V parku, v lese, na špacíru, při cestě z práce. Baví mě babí léto, když je obloha vymetená, fouká si větříček a ze stromů padá barevné lupení. Hezky se při tom přemýšlí a sní. Nevím proč, ale s podzimem mi vždycky přijde do hlavy myšlenka, jaké by to bylo, mít ryzáka. Takového toho rudého, s měděným nádechem, co se leskne v nízkém podzimním sluníčku. Jak by se to na něm parádně jelo pod těmi opadávajícími stromy, když by mu vlála rezavá hříva...

Mým prvním ryzákem byla klubová kobyla jménem Fáma. Ze ¾ plnokrevník, Masisova vnučka. Ve všestrannosti odskákaná S, matka výborných sportovních koní. V té době bylo Fámě tuším 14 let, byla o rok starší než já. Když se dnes podívám na její původ, vůbec nechápu, jak nás na takové torpédo mohl kdo posadit. Přitom to byla nejhodnější a nejoblíbenější klubová kobyla. Spousty z nás naučila jezdit, odšlapala licence, zaběhla první crossy. Ti nejmenší na ní jezdili „židličkovou". Stará dobrá Fáma. Dalo se na ní dříví štípat. Pro mě byla především koněm úplně prvním. Takovým, na kterého vás posadí, jen tak mimoděk, protože jdete zrovna okolo a očička moc prosí, že by se chtěla poprvé svézt. Stejně tak byla mým prvním koněm, na kterém jsem skákala. Také vlastně omylem, kdy při prvním cvalu na lesní cestě najednou uvidíte přes cestu padlý strom. Není kam uskočit, není jak zbrzdit koně-skokana, který už maličký kolmáček zahlédl. Není cesty zpět, když vám za zády trenér zakřičí „když se bojíš, zavři oči, pobídni a nepřekážej jí".

Je s podivem, jak rychle člověk zapomene to horší. Protože i přes svůj věk a odježděné miliardy jezdeckých hodin byla Fáma především tím skoro-plnokrevníkem s obrovským military-srdcem. Takže mezi ta „první" mohu zařadit i svůj první velký pád, kdy se mi až zatmělo před očima. Stalo se to v Humpolci na známém závodišti, když se zlatá a milionová Fáma rozhodla, že ještě nepatří do starého železa. Jako s kusem hadru na hřbetě to se mnou vzala „šusem" napříč, přes příkopy a březové kládičky na zemi ... Přiznávám rovnou, že ona jen běžela, prchala, pádila, odskakovala ... A já jen brzdila, křičela, nadávala, pak už jen mlčela, celá zlitá potem se snažila držet jako klíště, abych v poslední zatáčce z kobyly jednoduše vypadla. Ta, po svém individuálním výkonu, docválala poslední oblouk a s výrazem „to jsem se ale proběhla" se zařadila vedle stájové kolegyně, která celou dobu stála se svojí jezdkyní uprostřed závodiště. Vlastně ani dodnes nevím, co jí to chytlo. Klasik by možná řekl, že měla své „rezavé dny".

Mým druhým osudovým koněm byla obrovská českomoravská belgička Sinda. Její popis je vcelku snadný - obrovská, rezavá, v březím stavu naváženo 995 kg živé váhy. Když jsem ji potkala poprvé, měla navíc ještě viditelné bělmo, uši připláclé ke krku, zuby vyceněné a poměrně dost napnutý řetěz, ke kterému byla za poctivou koženou ohlávku přivázaná na štontu. O okamžik nato držela mezi svým chrupem i zbytky kůže z mých prstů. V těch jsem já původně držela rohlík a se slovy „pár problémových koní už jsem zažila, to je v pohodě" jsem jí ho šla nabídnout.

Sinda byla typickým příkladem pracovního lesáckého koně, kterého jeho práce skutečně baví a kterému ze dne na den jeho práci vzali. Místo ní chodila se svým stádem do výběhu a velmi příležitostně i pod sedlo. Pokud se tedy našel dostatečně odvážný člověk, který jí dokázal nasedlat a nauzdit. Nikdy bych neřekla, že je to v dnešní době možné. Na vlastní oči vidět, jak 3 namakaní chlapi okolo ní pobíhají se smetáky. Tedy, dva s koštětem a ten třetí s rohlíkem v ruce se snaží do druhé ruky rychle čapnout lícnici ohlávky dřív, než kobyla sežere nabídnutý rohlík. To vše s precizností primářů na sále. Protože jakmile se Sinda chytla za ohlávku a nauzdila, stávala se pracovním koněm. Pracovní kůň jako mávnutím proutku přestal kopat, kousat, způsobně čekal na osedlání, nebo zapřažení, aby pak s naprosto blaženým výrazem vyrazil pracovat.

Protože ona práci milovala. Zapřažená sama uvezla skoro víc než pára valachů. O jejích výkonech v lese se dodnes mezi místními vypráví legendy. Však jen stačilo po práci kobylu poplácat po ohromném krku a zahuhlat „hooodná holka". Sinda zabublala, naprsila, změnila se v hřebce. Pravá vůdčí kobyla, úžasná, ale nekompromisní, úžasná matka hříbat. Rok po prvním setkání jsem měla možnost ji lépe poznat, svézt se na jejím obrovském hřbetě a sama si vyzkoušet, jak moc s koňskou psychikou dokáže udělat „pohybuj koňskýma nohama". Pro někoho možná hloupá teorie, pro mě a Sindu pojítko k přátelství. Bez košťat a rohlíků. Dodnes mě občas svrbí jizvy na kloubech pravé ruky.

Prozatím třetím, osudovým ryzákem, byla Káča. Neznám ani její původ, vlastně ani věk. Pamatuji si ji jako červenou ryzku z místního „takykoutku". Lidmi zklamaná, nedůvěřivá, kousavá a kopavá ďůra. Oproti Sindě byla ale spíš bojácná, věčně bitá. I když jí bylo asi 10 let, učila jsem jí zvedat nohy a nebát se o ně. Jako by byla malé hříbě. Občas mi foukala do ucha a přivírala oči. Občas pouštěla hrůzu, ale už jen na oko. Pamatuji, jak moc jsem toužila vykoupit jí z té množírny a ustájit jinam. Bohužel časem člověk zjistí, že realita není příliš přátelská. Obzvláště ne pro studenty bez vlastních financí a bez zámožného strýčka s láskou ke koníčkům.

Říká se, že co je rezavé, je bohem poznamenané. Je mnoho koňáků, kterým nesmí ryzák překročit práh stáje, protože prý přináší smůlu. Pro mě dál zůstává ryzák koněm, kterého toužím mít během podzimních dnů. Když sluníčko svítí nízko, skrz jejich rudou hřívu. Máte to také tak?