Je krásný, snový, bílý ... kdo by ho nemiloval?

Genetika říká, že pokud je jeden z rodičů hříběte bělouš, bude hříbě bílé s procentuální jistotou 50/50. Pokud jsou oba rodiče bílí, má hříbě téměř 100% jistotu, že bude v dospělosti bílé. Tak to prostě je. Počty jsou jasné. Gen pro bělení je dominantní a nenechává příliš prostoru pro barevnou seberealizaci hříbátka. Matka příroda jim jasně vštípila, že bez ohledu na svůj věk předčasně zešediví a zbělejí. Ovšem už nikde se nedovíte, za jak dlouho to bude úplně. Někteří ve 3 letech, jiní až po 10. roce. Někteří vybělují přes obrovské černé plotny, které se mění v groše, nebo proužky. Jiní se dlouhou dobu tváří jako hnědáci, co maličko plesniví, až nakonec vybělí do oslnivě bílé. Někteří si na stará kolena pořídí pstruží puntíky. Variant běloušů je mnoho, stejně jako jejich názvosloví. Co kus, to originál.

Bělouši jsou takoví zvláštní. Tak jako se o ryzácích traduje, že jsou přecitlivělí a nervozní, tak bělouši jsou pro svou nepraktickou barvu občas proklínáni i zbožňováni. Vždyť každá holčička sní o bílém koni, na kterém přijede jednou ten krásný princ. Ovšem vyčistit dočista? To už je věc jiná. Kdo neměl bělouše, ten neuvěří, jak úmorné občas čištění koně může být. Takový bahenní koník-hnědák je oproti náležitě oválenému šimlovi doslova bonbonek.

Především, pokud to ctihodný šiml vezme skutečně důsledně a na zadnici si vytvoří dostatečně veliký močkový flek. Ten se totiž čistí opravdu jen vodou a mýdlem. A co takové žíně? Majitelé sportovních nebo přehlídkových běloušů by asi mohli vyprávět, jak obtížné je občas dostat koně z podoby „humáč" do podoby „běloskvoucí bílá". Prodejci značkových šamponů tleskají rukama. Majitelé jen odevzdaně koukají do dáli. Vždyť co jiného taky dělat? Nezbývá, než strávit několik hodin drhnutím, teplá voda, vlažná voda, kartáč, odflekovač ... hlavně přivázat a nedovolit vyválet. Nic však není natolik prchavé jako bělost běloušů. Po akci s sebou kůň beztak plácne do toho největšího bordelu a hodiny očisty během chvíle sfouknul vítr. Samozřejmě si zvíře neodpustí repertoár mohutného funění a úlevného frkání. Takový čerstvě vyválený bělouš, to je taky věc.

Abych však nemluvila jen o jejich největším negativu.

Je pravda, že bílý kůň odjakživa přitahuje pozornost. Je to logické, bílý kůň ve stádě září na dálku, všude je vidět. Stejně tak jako jezdec na bílém koni je většinou více sledován - minimálně nekoňáckou populací určitě. Kolikrát jste jako jezdec slyšeli to zbožné „jé, mami, podívej, bílej koník ..."? A že je u kolotoče vždycky největší zájem o toho bílého? No ano. Protože každá holčička chce být princeznou, alespoň na maličkou chvíli. Hnědák s ryzákem se mohou jít úspěšně vycpat. Protože kůň pro princeznu musí být bílý.

Už jste si také všimli, že muži na bílých koních vypadají tak trochu ... no, jako přitažlivěji? Obzvlášť pokud jsou v jezdeckém. To pak při hubertských jízdách mnohé oko ne nutně mladé a nezadané vesničanky zvlhne při pohledu na urostlého mástra na bílé kobyle. A že toho Frantu z vedlejší chalupy zná už od školky? No a co ... Dneska mu to ale náhodou sekne, nebo ne? :-)

Ti, co jezdí bílé koně, jsou prý exhibicionisti. Nevím, jak se na tuto pomluvu tváří zaměstnanci Národního hřebčína v Kladrubech, ale já osobně mám v této věci jasno. Protože ať je šiml zaprasený jak chce, tak stačí, aby se podíval hnědým okem přes závoj svých bílých řas ... a i já chci být Popelkou :-)

Máte to s bílýma koňma taky tak?