Popelky na sněhu

23. 12. 2010 Michaela Burdová Autor fotek: archiv autorky

Kdepak ty ptáčku hnízdo mááááš… a Popelka na bílém Juráškovi ladně cválá bílou plání k horizontu - šťastná, krásná, s vlající loknou, rozevlátými hedvábnými šaty a s vysněným princem v patách. Podle mého taky pěkně zmrzlá.

Už jen její objevení na dvoře ve chvíli, kdy princova naděje pohasla s poslední haksnou snažící se narvat do Popelčiny titěrné obuvi, by mohlo směle aspirovat na televizní šot varující před nemocemi z nachlazení, prostydlými ledvinami a vaječníky.

Podej mi střevíček, dí Šafránková ze sedla svého koně s nonšalantně odhalenou nožkou. Pod bílou punčochou pravděpodobně sténaly stažené cévy panickou hrůzou z omrzlin. Obličeje herců však nejeví žádné známky přemáhaného třesu. Zuby nedrkotají. Jsou profesionálové a mají své metody. A jsme v pohádce, která nám dává dokonalou a uvěřitelnou iluzi reality. Tu správnou porci romantiky.

Nejednou jsem vyslechla zasněnou touhu cválat sněhovou plání „jako Šafránková v tý Popelce". Nejednou jsme my, romantické dívky a ženy, zimní krajinou cválaly. Od kopyt lítaly gejzíry prašanu, slunce mu házelo třpytky oslňující zrak. Tím však veškeré podobenství s filmovou scénou končí. Místo loken čepice naražené přes uši, místo šatů nadýchané myšelinní bundy, místo punčošek dvoje, troje kalhoty nebo v lepším případě termorajtky. Naše nožky se hřály v termobotách, za starých časů v tzv. důchodkách. V našich hrudních koších však tepalo srdce něžné princezny pádící krajem na ušlechtilém oři.

Občas se však scéna odvíjela trochu jinak. Jurášek totiž nevyhazoval a Libuška nemusela brázdit svým obličejem závěje. Jurášek se nerval jak prase, takže dálava se nezměnila v trapných dvacet vteřin přemýšlení, kde si asi lehnem. Jurášek byl vychovaný džentlmen (jinak by si nezahrál).

Dívčí sny bývají plné romantiky a princezna na bílém koni cválající zasněženou plání je jedním z nich. Některé stačí jen zasněžená pláň a kůň může být hnědý. Jiná sní o tom, že si zacválá, aniž by v průběhu akce opustila sedlo. Škoda jen, že cesta od představy k naplnění vysněné romantické chvíle trvá tak dlouho a navíc bývá sakra klikatá, místy kamenitá s prudkými výstupy a sestupy.

A tak slezu z toho blázna, co zřejmě Juráška považuje za nudného suchara bez kousku pochopení pro pořádný odšťuch, a pustím si pohádku. Hádejte jakou.

PF 2011 Burdovi a sdružení Ambra

Podobné články

Trójský kůň není žádným plemenem koní jako například starokladrubský nebo lipický kůň, a přesto ho zná celý svět. Své jméno dostal také po místě…

Pověst o Horymírovi a jeho věrném koni Šemíkovi známe ze školních let. V hodinách literatury, vlastivědy či dějepisu jsme se dozvídali mnoho…