Povídání na Vánoce...
„Tak co že to dneska půjdeme dělat…?“ Stojím v sedlovně a nenadšeně přejíždím očima z jednoho háčku na druhý a zase zpět. Na prvním visí uzdečka s otěžemi, na druhé lonžovací uzdečka bez otěží. Okénko do sedlovny je zaváté čistým prašánkem, venku fouká studený prosincový větřík.
Když půjdu lonžovat, tak za tu půlhodinu pěkně profouknu. Takže varianta B zavrhnuta. Sklouznu pohledem na věšáček jedna. Jízdárna je umrzlá, takže zbývá jít do terénu. Kobyla po týdnu vystátá, na zmrzlé zemi slabý poprašek sněhu, louky jako betonové letiště. Jak já tyhle holomrazy nemám ráda. Na druhou stranu, pořád lepší než Vánoce na blátě. No co, tak půjdu na krokovku... možná... když pánbůh a herka dá, tak to nějak uděláme. Třeba bude někde kousek louky aspoň na zaklusání. S tichým povzdechem zavírám sedlovnu, v rukou sedlo a provazovku. Uzdečku nechávám viset na háčku. To tak, ještě se mordovat s přezkami, když má člověk ruce zkřehlé od zimy. Teď sice ne, ale po hodinové vyjížďce si iluze nedělám.
V hlavě si dopředu plánuji vhodnou trasu. Když to vezmeme kolem lesa, tak by to tam šlo, kousek popoběhnout. Odkládám sedlo na dřevěné úvaziště a očima začnu hledat kobylu ve výběhu. Murphyho zákony říkají, že nezáleží na tom, kolik koní se ve výběhu pohybuje a v kterou dobu chodíte koně chytat. Vždy bude ten váš co nejdál, bez ohledu na ostatní. Vzadu na horizontu registruji cosi šedého s hnědými fleky. A to jsem si myslela, že když je už týden umrznuto, že bude kobyla čistá. Člověk je občas vážně naivní.
Podruhé si vzdychnu a jdu si udělat procházku přes výběh. Naštěstí je dneska zvíře dobře naladěno a pružným krokem mi na zavolání přichází naproti. Alespoň něco. I když, ono to taky nevěstí nic dobrého ... Zkušenosti ukázaly další Murphyho zákon „Pokud je zvíře přeochotné a hodné ze země, tak ze sedla to na první louce bude pěkná divočina". Začínají padat vločky prašánku z šedé oblohy.
Po pár minutách čisticího procesu začínám sedlat. S velkým žlutým močkovým flekem na zádi milostivé se prostě čistit odmítám. Co šlo dolu, to vzal kartáč, a co nešlo, to se zjara smeje. V tomhle počasí to s běloušem bohužel jinak nejde. Kobyla u čištění způsobně spí. Což v překladu znamená, že kumuluje síly na tu první louku. Dopnu podbřišník, zkontroluju uzel na provazovce. Konec chrápání, jdeme si užít vánoční vyjížďku.
Kobyla otevře obě oči, natočí ucho a s výrazem raracha vykročí. První plesknutí po pleci dostane hned za první zatáčkou. Za další zatáčkou s sebou málem plácneme obě, když začne tančit po lesní cestě na zledovatělé louži. To už zazní první ošklivé, sprosté a velmi hlasité slovo ... a je klid. Kobyla vyfoukne, svěsí zahanbeně hlavu a v mozečku přehodí výhybku. Bez udidla v hubě jí docvaklo, že dneska se pracovat nebude, dneska se jdeme flákat ven. Přichází okamžik, kdy i já konečně povolím, uvelebím se v sedle a začínám se kochat.
