začínají být i hezké momenty, a že je jich čím dál tím víc.

Pro naprostou většinu lidí nepochopitelné: „Proč se usmíváš ZMku za 12 trestných bodů?" Některé věci nevysvětlíte. Už-už se nadechuju, při pokusu dát jakékoli logické vysvětlení toku svých myšlenek... ale nakonec pronesu jen: „... to neřešte...".

Vím, že tohle je teprve velký začátek toho, co nás spolu ještě čeká..., i když to tak možná nevypadá.

Možná jednoho dne všem natrhneš prdel. Možná taky ne.

Ale jedno je jisté:

„... jen to je ztracené, čeho se předem sami vzdáváme..." :-)