Holomrazy mají dvě velká romantická plus - bílé krajky na větvičkách stromů a neskutečné ticho v lese. Člověk slyší jen sebe, svého koně a takové to duté klap - klap - klap - klap... občas doprovázené frknutím. Za lesem vycházíme na louku, od které si slibuji trochu lepší povrch. Vysoká, nyní slehlá tráva, by mohla dovolit malé poklusání. S prvním našlápnutím poznávám, že jsem se nepletla. Kobyla se zhoupne na měkčím podkladu a už špicuje uchem dozadu. Že by to šlo? Zrychlený chod přichází zhruba zlomek vteřinky po pobídce, kobyla jen loupne uchem a s chutí naklusává. Jen za námi zmrzlé stonky křupou. Jí ten zmrzlý výběh asi taky štve. Škoda, že je tahle louka až příliš krátká. Než se vůbec stihneme zahřát, přichází konec. Neochotně přechází do kroku a nadšeně funí. No jo, v plném zimním kožichu se to běhá podstatně hůř než v řídké letní srsti. Pohladím ji po krku. Z tohoto pohledu je ta louka tak akorát, přeběhneme j dřív, než se kobyla stihne opotit.
Tak a od teď už jen krokem, nedá se nic dělat. Kobyla nesouhlasně odfrkává, ale duté zvuky pod kopyty mluví jasně. Zmrznuto a betonovo. Plouživým krokem obcházíme velkou spodní louku. Tahle není krytá lesem, ale jen schovaná mezi poli. Tím pádem je stejně tvrdá a nesjízdná jako hliněná cesta, která k ní vede. Kobyla přechází do stavu „jdu, ale spím - nerušit prosím". Mé myšlenky také odlétají kamsi mimo. Zítra je Štědrý den a já nemám zabalené dárky. Uvidíme, jestli se ty mé budou obdarovaným líbit ... A copak asi dostanu naježeno já? Kobyla se opatrně houpe po zmrzlém kopci jako by byla březí. Než se vrátím v myšlenkách zpátky na zem, začíná se pomalu stmívat. Sněhové vločky tančí kolem, původní lehký větříček začal zrychlovat. Oklepu se zimou. Ještě štěstí, že už jsme zase na cestě k domovu. Stejně tak i kobyla přechází z autopilota zpět na ruční ovládání a s blížícím se domovem přidává do kroku. Za kopcem jsou vidět první rozsvícená okna. Vykopávám ztuhlé nohy ze třmenů, abych rozproudila krevní oběh. Málo platné. Než dojedu do stáje, jsem ztuhlá jako sobolí ... tamto. Parkuji kobylu u dveří stáje. Následuje veleopatrné sklouznutí na zem. V opačném případě by se mi kosti v nohou rozlítly jako skleněné střepy - minimálně pocitově určitě. A teď honem do teple stáje. Sama sebe chválím za skvělý nápad, nedávat kobyle uzdečku, ale jen provazovku. S vypětím posledních sil rozepínám podbřišník a sundávám ze suchého hřbetu sedlo. Zvažuji, zda na ní ještě dát odpocovací deku, což ve finále zavrhnu. Milostivá se dožaduje připraveného jablka a pak boří čumák do kopy voňavého sena. Vzadu v přípravně se ozve chrastění kýblů, večeře se už chystá.
Dýchám si do zmrzlých dlaní a poslouchám, jak se venku vítr změnil v ošklivý zimní fičák. Z drobných sněhových vloček se staly velké bílé chuchvalce. Do rána by mohla konečně napadnout pořádná sněhová peřina. Po té by se dalo i cválat ... To by byla paráda. Pomalu se mi na zmrzlé tváři objeví lehký úsměv. Dneska to bylo moc fajn, i když to tak původně vůbec nevypadalo. Kobyla se pustila do své večerní dávky krmení. Můj žaludek zahlásil, že by taky moc rád něco dobrého. A taky teplou vanu a bublinkovou pěnu a froté župánek a ...
Vždyť ona ta zima u koní má spousty krásných chvil. Na co se v zimě těšíte vy?
Galerie
Trójský kůň
Trójský kůň není žádným plemenem koní jako například starokladrubský nebo lipický kůň, a přesto ho zná celý svět. Své jméno dostal také po místě…
Šemík a Horymír
Pověst o Horymírovi a jeho věrném koni Šemíkovi známe ze školních let. V hodinách literatury, vlastivědy či dějepisu jsme se dozvídali mnoho…